Sexuální výchova (Jozef Augustyn)

Masturbace má obvykle příčiny v konfliktech v rodině, v nedostatku bezpečí, v citové izolaci, v chybějících vztazích s druhým pohlavím, v pocitu méněcennosti, v přílišných požadavcích ze strany rodičů, v depresi a strachu, v nevíře v sebe, v odmítání sama sebe. Přílišné zaměření na sebe a na tělesný požitek. Nebezpečí, že člověk bude považovat druhého člověka jen za pouhý předmět k použití, a to nejen v sexuální oblasti. (112-17)

"Stačí tedy ukázat masturbaci jako projev sexuální nezralosti a podpořit tím snahu o její přemožení. Pokud si chce mladý člověk vypěstovat zralé sexuální chování, musí se přestat zaměřovat na sebe a na své sexuální pocity, aby se mohl skutečně otevřít jiným. Integrovat svou sexualitu znamená zapřáhnout sexuální energii do služby lásky a předávání života." (116)

"Za účelem správného posouzení morální odpovědnosti a pro pastorační účely je třeba vzít v úvahu citovou nezralost, sílu náklonnosti a návyku, vnitřní neklid a jiné psychické nebo sociální skutečnosti, které umenšují nebo dokonce snižují na minimum morální pocit viny, morální odpovědnost" (Katechismus). (117-18)

K tomu v poznámce citát z Kongregace pro katolickou výchovu: "I když jsme si plně vědomi zla s masturbací spojenéhéo, je třeba zachovat nezbytnou moudrost při posuzování subjektivní odpovědnosti osoby." (118)

"Základní chybou, které se při sexuální výchově dětí a mládeže dopouštíme, je mechanické směšování objektivního zla (v souvislosti s určitým sexuálním chováním) s plnou subjektivní odpovědností." (118) Nelze to zjednodušit na tézi, že něco je vždy těžký hřích! Přehánění hodnoty poklesků v sexu může vést k přesvědčení, že člověk má v podstatě jen jeden problém - a přehlížejí se jiné otázky! (118)

"Nemůžeme doopravdy pochopit podstatu hříchu šestého přikázání, jestliže neodhalíme podstatu hříchu proti prvnímu přikázání k Bohu a k lidem." (119)

"Morální odpovědnost v sexuální oblastni je třeba rozšířit z jednotlivých poklesků i na obecnější odpovědnost za celý svůj život: odpovědnost za stálý emocionální a duchovní růst, odpovědnost za svou svobodu, za to, jakým je náš vztah k lidem. ... /To je pak / spojeno s otevíráním se druhým a s uvědomělým vytvářením mezilidských vztahů. Různé formy angažovatnosti v mezilidských vztazích pomáhají dokazovat, že sexualita je oblast, kde se druhému předává láska a život." (119)

"Každé morální hodnocení vlastního jednání se uskutečňuje pouze ve vlastním svědomí. ... Kněz, duchovní rádce nemůže za druhého rozhodovat o jeho subjektivní odpovědnosti. On je svědkem církve, který pomáhá rozpoznat, zda svědomí "správně funguje", potvrzuje osobní poctivost a uvážlivost penitenta. Jako svědek to však nejen stvrzuje, ale může správnost penitentova hodnocení i zpochybnit. Při tomto zpochybňování ovšem nesmí vycházet jen z vlastního, subjektivního soudu, ale musí se opírat o víru církve." (119)

Pozor na vyvolání pocitu nejistoty u penitenta! Je nutno se z masturbace vyznávat jako z každého jiného selhání. "A i když to není přední a nejdůležitější lidská slabost, je to přesto výraz sebeprosazování a egocentrismu." (12O) Ve zpovědi uvést i jak jsme se snažili se s věcí vyrovnat a jak se snažíme o celkový emocionální a duchovní růst.

Je třeba odmítnout schvalování masturgace jako rozvíjení sexuální náklonnosti k druhému pohlaví!

