Sv. Václav

SVATÝ VÁCLAV
Napsala Marie HOLKOVÁ v roce 1993

OSOBY:
KNÍŽE VÁCLAV
KNÍŽE BOLESLAV
KNĚŽNA DRAHOMÍRA
PODIVEN
ZEMAN HNĚVSA
ČESTA
1.VOJÁK
2.VOJÁK
2 CHRÁMOVÍ SLUHOVÉ
VYPRAVĚČ
VYPRAVĚČKA

Vypravěčka: Staletí letí,
časy se mění.
Co bylo včera,
dneska už není.
Blízcí i cizí
v hrobech mizí.
Bohatí, chudí
stále se trudí,
že musí jednou,
až tváře zblednou,
opustit tento svět.
Jen národ český
přes mnohé blesky
žije tu stále
dále než tisíc let.
Vypravěč: Zmizeli vládci
jak spadlé listí.
V paměti jsou jen
moudří a čistí.
Ti, kteří vedli
lid k Bohu blíže,
jak svatý Václav,
náš český kníže.

Václav: Já jsem Václav,
český kníže.
K národu mě
láska víže.
posiluji jeho víru
a chci, aby
žil vždy v míru.
Podiven: Jsem Podiven,
pouhý sluha,
kníže mě však
má za druha.
Musím míti oči bdělé,
neboť má i nepřátele.
Hněvsa: Já jsem Hněvsa,
zeman hrdý.
K mým poddaným
bývám tvrdý.
Musím získat
další lány
až mi vyjdou moje plány.
Podiven: Je to liška podšitá.
Jen pozemky počítá.
Boleslav: Co mi řekneš na pozdrav?
jsem přec kníže Boleslav.
Podiven: Bratře mého knížete,
(poklekne) ať růžově rozkvete
košatý keř tvého rodu,
ať je plný dobrých plodů.
Boleslav: Tvůj pozdrav jak číše vína,
příjemné mi připomíná,
že jsem se dočkal syna.
Pozvu ke křtu tvého pána.
( nasupí se) Co koukáš jak bílá vrána?
Podiven: Děťátko přeji - Bůh buď s ním
Tvou návštěvu hned ohlásím.
Hněvsa: Václav si nehledí meče.
pro kněze hostie peče.
Je to kníže anebo mnich?
Zasloužil by za to smích.
Boleslav: Můj bratr má velkou sílu.
Umí se postavit k dílu.
Vždy se ke mně pěkně choval.
A já se mu obdivoval.
Teď ho někdy nenávidím
ač se za to trochu stydím.
Hněvsa: Je nás více v této louži.
Mírnost knížete nás souží.
Lid chce pána v plné zbroji,
ne takého, co se bojí
prolít trochu lidské krve.
Boleslav: Tak tomu bývalo prve,
Češi rádi bojovali,
i když život prohrávali.
Hněvsa: To mi, pane, milé není,
že se časy takto mění.
Naši praslovanští bozi
ve snách nám svou pomstou hrozí.
Boleslav: Tak lid straší pohané.
Na to nedbej, zemane.
Hněvsa: já ti, pane tolik věřím,
že ti své myšlenky svěřím.
Ač jste spolu rodní bratři,
jen tys kníže, jak se patří.
Proč jsi jenom pánem Pšovska?
Ty přec patříš mnohem výše.
Mnozí si to také myslí,
zatím ale jenom tiše.
Boleslav: Hněvso, jsi úlisný jako had.
Co mi chceš tu povídat?
Hněvsa: Jen to, že tě má každý rád.
Hle Česta, dobrý kamarád!
Česta: ( poklekne před Boleslavem )
Buď pozdravem o kníže náš!
Kéž Vesna ozáří tvou tvář!
Boleslav: Ty Vesnu ještě uctíváš?
A já přec nejsem kníže váš.
Hněvsa: Co není, pozděj může být.
Jen ty bys také musel chtít.
Česta: My zemané už máme plán,
abys i ty byl v Praze pán.
Boleslav: Tvá slova dráždí mou pýchu.
Hněvsa: Svěříme ti vše jen v tichu,
ať nás neslyší cizí sluch.
( poodstoupí všichni tři a tiše
rozmlouvají i rukama )

Vypravěč: Ale slyší je přece Bůh.
Jenže ti dva jsou pohané.
Boleslav měl by říci NE!
Jen naslouchat pokušení,
pro křesťana dobré není.
Boleslav přec je křesťanem,
má však nenávist v srdci svém.

