Různé

Docela správně řekl nositel Nobelovy ceny Martin Luther King: "I když je smrt nevyhnutelná, nebojíme se jí. Bůh, který stvořil naši kroužící planetu z prvotní mlhoviny a vedl lidskou pouť po tolik staletí, může nás zajisté provést temnou nocí smrti do jasného světla života věčného. Jeho vůle je příliš dokonalá a jeho cíle příliš dalekosáhlé, než aby se mohly vejít do omezené nádoby času a úzkých mezí pozemských. Smrt není nejhorším zlem, nejhorší zlo je setrvávat mimo Boží lásku. Nepotřebujeme se podílet na divokém shonu za pozemským útočištěm před nehodami. Naší věčnou ochranou je Bůh!"
(František Hobizal: Cesta k nebi, Karmelitánské nakladatelství, str. 73)

+

Rozhovor se starou ženou nemocnou rakovinou: Může někdo vymazat z vašeho života všechno to dobré, co jste prožila? „Nemůže tomu být také tak, že Bůh chce vidět, jak paní Linková snáší utrpení? A nakonec musí snad také přiznat: ano, snášela je statečně. A teď mi řekněte, co si nyní myslíte, může někdo vymazat takové výkony?!“ (...) „Ne, to nemůže nikdo.“ (208)

…
Banální otázku, zda k tomu, když někdo spáchá sebevraždu, náleží odvaha, nebo zbabělost, nelze tak jednoduše zodpovědět. Neboť nemůžeme být tak nespravedliví, abychom nechali bez povšimnutí vnitřní boj, který obvykle sebevražd předchází. Tak nám nezbývá nic jiného než říci: Sebevražda je sice odvahou ke smrti - je však zbabělostí k životu.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 221, pozn.)

+

Ježíšovo vzkříšení dává naší smrti jiný smysl. Smrt už není beznadějným koncem, nýbrž průchodem k životu. Ve smrti budeme pojati do nového života vzkříšení. A tento nový smysl, který dává naší smrti Ježíšovo vzkříšení, nás chrání od toho, abychom smrt vytěsňovali anebo ji prostě jako problém ignorovali. A také nám tento nový pohled zapovídá, abychom se oddávali utopickému řešení, které nám slibuje věčné mládí, jen když se podrobíme omlazovacím kůrám. Nový pohled na smrt nás zbaví strachu z ní. Uprostřed života se na ni začneme dívat jinak, a to kladně. Smrt upraví všechna naše měřítka. Ukáže nám, co je opravdu podstatné. Nedovolí nám vzít si co s sebou: ani naše úspěchy, ani majetek, ani milované lidi. Můžeme se jen oddat Bohu, vztáhnout k němu své prázdné ruce a padnout do jeho milující náruče.

Tváří v tvář smrti můžeme klidně žít, se správným odstupem od věcí. Naše práce, náš majetek, lidé kolem nás všechno se relativizuje a dostává svou správnou míru. Žít spolu se smrtí znamená též žít vědomě, zcela v přítomném okamžiku; znamená to cítit, co život vlastně je: že to je nezasloužený Boží dar, který mu budeme muset vrátit. Přijmeme-li vědomě smrt, pak můžeme žít beze strachu a pochopíme něco z tajemství našeho života, že v naší slabosti dochází k dokonalosti Boží síla.

Tento zákon milosti neplatí jen o smrti, nýbrž o každém okamžiku našeho života. Nejde ani tak o náš výkon, nýbrž spíše o to, abychom se Bohu dali k dispozici, aby v naší slabosti mohla působit jeho síla.

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 23)

+

Ke vzkříšení u mně dochází, kdykoliv po selhání nezůstanu ležet, kdykoliv po nějakém neúspěchu nerezignuji, kdykoliv se po nějakém ztroskotání nevzdám, nýbrž začnu zase od začátku, v důvěře, že sám Kristus mne vezme za ruku a napřímí mne. A vzkříšení na mne bude čekat, až umřu. Smrt není konec, nýbrž začátek nového života, nové svobody, nové lásky, která ukojí všechnu mou touhou po lásce.

(Anselm Grün: Exercicie pro všední den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 57)

+

Co nás očekává? Je smrt koncem všeho? Také v těchto záhadách tušíme Boha, který je může řešit, a řeší je. Vždyť nikdo přece nemůže přijmout názor, že všechno je marné; že smrt a nenávist mají poslední slovo; že nemáme nic, več bychom mohli doufat; že všechny krásy našeho světa jsou pouze klamným přeludem.

