Scandalum crucis (Meditace kříže)

Ve všech našich domovech, ve všech kostelích a klášterech visí na stěnách kříže. Malé, velké, naturalistické i symbolicky ztvárněné. Často je vnímáme jako součást zařízení, už si je ani neprohlížíme. To spíš nevěřící lidé na ně reagují, pohoršují se. „Proč si tady vystavujete mrtvého chlapa, hrůzně umučeného? Adorujete utrpení! Jste morbidní!“ Oni totiž nevědí, že se „budou dívat na toho, kterého probodli“ (srov. Zach 12, 10), nevědí, že to byly „naše nemoci, jež nesl, naše bolesti, které na sebe vzal“. Domnívají se, že byl „raněn, ubit od Boha a pokořen“ (srov Iz 53, 4). Kříž je rozčiluje, je pro ně scandalum crucis, pohoršení kříže.

A co my? Natolik jsme si na ten pohled zvykli, že nás nepohoršuje, ale ani nepřitahuje. „Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Neměl vzhled ani důstojnost“ (srov. Iz 53, 2). Jako matka v bolestech rodí své dítě, tak nás Kristus porodil v bolestech křížové cesty. Jako z matky při porodu vyjde krev a voda, předtím než se rozlehne pláč nového človíčka, tak Kristu „jeden z vojáků probodl bok, a hned vyšla krev a voda“ (Jan 19, 34). Pojďme se spolu nově podívat na kříž na zdi a vyčíst z něj jeho poselství, abychom mohli kázat Krista Ukřižovaného (srov. 1Kor 1, 23). Pojďme v něm najít naše vlastní bolesti, které na sebe vzal.

Odsouzení

Už při křtu v řece Jordánu se přečistý Beránek rozhodl vzít na sebe hříchy všech lidí. Uvědomoval si, že bude muset být za ty hříchy odsouzen na smrt, ale proto to nebolelo méně. Být odsouzen nevinně. Kolik bylo v historii lidstva justičních vražd, nespravedlivých lynčů, poprav podle politické objednávky... „‚Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.‘ – On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných“ (Iz 53, 11-12). Kdykoliv nad někým vynášíme nemilosrdný soud, třeba jen v duchu, stavíme se na Pilátovu stranu, ne na Ježíšovu...

Krvavý pot

Někdo si možná řekne v duchu: „Vždyť to byl Boží Syn, to se mu to trpělo...“ Ale Ježíš byl také člověk. V Getsemanech prožíval strach a úzkost, tak velkou, že mu z pórů tryskala krev. Měl strach z toho, co ho čeká. Věděl, že pro mnoho lidí trpí zbytečně, protože jeho oběť odmítnou. Trpěl samotou a trýznivou nesdělitelností. Jeho přátelé byli poblíž, ale nechápali. Do jeho úzkosti jsou zahrnuty všechny naše úzkosti, naše noční výkřiky, náš strach a pocit bezmoci, neporozumění a nemožnost sdílet s někým svou trýzeň.

Přibité nohy

Přibité nohy symbolizují omezení pohybu. Kristus si nechal přibít nohy za všechny vězněné, kteří se dívají na svět přes mříže. Za vyhnance a za uprchlíky, kteří se nesmějí vrátit do svých domovů. Za lidi fyzicky ochrnuté, kteří nemohou jít, kam by chtěli. Ale také za lidi, kterým bylo upřeno právo svobodně o sobě rozhodovat, za dívky, které proti jejich vůli provdali a které nemají možnost se bránit. Za děti, o jejichž povolání rozhodne otec, aniž by přihlížel k jejich přáním. Za všechny, kteří cítí, že byli znásilněni a zkráceni o svá práva.

Rozbitá kolena

Třikrát padl Kristus pod křížem, aby dodal odvahu lidem, kteří také padnou více než jednou. Někteří upadli do hříchu. Hřích velmi zraňuje, samotného hříšníka i jeho okolí a celou Boží  církev. Těmto lidem Kristus po pádu říká: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8, 11) Některé lidi srazila na kolena bolest příliš velká, než mohli snést. Někteří v touze uniknout bolesti zvolili dokonce sebevraždu. Ježíš zažil duševní trýzeň tak velkou, že se potil krví. Ví, o čem je řeč. Těm, kteří se neodvažují zvednout hlavu a pohlédnout mu do Tváře, zkropené krví, říká: „Pohleďte na moje kolena, i mě srazila bolest na kolena.“ Buďme milosrdní jako Otec a nepovyšujme se nad ty, kteří padli...

