Různé

Pamatuj člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš!

Pomíjivost, ano, to znamená popel! Pomíjivost naši, ne pomíjivost druhých. Naši, mou! Mluví se o mém zániku, když mě kněz na počátku postu dělá znamení kříže na čelo popelem z kdysi svěže zelených ratolestí od loňské Květné neděle.

Všechno se změní v popel. Můj dům, můj oděv, nářadí a peníze; les, pole i louka. Pes, který mne provází, i zvíře ve stáji. Ruka, kterou píšu, i čtoucí oko a celé mé tělo. Lidé, které jsem miloval, lidé, které jsem nenáviděl, i lidé, kterých jsem se bál. Co se mi na zemi zdálo velikým, malým, opovrhovaným, všechno se změní v popel, všechno...
(Romano Guardini, O posvátných znameních, str. 28)

+

Člověk je stvořen k tomu, aby Boha, svého Pána chválil, prokazoval mu úctu, sloužil mu a tím aby zachránil svou duši. Vše co je na zemi, bylo stvořeno kvůli člověku. Toto všechno mu má pomáhat, aby dosáhl svého cíle. Z toho vyplývá, že člověk má všeho užívat potud, pokud mu to pomáhá při cestě k cíli, a že se toho má zříkat, pokud by se mu to stavělo do cesty k cíli.
(Sv. Ignác z Loyoly)

+

Přehnané umrtvování činí tělo neschopným k práci a stává se i překážkou v duchovním životě.
(Sv. Ignác z Loyoly)

+

Pravá podstata postu není ve zdrženlivosti od pokrmů, ale od hříchu. Kdo se postí jedině od jídla, ten půst snižuje, zneuctívá. Postíš se? Ukaž to skutkem! Jak, ptáš se? Takto: vidíš-li chudého, slituj se nad ním, vidíš-li svého nepřítele, smiř se sním, vidíš-li, že tvůj přítel jedná šlechetně, nezáviď mu, vidíš-li krásnou ženu, nevšímej si jí. Ať se postí nejen ústa, ale i oko, noha, ruka a všechny naše údy. Ať se postí naše ruka od nespravedlivého majetku, ať se postí naše noha od chůze za nedovolenými (špatnými) věcmi, ať se postí naše oko od všetečných pohledů, ať se postí naše ucho od pomluv a nactiutrhání (zbytečného rozebírání chyb druhých), a ať se postí naše ústa od kluzkých slov a tupení. Jaký můžeme mít užitek z toho, když se sice zdržujeme masa, bližní však ale vraždíme, neboť kdo nactiutrhá, ten podle sv. Pavla vraždí svého bližního.
(Sv. Jan Zlatoústý)
/Pavel S trachota, Hlasy Otců,str. 31/

+

Podstatou postu není zdrženlivost od jídla. Protože neodvracíme - li se od nepravostí a nedržíme-li na uzdě svůj jazyk před pomlouváním a zlehčováním svých bližních, pak upíráme svému tělu jídlo nadarmo.
(Podle sv. Lva Velikého)
/ Pavel S trachota, Hlasy Otců, str.32/

+

Almužna slova.
Třeba nebude mít někdo chleba, aby dal potřebným almužnu, ale větší je to, co může udělit ten, kdo má jazyk. Proto neodpírejte bližním almužnu slova. Vás, i sám sebe napomínám, abychom šetřili prázdnými slovy a odmítali mluvit bez užitku, "neboť z každého prázdného slova se budem jednou zodpovídat" (Mt 12,36).
(Sv. Řehoř Veliký)
/ Pavel S trachota, Hlasy Otců, str.115/

+

Jídlo samo o sobě není zlé, ale zlé je obžerství. Peníze nejsou zlé, ale lakomství. Sláva není zlá, ale ješitnost. /Sexuální život není zlý/ Plození není zlé, ale zlý je prostopášný život. Proto na věcech není nic špatného, špatné je jen jejich zneužití. Z něho totiž pochází, že se člověk přestane starat o to, co je přirozené.
(Sv. Maxim Vyznavač)
/ Pavel S trachota, Hlasy Otců, str.156/