(Otto Hermann Pesch: (Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 15)

+

Přesto však musíme být připraveni. Příprava na smrt je nejdůležitější životní úkol, zvláště když věříme, že smrt není úplným rozložením naší totožnosti, ale cestou k jejímu plnému odhalení. Smrt, jak o ní Ježíš mluví, je momentem, ve kterém naprostá porážka a úplné vítězství jsou jedno. Kříž, na kterém Ježíš umřel, je znamením této jednoty porážky a vítězství. Ježíš mluví o své smrti jako o vyzdvižení. Vyzdvižení na kříž a také vyzdvižení při vzkříšení. Ježíš chce, aby naše smrt byla jako jeho, smrt, kterou nás svět vypudí, ale Bůh nás pozve k sobě domů.

Jak se tedy máme připravit na smrt? Tak, že budeme žít každý den s vědomím, že jsme děti Boha, jehož láska je silnější než smrt. Úvahy o posledních dnech našeho života a starosti o ně jsou zbytečné, ale to, že přeměníme každý den v oslavu skutečnosti, že jsme oblíbení synové a dcery Boží, nám umožní prožít naše poslední dny, ať krátké či dlouhé, jako dny zrodu. Bolesti umírání jsou porodní bolesti. Skrze ně opustíme dělohu světa a narodíme se do plnosti Božích dětí.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 112-13)

+

Ale strach ze smrti mne vlastně nikdy v životě netížil; tížilo mne jen jedno: otázka, zda pomíjivost života nezničí jeho smysl. A odpověď na tuto otázku, k níž jsem se posléze probojoval, byla tato: Z mnoha hledisek teprve smrt činí život vůbec smysluplným. Především však nemůže pomíjivost ukončit smysl bytí z toho prostého důvodu, že v minulosti se nemůže nic nenávratně ztratit, spíše vše zůstává trvale uchováno. minulost je tedy dokonce uchráněna a zachráněna před pomíjivostí. Cokoli jsme vykonali a vytvořili, cokoli jsme prožili a zakusili - to jsme zachránili jako minulost, a nic a nikdo už to nemůže odstranit ze světa.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 19)

+

/Není nesvobodou, když člověk nemůže svým životem disponovat - až k sebevraždě?/

Je to opravdová svoboda popírat konkrétní podmínku, v které člověk dostává svobodu? Člověk přijímá svou existenci v její historické a konkrétní podmíněnosti, dostává život jako dar, jehož není pánem. Chápu zcela, že tento úsudek nepřesvědčí každého, ale právo na sebevraždu nemůže bát právem: to si úplně protiřečí.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 236)

+

Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 9-10)

+

Křesťanství dovede spojit to, co je jinak nespojitelné: smrt a život, samotu a spojení s lidmi, a také nespokojenost se světem s obdivem pro svět a jeho krásu.
(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.69)

+

V mých očích jsou nejchudší ty bohaté země, kde byl legalizován potrat.

(Duchovní texty Matky Terezy z Kalkaty, Samizdat 1977, s. 15)

+

Nikdy nezapomínejme na to, že všechno pomíjí a že jen věčné /nepomíjející/ může naplnit srdce.
(Jan Pavel II.)
/KT 12.1.97/

+

Smrt zpochybňuje od základu celý život. Pokoušíme se vytěsnit myšlenky na smrt a na určitou dobu se to i může podařit. Ne však natrvalo. Pak dospěje člověk na hranici, která se příčí veškerým jeho očekáváním, jíž se ze všech sil vzpírá a již se pokouší překročit pomocí veškerého vědění a doufání. V hloubi svého srdce ji také už skutečně překročil v tušení: To není konec! Za ní nezeje žádná nicota. To, co vidím a prožiji za těch dvacet nebo osmdesát let, není všechno - pokračuje to dál. V nás tedy existuje síla, která nechce znát žádné hranice, a proto také se tolik brání hranici smrti a děsí se jí. Odkud se bere tato síla?

I nevěřící zpravidla za svým životem poznává neuchopitelnou moc a skutečnost, která není tak náhodná, která spíše sama působí a disponuje. Mluví o ní jako o osudu. Co to však je? Věřící člověk zde nevidí žádnou slepou, anonymní moc, nýbrž určité "Ty", osobní bytost. Protože jak jinak by naše osobní očekávání jako důvěra, láska, naděje našly naplnění? Tomuto "Ty" dáváme jméno Bůh.

