Různé (citáty inkarnace)

Vtělení, to je Boží láska, která se stala viditelnou. Neudivuje, že lidstvo dosud neskončilo, ba ani ještě nezačalo s měřením všech jeho rozměrů, délky a šířky, výšky a hloubky.

Vtělení zůstává nejnestravitelnějším dogmatem, terčem všech heresí, křížem všeho duchovního, ačkoliv bylo dvacet století připravováno a dalších dvacet století je hlásáno. Je to proto, že nepřipouští ani únik do čistého duchovna ani útěk do čistého lidství, ale vyžaduje v jednotnosti každého náboženského života ustavičnou konfrontaci pravého člověka a pravého Boha.

…
Mezi Bohem a námi se stále vytváří zvláštní zmatek. My si přejeme svět opustit, a Bůh do něho vstupuje. My toužíme po tom, abychom se zbavili této hrubé tělesné schránky, ale Bůh se stal člověkem a zůstal jím. Boha je možno nalézt jen v něm. Ustavičně se v nás znovu rodí naděje, že přestaneme být lidmi (slabými, pokoušenými, trpícími, hříšnými) a že se staneme Bohem. Bůh nás však ujišťuje, že je možné být zároveň Bohem i člověkem, že právě v naší slabosti se jeho síla projevuje nejlépe.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 92-93)

+

V naší době se šíří víra v jiný prostředek: převtělení. Ale je to pošetilost. Ti, kdo vyznávají tuto nauku jako nedílnou součást své kultury a svého náboženství, to znamená ti, kdo opravdu vědí, co je to víra v převtělení, vědí také, že to není lék a útěcha, ale trest. Toto prodloužení není povoleno pro požitkářství, ale pro očištění. Duše se znovu vtěluje, protože má ještě něco odpykat, a má-li pykat, tedy musí trpět. Ostatně, jaká krutost! Všichni máme zkušenost o velmi tvrdých úmrtích, která byla opravdovou kalvárií a trvala snad měsíce a roky. U lůžka některých těchto osob jsem se někdy tázal: Měl by odvahu někdo, kdo věří v převtělení, teď přijít a říci tomuto člověku, že všechno, co udělal, aby dospěl do tohoto bodu, celé to krušné umírání musí jednoho dne začít úplně znovu a opakovat to kdoví kolikrát?

(Raniero Cantalamessa: Sestra smrt, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 23)

+

Přítomnost Boha se zapsala do historie lidí.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 271)

+

Maria je na prahu nové éry vykoupení ve své chudobě výslovným popřením jakékoli účinnosti moci člověka, absolutním koncem každé filozofie, která by věřila, že člověk může svým úsilím vystoupit k Bohu; s ní je odepsáno každé náboženství skutků, které věřilo, že k uposlechnutí Božího zákona stačí lidské ctnosti. Panna Maria je ve své chudobě znamením moci, milosti a lásky Boha, který jediný nás může zachránit tím, že sestoupí do hlubin našeho lidství, aby ho s námi sdílel a dovedl nás jen svou pomocí s sebou do svého slavného království. Maria je takto živým kázáním o tajemství Boží milosti, která nás vždycky předurčuje, jde před námi, předchází nás, dřív než může z našeho srdce vytrysknout cokoli dobrého.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 5O-51)

+

Bůh se zjevil v Ježíši Kristu. Ten nám Boha přiblížil, ale nejen to, zjevil nám také přitom, kdo je opravdu člověk. Ježíš Kristus vytrhává člověka z odcizenosti Bohu a tím i z odcizenosti sobě samému.

…
Být důsledně křesťanem znamená být i důsledně lidským, už protože žádné jiné náboženství nežádá a nevzdává větší úctu před spolubližním a též před tělesností, než náboženství Boha, který se stal člověkem, Krista a jeho podvojného přikázání.

(Kordula anebo vážný případ, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 137)

+

Kdo patří Kristu,musí prožít celý Kristův život. Musí dorůst do mužného věku Kristova, musí jednou nastoupit křížovou cestu, cestu do Getsemanské zahrady a na Golgotu. A všechno utrpení, které přichází zvenčí, není ničím ve srovnání s temnou nocí duše, když už nezáří božské světlo a není už slyšet Pánův hlas. Bůh je tu, ale je skrytý a mlčí. Proč je to tak? To jsou Boží tajemství, mluvíme o nich, ale nelze je beze zbytku proniknout. Trochu do nich nahlédnout však přece jen můžeme. Bůh se stal člověkem, aby nám dal znovu podíl na svém životě. Tím to začíná a to je poslední cíl. (9)