Obnažení

Když Ježíše zbavili šatu, možná v tu chvíli myslel na vězně v koncentrácích, které svlékli a nahnali do baráků jako dobytek. Možná myslel na všechny, kteří prožili velké ponížení. Na týrané a zneužívané. Na vězněné a mučené. A také na bolestné ponížení těch, které zradí přítel a sdělené důvěrnosti poskytne veřejně k posměchu, když rozšiřuje bez uzardění cizí psychiatrické diagnózy nebo kompromitující soukromou korespondenci. Vždycky, když snižujeme něčí lidskou důstojnost, podílíme se na obnažování Krista...

Bičování

Podle tradice je spojováno s hříchy nečistoty. Ale to je jen částečný pohled. Jan říká, že „na počátku bylo Slovo“ a sám Kristus o sobě vypovídá „Dříve než byl Abraham, já jsem“ (Jan 8, 58). Když Bůh-Otec tvořil člověka, stvořil ho podle milované podoby Boha-Syna. Kdykoliv lidé neopatrně manipulují s lidským genomem, když experimentují s lidskými embryi, lehkovážně odhazují svou genderovou identitu, když rozbíjejí manželství a rodinu, zabíjejí nenarozené děti a znetvořují obraz Syna, dopadají rány na Kristovo tělo. Papež František říká, že jsme povoláni střežit svoje lidství, přijmout je a respektovat tak, jak bylo stvořeno (Amoris laetitia 56). Další rány Kristus dostává, když lidé dávají přednost svému tělu před Božími záležitostmi. Lenost, lakomství, obžerství... Pro svoje spojení s Adamem sloužíme tělu a zanedbáváme Boží věci. Kristus sám považoval lidi sloužící tělu za mrtvé, říkal: „Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“ (Mt 8, 22). Zamysleme se nad tím, jestli opravdu dáváme „co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu“ (Lk 20, 25)...

Pohmožděné rameno

Kristův kříž byl tak těžký, že mu zhmoždil rameno. A jak těžké bývají naše kříže! Kolik matek se trpělivě celé roky stará o postižené dítě, kolik dcer pečuje o staré rodiče a snáší jejich vrtochy, když jim slábne rozum. Kolik rodičů oplakává své děti, kolik dětí si zoufá nad svým osudem. Za všechny tyto lidi nesl Kristus těžký kříž a ukázal nám, jaké štěstí je potkat Šimona, který aspoň kousek cesty s křížem pomůže! Bože, požehnej všem Šimonům, kteří se ochotně chápou našeho kříže a přináší nám úlevu. Kteří si zapamatovali Kristova slova „břemena jedni druhých neste“ (Gal 6, 2).

Probodnutá pravá ruka

U většiny lidí je pravá ruka zdrojem obživy, vykonává práci. Jaká je bolest člověka, o jehož práci nikdo nestojí! Který nemůže zabezpečit svou rodinu jídlem a střechou nad hlavou, protože si jej nikdo nenajal. Možná má nějaké postižení, úraz, nemoc nebo je prostě příliš starý a je nucen nechat druhé, aby se o něj starali. Ten pocit být na obtíž a muset se nechat krmit a umývat! Mnoho lidí raději žádá eutanazii. Kristus na ně soucitně hledí z kříže a říká jim: „Vezmi svůj kříž a následuj mě!“ (srov. Lk 9, 23)

Probodnutá levá ruka

Levou rukou instinktivně bráníme hlavu před údery, při pádu ji nastavíme před sebe. Vojáci v levé ruce nosili štít, kterým se chránili. Přibitá levá ruka znamená vzdát se jakékoliv obrany. Být tak bezmocný jako dítě při potratu. Jako svázaní lidé, kterým zločinci před kamerou uřezávají hlavy. Jako lidé nespravedlivě odsouzení, kteří nemohou prokázat svou nevinu. Jako oběti pomluv, které když jsou jednou vypuštěny z úst, poletují ulicemi jako suché listí ve větru. Kdo ho sesbírá, když už se jednou rozletělo?

