Navigace: Tematické texty R Různé textyRůzné Slovo lidské
Slovo lidské
Podobně jako celý starý Orient vidí i bible v lidském slovu více, než jen dorozumívací zvuk: řeč je projevem osoby i její moci a v tomto smyslu je už činem. Je významným prvkem celého způsobu života a může být nositelkou cti nebo hanby (Sir 5,13), života nebo smrti (Př 18,21). Je prubířským kamenem osobních kvalit člověka (Sir 27,4-7). Mudrci proto naléhají na jeho správné užívání a kárají zlozvyky, s ním obvykle spojené; NZ v tomto ohledu přebírá učení SZ.
1/ Špatné užívání řeči
Proviňuje se jím v prvé řadě mluvka (Př 10,19; 29,20), který se utápí v nerozumnosti (Př 10,8; 13,3) a v prostořekosti (Př 20,19), takže se mu nakonec každý raději vyhne (Sir 20,5-8); dále hlupák, kterého každý pozná podle nesouvislé řeči (20,18nn); falešný přítel, který místo útěchy nabízí „slova do větru“ (Jb 6,26). Mnohem horší je řeč zlého člověka, strojícího vražedné úklady (Př 12,6). Moudrý se má zdržet pomluv (Sir 5,14), protože jazyku padne za oběť více lidí, než meči (Př 12,8; Sir 28,17n). Donášení lze sice přijímat jako pamlsky (Př 26,22), ale to nic nemění na skutečnosti, že hluboce zraňuje. Žalmisté, kteří sami od donašečů pomluv mnoho vytrpěli, je nepřestávají pranýřovat (Ž 5,10; 10,7). V NZ mluví podobným jazykem list sv. Jakuba (Jak 3,2-12); bdělost nad projevy jazyka je počátkem křesťanské moudrosti (srv. 1,26 a 3,2).
Jiným nebezpečným úskalím v používání jazyka jsou rouhání, nemravné řeči (Sir 23,12-21) a křivé přísahy. Mojžíšův Zákon je zakazuje (Ex 20,7); Nm 30,3; Dt 23,22…). Obava, že by k nim mohlo dojít z nedostatku pozornosti a úcty, vede Sirachovce k přísnému omezování počtu možných přísah (Sir 23,7-11). Ježíš později vyučuje ideálu upřímnosti, který činí přísahu zbytečnou (Mt 5,33 …) a tohoto učení se přidržuje také apoštolská církev (Jak 5,12; 2 Kor 1,17n). Ke hříchům, souvisejícím s mluveným slovem, lze přičíst i pověrčivou důvěru v magickou sílu slova. Tento rozšířený názor starého Orientu je znám i biblickým autorům (zlověstná věštba: Nm 22,6; vyvolávání a dotazování se zemřelých: Iz 29,4) a Zákon jej trestá smrtí podobně, jako ostatní magické úkony (Lv 20,6.27).
2/ Správné užívání jazyka
Moudrý člověk svůj jazyk ovládá, na rozdíl od hříšníků a hlupáků. Vhodné slovo, odpověď v příhodnou chvíli jsou jako poklad a plyne z nich radost (Př 15,23; 25,11). Je totiž „čas mlčet a čas mluvit“ (Kaz 3,7). Člověk musí kontrolovat svou řeč (Sir 1,24) a vůbec jazyk, dobře vážit svá slova (Sir 28,25; Ž 39,2; 141,3) a neunáhlovat se v řeči (Jak 1,19). K tomu je nutno připojit dobrotu, podobnou dobrotě zdatné ženy (Př 31,26). Lidksá řeč je jako hluboká voda, kypící bystřina, pramen života (Př 18,4; srv, Dt 32,1n). „Ústa mluví, čím srdce přetéká“ (Lk 6,45) a spravedlivý člověk z něj čerpá dobro jako z pokladnice. Může pod vnuknutím Ducha svatého vzdělávat, napomínat a těšit své bratry (1 Kor 14,3), protože jeho slova jsou výrazem Slova Božího.
Převzato z: Slovník biblické teologie, vyd. Velehrad – Křesťanská akademie, Řím, 1981
---