…
Kristus je Bůh a člověk, a kdo chce mít podíl na jeho životě, musí mít účast na Božím i lidském životě. lidská přirozenost, kterou Kristus přijal, mu umožnila trpět a zemřít. Božská přirozenost, kterou měl od věčnosti, dodala utrpení a smrti nekonečnou hodnotu a výkupnou sílu. Kristovo utrpení a jeho smrt pokračují v jeho mystickém těle a v každém jeho údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Je-li však živým údem Kristova těla, dostávají jeho utrpení a smrt působením božské přirozenosti hlavy výkupnou sílu.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 9-10)

+

Vtělení se podle našeho letopočtu odehráno na jeho začátku. Podle římského datování. Podle chronologie Písma: "Když se naplnil čas...", ve vrcholném okamžiku dějin.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.)

…
Člověk byl stvořen podle Božího obrazu. Pravý a jedině opravdový Boží obraz je Kristus. Bůh v nás tedy vymaloval podobu Krista. Když jsme ji zakryli špínou, objevuje se znovu Kristus jako prvý portrét a podle něho se dá náš obraz znovu restaurovat. Proto dodává sv. Atanasius: "Nejvyšší Boží Syn, který je pravý obraz Boha, sestoupil k nám, aby restauroval člověka stvořeného k svému podobenství, aby člověk znovu našel to, co ztratil."

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.15)

+

Otec zůstává v nepřístupném světle, ale poslal nám někoho, kdo nám o něm něco sdělil: na lidské tváři Božího Syna se nám ukázala celá Boží dobrota.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č. 7, 16)

…
Otec zůstává v nepřístupném světle, ale poslal nám někoho, kdo nám o něm něco sdělil: na lidské tváři Božího Syna se nám ukázala celá Boží dobrota.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.16)

+

Nám, lidem, připadají tyto dvě věci - láska a poslušnost - odlišné a raději bychom věřili, že zemřel z lásky než z poslušnosti. Ale Boží slovo a církevní teologie nám otevírají hlubší pohled, v němž obě splývají. Ježíš opravdu zemřel z lásky k nám, ale právě tím poslechl Otce. Obětovaný dar a požadavek, láska a poslušnost se prolínají způsoben, který nejsme schopni plně pochopit, neboť se nám ztrácejí v tajemství Trojice, ve skutečnosti, že Bůh je zároveň jediný a trojí. Z jednoty pramení láska a z Trojice poslušnost. ...Nejdokonalejší poslušnost nespočívá v perfektním vykonání příkazu, ale v přijetí vůle přikazujícího za svou. Taková byla poslušnost Syna; sdílel s Otcem dokonce jednu a tutéž vůli. Přesto pro Ježíše nebylo uposlechnutí snadné, naopak tak těžké, jak si to jen dokážeme představit; stálo ho krvavý pot, protože Boží Syn uposlechl "podle lidské přirozenosti": tak dokonalou poslušnost musel realizovat s naší lidskou vůlí. Jako člověk musel dosáhnout poslušnosti, jaké je schopen Bůh.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 125)

+

Vykoupení znamená, že člověk byl přijat do tohoto tajemství (Trojice). Věčný Syn, Logos, přišel na svět, ..., a sdílel náš život ...Zvěstoval nám tajemství znovuzrození: že člověk, který má již svůj první život, má sestoupit až do hlubin Božího lůna a být zrozen k novému životu. Má se podílet na postavení, které má Kristus v Bohu; stát se Kristovým bratrem a sestrou. ...To se má stát silou Ducha svatého, jenž chce být přítelem a utěšitelem člověka....
/Romano Guardini,O modlitbě, Zvon 1991, str.130/

+

V Ježíši Kristu přišel k lidem Bůh. Skrytý a nepochopitelný Bůh se objevil ve světě jako člověk, žil a působil jako člověk, mluvil k lidem tváří v tvář. Přišel do nezdravého světa, aby ho uzdravil a aby otevřel cestu k dokonalosti člověka i světa.

Když se však rozhlédneme po světě, jsme zklamáni. Na každém kroku spoušť. Po blízkosti mezi Bohem a člověkem skoro ani stopy. Zlepšilo se vůbec něco příchodem Boha do světa? Nebo lidé to, co získali skrze Ježíše, zase promarnili? Kde je "božství" v člověku a ve světě? Obojí je skrz naskrz rozervané. Člověk i svět jsou k uzoufání.

+

"I bez církve můžu být dobrý křesťan" - tento výrok se zdá po všem výše řečeném pochybný. Samozřejmě bychom se mohli ptát dál: "Proč Bůh používá tak slabý nástroj, jako je církev? To všechno mi připadá příliš lidské. Proč se každému nezjevuje bezprostředně?"

