Různé citáty - Ježíš Král

Nuže, Boží království má jednu příznačnou známku, která se dnes vyjadřuje velmi výstižnou formulí: „už“ a „ještě ne“. „Už“ je zde. Přišlo, je přítomno. Ježíš prohlašuje: „Nebeské království je blízko, je mezi vámi.“ Ale v jiném smyslu nebeské království dosud nepřišlo. Má přijít, a proto se modlíme: „Přijď království tvé. (Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 12)

...

Když Boží království ještě nepřišlo, ale je na cestě, je zapotřebí mužů a žen, kteří by se na plný úvazek a celým srdcem zasvětili jeho příchodu. A tak se dostáváme k misionářskému neboli apoštolskému rozměru panenství a celibátu. Jak vidíme, vychází zcela zjevně a nenuceně z Ježíšových slov „pro nebeské království“. Netýká se jen zasvěcených osob, které skutečně jdou do dalekých zemí hlásat evangelium, ale týká se všech panensky žijících duší. Církev to uznala, když prohlásila klauzurovanou mnišku svatou Terezii od Dítěte Ježíše za spolupatronku misií. Těžko si představíme, jak by dnes vypadala tvář církve, kdyby nebyl býval po celá staletí zástup věřících, kteří se zřekli „domu, ženy a dětí pro nebeské království“ (srv. Lk 18,29). (Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 15)

+

Chudoba je prorocká, protože příkladným odpoutáním od pozemských dober mlčky, ale účinně hlásá, že existuje ještě jiné dobro. Připomíná, že scéna tohoto světa pomíjí, že zde na zemi nemáme trvalý příbytek, ale že naše vlast je v nebi. Potvrzuje prvenství ducha nad hmotou, toho, co je neviditelné, nad tím, co je vidět, věčnosti nad časem.

Nejlepší ilustrací této eschatologické pohnutky jsou dvě podobenství o skrytém pokladu a o drahocenné perle: "Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí" (Mt 13,44n). Ježíš neříká:
"Jeden člověk prodal všechno, co měl, a jal se hledat skrytý poklad." Kdyby nám chtěl někdo toto říkat, hned bychom si v duchu pomysleli, že jde o jednoho z obyčejných oklamaných lidí, kteří se tu a tam vydají hledat skrytý poklad, který je však pouhým přízrakem. Nenajdou nic a nakonec přijdou o všechno, co měli. Ne, Ježíš říká, že ten člověk prodal všechno ne proto, aby nalezl poklad, ale protože ho nalezl. Nevolíme si chudobu, abychom nalezli království, ale protože jsme je nalezli. Chudoba není cena, jež se musí zaplatit za království. Není to příčina jeho příchodu, nýbrž je to jeho účinek.
(Raniero Cantalamessa: Chudoba, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 35)

+

První část Otčenáše je charakterizována slovem „ty“ (tvé jméno, tvé království...), druhá slovem „my“ (odpusť nám...). (15)
Znesvěcování jména Božího Izraelem: Ez 36,16-28. (16-17)
V Božím království bude svět identický se světem, jak si ho přeje Bůh. (20)

Viz Iz 2,2-4; Mich 4,1-3.
V druhé části Otčenáše prosíme o to, co potřebujeme, abychom mohli plnit první část. Dvě části Otčenáše nestojí proti sobě. (29)
Blahoslavení chudí - ti, kteří znají hodnotu chleba.

…
Boží království, nový světový pořádek se stává skutečností tehdy, jestliže lidé žijí podle vůle Boží.

(John z Taizé: Modlitba Otčenáš, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 24)

+

Království Boží je předmětem naděje, jeho očekávání je světlem, které je přítomné v dějinách (...).
(...)
Ale když si zachováme naději na Boží království jako pramen moudrosti a požehnání pro lidstvo, lidské dějiny přestanou být zlým snem „plným hluku a běsnění“, jak uvádí Shakespeare. Očekávání Božího království je odevzdání sebe něčemu většímu, než jsme my. Toto očekávání je nakonec Boží trpělivost v dějinách.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 387) /závěr knihy/

+

Evangelium je radostná zvěst - proto přijmou Boží království ti, kdo se dovedou radovat jako děti.

(Jozef Porubčan: Každý den s Bohem, Praha, Scriptum 1992, s. 351)

+

Takto je Mariino panenství trojím znamením. Je znamením zasvěcení pro výlučnou službu Bohu, znamením chudoby, která volá po Boží plnosti, znamením nového království, které přichází zvrátit zákony stvoření.