+

Patří-li člověk ke Kristu, je s konečnou platností Ježíšovým vzkříšením vytržen ze smrti do života!
(P. Aleš Opatrný,Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně, str. 26)

+

Skrze Krista /v eucharistii/, prostředníka, hlavy těla, vzniká ...nejen vzájemné spojení shromážděné obce jako údů jednoho těla, nýbrž spojení s celou církví všech dob a všech zemí, tedy s církví nebeskou i pozemskou...
(Michael Marsch, Uzdravování skrze svátosti, str, 38)

+

Jak často mi milost Boží uložila, abych stále svědčil a veřejně hlásal, že nemáme truchlit pro naše bratry, když je Pán zavolal a vysvobodil z tohoto světa! Vždyť přece víme, že nejsou ztraceni, že nás jen svým odchodem předcházejí. Že sice po nich toužíme, tak jako kdyby cestovali po souši či po moři, ale že pro ně nemáme naříkat, že tu kvůli nim nemáme nosit černé roucho, když oni tam už oblékli roucho bílé. Že nemáme dávat pohanům příležitost, aby nás plným právem kárali, poněvadž oplakáváme mrtvé, kteří podle našeho přesvědčení žijí u Boha, a tak víru, kterou ústy hlásáme, nepotvrzujeme srdcem a duší.
(Sv. Cyprián)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str.44/

+

Smrti těla se bojí každý člověk, smrti duše jen málokdo. O smrt těla, která určitě jednou přijde, se starají všichni a snaží se, aby nepřišla. Člověk, který jednou umřít musí, se stará, aby nezemřel, a člověk, který má žít věčně, se nestará, aby nehřešil. A když se namáhá, aby nezemřel, namáhá se zbytečně, neboť jen docílí odkladu smrti, ale nevyhne se její nevyhnutelnosti. Když se však vyhýbá hříchu, nebude mít žádnou starost a bude žít věčně.
(Sv. Augustin)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 37, pozn.- negativní přístup, nezdůrazněno přijetí Spasitele, ale pouze "nehřešení".../

+

Bázeň Boží a víra tě má připravit na všechno. Ztratíš-li rodinný majetek, trápí-li tvé údy nebezpečné nemoci, jestliže tě smrt připravila o manželku, děti nebo jiné drahé. To všechno ti nebuď kamenem úrazu, ale považuj to za boj. Ať to neoslabuje nebo neláme křesťanovu víru, nýbrž spíše ať to prokáže ctnost v zápase, neboť víra v budoucí dobro pohrdá přítomným zlem. Bez předchozí bitvy není vítězství. Teprve když se v bitvě dosáhne vítězství, dostanou vítězové věnec. Mezi námi a ostatními, kteří Boha neznají je pak ten rozdíl, že oni v nepříjemnostech života naříkají a jsou nevrlí, kdežto nás tyto nepříjemnosti neodvádějí od pravdy a víry, která nás posiluje v bolesti.
(Sv. Cyprián)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str.126/

+

"Mé" a "tvé" jsou jen prázdná slova. Říkáš-li, že dům je tvůj, je to nevěcné. Neboť vzduch, půda, hmota i ty sám, který jsi dům postavil, i všechno ostatní patří Stvořiteli. A i když užívání těchto věcí ti patří, je přece jen nejisté, a to nejen vzhledem k smrti, ale už před okamžikem smrti vzhledem k nestálosti pozemských věcí. To bychom si měli vždy uvědomovat a tím dospívat k moudrosti. Získáme tím dvě velké přednosti: budeme děkovat Bohu a nebudeme otroky toho, co je přechodné a co nám nepatří. Odejme-li ti Bůh majetek,čest, slávu, ba i tělo a život, pak si bere jen to, co je jeho. A vezme-li ti syna, uvědom si, že to není tvůj syn, nýbrž služebník Boží. Neboť nestvořil jsi jej ty, nýbrž Bůh, a tys byl jen náhodným nástrojem jeho příchodu na svět. Bůh je původcem všeho. Proto poděkujme, že jsme byli uznáni hodnými přispět nějakým způsobem k tomuto dílu.
(Sv. Jan Zlatoústý)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 130/