( fanfáry )
Podiven: Náš kníže ti poctu vzdává
a s láskou tě již očekává.
( Hněvsa a Česta se Boleslavovi ukloní
a odcházejí druhou stranou než Boles-
lav s Podivenem. )
( Václav klečí v modlitbě, má rozpažené ruce )

Vypravěčka:Václav se těžkým myšlenkám brání.
Hledá posilu v tichém usebrání.

Václav: Pane, zažeň ode mne předtuchu zlou!
Ať plním přeochotně vždy vůli tvou!
Boleslav: ( vejde )
Zase se modlíš, můj milý Václave?
Klečíš na zemi. není to nezdravé?
Václav: ( vstane a obejme bratra )
Vítám tě , bratře, na náš Hrad.
Vždycky tě tady vítám rád.
Už ke mně došla novina,
že se raduješ ze syna.
Boleslav: Ano, ano, je tomu tak
má radost sahá až do oblak.
Ať nám to poupátka nespálí mráz,
vystrojíme mu slavný hodokvas.
Václav: Duchovní hody synkovi stroj.
a do srdce vlož mu křesťanskou zbroj.
Boleslav: Neboj se, bratře, křest bude.
I když je mé panství chudé,
oslavím slavně tu křestní vodu
k uctění Boha svého rodu.
Zvu tě i naší matku na svůj hrad.
Václav: Mám mnoho práce. Ale možná - snad.
Boleslav: S německým císařem prý jednáš zas.
Není to pro tebe ztracený čas?
Já bych na něho s vojskem udeřil.
A za svou zemi se statečně bil.
Václav: Pro lásku Boží a křesťanskou víru
chci aby můj lid žil stále v míru.
Víš, že mám sílu jako lev.
Nechci však prolévat lidskou krev.
Boleslav: Zaplatíš Němci stříbrem a voly?
To už tě tolik asi nezabolí.
Drahomíra: ( vejde )
Vítám tě, můj Boleslave.
Přicházíš ve chvíli pravé
abys utišil mou zvědavost.
Zpráv mám z druhých rukou dost a dost. Co rodička a co děťátko?
Boleslav: Je jako růžové poupátko
k naší radosti posláno z nebe.
Zvu , matko má, bratra i tebe
na křtiny svého dítěte.
Nesmíte odmítnou. Přijdete?
Drahomíra: Že jsem se vnoučka dočkala,
je pro mne radost nemalá.
Budu za něho prosit stále,
ať nám vyrůstá k Boží chvále.
Chci se však nad dítětem pomodlit
jinak má duše nebude mít klid.
Václav: Opravdu rád bych vyhověl vždy všem,
ale - nevím -
( Drahomíra prosebně spíná ruce )
tak dobrá. Pojedem.
Drahomíra: Pojď Boleslave, do mé komnaty.
pošlu tvé ženě brokát na šaty.
( Oba odejdou.Z druhé strany přichází Podiven)
Podiven: Můj pane, dbej na mou radu
a nevyjížděj nikam z Hradu.
Špatní křesťané ti závidí
a pohané tě nenávidí.
Chtěli by raději Boleslava.
Václav: Z tvých řečí mě nebolí hlava.
Mé srdce neví, co je strach.
Mohu se proměnit jen v prach
však přesto budu stále živ.
Já pevně věřím na ten div.

Vypravěč: Na radu věrného sluhy
kníže Václav příliš nedbal.
Jede přece k svému bratru,
proč by se u něho bál?
Panstvo i chudina
přišla na pšovský hrad.
Každý se veselil,
každý hodoval rád.

Drahomíra: ( nese děťátko v náručí )
Drobečku malý, vnoučku můj,
dobře si dušičku opatruj.
Já se ti svěřím v tomto tichu.
Má duše byla plná hříchů.
Z milosti Boží jsem již jiná.
Máš krásné jméno Křišťane
snad je z křišťálu utkané.
Hajej , spinkej vnoučku můj,
Andílek tě opatruj.
( hýčká dítě a odejde.
Z druhé strany přicházejí Česta a Hněvsa )
Česta: ( zlomí květ )
To Václav je ten zlomený květ.
Kdy ho pošleme na onen svět?
Hněvsa: Nebuď tak hlučný, kamaráde.
Boleslav si podmínku klade.
On sám se prvý s bratrem utká,
jako by to byla náhlá půtka.
Česta: Inu, Boleslav je hlava chytrá.
Hněvsa: Vše se má odehrát teprve zítra.
Česlav: Proč na hned dnes zvečera?
Hněvsa: Lepší je ráno, za šera
půjde Václav na modlení.
Česta: To moc moudré zrovna není.
Doběhne - li do kostela,
nikdo mu nic neudělá.
Křesťanský kostel
je přece asyl
a tam by Václav jistě dorazil.
Hněvsa: Jen zachovej, milý brachu, klid.
Ten kostel nesmí kněz otevřít.
Já už to s ním zařídím.
Jak na něho, dobře vím.
Je pohanů nepřítel,
ale velký strašpytel.
Nenechá-li uzavřené dvéře,
on sám se na věčnost odebéře.