Pomoc v masturgační krizi: Zjistit, co je hlavním zdrojem sexuálního napětí - jen vyhledávání vnějších podnětů, nebo hlubší mimosexuálí problémy? V druhém případě snaha o řešení těchto problémů! Péče o hygienu obraznosti. F. Arvezu doporučuje umístit skrytě nápis "dnes ne" - boj se tak rozkládá do jednotlivých dnů. Oddramatizovat celou věc: znechucení, deprese, pocit méněcennosti, nedůvěra ve vlastní síly... jsou škodlivější než tělesný jev. Odvrátit pozornost od sexu a více se zajímat o život. (12O-21)

Vhodná i pomoc druhých. Ukázat, že Bůh miluje člověka i přes jeho selhání. I modlitba, svátosti, dobré skutky. (121)

Zvláště u dospělých je masturbace obvykle důsledkem jiných těžkostí a zklamání. "Avšak týká-li se osob, které se v tomto směru upřímně a opravdově snaží o nápravu, je na místě soudit, že subjektivně nejde o velký hřích, nýbrž je to spíše směs utrpení a egotismu, se kterým se nevypořádali." (123-24) /Egotismus = snaha stavět se do popředí/

"Z hlediska morálky je tedy třeba na jedné straně trpělivě přijmout to, co se nedá naráz vyléčit, na druhé straně celou svou bytostí usilovat o svůj vnitřní růst a o křesťanskou angažovanost ve všech jiných oblastech." (B. Häring) (124)

...
Dospívání je také obdobím, kdy se rodí velké ideály. V pubertě se dělají často nejzávažnější životní rozhodnutí, která ovlivňují celý pozdější život. Charakteristickým znakem dospívání je nepochybně touha po ideálech a otevření se duchovnímu rozměru lidského života. Právě v pubertě se spontánně objevují "poslední otázky" po smyslu života, práce, utrpení, po smyslu smrti. ...

Dospívající člověk opouští dětství, které je většinou přece jen bezstarostným a blaženým časem "hry na život", a tuší konečnost a ohraničenost tělesného života. Tím, že "pouští dětství", poznává pomíjivost lidského života. Dospívání je také obdobím, kdy se v různých životních situacích setkáváme s omezením vlastních možností a s bezmocností.
//Mladý člověk se otvírá transcendentnu, probouzejí se v něm velké duchovní a náboženské touhy, jejichž podstatou je nabídnutí nezištné lásky jiným.// (56)

Ideály se v mladém člověku často rodí při setkání s autoritami. Na jedné straně s nimi mladý ačlověk většinou bojuje, pokouší se je ve svém vědomí odmítnout, ale na druhé straně se s nimi srovnává, a pokud odpovídají jeho vnitřním pocitům, stávají se pro něho vzorem.

Období dospívání je čas, kdy se rodí velká povolání: zasvěcení se výlučně službě Bohu, službě bližnímu, povolání k umělecké tvorbě, k převzetí vůdčích rolí atd. //Zde je pak velké nebezpečí, že je dospělí (sami "frustrovaní svým vlastním životem") vedou k "realizmu" a udělají z nich povrchní "realisty" nebo konformisty a pragmatiky, kteří vše hodnotí podle užitečnosti a materiálních výhod!// (57)
//To platí i pro dospívání sexuální - chyba zde mohou mít nedozírné následky. Proto nutna opatrnost, duchovní úsilí. A také pomoc dospělých!// (57-58)

...
Člověk musí svou sexualitu teprve pěstovat, naučit se ji usměrňovat a zároveň ji zralým způsobem užívat. Rodíme se totiž se sexualitou nezformovanou. Sexualita u člověka dostává vždy takovou podobu, jakou má jeho osobnost. Sexuální chování je vždycky obrazem celé osobnosti. Z tohoto pohledu je sexuální výchova integrálně spojena s výchovou k plnému lidství. Je součástí jeho člověčenství. ...

Sexuální výchova se týká především formování vyspělých mezilidských vztahů, které zahrnují i sféru sexuální, i když se nezaměřují jen na ni. Dříve než se mezilidské vztahy začnou projevovat fyzickým sexuálním jednáním, měly by se nejprve projevit ve svéře emocionální a duchovní. (59) ...

Morální normy usměrňující sexualitu nemají být vnucovány jako zvnějšku. Vyplývají přímo ze sexuality. Je jen třeba umět je vyhmátnout a ukázat na ně. A právě to je podstatou sexuální výchovy. (6O) ...

V sexuální výchově prochází tedy mladý ačlověk procesem od přijímání lásky k jejímu dávání. Jeho "láska - potřeba" se postupně mění v "lásku - dar" (C. S. Lewis). ...