+

Když přijde mocný král do nějakého velkého města a zde se ubytuje,(třeba jen v jediném domě),pak toto město bude hodno všech poct a žádný nepřítel nebo lupič je už nenapadne a nepodrobí si je /neodváží si jej napadnout a podrobit/. A tak tomu bylo i u krále všech věcí. Neboť tím, že přišel do naší vlasti a usídlil se v těle stejném jako je naše, učinil konec všem nepřátelským úkladům proti člověku. Byl konec i zhoubě smrti, která předtím řádila mezi lidstvem. Lidské pokolení by bylo ztraceno, kdyby nebyl přišel Pán a Spasitel všech, Syn Boží, aby připravil konec smrti.
(Sv. Athanasius)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 141/

+

Tvůj kříž je zdrojem všeho požehnání, je příčinou všech milostí. Skrze něj se věřícím dostává v slabosti síla, v potupě sláva, ve smrti život...
(Lev Veliký)
/Denní modlitba církve=Breviář-L2-131/

+

Smrt je vstup do života, do pravého života. Pozemský život je jenom jeho zakuklenou formou.
(Denis Sonet,Dobrý partnerský vztah,str.138)

+

Cesta manželů životem se dá přirovnat k velmi náročnému výstupu na vysokou horu. Oba dva čerpají z toho, že se mohou vzájemně spolehnout jeden na druhého. Potěšitelné pro oba manžely je, že po dosažení vrcholu, cíle jejich cesty, tehdy když se naučí "opravdové lásce", nemusejí už sestupovat někam dolů do údolí. Je jim podána pomocná ruka toho, který je nekonečnou Láskou, toho, který je na tuto společnou cestu povolal a který je nakonec přijme do své náruče.
(Emil Matůšů)
/ Denis Sonet,Dobrý partnerský vztah, str. 142/

+

Člověk, jenž povstal z lásky, se k lásce vrací vírou a nadějí skrze utrpení a smrt. V tom mu nemůže nic zabránit.
(André Frossard, Bůh je, já jsem ho potkal; Je jiný svět, str. 171)

+

SMRTELNOST
Žákovi, který žadonil o slovo moudrosti, Mistr řekl: "Vyzkoušej tohle: zavři oči a představ si sebe a všechny živé bytosti, jak padáte do propasti. Kdykoli se něčeho zachytíš, abys pádu zabránil, uvědom si, že to padá také..."
Žák si to vyzkoušel a už nikdy nebyl takový jako předtím.
(Anthony de Mello, SJ)

+

Víra neuchrání křesťana střetu se smrtí a jejími plody... Proti strachu ze smrti může ale mobilizovat síly víry. Potom v něm může, navzdory všem překážkám, růst důvěra a hluboká radost.
(Wilhelm Schäffer)

+

Smrt není jen tečkou, ale i dvojtečkou. Smrt není jen vykřičník, ale i otazník.
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, 103/

+

Víra nás činí silnými ve slabostech,
bohatými v chudobě
a živými ve smrti.
Osobní víra v Ježíše Krista
nás činí živými ve smrti .
/ Josef Doubrava ,Mozaika sebevýchovy, str. 83/

+

Uprostřed všedních věcí a také nad tím vším jasné poznání: Jsi povolán jménem a to z druhé strany smrti a můžeš na to odpovědět!
Toto smíme říkat dále - ve jménu Ježíše Krista. A to může hořké slzy změnit v slzy radosti. Naděje nade všechnu naději, pro každého z nás, pro celý svět!
(Franz Kamphanus)

+

Smrt je tvá učitelka. Naučí tě, že vše pomíjí až na to, co je oděno láskou. Smrt ukončí, co je přetvářka a svod. Smrt ti označí vše, co není nesmrtelné.
(Bratr Efraim, Paradoxní Bůh, str.24)
Smrt je tvá učitelka. Naučí tě, že vše pomíjí až na to, co je oděno do pláště Boží Spásy a co je oděno pravou láskou. Smrt ukončí to, co je přetvářka a svod. Smrt ti označí vše, co pomíjí.
(Podle bratra Efraima, Paradoxní Bůh, str.24)

+

Jít ve stopách Ježíšových, to je naším povoláním. Ony jsou jedinou cestou, která vede skrze smrt k životu.
(Kardinál J. Meisner)

+

Mrtví neexistují, jsou jen lidé živí na jedné, či druhé straně. Smrt je jen hranicí (hraničním přechodem).



+

Autohavárie
Jel jsem jako znalec
k okresnímu soudu
a stanul před soudem
Božím.
Otázky
mně tam nekladli žádné.
(Jan Mička)
/Blahoslav 98, str. 14/

+

(Kristus) přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. (...) Vzal na sebe utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt (...). Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa, ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky.
(Velikonoční homilie Melitona ze Sard)