Vypravěč: Po hlučném dni
je noc už tichá
zem rosou zvlažená
voňavě dýchá.
S větvemi stromů
laškuje vánek
zdá se, že každý na hradě
má klidný spánek.
Vypravěčka:To se noc jenom tak tváří.
Na nebi sice hvězdičky září
ale, hle, v zákoutí tmavé
se plíží šelmy dravé.
( ozve se hvízdnutí )
Slyšíte také ten tajemný hvizd?
Lidské šelmy čekají na kořist.
Vypravěč: Kníže Václav, v myšlenkách soustředěn,
vychází z komnaty právě ven.
Až otevře se chrámová brána,
chce zpěvem žalmů oslavit Pána.

Václav: Buď,Hospodine pochválen,
že jsi mi dal tento den.
( z druhé strany vejde Boleslav )
Boleslav: Sotva se rozednívá,
už bratr žalmy zpívá?
Václav: Proč ses tu bratře , skryl?
Včera jsi mne dobře uhostil.
Měj za to vřelý dík.
Boleslav: Jdi někam k čertu s díkem svým!
Dnes tebe mečem pohostím.
( tasí meč, Václav mu ho vytrhne, chvíli spolu zápasí a Václav srazí bratra k zemi )
Václav: To ti Bůh odpusť , bratříčku!
Jsme na světě jen chviličku.
Až bude náš Pán chtít,
máme ze světa odejít.
Před smrtí se nikdo neskryje.
( drží přitom Boleslava za ruku )
Boleslav: Pomoc! On mne zabije!
Česta: ( za scénou ) Už běžíme!
Hněvsa: - " - Běžíme!
( Václav se dá na útěk )
Vběhne Česta a Hněvsa z druhé strany )
Hněvsa: Nic se ti, pane, nestalo?
Česta: Mně se to hned nezdálo.
Moh prchnout k chrámové bráně.
Hněvsa: Tak nežvaň planě,
však ho tam doženem.
( chtějí odběhnout, ale Boleslav je zadrží )
Boleslav: Pode mnou se chvěje zem.
Jak by mě zahalil černý dým.
( přejede si dlaněmi obličej )
Česta: Co se má stát, to se stane.
Spolehni se, náš budoucí pane.
Hněvsa: My už dílo dokonáme.
( oba odběhnou )
Boleslav: ( sám k sobě )
Lituji bratra? Anebo ne?
Dostal-li se do chrámu,
nic se mu již nestane.

Vypravěčka:Václav je u kostelních dveří.
Stále ještě pevně věří,
že ve chrámě najde asyl.
Chladný vzduch mu ruce mrazil,
když kovovým kruhem
na kostelní bránu bušil.
Zradu kněze sotva tušil.
Vypravěč: V kostele svatých Kosmy a Damiána
ještě je zamčena kostelní brána.
Knížecí srdce se svírá.
Cože kněz mu neotvírá?
I buší do dveří, buší
a temnou zradu již tuší.
Marně volá Václav do dveří:

Václav: ( za scénou )
Pro lásku Boží, kněže, otevři!
Hněvsa: ( za scénou - hlasy musí být hodně hlasité, neboť nahrazují neviditelný děj )
K čertu ti bránu otevřem.
Česta: Nechť tě pohltí černá zem.
Vypravěčka:Vražedné dýky se zaryly v záda.
Nebohý kníže náhle k zemi padá. Konečně vyšel kněz ze sákristie.
Mrtvé knížecí tělo plátnem kryje.
Hanebnost vraždy se však nezakryje.
( přichází Boleslav. Česta a Hněvsa mu mrtvé tělo Václava, zahalené do prostěradla položí
k nohám )
Česta: Zde jsme ti, pane, dokázali
svou oddanost.
Boleslav: A já mám za to na vás zlost.
( zacloní si oběma rukama obličej )
Co jsem to jenom udělal?
( poklekne u mrtvého, položeného už na lavici)
Vždyť já tě, bratře, miloval.
Hněvsa: A také nenáviděl.
Toho , pane, nelituj.
Teď pražský stolec knížecí
je přece navždy tvůj.
( Česta a Hněvsa odcházejí, protože přichází
Drahomíra a nechtějí, aby je viděla )
Drahomíra: Sotva se úsvit vynoří,
vojska bojují na nádvoří.
A ty tu stojíš u kostelních vrat.
Co to má, synu, znamenat?
( přiběhne rozčilený Podiven )
Podiven: Neviděli jste mého pána?
Odešel časně zrána.
Já po včerejšku tvrdě spal.
Tak jsem mši svatou zameškal.
Boleslav: Slzy mi po tváři běží.
Matko, hle, tvůj syn tu leží.
( ukáže na mrtvé tělo )