Na tohle také neumíme zcela odpovědět. Ale možná, že takové otázky v posledku ústí do otázky: "Proč se Bůh vůbec stal v Ježíši Kristu člověkem?" Není tohle teprve "příliš lidské"? Vždyť by se určitě našly i jiné cesty ke spáse. Ale Bohu jde zjevně právě o tohle "polidštění". A tuhle cestu chce zachovat po celé dějiny. Tak jako se Bůh stává v Ježíši Kristu zakusitelným, viditelným a hmatatelným, tak chce Kristus zůstat zakusitelný, viditelný a hmatatelný v církvi. Bůh tím přitakává všemu lidskému a odpovídá tím člověku jako bytosti z masa a krve, která potřebuje také hmatatelnost, zkušenost.

+

(Kristus) přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. (...) Vzal na sebe utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt (...). Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa, ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky.
(Velikonoční homilie Melitona ze Sard)

+

Někdy máme dojem, že ve vtělení k nám Bůh přišel na návštěvu, aby se potom odebral do svého nebe. Jako by vtělení byla jakási odbočka, která se otevřela o Vánocích a uzavřela na Nanebevstoupení. ...

...Bůh k nám nepřišel na návštěvu. Při Nanebevstoupení Kristus neodešel, prostě nám zmizel z očí, neboť právě než vstoupil na nebesa, nám tvrdil: "Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa" (Mt 28,2O), abychom pochopili, že vtělení je definitivní čin, čin, který se provždy zařadil do středu času a dějin.
Říká se: Pán přišel (v minulosti).
Říká se: Pán přijde (v budoucnosti).
Má se spíše říkat: Pán přichází, přichází, přichází (v přítomnosti).
(Henri Boulad: Všechno je milost, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 49)

+

JEŽÍŠ KRISTUS je jediný most, jediný přístup, jediná brána mezi tímto světem a světem Božím. Je v uzavřeném kruhu našeho světa jediný otvor do toho druhého světa a tvoří jediný průchod z tohoto života do věčného života v Bohu. Věčný život není právem člověka. Jen VTĚLENÉ SLOVO JEŽÍŠ KRISTUS v sobě nese právo na věčný život a údílí ho lidem podle své vůle, tj. těm z nás, kteří na něm chtějí mít podíl, podíl na životě SLOVA. /viz Sk 4,2 - v nikom jiném není spásy.../ (176) ...

JEŽÍŠ KRISTUS je první nový člověk a v určitém smyslu jediný, který dosáhl pravé podoby člověka v Bohu. (177) /Jedině v Kristu lze dojít obrácením, odevzdáním (Hinwendung) k osobě.
(Henri Boulad: Im Licht der Hinwendung Veritas, Linz 1988, 177-78)

+

Boží slovo se zrodilo z věčného mlčení Boha a my chceme být svědky právě tomuto Slovu, jež povstalo z mlčení.
(Henri J. M. Nouwen: Cesta srdce, Zvon, Praha 1995, 43)

+

Christianizace v pravém slova smyslu musí být něčím, co souvisí s inkarnací, přítomností Božího království v dějinách, sesláním Ducha a s výhledem na eschatologický závěr dějin, kdy bude Bůh všechno ve všem.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 28-29)

+

Ať už se tento obsah víry promýšlí jakkoli, věc sama, tradičně nazývaná "vtělení Boží" či inkarnace, je jádrem křesťanství a odlišuje toto náboženství ode všech ostatních. Křesťanské přesvědčení říká, že v historickém člověku Ježíši z Nazareta se Bůh sám stal člověkem, prodělal celý lidský osud od narození do smrti, a tak překonal, co člověk překonat nemůže: konečnost, vinu a smrt. To znamená také radikálně jinou představu Boha: Bůh už není jen ten, který zasahuje zvenčí, Pán dějin, nýbrž také Bůh, který se solidarizuje, který doprovází a sdílí osud člověka. Nejen vládce, ale také společník; vedle Boha stvořitele a Boha otce vystupuje i Bůh bratr. Všechna náboženství ve svých představách Boha znají moc a velikost božské bytosti, jež přesahuje každou lidskou míru. Také křesťanství tuto představu sdílí, staví vedle ní však i její opak: Bůh není jen nadčasový a všemocný, nýbrž vydává se i lidské bezmoci a dějinám. Není jen kdesi v nepřístupném transcendentnu, ne jen v lesku a slávě, ale lze ho najít i zde, uprostřed bídy a kříže člověka a jeho světa.

