SV. TEREZIE OD JEŽÍŠE - životopis

Ona sama nám zanechala vyprávění o svém životě, ale vylíčila jej jako příběh „setkání lásky“ mezi ní a Kristem. Její dětství bylo poznamenáno ryzím důvěrným vztahem s Božím světem, takže pomyšlení na nebe ji rozechvívalo radostí. Pověstným se stal její útěk z domova, který podnikla ještě jako dítě s přáním, že „chce vidět Boha“. První nadšení pro Boží věci však ochladilo období dospívání. Terezie byla natolik okouzlena svými přirozenými dary a grácií, jež vnímala a byly jí potvrzovány nevinným dvořením okolí, že se nechala „rozptýlit“ od svého zápalu pro Boha. Přesto v ní dozrávalo vnitřní přesvědčení, že Bůh si zaslouží „všechno“ a že nakonec opravdu záleží jen na nebi. Jakkoli ji přitahoval skvělý život, kypící uprostřed hradeb Avily (hradby město připodobňovaly velkolepému hradu), rozhodla se ve dvaceti letech odevzdat se cele Bohu a odešla do ústraní karmelitánského kláštera v rodné Avile.

Myslela si, že svůj vnitřní neklid vyřeší tím, že bude žít „očistec“ už tady na zemi (tak tehdy soudila o klášteře), aby si potom zasloužila nebe. A byla dvojnásobně překvapená – klášter nebyl tak strašný, jak si představovala, naopak tam zakusila velký mír a nikdy jí nechyběla radost. Její zmatek však trval, protože v klášteře bylo mnoho řeholnic (téměř sto osmdesát), a proto připomínal jakoby hrad sám pro sebe. Za řeholnicemi chodila spousta lidí a přátel, přičemž přátelská setkání se mnohdy nesla duchem světa. Terezie byla velmi vyhledávána pro své osobní kouzlo, vnitřním životem ještě znásobené, a mnoho lidí toužilo po jejím přátelství, po její podpoře a vedení. Tak se najednou zapletla do podivného konfliktu, kdy na jedné straně cítila nepotlačitelnou potřebu patřit cele a výhradně Bohu, na druhé straně vnímala krásu lidského přátelství i s jeho pouty. Terezie se s hrůzou vyhýbala všemu, co by jen stínem připomínalo hřích, ale necítila se „celistvá“, necítila se úplně pravdivá, ačkoli všichni přátelé byli hotovi odpřísáhnout, že tato okouzlující řeholnice je přímo „světice“. Ale ona sama byla rozervaná mezi přátelstvím k Bohu (které v modlitbě zakusila jako velmi sladké a uklidňující) a přátelstvím k tvorům, živené příliš častými, byť i dobrými rozhovory.

„Definitivní obrácení“ – tak je nazvala sama Terezie – pro ni nastalo až roku 1554, na prahu jejích čtyřicet let. Ježíš ji se vší samozřejmostí nechal, aby zakusila, že je „pravý Bůh“ a „pravý člověk“, že se v jeho osobě nachází shrnutí a řešení konfliktu, který Terezie až do té doby prožívala. Světlo přišlo prostřednictvím záplavy vnitřních milostí a vidění. Když se zamilovala do Ježíše a oddala se mu celým srdcem, naučila se od něho jako z „živé knihy“, že jen Boha lze milovat „celým srdcem, duší a ze všech sil“ a všechno ostatní je třeba nechat si od něho darovat, i krásu stvoření i teplo lidského přátelství. Tato nepřetržitá vydanost Bohu nesla název „modlitba“; modlitba, jíž se nemyslí jen konkrétní „úkon“ modlitby (i když i to má velký význam), ale modlitba rozšířená na celý život, tak, aby modlit se (ale také jednat, pracovat, myslet, toužit, radovat se atd.) bylo totéž co dýchat.

