Různé citáty k tématu Trojice

Nejdůležitější na cestě k dokonalosti v Bohu je postoj vydanosti. Bůh je sám v sobě vydáním se. Otec se totálně vydal v Synu: "Kdo vidí mne, vidí Otce" (srv. J 14,9). Syn - to je totálně darovaný Otec, aniž by si Otec cokoli ponechal pro sebe. Tímto způsobem žije Otec úplnou chudobu. Otec se plně spoléhá na to, že se mu Syn daruje zpět. A Syn se mu daruje. Své vydání se Otci dokonale naplňuje poslušností. Syn může konat jen to, co sám vidí konat Otce (srv. J 8,38). Je jeho pokrmem činit vůli Otce (J 4,34) - a to až k smrti. Proto je poslušnost tím nejvyšším, nejvyšší formou svobody. Jeho poslušnost vrcholí v posledním okamžiku na kříži výkřikem: "Proč jsi mě opustil?" (Mt 27,46). Právě v této chvíli se Syn radikálně dává tomu, kdo Ho totálně opustil - totální vydanost, absolutní odevzdanost, absolutní poslušnost! Touto podstatnou vydaností je Duch Svatý: On je rozdáním se. Duch Svatý - to je vzájemné darování a přijímání se Otce a Syna.
(Hans Buob: Povolání k vydanosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 5)

+

Trojiční dogma nám říká, že Bůh nežije ve vyvýšené osamocenosti, nýbrž v dialogu. Existuje v něm trojí „Ty“. Bůh vede dialogickou, lépe řečeno trialogickou existenci. Zatímco ve stvořené oblasti individuální substance „právě stačí jako principium quo pro činnost já, je v božské přirozenosti taková plnost, že ji může vyčerpat pouze trojí Já.“ Protože je Bůh sám v sobě společenství, stvořil také člověka, svůj obraz, jako bytost určenou pro společenství. Ve světle Trojice poznáváme, že osoba jako taková není uzavřená monáda, „která by se rozvíjela v tom, že je izolovaně sama sebou“; je spíše „zároveň také duchovním rozpětím k ty“ a své poslední překročeni nachází v „my“, které přesahuje „já“ i „ty“; osoba je odkázána na společenství, právě tak jako společenství žije prostřednictvím osoby; osoba získává tím více autenticity a vnitřní moci, čím více se otvírá společenství.
(...)
Proto Druhý vatikánský koncil praví: „Celá církev je tedy lid sjednocený jednotou Otce, Syna a Ducha svatého“. (LG 4)
/Joseph Schumacher: Tajemství Trojjediného Boha/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 19-20)

+

Zahledíme-li se na delší chvíli do slunce, jsme oslepeni. Otočíme-li se však ke slunci zády, nejen že sluneční světlo dobře sneseme, nýbrž všechno nám připadá jasnější a barevnější. Něco podobného se s námi děje, přemýšlíme-li o problému, o němž pojednává tato kapitola, ačkoli přece výrok o „Bohu v Trojici“ nepochybně patří k jádru naší víry.

(Otto Hermann Pesch: (Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 41)

+

Otec zůstává v nepřístupném světle, ale poslal nám někoho, kdo nám o něm něco sdělil: na lidské tváři Božího Syna se nám ukázala celá Boží dobrota.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č. 7, 16)

+

Z čeho má dítě větší radost a co mu dává větší jistotu než vzájemná láska tatínka a maminky? Ta má pro něj nevědomky větší význam než fakt, že ho oba milují. Tatínek a maminka mohou každý zvlášť dítě milovat, jak jen chtějí, ale pokud se nemilují navzájem (a k tomu, bohužel, často dochází), nic nemůže dítěti zabránit, aby si v hloubi duše nebylo láskou nejisté a proto nešťastné. Dítě nechce být milováno nějakou zvláštní láskou, odděleně, ale chce být připuštěno do lásky, jíž se milují otec s matkou, protože ví, že z ní vzniklo. A to je velké zjevení: osoby Nejsvětější Trojice se milují nekonečnou láskou a dovolují nám se z jejich lásky těšit.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 26)

…
Nám, lidem, připadají tyto dvě věci - láska a poslušnost - odlišné a raději bychom věřili, že zemřel z lásky než z poslušnosti. Ale Boží slovo a církevní teologie nám otevírají hlubší pohled, v němž obě splývají. Ježíš opravdu zemřel z lásky k nám, ale právě tím poslechl Otce. Obětovaný dar a požadavek, láska a poslušnost se prolínají způsobem, který nejsme schopni plně pochopit, neboť se nám ztrácejí v tajemství Trojice, ve skutečnosti, že Bůh je zároveň jediný a trojí.

Z jednoty pramení láska a z Trojice poslušnost. ...Nejdokonalejší poslušnost nespočívá v perfektním vykonání příkazu, ale v přijetí vůle přikazujícího za svou. Taková byla poslušnost Syna; sdílel s Otcem dokonce jednu a tutéž vůli. Přesto pro Ježíše nebylo uposlechnutí snadné, naopak tak těžké, jak si to jen dokážeme představit; stálo ho krvavý pot, protože Boží Syn uposlechl "podle lidské přirozenosti": tak dokonalou poslušnost musel realizovat s naší lidskou vůlí. Jako člověk musel dosáhnout poslušnosti, jaké je schopen Bůh.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 125)

+

Teprve po dlouhém období přípravy, jak to vidíme ve spisech Starého zákona, odhaluje Bůh v Ježíši a skrze Ježíše, který se stal člověkem, své nejhlubší tajemství: jeho podstata je láska a právě proto je trojjediný. Otec se zcela daruje Synu, Syn Otci. Tato vzájemná láska je uvnitř plodná v Duchu svatém. Přitom nikdy nedochází - a to zjevně platí pro lásku obecně - ke zrušení osobní různosti (v protikladu k představám východních náboženství). Otec je a zůstává na věky Otcem. Syn je a zůstává na věky Synem. Právě tak Duch svatý. Vzájemné obdarovávání a přijímání je naprosto úplné, takže Syn může říci: "Já a Otec jsme jedno" (J 1O,3O) a také: "Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?" (J 14,1O).

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 66)

+

Abychom vychutnali radost, musíme se ponořit do ovzduší Boží Trojice. Bůh Otec, Syn a Duch svatý prožívají společně úplnou a dokonalou radost díky lásce, kterou se milují.

(Sestra Marie Laetitia: Tajemství radosti , Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří, 1994, 21)