Vypravěč: Kněz zakryl plátnem
vražedné rány.
Odnesli tělo od chrámové brány
do chladné kostelní síně.
Tam kníže pokojně spočinul
jak na matčině klíně.

( mezitím dva chrámoví sluhové přinesou na márách něco přikrytého prostěradlem )
Podiven: ( poodhrne prostěradlo )
Ó Bože, buď nám milostiv!
Náš dobrý kníže není živ.
( klekne na kolena a zastře si tvář rukama )
Drahomíra: Můj synu milovaný,
pro své krvavé rány
klesl jsi u kostelních dveří.
Ale mé srdce pevně věří,
že stojíš zcela živ
u nebeské brány.
Náhle jsi odešel do nebe.
Co si tu počneme bez tebe?
Boleslav: ( přijde ke konci matčina nářku )
Připadá mi to jako sen,
že mám být českým knížetem.
Ó matko, já ti přísahám,
jakože stojí tento chrám,
chci býti vždy a všem
jen dobrým vladařem.
Drahomíra: O Hospodine, Hospodine,
k tobě se duše má vine.
Zbytek života nestačí,
nežli svou bolest vypláči.
Jsem, Hospodine, stará žena,
tvrdým životem unavena.
Mne za mé hříchy potrestej,
však s mými syny soucit měj,
a pro mou bolest, pro můj žal,
vše zlé od české země vzdal.
Boleslav: Buď klidná, matko,
uvidíš zakrátko,
že jsem já správným vladařem.
Ochráním vždycky českou zem.
( Boleslav odejde )
Podiven: Bojím se, že jsou to slova planá.
Co já si počnu bez svého pána?
Kdo mi pomůže?
Kde najdu radu?
Raději zmizím z tohoto hradu.
Drahomíra: ( vytáhne zpod prostěradla obraz )
Ten obraz Václav u sebe nosil.
Matičku Boží
za ochranu prosil.
Vezmi ten obraz do ochrany
a raději vyjdi z hradní brány.
( podá mu obraz. On jej schová pod plášť )
Podiven: Vím. Ten obraz byl knížeti drahý.
Proč však jej nechránil
před podlými vrahy?
Drahomíra: Neznáme úmysly Boží.
Co na nás Hospodin vloží,
je vždy jen k naší spáse.
Věřím, že Václav teď je blažený
na věky živý v nebeské kráse.
Podiven: Už chápu. Teď za svůj lid
prosí a přimlouvá se.
Sbohem, má paní.
Nechť tě Bůh chrání.
Na mne se asi
v dálce smrt šklebí.
Tak na shledanou
až jednou v nebi.
( ukloní se a odejde )

Vypravěčka:Později, za nočního chladu,
prchal Podiven na koni z hradu.
Pohanští žoldnéři ho chytili.
Obraz mu sebrali,
a řádili jak zběsilí.

( přijdou dva vojáci se spoutaným Podivenem )
1.voják: Podle pohanského zvyku
budeš pěkně viset,
ty knížecí služebníku.
2.voják: ( vytrhne Podivenovi obraz zpod pláště )
To je tvá modla,
to dobře víme.
Tu zakopeme do země,
ať tam klidně dříme.
1.voják:Na kterém stromě chceš vypustit duši?
Na kterém ti to nejlíp sluší? chacha!
2.voják: Tak hni sebou,
ty sluho knížete mrtvého.
My máme raději toho živého.
( odejdou s Podivenem )

Vypravěč: Ten obraz byl zakopán.
A jak čas letí,
ležel tam mnoho staletí.
Na místě tom je nyní chrám.
V kostele svaté Panny
ve staré Boleslavi,
úcta věřících obraz ten zdraví.
Vždyť Matka Boží se svatým Václavem ochraňuje nám českou zem.

Všichni učinkující vystoupí a společně zpívají rytmickou píseň k sv. Václavu. Podle
časové možnosti mohou pak všichni přítomní i s herci zazpívat : Hospodine, pomiluj ny .

KONEC