Zkrvavená hlava

„Ty jsi král?“, posmívali se Kristu. Posměch se zadírá do hlavy jako trní, až tryská krev. Kdo nezažil posměch, šikanu, ať už jako dítě ve škole nebo později v zaměstnání, dokonce i v církvi? Ano, Kristus je Král. Sedí na královském trůnu, zbitý, zkrvavený a poplivaný, ale sedí zpříma jako král. Jeho koruna je z trní a místo démantů na ní září kapky Krve. Jeho ruce jsou svázané a drží v nich třtinu místo žezla, ten, který nalomenou třtinu nedolomí (Mt 12, 20). Bezmocný, posmívaný, zmučený král. Pýcha to nikdy nepochopí. Rozumí tomu ti, co „nemilovali svůj život tolik, že by se zalekli smrti“(Zj 12, 11).

Žízeň

Když Pán Ježíš na kříži zvolal „Žízním!“, vojáci mu hned podali k ústům kyselé víno na svlažení. Ale on jenom okusil a nepil. Jeho žízeň nebyla fyzická. Člověk, který nežízní, sedí spokojeně na místě a hnije jako stojatá voda. Proto Kristus oslovoval žíznící a toužící. „Blahoslavení, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Mt 5, 6). Jak by mohl nasytit někoho, kdo nemá hlad? Jak by mohl ukojit žízeň, která neexistuje? Ó, Kriste, daruj nám žízeň po Tobě! „Jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanónu“ (Pís 4, 15).

Smrt

Povšimněte si jednoho důležitého momentu. Proč přinutili vojáci Šimona Kyrenského, aby Kristu pomohl nést kříž? Protože předtím absolvoval bičování, jaké někteří lidé vůbec nepřežili, a vypadal tak zle, že vojáci měli strach, aby jim cestou neumřel. Po ukřižování nastala úplně jiná situace. „Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev?“ ( Mk 15, 44). Římani byli v popravování zkušení, ale tenhle člověk je mátl. Nezemřel, když by jiní už zemřeli, a zemřel, když jiní by ještě žili. Nechoval se standardně. Nic nebylo v jeho případě standardní, proto setník zvolal: „On byl opravdu Boží Syn!“ (srov. Mt 27, 54 a jinde). Ano, Ježíš se choval skutečně jako pán nad smrtí. Smrt nad ním neměla moc, to On určoval, kdy zemře. A jestli zemře. Kdykoliv mohl použít svou moc a zabránit ukřižování. Neudělal to. Dotáhl svou věc až do konce. Na to bychom také měli myslet, když necháváme projekty nedokončené a utíkáme dělat něco jiného. Náš Pán svou věc umí dotáhnout do konce.

Probodnutý bok

Ještě když byl Ježíš miminko, řekl Simeon jeho matce Marii: „I tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2, 35). Jaká bolest pro matku, která musí pozorovat utrpení svého Syna! Kolika lidem položili na klín mrtvé tělo člověka, kterého milovali, stejně jako Matce Boží. Probodnutý bok je bolest z lásky. Kdo miluje, musí počítat s bolestí. Kristus šel ještě dál a nechal si otevřít bok kopím. Jeho srdce tolik milující je od té chvíle naprosto otevřené všem. Je možné se v něm ukrýt a hledat občerstvení. Uprostřed naší nemocnice je malinká tichá kaple s Nejsvětější svátostí. Kolem pobíhají doktoři a sestry, saniťáci běhají s raněnými na lehátkách, vzdychají a úpí trpící pacienti, ale v srdci nemocnice – v kapli – je ztišení a Boží pokoj. Kristův probodený bok je jako ta tichá nemocniční kaple uprostřed bolestí a ran. „Ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené ztichla ve mně duše má“ (Ž 130, 2).

Od chvíle prvotního hříchu je naše lidství poraněné a poškozené. Pro svoje spojení s Adamem jsme všichni propadli smrti. Čím víc ve svém životě dáváme prostor Adamovi, tím víc zraňujeme sebe a ostatní. Ale pro svoje spojení s Kristem jsme povoláni k životu! Křížem a smrtí to nekončí! Kristus – zároveň Bůh i člověk – propojil Boží život s naším lidstvím. Tím, že si nechal probodnout bok, nás vtáhl do života Nejsvětější Trojice. Z Boha, který je „introvert“, se stal – když si trochu vypomůžeme francouzštinou – „intro-ouvert“, Bůh, který nám otevřel své nitro. Kristův otevřený bok je průnikem množiny lidského života a života Božího. Je to místo, kde člověk může vstoupit do tajemství Božího srdce a přebývat v Boží přítomnosti, aniž by zemřel při pohledu na Boží tvář. Odpovězme tedy na Jeho lásku láskou a vstupme!

Jitka Hosanna Štěpánková