Svatá rodina /Karl Rahner/

(Lk 2,42-52)  Když mu bylo dvanáct let, vydali se do Jeruzaléma na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty. Teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla:"Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!" Odpověděl jim: "Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?" Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci.  Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci. Ježíš pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí.

Je to složité evangelium, které církev dává číst o tomto dnu svaté rodiny z Nazareta a všech rodin posvěcených skrze Krista. Předmětem tohoto evangelia jsou otec, matka, dítě, rodičovská láska, rodičovské starosti, mateřská bolest, přibývání věku a moudrosti před Bohem a lidmi. Potud se hodí jako posvátné čtení pro tento svátek rodiny. Avšak není to skoro přehmat volit toto evangelium? Dítě jde svou vlastní cestou. Rodiče hledají s pláčem svého "ztraceného" syna. A i tam, kde "všechno je znovu v pořádku", existuje jakási nepochopitelnost oddělující a spojující matku a syna.

Zdá se, že Bůh, který vládne jako skutečný Otec nad touto rodinou, působí pro tuto rodinu spíše jako hrozba než jako její pouto a věčné oslavení. A i když by už do tohoto rodinného obrazu měly být zaneseny též rodinné "problémy", pak problematika, o níž se zde pojednává, se nejeví jako vhodná a blízká životu. Kde už dochází dnes k ohrožení rodiny na základě nebeského povolání dítěte? V našich poměrech k ohrožování rodiny dochází na podkladě honby za požitky zaměňující těkavý pud s opravdovou láskou srdce, v důsledku roztrpčující chudoby, lehkomyslnosti či prázdné pustoty srdce, podrážděnosti, útěku před bolestí, která je nezbytnou cenou opravdové lásky, dále na základě vzdoru a neposlušnosti, které jsou signálem toho, že určité dítě se nedokáže vyrovnat samo se sebou.

Ale jakkoliv to může znít přehnaně a násilně, je tomu přece tak: všechna neštěstí a všechny problémy rodiny pocházejí nakonec z nesprávně pojatého nebeského povolání lidí, kteří vytvářejí rodinu. Neboť veškerá tragika a vina lidí je možná (samozřejmě se zaviněním a odpovědností možná) pouze proto, že člověk žízní po nekonečnu a nekonečném povolání a tak je zde věčně nespokojený.

Jelikož je tedy Bůh vždy vyhledáván a to i tehdy, když je hledán na obráceném, pozemském místě, proto je "krize" svaté rodiny, o níž vypráví dnešní evangelium, též nebeským obrazem pozemského ohrožení rodiny. Současně však ukazuje tento obraz i spásnou sílu, která může přemoci všechna tato pozemská ohrožení. Znovu: co ohrožuje rodinu? Sobectví. Co je toto sobectví ve své nejhlubší podstatě? Nic jiného než zoufalý strach, že člověk nemůže být šťasten, když na sebe vezme oběť, utrpení a odříkání. Tento strach by byl až příliš oprávněný, kdyby existoval jen svět se svými omezeným prostorem. Kdyby tento omezený prostor byl jediným prostorem, v němž by mohlo přebývat štěstí, které by do něho musilo být násilím vtěsnáváno. Vykoupen z tohoto strachu a tak osvobozen ze sobectví může být jen ten, kdo (ať již vědomě nebo pro něho samého skrytě) kráčí k domu Otce, do Boží velikosti, kdo věří, že pozemské naplnění není to konečné. Člověk, který jedná v souladu s tím, co je Boží, se může zříkat a obětovat, obdarovávat bez kladení účtů, milovat bez čekání na to, že za to nalezne náležitou protilásku, může přenechat poslední slovo druhému člověku a nepoužívat službu jako rafinovanou metodu ovládání. To všechno může. Neboť ví, že takto ztracené štěstí je uchováváno v Boží věčnosti (které se již nyní člověk může účastnit). Z toho důvodu se však rodina musí shodnout v tom, co si přeje Otec, pokud má být svatou rodinou. A jen taková rodina je šťastná.





Postoj nesmiřitelnosti se má změnit
(Kol 3,12-17)

Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční.

Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

V římském zajetí obdržel Pavel zprávu od obce v Malé Asii; obec sám nezaložil, byla založena jedním z jeho žáků. Jako odpověď píše tento dopis Kolosanům. V prvé části dopisu bojuje proti určitým nedorozuměním, jež ohrožovaly obec na základě zčásti židovských a zčásti gnostických názorů. Líčí jim vynikající důstojnost Kristovu, jež nemůže být porovnávána s jakýmikoliv pozemskými silami nebo mocnostmi andělského řádu, které se snad jinak ve světě vyskytují. Korinťané byli v pokušení uctívat tyto mocnosti a přitom se dostali do nebezpečí považovat i Krista jen za jednu z mnoha mocností ve světě. Ve druhé části, od třetí kapitoly, pojednává pak Pavel o mravním životě křesťana, jak to s oblibou činíval po ukončení věroučných částí svých listů

V 1. až 18. verši třetí kapitoly hovoří Pavel o chování jednotlivce. Na konci třetí kapitoly přechází k jednotlivým stavovským skupinám a jejich jednání. Náš text se nachází v první části třetí kapitoly. Je krásný a říká mnohé. Oslovuje nás jako od Boha vyvolené, svaté a milované a vybízí nás k mnohým ctnostem: milosrdenství, dobrotě, pokoře, mírnosti, trpělivosti a konečně k lásce a pokoji, vděčnosti, modlitbě, duchovnímu zpěvu a nakonec - obsáhlými slovy - vyzývá, abychom všechno, co mluvíme a konáme, dělali ve jménu Pána Ježíše.
Při tomto vybízení obce ke ctnostem nám může být u apoštola něco nápadné, totiž že vybízí k pokoře a pak k odpuštění: "Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpuštějte i vy." A na základě toho je možno zase porozumět, když vybízí k pokoji, neboť apoštol má na mysli nejen pokoj v samotném jednotlivém srdci, ale pokoj vzájemný. Tuto výzvu k pokoji zdůvodňuje totiž Pavel slovy: "Byli jste povoláni v jednom těle." Je zvláštní, že Pavel v tomto dopise, který je jen krátký a který má přesto tolik co říci, vybízí zvláště ke vzájemné snášenlivosti a odpouštění. Musíme si představit tuto obec: je horlivá, všechno to jsou noví křesťané, nedávno obrácení, s nadšením nově obrácených křesťanů, kteří vědí, že musí zářit jako hvězda uprostřed temného světa. Je to obec, kde se každý stal křesťanem z vnitřního přesvědčení proti všem vlivům svého okolí. Je to tedy obec, která křesťanství bere skutečně velice vážně, společenství, které se sešlo a v kterém každý ví o druhém, že se chce s ostatními podělit o to nejvyšší a nejhlubší ze svého srdce a svého života, o toto zásadní rozhodnutí pro Krista a jeho vykoupení. Přesto Pavel vybízí ke snášenlivosti a vzájemnému odpouštění. A téměř bychom mohli říci, že toto vybízení má již předem připravené. Není to zjevně nabádání, které by muselo brát zřetel na zcela specifické a mimořádné poměry právě v této obci, protože téměř stejnou výzvu uvádí Pavel i ve svém dopisu Efeským ve čtvrté kapitole, verš 31 a 32.

Tato výzva musí být tedy zřejmě důležitá pro každého křesťana. Když se obrátíme k horskému kázání samotného Ježíše, vidíme, jak i zde se nabádá k odpuštění a smířlivosti. V určitém následování starozákonního učení z 28. kapitoly Ježíše Siracha vybízí Ježíš v horském kázání k odpuštění a poukazuje na to, že o odpuštění Boží můžeme prosit jen tehdy, když i my sami jsme připraveni odpouštět našim bližním. Vždyť Pán začleňuje do své modlitby Otče náš i tuto prosbu o odpuštění a zároveň naše ujištění Boha, že my sami odpouštíme. Kristus vypráví podobenství o nemilosrdném služebníku, aby nás varoval před nesmiřitelností, jejímž následkem by byla nesmiřitelnost Boží. Napomenutím Petra v 18. kapitole Matoušova evangelia vyzývá Pán, abychom odpustili třeba sedmdesátsedmkrát, tedy česky řečeno, že musíme neúnavně odpouštět stále. A praví tam v kapitole 6, verš 14, jestliže odpustíte, bude i vám odpuštěno! Proto to není vlastně z hlediska učení Kristova nic mimořádného a nápadného, že i Pavel navazuje na tuto výzvu Kristovu a vrývá ji do srdce této obci. Je to i nyní důležitá a stále nutná výzva pro nás?

