Slezská kalvárie

1. Ježíš odsouzen k smrti
Ježíš stojí před soudem. Ti, kteří ho
obviňují, jsou lháři. Soudce je muž bez
charakteru. Řízení výsměchem všemu právu.
Trest je nejpotupnější a zároveň nejhorší.
Kristus mlčí. Přijímá ortel úplně dobrovolně,
poněvadž je v něm vůle Otcova, poněvadž jde o
naši spásu.
Pane, ty jsi šel napřed a nám razil cestu.
Nyní mě nauč, abych Tě následoval, až udeří
hodina. Připadá-li mi nějaká povinnost
nesnesitelná, chci v ní poznávat vůli Otcovu
a poslechnout. Přijde-li utrpení a já si
myslím, že jsem je nezasloužil, nauč mé
srdce, aby se podrobilo vůli Otcově,jak Ty
jsi to učinil...

2. Ježíš bere kříž na svá ramena
Ortel je vyřčen...Pán bere na sebe dřevo
utrpení. Nenechává si je naložit s tupou
myslí, nýbrž sahá po něm s rozhodností. O
ničem si nedělá klamné představy. Co ho
pudí, není statečnost zoufalce. V kříži
spatřuje poslání Otcovo za naši spásu... Té
si také žádá ze vší síly své duše. Proto je
jeho mysl jasná a usebraná. Jde kříži vstříc
a odhodlaně po něm sahá.
Pane, něco jiného je říci ve šťastných
dobách - jsem ke všemu odhodlán, co chce
Bůh...A něco jiného být opravdu odhodlán,
když se kříž staví. Tu je často srdce ochablé
a na všechna dobrá předsevzetí zapomene.
Proto mi pomoz, abych stál pevně, až ona
chvíle nastane. Učiň mne silným a
velkomyslným... Chci tomu zmužile pohledět v
tvář a vidět v tom volání Otcovo...

3. Ježíš padá poprvé pod křížem
Celou noc nespal a od včerejšího dne nic
nejedl. Vláčeli ho od jednoho úřadu k
druhému. Bolesti a ztráta krve ho oslabily.
Všechna podlost lidí mu byla mukami. Proto je
Pán tak hrozně unaven. Kříž je pro něho
příliš těžký. Nese jej s chvějícími ~koleny
kus cesty, pak klopýtne o kámen nebo do něho
v tlačenici strčí a on padá. Smích, nadávky,
rány padají jako krupobití na něho. Jakmile
Ježíš může, sbírá se ze země, zvedá namáhavě
kříž na svá ramena a jde dál.
Nauč mě chápat, Pane, že každé opravdové
utrpení se musí jednou zdát příliš těžké...
Vždy přijdou ona unavená a strastiplná
slova: Už nemohu dál, Pane, silou své
trpělivosti a lásky mi pomoz, abych
neklesal...

4. Ježíš potkává svou Matku
Čekala asi na některé křižovatce ulic a
přistupuje nyní k průvodu. Matka a Syn nic
spolu nemluví. Jsou úplně sami na celém
světě, přes pustou tlačenici kolem... Co
utrpení a lásky jde jejich dušemi, co jde z
oka do oka, ví jen Bůh sám... Byl to dlouhý,
ač jen krátký okamžik...
Pro mne jsi, Pane, odešel od své Matky.
Nechť tato oběť není pro mne marná. Kéž i já
takovou přinesu, až mne Bůh bude volat a
srdce se bude cítit poutáno lidmi. Nauč mě
přemáhat bázeň před lidmi, bude-li mi
překážet a zdržovat od povinností. Nauč mě,
abych sám dovedl přemáhat lásku k lidem, i
kdyby byla sebevětší a sebečistší, jakmile
budu v nebezpečí, že bych se Ti zpronevěřil.
Ale, Pane, nauč mě to činit tak, jak jsi to
činil Ty: s láskou.

5. Šimon nese Kristu kříž
Když vojenská stráž vidí, že Ježíšovi síly
už selhávají, přinutí sedláka, aby mu pomohl
nést kříž. On však nechce. Je unaven, má
hlad, chce jít domů, odpočinout si, najíst
se. Nač by se dřel tam pro toho buřiče? Brání
se, stráž ho musí donutit.
Pane, tolika jsi pomáhal, nyní Tě všichni
opustili. A Ty jsi vytrval, za mne, abys mi
byl cestou a sílou. Proto chci myslet na
Šimona z Cyreny, až i já jednou budu v
utrpení sám... Jak často vidí ten, který je
utlačován, že je opuštěn... A přijde-li k
někomu se svou bídou, tu mu řekne jeho
obličej, jak je nepohodlný. Pane, v takových
hodinách stůj Ty při mně. Pomoz, abych se se
svou samotou smířil a neklesal na mysl. Ano,
už sám od sebe nesmím běžet k jiným, musím se
učit dobrovolně vytrvat s Tebou.
A uvědomí-li si jednou duše, že vlastně je
každý sám se svou bídou a že se s ní musí
vyrovnat, že na konci života mu nikdo pomoci
nemůže, potom mu dej pocítit, že jsi vedle
mne. Dej mi poznat, že Ty mne neopustíš.