Tento vstup Boha do světa křesťané chápou jako doklad ničím nepodmíněné Boží lásky k člověku, jako vykoupení, neboť se jím překonává propast mezi božskou dokonalostí a lidskou nedokonalostí, mezi životem a smrtí. A to nejen po dobu života Ježíše z Nazareta: křesťané věří, že Bohočlověk je i nadále skrze Božího ducha přítomen, že dále působí a bratrsky člověka provází. Vedle moci Boha Otce a vedle solidarity Syna je tu i trvalá útěcha Ducha.

Odpovídá vnitřní logice tohoto proměněného obrazu Boha, že Bůh je pro křesťany "Trojice". Také zde se myslí dohromady, co je zdánlivě v rozporu, čímž se prostor křesťanské víry a myšlení naplňuje nesmírným bohatstvím skutečnosti: přísný monoteismus se spojuje s potrojností "Otce", "Syna" a "Ducha" v tomto jediném Bohu.

(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 25-26)

…

Drama se děje střídáním světla a stínu, bojem mezi dobrem a zlem. Utrpení je pro všechna náboženství důsledkem tohoto protikladu a nevyhnutelnou bolestí přerodu. Výklady tu mohou sahat od trestu za spáchané činy až po zkoušku věrnosti Bohu (tak ve starozákonní knize Jób): snaží se tak odstranit nebo zmírnit nesmyslnost lidského utrpení zavedením jakési logiky příčin a následků. Otázku, jak může Bůh dopouštět utrpení nevinných, se tím přesto nikdy umlčet nepodařilo.

Křesťanství otvírá úplně nový pohled na tuto otázku. Víra ve vtěleného Boha, který sám trpěl, činí každý výklad utrpení takovou či onakou teorii zbytečným. Podstatné je, že Bůh je ochoten vyměnit si úlohy, vzít utrpení na sebe a tím vést ke smíření s neřešitelnou záhadou bolesti a trápení. Utrpení a smrt už křesťan nemusí chápat jen jako trest nebo zkoušku, nýbrž může je přijmout jako účast na utrpení Boha samého, který solidaritou s trpícími vede běh dějin k jejich konečnému vyústění do poslední doby.

Ať člověka potkávají sebevětší hrůzy, nic ho nemůže zbavit Boží blízkosti. Proto je ochota k výměně rolí třeba také naopak. Solidarita s trpícím je tím rozhodujícím kritériem, podle něhož bude člověk souzen: kdo pomohl trpícímu, pomohl samému Bohu.
(Peter Pawlowsky: Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 105-6)

+

Přesto je pochopitelné, že o události, jako je Boží vtělení, lze hovořit jen v obrazech. Vždyť’ o Bohu a jeho činech můžeme mluvit pouze lidskou, člověku přizpůsobenou řečí. To platí pro starověký svět i pro moderní dobu. Jak máme jinak vyjádřit Kristův příchod než pomocí lidských obrazů a přirovnání, totiž že mluvíme o „sestoupení“’ a „vystoupeni“’? Jen nesmíme zapomínat, že skutečnost skrytá za těmito obrazy je nekonečně větší a úžasnější.

Je to právě následkem Božího vtělení v Ježíši Kristu, že smíme o Bohu hovořit také lidskou řeči. Neboť Ježíšovo božství nesmí nikdy potlačit ani zrušit jeho lidskou tvář.

Dnes se někdy setkáváme s obavou, aby Kristovo božství nezničilo jeho pravé lidství a jeho pravou lidskost. Avšak opak je pravdou: Teprve když pochopíme, že člověk Ježíš je skutečně Boží Syn, začne se nám jeho lidská tvář ukazovat ve své nejvlastnější síle. Dnes kupř. oceňujeme Ježíšovo sebeponížení, sebezřeknutí a chudobu jako lidsky ideál. Přitom je však třeba se ptát: Co je vlastně na této chudobě zvláštního, pokud jde o chudobu pouhého člověka? Jeho chudoba se stává čímsi velikým, až když ji pochopíme jako chudobu Bohočlověka. Kristus je pro nás tedy i jako člověk jedinečným vzorem a jedinečným průvodcem jen tehdy, když v něm jako člověku ve víře vidíme a uctíváme zároveň Božího Syna. Jen ten, kdo je jako člověk dokonale jedno s Otcem, může nás jako člověk také k Otci přivést.

/Leo Scheffczyk: Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 35)

+

Vtělení má být doprovázeno novým odhalením lidské odpovědnosti.
(Jan Jandourek: Pohanokřesťanské meditace, Síť, Praha 1995, 44)