Mnišství v církvi zase svým způsobem ozřejmí toto trojí hledisko panenství nebo čistoty. Mnišský celibát je znamením zasvěcené disponovatelnosti, kontemplativní chudoby, a eschatologické novosti.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 32) (32)

+

Boží království znamená, že Bůh činí svou věc věcí člověka a věc člověka svou věcí.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s.(47-48)

…
Víra není žádný výkon, nýbrž vzdání výkonu, úplné vyprázdnění pro Boha, abychom tak mohli být zcela naplněni jím. Víra je tedy konkrétní způsob existence Božího království v člověku. Bůh je Pánem tam, kde se v něj jako takového věří, kde se mu prokazuje poslušnost. Víra a Boží království jsou dvě stránky jedné a téže věci. Příchod Božího království znamená, že Bůh si zjednává platnost tím, že ho člověk uzná ve víře.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. (48)

+

/Království Boží:/ Je to jakási harmonická účast na jednom společném kralování, tak nějak podobně, jako když jeden zpěvák vychutnává krásu celého pěveckého sboru, v němž zpívá./patří tam ovšem i Kristus!/

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus B, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.15O)

+

Ale co je to "Boží království"? Měli bychom spíše říkat "kralování". Tehdy, prvním křesťanům, to byl jasný pojem - nám je to cizí. Je to všechno, co Ježíš hlásal a vykonal. Je to tam, kde se projevuje Boží moc a Boží dobrota. Moc, která nedrtí silou, ale přichází zevnitř, jako jemný vánek. A dobrota, která se chce přelít do lidí a skrze ně se dávat dál. Tam, kde jeden druhého chápe, respektuje, miluje, odpouští mu, pro něho žije, tam už začíná Boží kralování, jehož celá plnost nastane u Boha v nebi.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.11)

+

V označení Pán pro Ježíše Krista nejde o zdvořilostní oslovení, ale o vyjádření toho, že Ježíš je svrchovaný vládce. Jenomže ne ve světském smyslu. Ježíšovo kralování, to že je Pánem světa, se dá vidět dvěma pohledy.
Jednak v srdci člověka. Jak říká sv Pavel: "Život je pro mne Kristus a smrt je pro mne zisk." (Flp 1,20-21) Kristus je tak Pavlovi vším, naprostou náplní života a celým jeho smyslem. Někdy se křesťanství omezuje jen na všeobecnou víru v Boha. Takto je člověk ochuzen o osvobození, které se mu dostává, když Ježíše uzná a přijme jako Pána svého života. Jde o osvobození od nejrůznějších otroctví, obav a strachů a nakonec od vyvrcholení všeho zla - od smrti.
Druhým pohledem vidíme Ježíše jako Pána nade vším, co existuje, co se ve světě děje. On je Pán vesmíru, Pán budoucnosti. On má poslední a definitivní slovo v dějinách! On přijde s konečnou platností soudit živé i mrtvé.
(Podle P.Aleše Opatrného,Credo, str. 23-24/

+

Křesťan není především ten, kdo se od druhých liší svou vyšší morální kvalitou (i když je samozřejmě žádoucí, aby to tak bylo!), ale křesťan je především ten, kdo se liší svým učednictvím, nebo jinak řečeno: kdo si vyvolil Ježíše za svého Mistra a Pána...
/P.Aleš Opatrný,Můžeme se ještě změnit?, str. 10;/

+

Kořen slova "mlk", nacházející se v hebr. slově "melek" král, se vyskytuje v semitských řečech, avšak s různým smyslem.... V těchto některých semitských jazycích znamená: rozhodovati, být majitelem, vládnouti, kralovati... Zdá se, že slovo, pokud označuje vládce, krále, spíše vyjadřuje rozumnost a moudrost jako hlavní vlastnost vládnoucího, než tělesnou sílu...
Král byl vrchní velitel vojska. Náležela mu nejvyšší soudní moc. Byl poslední instancí v říši. Byl také nejvyšším zákonodárcem...
/Pavel Škrabal, O.P.,Příruční slovník biblický, MCMXL, str. 253n/

+

Aby bylo možné přijmout život, který Bůh nabízí, je nutná změna a nová orientace našeho života: odvrátit se od všeho, co nás od Boha dělí, a přijmout Ježíše jako svého Pána.