+

Modlitba a půst jsou důležitým prostředkem zbožnosti. Jsou však jen prostředkem, či cestou, ale nikoliv sebeúčelem a cílem! Někteří lidé zaměňují pravou zbožnost, kterou je osobní vztah s Bohem, za pouhé zbožné úkony. Pravá zbožnost však nespočívá (jen) v lidských úkonech, ale v osobním spojení, v setkání s Bohem. Lidské projevy zbožnosti jsou nutné a užitečné, neboť člověka disponují k spojení s Bohem a toto též vyjadřují, ale "hlavní slovo" zde má Bůh sám, jen on sám je Záchrana a Spása!
(Podle J. Hrbaty, Perly a chléb I., str. 202)

+

Půst a každý dobrý skutek musí být plodem vnitřní zbožnosti, nemá-li být pokrytectvím nebo zneužitím askeze pro špatné cíle. Možnost zneužití askeze pro pokrytectví a ctižádost není však důvodem pro odmítání jakékoliv vnější oběti a postu, záleží na úmyslu a na vnitřním smýšlení. V životě Pána byly doby sváteční i postní. Obojí vede k Bohu, jestliže je to hledáním cesty k bohopoctě, sebekázni a lásce k bližnímu.

+

Nikdy nemůže být naším pravým úkolem ve světě, do kterého jsme postaveni, odvrátit se od věcí a bytostí, které nás potkávají a strhují na sebe naše srdce, nýbrž právě skrze posvěcení našeho vzájemného spojení se máme dotknout toho, co se v nich projevuje jako krása....

Půst může někdy pro člověka znamenat nutný počátek cesty, a taky izolaci nevyhnutelnou někdy na křižovatkách života, ne však cestu celou. Mnozí musí začínat postem a začínat stále znovu, protože je pro ně charakteristické, že právě askezí mohou dojít k osvobození z otroctví světa, k nejhlubšímu sebepoznání a odtud ke spojení s Absolutnem. Nikdy si však nesmí tato askeze osobovat panství nad životem člověka. Ten se má vzdálit přirozenosti jen proto, aby se obnoven k ní vrátil a skrze posvěcený kontakt s ní našel cestu k Bohu.
(Podle M. Bubera, Cesta člověka podle chasidského učení, str.27n)

+

Nemůžeš dojít pravé svobody, pokud se nebudeš umět zapírat. Spoutaní jsou všichni prospěcháři, sobci, chlípníci, zvědavci a tuláci, všichni, kteří neustále vyhledávají jen to, co lichotí smyslnosti a ne to, co vede k pravému plnému životu, k životu s Kristem, ale shánějí a vymýšlejí věci, které nemají dlouhého trvání.
(Podle Tomáše Kempenského, Následování Krista)
/Kapitola 32/

+

Je to neslýchané, teď, kdy už nemohu jíst, mám chuť na všelijaké dobroty, jako na kuře, na kotlety, rýži na šťovíku, na tuňáka!...
(Sv. Terezie z Lisieux, Vstupuji do života, str.106)

+

Musíme bojovat proti všemu, co odvádí naší duševní sílu od jediného potřebného, od našeho Milého.
(Bratr Efraim, Neskoré dažde, str. 59)

+

Skrze půst a sebezápor se člověk učí být nezávislým a svobodným na mnoha věcech... Učí nás osvobozovat se z nejrůznějších zajetí.

+

Půst nespočívá v odstranění dobrých věcí, v cíleném trápení se.

+

Postní doba je zvláštní výzvou k revizi a proměně života.

+

Být ve všem s Pánem, ptát se proč co dělám a co mám dělat.

+

Postem se člověk učí odmítat náhražky za nejvyšší hodnotu, kterou může přijmout do svého života a kterou je Bůh se svou dobrotou...

+

Nepostíme se pro půst, ale pro obrácení... Má vést k dokonalosti v lásce k bližním.

+

Čas pro utvrzení a zdokonalení zakořenění v Kristu.

+

Různé druhy postu, sebezáporu: modlitba, almužna, zdrženlivost

+

Pokání je odvrátit se od starého způsobu života a navrátit se k Otci...