Roku 1562 Terezie přijala za své naléhavé doporučení spolusester, aby založila „maličký klášter“ pro několik málo sester, oddaných zkušenosti vnitřní modlitby. Tak se v Avile zrodil první klášter bosých karmelitek (tj. reformovaný klášter, vyznačující se větším odříkáním a životem v ústraní), který byl v očích všech opravdovým a pravým „koutkem nebe“. Pověst Terezie jako „matky a učitelky“, schopné naučit duše, aby milovaly Boha, se rychle rozšířila. Povolání se začala hrnout ve velkém počtu a ona byla najednou nucena (teď už na pokyn představených) stát se zakladatelkou. Byla plně ponořená v Bohu a milosti, avšak také veselá a velice schopná uskutečňovat projekty, navazovat vztahy a udržovat hluboká přátelství. Nakonec se ocitla v situaci, že zcestovala celé Španělsko a založila sedmnáct malých klášterů, jež se ihned staly středisky modlitby a mystického života. Terezie si je představovala jako „malé kroužky“, kde řeholnice žijí s Kristem a živí se eucharistií. Chtěla, aby modlitba sester byla zaměřena na „potřeby církve“, která byla tehdy zatížená a rozervaná schizmaty a náboženskými válkami, ale také vážnými problémy spojenými s násilným dobýváním Nového světa. Obrazem svaté Terezie z Lisieux – v církvi se měly podobat srdci, které údům těla Kristova zajistí dostatek životodárné krve, to znamená lásky. Proto Terezie od Ježíše nevyžadovala jen opravdovost a radikalitu života, ale životní styl umožňující laskavou srdečnost ve vztazích k lidem.

Aby řeholnice měly duchovní oporu a aby síla jejich modlitby zase podepřela apoštolskou a misijní činnost bratří, pracovala rovněž na „obnově“ mužské větve karmelitánského řádu. Pro tento záměr se jí přitom podařilo získat Jana od Kříže, budoucího světce a církevního učitele. Chtěla-li vyhovět požadavkům řeholnic a jejich zpovědníků, musela se intenzivně věnovat také vyučování a formaci. S tím souviselo i pověření, aby psala knihy. Psala jen příležitostně, avšak jde o díla vzácné duchovní hloubky, která dnes patří k naukovým pramenům celé církve.
Obzvláštní cenu má autobiografická kniha Život. Ona sama ji definovala jako „knihu vyprávění o Pánových milostech“. Terezie v ní ukazuje, jak může být něčí existence (její, ale také ta naše, kdybychom ji vnímali z větší hloubky) vyjádřena jako „dějiny spásy“, jako dějiny dialogu mezi člověkem a Bohem, tedy „dějiny modlitby“. Ve spise Cesta k dokonalosti Terezie naopak ukazuje způsob, jak formovat společenství, aby se z něj stalo skutečně „společenství modlitby“, společenství, které konkrétně a každodenně uskutečňuje všechny prosby Otčenáše.
Nejkrásnější a zásadní dílo napsala na sklonku života, kdy pod tlakem poslušnosti napsala takřka jedním dechem Hrad nitra, dodnes považovaný za jeden z vrcholů mystické literatury. Člověk je v něm popsán jako hrad, v jehož „nejhlubším nitru“ přebývá Bůh sám. Hrad je občas napohled zchátralý a neobydlený, když se člověk svým životem dostal vně jeho zdí, jako nějaký žebrák. Stačí však překonat práh, přičemž „dveře“ znamenají pro všechny modlitbu, aby člověk objevil možnost projít všemi nesčetnými a podivuhodnými komnatami hradu, až k důvěrnému sjednocení se samotným Bohem. A když duše vstoupí do nejdůvěrnějšího láskyplného vztahu s Bohem, jaký je na této zemi možný – Terezie jej nazývá „duchovním sňatkem“ – pochopí, že Bůh nemá v úmyslu nikoho neustále hýčkat, ale osoby, které jsou mu na světě nejdražší, daruje světu, aby svět mohl být spasen (tak jako to ostatně udělal se Synem). Více vypravěčská, avšak neméně užitečná je Kniha o zakládání, v níž chtěla Terezie vylíčit dějiny jí založených klášterů. Líčí i prožitky povolání často velmi mladých lidí, kteří se sbíhali, aby byli vtaženi do jejího svatého dobrodružství.

Terezie zemřela roku 1582 v Alba de Tormes na jedné ze svých cest, vysílená únavou. Jedinou touhou a jedinou modlitbou vyjádřila dva vrcholy zrání, k nimž ji přivedlo její mystické putování. Na smrtelném loži ji slyšeli pokorně šeptat: „Ať je tomu jakkoli, Pane, jsem dcera církve!“ A pak, se svatou netrpělivostí nevěsty: „Snoubenče můj, konečně je čas, abychom se objali!“