+

Výraz "Kristovo království" je pro současného člověka málo pochopitelný, protože dnes vyjadřuje už jen nedostatečně původně myšlenou skutečnost. Míněna je absolutní nadřazenost, přednost Kristova v celém stvoření. Vše bylo stvořeno skrze něj, on je tou silou, která ve všem působí, on je srdcem a středem všeho stvořeného.
Proto ve spojení s ním a v jeho síle můžeme prožívat své každodenní radosti a starosti a nemusíme se nechat vláčet vším možným i nemožným...

+

(Každá) doba je nejistá. Kristus je ale jistý. Jen ve spojení s Ním můžeme obstát.
(Vojtěch Cikrle, biskup brněnský)
/KT č. 41, 13. 10. 96/

+

Nic tě nemá znepokojovat, nic mást, všechno přejde. Bůh zůstává stále týž. Trpělivost dosáhne všeho. Kdo má Boha, tomu nemůže nic scházet. Bůh sám stačí.
(Terezie z Avily)
/KT č. 41, 13. 10. 96/
Zkrácená verze: Nic ať tě nemate, nic ať tě neděsí. Vždyť kdo má Boha, nic mu neschází. Bůh sám ti dostačí. (Taizé zpěvník).

+

Když přijde mocný král do nějakého velkého města a zde se ubytuje, (třeba jen v jediném domě), pak toto město bude hodno všech poct a žádný nepřítel nebo lupič je už nenapadne a nepodrobí si je /neodváží si jej napadnout a podrobit/. A tak tomu bylo i u krále všech věcí. Neboť tím, že přišel do naší vlasti a usídlil se v těle stejném jako je naše, učinil konec všem nepřátelským úkladům proti člověku. Byl konec i zhoubě smrti, která předtím řádila mezi lidstvem. Lidské pokolení by bylo ztraceno, kdyby nebyl přišel Pán a Spasitel všech, Syn Boží, aby připravil konec smrti.
(Sv. Athanasius)
/ Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 141/

+

Ježíš Kristus, jediný spasitel světa

Dějiny jsou plné postav, které sebe samy považovaly a prohlašovaly za velké dobrodince, zachránce, kteří byli mnohdy oslavováni zcela nekriticky jako zachránci národa, rasy či lidstva. Snadno se nám vybaví postavy, jako byl Hitler, Stalin, ale také postavy římských císařů. Žádný z těchto lidí spasitelem nebyl. Dnes najdeme jednak ty, kteří se opět za spasitele vydávají (např. reverend Moon), ale najdeme také mnoho lidí a názorů, kteří se domnívají, že spasitele není třeba, že záchranu si člověk může nějakým způsobem opatřit sám. Křesťanství nepopírá hodnotu a důstojnost člověka. Naopak. Právě křesťanství v návaznosti na židovství věří, že člověk byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26-27) a že byl v Kristu přijat za syna (Gal 4,4-6). Nestaví ale člověka do vesmíru osamělého, bez vztahu, nepočítá jen se vzájemnými vztahy hříchem vždy znova zneschopňovaných lidí, ale staví výlučně na Ježíši Kristu a na přináležitostí křesťanů k němu. Kristus nejen vrací člověku to, co hříchem (odklonem od Boha) ztratil, ale dává mu mnohem víc: dar Ducha, Boží dědictví v nebi, Boží synovství.
(P.Aleš Opatrný)

+

Pán - tohoto titulu se bojí démoni; je Pánem pro nás ne nad námi. Máme mít podíl na jeho panování, tzn. podíl vítězství nad smrtí. Není tedy jen přítel a bratr, je Pán. silnější než smrt. Ježíš je jediný, kdo může někoho spasit - to je smysl vyznání, že Ježíš je Pán. Nepodléháme jen pozemským mocnostem. Ani nebojujeme jen proti pozemským mocnostem. Ježíš Kristus je silnější než všechny mocnosti. Proto je nejlepší zbraní vyznat, že Ježíš Kristus je Pán, král...
(Podle Raniero Cantalamessy)