+

Kdo je věrný v malém...

+

Pravá podstata postní doby je v odvrácení se od svých špatných postojů a navrácení se k Pánu a prvotní horlivosti.

+

V čem je podstata postu?

V oproštění se od našeho sobeckého já. Ježíš říká:"Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe..." Toto je ten kořen, na který se musí přiložit sekera, chceme-li brát vážně Ježíšova slova.

Možná to známe ze zkušenosti: Když jsme se snažili odstranit plevel a nevytrhali jsme ho i s kořeny, ničeho jsme pořádně nedosáhli. A tak, i když odstraníme mnoho věcí, na kterých lpíme a nezasáhneme naše staré sobecké "já", neuděláme skutečný krok dopředu. Lze si představit člověka, který se přísně postí, ale přitom je stále plný sebe, protože se stále ještě neobrátil...

Jak se tedy máme postit?
Sv. Pavel na to odpovídá:"Nepřizpůsobujte se tomuto světu" (Řím 12,2)

+

Hladovění samo o sobě nemá smysl. Musí vyrůstat z lásky a pokory. Jinak takový člověk provádí svými posty a sebezápory pouhá cvičení svého já.

+

Správně se postit znamená učit se, neposluhovat všemu (ne)možnému.

+

Od pradávna býval mezi křesťany půst spojován s dobročinnou pomocí druhým, chudým, starým, opuštěným, nemocným i jinak potřebným.

+

Nezapomeňme, že i farizeové se postili. A jak!

+

Svoboda nespočívá ani v nevázanosti a anarchii, ani ve vnější okázalosti a pýše bez vnitřního obrácení.

+

Půst spojený s modlitbou nejen dává jasnou mysl a ducha, ale také citlivost pro hlas Ducha Sv.

Kdo se postí, stává se citlivější pro Boha, pro bližní, lépe se modlí, stává se milosrdnějším a lépe vidí a chápe druhého a jeho utrpení.

+

Půst není chmurnou dobou smutku, ale dobou vzhlížení k radosti.

Člověk, který si dovede odříci věci běžné, i jinak prospěšné, ale ne nepostradatelné má čas a energii podívat se dál a výš. Může tak také získat čas pro ty, kteří ho potřebují.

+

Půst je podle zkušeností přínosem pro očistu těla, duše i ducha, pro zrání člověka v sebekázni, vedoucí k vnitřní svobodě.

Půst se projevuje velmi kladně ve sféře duchovní: cvičí kázeň - člověk přestává být otrokem nejrůznějších lákavých věcí. Půst vede k sebepoznání. Zvýšenou konzumací jídla často potlačujeme a překrýváme svá mnohá neuspokojení a své mnohé těžkosti. V postu toto překrytí mizí a my se ocitáme tváří tvář svým skutečným problémům a někdy takto můžeme odhalit velmi temné proudy uvnitř své osobnosti. I tyto momenty bývají v pozadí podrážděnosti a agresivity člověka, který hladoví. Takto se můžeme sami o sobě dozvědět, kde jsme zranitelní, a kde potřebujeme ještě dozrávat...

Chápání postu a kajícnosti je skutečně křesťanské jen tehdy, když vyrůstá z pravdivého zjištění, že naším jediným zachráncem je Ježíš. Člověk se ani sebedokonalejším postem nemůže spasit! Postem se může jen disponovat pro přijetí Ježíše do svého života, může se jím stávat citlivějšími pro Boží věci... Půst, postní doba, je tedy jen prostředkem a výzvou pro oproštění se od mnoha zátěží a zbytečných věcí, které si vláčíme životem. Půst je příležitostí k novému hledání Božích dobrých záměrů a plánů.

Půst vyrůstající z pýchy a z touhy po duchovním výkonu, půst, který neodpovídá možnostem člověka, půst, který vede k agresivitě vůči sobě a bližním, může být vysloveně škodlivý až hříšný.

Rozumné způsoby postu však napomáhají duchovnímu, duševnímu, ale i tělesnému zdraví, napomáhají zklidnění, obnově a očistě.