Člověk neroste a nedozrává tak, jako strom nebo zvíře. K jeho osobnímu růstu je nutná plná a přímá angažovanost. Jedním ze základů sexuální vychovy je tedy vést mladého člověka, přiměřeně tomu, jak se formuje jeho vědomí, k povinnosti zapojit do sexuální výchovy rozum a svobodnou vůli. (63) ...

Od určitého věku, rozhodně od puberty, musíme mluvit ani ne tak o potřebě výchovy, jako přededvším o potřebě sexuální sebevýchovy. Sexuální výchova bez sebevýchovy by byla od počátku odsouzena k prohře. K tělesnému sexuálnímu dospívání dochází sice bez účasti lidské vůle, avšak sxuální dospívání ve sféře citové a duchovní je už závislé na osobní angažovatnosti. Do svého sexuálního dospívání musí mladý člověk investovat hodně úsilí, zapojit do ní srdce i rozum. (64)
//Potíž zde v současné době: nadměrně mnoho sexuálních podnětů, které mladý člověk nemůže "vnitřně strávit. Vzniká napětí a nereálné sexuální představy. Proto hodně autoerotiky! V sexuální výchově je třeba s touto skutečností počítat.// (66)

...
Mladý člověk nesmí ztotožňovat dospívání v erotické sféře s připraveností k fyzickému sexuálnímu jednání. ... Aby mohl začít zrale sexuálně žít, musí se ke zralosti fyzické připojit i úplná zralost citová a duchovní. (8O) ...

... Mladí lidé si musí být vědomi následků svého sexuálního chování. Mnoha velice závažných chyb se dopouštějí, aniž na tyto následky pomyslí. Jsou to často pochybení, která už od samého začátku maří šanci na pozdější zdařilý manželský a rodinný život. (81)

Pro sexuální vyspělost jsou charakteristické především vyspělé mezilidské vztahy, kterým se přece nelze naučit o samotě. Učíme se jim v praktickém životě.// Pohovor s rodiči, s knězem, vychovatelem...// Dokáže-li člověk v pubertě mluvit o sexuálních otázkách s někým, komu důvěřuje, dokáže o nich pak mluvit i v době před svatbou a v manželství, a později se svými dětmi. Tak se už v dospívání připravuje pro zralý manželský vztah, a i pro sexuální výchovu svých budoucích dětí. (81-82) ...
//Nevnucovat se s poučováním v pubertě!!)

... Proto je také podstatou sexuální výchovy v době dětství a dospívání výchova k odpovědnosti za sebe a za jiné. Každá sexuální výchova, která by nevedle dítě zároveň k odpovědnosti, by byla pouze instrukcí, nikoli skutečnou výchovou. Sexuální výchova je i výchovou k respektování stanovených morálních norem. Zahrnuje tedy i formování svědomí člověka k tomu, aby dovedl všecky sexuální zážitky a pocity správně hodnotit. Mladého člověka po skončeni puberty bychom už měli nechat, aby iniciativu při výběru sexuálních informací prvzal sám. Musí se přitom řídit současnou situací a svými současnými potřebami. (83)
//Předpoklad ze strany rodičů: informovanost (literatura!) a spořádaný sex. život, hluboký zájem o celý život svých dětí. Otázka, na jakých základech celkově své děti vychovávají - to se může projevit právě v sex. výchově.// (84-85)

Obecně můžeme shrnout, že sexuální výchova vyžaduje spojení dvou přístupů: na jedné straně péče,na kterou má dítě nárok, bdění nad ním, jakési formy kontroly v určitých mezích; na druhé straně poskytnutí mu svobody v tom rozsahu, jak ji potřebuje, nakolik ji dokáže unést a ve svém věku realizovat. (86)
//Nutno počítat s velkými sexuálními podněty v současné společnosti. Nutna důvěra k dětem, pozor na podezírání, citový chlad, nezájem. Dítě také může poznat neinformovanost rodičů, nedostatek životní kultury a duchovní úrovně - pozná, že by mu prostě nerozuměli. Jestliže rodiče bagatelizují jiné oblasti života, nemohou očekávat otevřenost v oblasti sexu! Poučit se z vlastních nedostatků v sexuální výchově a pomoci dětem, aby se chyb vyvarovaly.// (88-9)
(Józef Augustin: Sexualita v našem životě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995)