+

Moc dobře chápu, že svatý Petr klesl. Ten ubohý svatý Petr spoléhal sám na sebe, místo aby se opřel jedině o Boží sílu.
...Kdyby byl sv. Petr pokorně řekl Ježíšovi: "Prosím tě o to, dej mi sílu, abych tě následoval až na smrt", byl by ji okamžitě měl. ...Pán chtěl Petrovi ukázat jeho vlastní slabost, aby předtím, než bude řídit celou Církev plnou hříšníků, zakusil sám na sobě, co zmůže člověk bez pomoci Boží.
...Před jeho pádem mu náš Pán řekl: "Až se vzpamatuješ, utvrzuj své bratry." To znamenalo: "Svou vlastní zkušeností je přesvědčuj o slabosti lidských sil."
/Sv. Terezie z Lisieux,Vstupuji do života, str.100-101/

+

Bůh, svrchovaný vládce nade vším, člověku nabízí, aby se životem "neplácal" sám, aby se stále nepokoušel "brát věci jen do svých rukou", ze kterých stejně vypadávají, ale aby přijal Boží pomoc, Boží vedení, Boží panování do svého života. Jen tak se totiž může člověk plně rozvinout.

+

Když slyšíme slovo "král", tak si na jedné straně představíme moc a nádheru a na straně druhé poslušnost a podřízenost. V tomto smyslu bylo také ve Starém Zákoně chápáno kralování Boží. Skrze Ježíše Krista jsme se naučili rozlišovat mezi představou a míněnou skutečností. On je Králem, který byl tenkrát a je neustále v poníženosti přibit na kříž. Není králem i přes kříž, ale právě kvůli kříži: pro jeho oběť za mnohé. Skrze něho máme smíření, svobodu, pokoj.

+

Kdybys byl přijal korunu a meč, pak bychom se ti s radostí podřídili. V jedné jediné ruce by tak byla sjednocena moc nad těly a dušemi a zavládla by vláda věčného míru. Ty jsi ale tuto příležitost nevyužil... Nesestoupil jsi z kříže, jak ti bylo s křikem a posměšky doporučováno: Sestup z kříže a uvěříme, že jsi Syn Boží. Nesestoupil jsi, protože jsi lidi nechtěl učinit otroky pod tíhou tohoto důkazu, protože požaduješ svobodnou lásku a ne lásku vynucenou.
(Dostojevskij, Bratří Karamazové)

+

Člověk potřebuje Boha a Bůh člověka. Tak jako člověk nemůže vykonat nic dobrého bez Boží pomoci, tak ani Bůh nemůže v člověku způsobit nic dobrého bez lidské vůle. Tak jako země nepřináší plody bez semene, ani semeno bez země, tak ani člověk bez Boha a Bůh bez člověka nemůže uskutečnit nic spravedlivého.
(Opus imperfectum - komentář k evangeliu z 5. století)

+

Být sám svým pánem!
Může být něco víc?
Panovat sám sobě -
opanovat se
ne opanovat jiné.
Panovat nad sebou -
(učinit poddanými
své vášně chyby hřích.)
Být svým pánem!
Smiluj se
nad "svými pány"
Pane.
(Alois Volkman)
/Sbírka Znovuzrození/

+

Slož svou starost na Pána! Spolehni se na spolehlivého!
/ Josef Doubrava, Mozaika sebevýchovy, str. 97/

+

Dan 7,13 - 14
Na rozdíl od zanikajících království (systémů, vlád, republik...), je zde řeč o království, které je bez konce, tedy o "absolutní budoucnosti člověka". Tu člověk sice požaduje, ale není v jeho moci ji zajistit. Chce-li si křesťan svou budoucnost zajistit sám, jedná "nevěrecky". Věčné království není lidským produktem, je darem "starce velikého věku". Ale člověk pro své spojení se "Synem člověka" na něm může mít účast.
(P.Aleš Opatrný, Stůl slova B)

+

Jan 18, 33b - 37
... Ježíšovo "kralování" nemá nic společného s pozemskými představami králů - to ukazuje už jen pohled na Ježíše na kříži (křížem jeho kralování neskončilo, ale naopak, vyvrcholilo!). Dialog s Pilátem o Ježíšově královské hodnosti je nakonec jen příležitostí k tomu, aby bylo ukázáno, že Ježíšovo kralování je jeho svědectvím pravdě, čili že je to jeho osobní podíl na Boží zachraňující lásce k člověku.
Připomeňme si polemiku v Izraeli, když chtěl krále, jako mají ostatní národy (1Sam 8). Tam zaznělo, a bylo to ve Starém zákoně vícekrát opakováno, že jediným králem Izraele je Hospodin, tedy ten, kdo ho vysvobodil a vysvobozuje.
/P.Aleš Opatrný, Stůl slova B/