6. Veronika podává Ježíši roušku
Pán je úplně opuštěn. Okolo samé
nepřátelství, krutost, necitelnost srdce. Je
vyčerpán žízní a bolestí, k zhroucení unaven
na těle i na duši...
Každý člověk by šel a pro nic by již neměl
smyslu. A když by přišla Veronika a nabídla
mu roušku, ani by na ni nepohlédl a dál by se
slepě a tupě potácel mimo ni.
Ježíš však vyciťuje nepatrnou službu této
ženy a božsky za ni děkuje: otřel svůj
obličej a rouška, když ji vrací, nese jeho
svaté rysy.
Kdykoliv stojím, Pane, v utrpení a chci
být slepým vůči lidem okolo sebe, drž mé
srdce prosté sobeckosti, která právě trpícího
snadno přemáhá. Pomoz mi nemyslet stále jen
na sebe. Nesmím se stát náročným, nesmím být
břemenem pro druhé, nesmím jim jejich radost
kazit proto, že je mi těžko u srdce. Nauč mě
vidět každou službu lásky, nauč mě ji ocenit
a za ni být vděčný.

7. Ježíš klesá podruhé pod křížem
Kříž tíží velmi těžce, ale tížeji leží na
jeho duši všechen nevděk okolo. S nejryzejší
láskou zvěstoval lidem království Boží. Tak
mnohý je asi zde, kterého kdysi uzdravil nebo
v poušti nasytil. A nyní zuří proti němu,
jako by byl jejich nejhorší nepřítel. To je
to, co ho podruhé tlačí k zemi. Ale velké
světlo září v jeho duši. Právě tím, čím mu
ubližují, chce je vykoupit. Vstává proto
namáhavě a jde dál.
Tvé bolesti mají skrytou sladkost,
poněvadž víš, že z nich prýští požehnání pro
druhé. Že má podíl na síle utrpení
vykupitelského. Že svolává Boží milost na
druhé a že pomáhá, kde jinak již nic pomoci
nemůže. Ano, pak by bylo přemoženo ve svém
nejhlubším kořeni. A místo abych reptal, měl
bych uprostřed bídy radost v srdci, že jsem
Božím pomocníkem při díle lásky a vykoupení.
Pane, prosím Tě, z celé duše, nauč mě tomu
rozumět. Učiň, aby mé srdce bylo velkodušné,
aby nevýslovnou lásku pochopilo a dej mi
sílu, aby ji také uskutečnilo.

8. Ježíš mluví k plačícím ženám
I toto způsobuje zázračná svoboda srdce
Ježíšova. Pomyslíme-li, jak mu je...Hlava
rozrytá trny, tělo rozedrané hlubokými
ranami. Okolo nic než nenávist a posměch a
před ním hrozný konec. Kdybych já byl v
takové bídě a kdyby někteří přišli, dělali
veliký nářek, litovali mne dlouhými řečmi a
mnoha slzami, nejal by mě hněv a
netrpělivost? Ježíšova duše však zůstává
přístupná všem a usebraná. Ač se v něm
všechno chvěje, mluví klidně s ženami a
vykonává svůj úřad poučovat a napomínat je.
Pro každého se dostaví časy, kdy ho tlačí
těžké trápení a všechno se na něm chvěje
jejich tíhou. Dvojnásobná námaha, trápí-li
člověka okolí necitelným, nerozumným
jednáním.
Až se mi tak jednou povede, pak mi,
Pane, pomoz, abych zůstal klidným. Sílou tvé
trpělivosti chci se opanovat, chci s druhým
dobrotivě jednat, i s nerozumnými,
necitlivými, hrubými.

9. Ježíš padá potřetí
Brzy po druhém pádu zhroutil se Ježíš
potřetí. Co tu má člověk říci o takové bídě
plné muk? Všechna slova byla by zde planá.
Přesto se sbírá ještě jednou a nese kříž až k
cíli.
Ježíši, Ty silný, Ty jsi ve mně a já v
Tobě. S Tebou musím umět vytrvat v utrpení i
kdybych myslil, že už to dál nejde. A
padnu-li, bude-li moje síla ochromena, pak mi
pomoz, abych zase vstal. Nauč mě poznat, že
celý pozemský život je stálé vstávání, stále
čerstvé začínání.

10. Ježíš je oloupen o svůj oděv
Všechno mu vzali, jeho svobodu, jeho
působení, jeho přátele. Nyní mu berou ještě
čest jeho těla. Všichni, kteří ho dříve
uctívali jako velikého proroka, velebili jako
Mesiáše, přátelé cizinci, veškeren lid ho
vidí v ponížení. Jako žhavé plameny sevřela
jej hanba. On však stojí ve vůli Boží a
vytrvává.
Pane, tuto hořkou hodinu mi připomeň, až
někdy půjde o mou čest, až někdo neuzná mé
úmysly a bude mě podezřívat z nekalých
pohnutek. Bůh zná pravdu, v to budu skládat
svou naději. Budu spoléhat na to, že moje
čest je v jeho ochraně a že mě ospravedlní v
pravý čas.

11. Ježíš přibíjen na kříž
Na cestě mohl Ježíš jít, pohybovat se,
namáhat se. Nyní je všemu konec. Teď nemůže
nic dělat než viset a vytrvat. Bolesti v
probodaných údech, na hlavě a ve všech
hlubokých ranách stávají se stále
palčivějšími, žízeň je stále krutější mukou,
stále větší strach a stísněnost srdce. A
nemůže si nijak pomoci, než vydržet a cítit
jak se blíží smrt.
Pane, odpusť mne hříšnému. Já jsem vinen
tvým utrpením. Dej, aby tvá božská síla ve
mně oživla, zvláště v poslední nemoci, až
budu vědět, že se blíží konec a že lékař nic
nezmůže. Tu je každý přibit a nemůže si nijak
pomoci, jen jedno může učinit: srdce a vůli
soustředit v Bohu. Držet se pevně, zcela
pevně vůle Otcovy a tiše vytrvat a úplně mu
přenechat, zda to spěje k dobrému či hořkému
konci.

12. Ježíš umírá
U kříže stojí jeho Matka a jeho nejlepší
přítel. Hle, syn tvůj, praví Matce, hle Matka
tvá, k Janovi. Je to jakoby se zbavoval lásky
dvou lidí, kterou jej objímají. Chce být sám.
Vzal na sebe naší vinu a chce ji sám před
věčnou spravedlností zastupovat...
Co se děje v této době v duši Ježíšově,
žádný člověk neví. Tu volá: "Otče můj, proč
jsi mě opustil?"
Nikdo neobjasní toto tajemství... Nikdo
nikdy nedomyslí, co to znamená. Jen jedno ho
drží: neochvějná věrnost k poslání Otcovu a
nepochopitelná láska k nám. A v této lásce se
stravuje až je vše dokončeno.
Dokonáno jest.
Pane, tys mě vykoupil, za to Ti děkuji z
hloubi srdce. Ty jsi mi ukázal, jak mám své
utrpení nést, přijmu-li je z ruky Otcovy tak
jako Ty. Budu-li v Otce důvěřovat a jeho se
držet, pak zůstanu silný, i kdyby mne všechno
opustilo. Jen tím mohu utrpení přemoci,
učiním-li z něho požehnání pro druhé, jako Ty
jsi to učinil.

13. Ježíš snímán z kříže
Pán dotrpěl. Je mrtev. Co by byl - lidsky
řečeno- ještě vykonal, co naučil, kolik by
působil a pomáhal, jaká božská plnost života
by byla mohla vykvést, kdyby byl prošel celým
lidským životem. Ale to právě je "bláznovství
kříže" , že semeno musí zemřít, aby z něho
povstal nejvyšší život a ti, kteří jej
zničili, stali se - aniž to chtěli- rozsévači
spásy.
Pane, to je tvá odpověď na hořkou otázku:
Proč trpět? Proč musí člověk trpět, když
všechno volá po štěstí a práci? Proč zemřít?
Proč musí člověk odejít, dříve než dokončil
život? Tady je všechna moudrost v koncích.
Jedině v kříži je odpověď. Semeno zůstane
neplodné, dokud neumře v zemi. Všechno naše
utrpení je nebeská setba. Jsme-li zajedno s
vůlí Boží, pak povstane z toho život, pro nás
i pro ostatní.

14. Ježíš uložen do hrobu
Zabalili tělo Páně do pláten a položili do
hrobu Josefa z Arimatie. Pak zahradili těžkou
kamennou deskou vchod. Nyní vše utichlo.
Hluboký mír leží kolem osamělého hrobu. Mír
dokonání. Ten, kdo v něm spí, dokončil s
božskou věrností všechno, co mu uložil Otec.
A nám je, jakoby se již ukazovaly záblesky
blížící se velikonoční slávy... Učedníkům je
však jinak u srdce. Pro ně všechna naděje
skončila. Pro ně je utrpení a kříž Velkého
pátku koncem. Ale i jim se on brzy ukáže a
oni poznají, že to všechno musel vytrpět, aby
vešel do slávy, a že jeho smrt byla cenou za
náš život.
To je ona blahá zvěst, kterou jsi, Pane,
přinesl všem: že po každém Velkém Pátku
přijdou Velikonoce, že všechno utrpení je
pramenem života pro každého, kdo se drží
Tebe.

Závěr:
Pane, nyní mě propustíš ze svatého místa
svého utrpení. Vracím se opět do svého
všedního života. Naučil jsi mě, že naše
utrpení není žádnou temnou robotou, proti
které se marně vzpíráme nebo v ní ochabujeme
a zoufáme si. Je sice trpké, přichází však od
Boha a má způsobit naši spásu. Naučils mne,
jak mám svůj kříž nést s důvěrou v Boha a z
lásky za druhé. Proto mi napiš tuto svatou
pravdu hluboko do srdce, abych na ni nikdy
nezapomněl. A nech ji oživnout zvláště tehdy,
až bude čas: v hodině soužení. Proto chci
myslet na to, co jsi mi dnes řekl a dle toho
jednat. Amen.

Deo gratias!