Musíme konstatovat, že ani my nejsme jiní, než byli lidé za časů Ježíšových, ke kterým se obraceli Ježíš a Pavel. K tomu, abychom skutečně mohli přijmout tuto výzvu do svého srdce, svého života a svého všedního dne se mi však zdá jedna věc závažná: dalo by se zřejmě říci, že způsob nesmiřitelnosti, neodpouštění se u nás změnil. V malých a omezených poměrech, kde lidé jsou navzájem v obydlích natěsnáni - což se dnes vyskytuje snad méně často než v předchozích dobách - se projevují hněv, nesmiřitelnost, pomluvy velmi hmatatelně, velice silně, velice živě. Existuje zde krevní msta, projevuje se tvrdá nesmiřitelnost, jež se dědí od pokolení do pokolení. Vyskytuje se solidarita rodů do té míry, že se vzájemně až krvavě potírají, chrání se zde vlastní bratr, vlastní otec a vlastní matka a ten, kdo je nepřítelem příbuzných, se stává i nepřítelem vlastním. Přízeň vůči přátelům a nepřízeň vůči nepřátelům je zde důsledná a zásadová až k smrti.

V současné době všechny tyto věci poněkud vybledly a jsou skryty za určitou oficiální konvencí. Není obvyklé, abychom se napadali noži, nemáme ve zvyku vyžadovat pohostinstvím ujištění, že nám nehrozí nebezpečí napadení. Je snadnější, aby se každý vydal jinam a žil odděleně, a tak je snažší vzájemně si nepřekážet. Myslím si proto, že si již tak zřetelně neuvědomujeme, že má tato výzva evangelia co říci i nám a že ji nemáme považovat za samozřejmou. Mohlo by se snad říci: Koho mám já za nepřítele? Komu neodpouštím? Je možno snad dokonce říci, že si jen v tom či onom ohledu nenechám prostě všechno líbit. Musím snad právem bránit vlastní právo a nemohu jednoduše bez dalšího v každém ohledu žít v pokoji se svým sousedem. Existovali i světci, kteří svá práva prosazovali a musili prosazovat před soudem. A když se všechno jednoduše nepřijímá, může to být patrně považováno za ctnost - jako příspěvek ke křesťanské výchově druhého člověka. Ale právě proto, že tyto věci existují a způsob neodpouštění a nesmiřitelnosti se v současné době změnil, může nám uniknout, že se zde setkáváme s výzvou, o níž není jasné, že ji jako samozřejmou plníme. Neboť když se nám v tomto textu praví, že máme odpouštět jako nám odpustil Bůh, pak i pro nás je zjevně tato výzva naléhavá a plná nástrah. Neboť jak nám odpustil Bůh?

Nikoliv tak, že lidsky řečeno pravil: "Mluvme o něčem jiném." Nikoliv, že by řekl jen tak chladně: "Nyní to budeme brát, jako že je všechno v pořádku." Nikoliv tak, že na to jen zapomněl,ale odpouští tak, že nás vyhledává, že nás miluje, že nás vším obdarovává - vším: totiž sám sebou. Odpouští tak, že ze zlého skutku, hříchu, zášti našeho srdce, urážky, které jsme se proti němu dopustili, znovu něco udělá tím, že nám navíc poskytne novou šanci, novou možnost našeho života, že zcela a opravdově a skutečně zapomene a v jeho srdci existuje naprosté odpuštění, dobrotivost a láska, milost a věrnost až k samotnému konci, takže z minulosti nezůstane nic než dobro.

Odpouštíme také tak? S láskou a otevřeností? Nebo uhýbáme lidem, kteří nám jsou nesympatičtí, kteří nám jdou na nervy nebo nám někdy ublížili? Není to tak, že je snášíme jen povrchně a zakládáme si na tom, že je přímo nenapadáme a že jim neubližujeme? A jak to vypadá v našem srdci? Jak soudíme tam? V jakých perspektivách se nám objevují lidé tam? Snažíme se jim skutečně porozumět? Vynasnažili jsme se někdy skutečně se postavit proti své zášti a nevraživosti a pýše svého srdce, abychom se vžili do jejich jednání? Snažili jsme se pochopit je z hlediska jejich stanoviska, jejich mentality, jejich vloh, jejich životních osudů, jejich temperamentu, jejich dětských let, jejich historie a vychování? Nebo jsme spíše těmi, kdo si myslí, že my, naše tak zvané názory, jsou ta správná a absolutní měřítka pro všechny?

Je těžké odpouštět a druhého člověka skutečně "nést", nikoliv jen snášet, jak si to překládáme a při tom se domníváme, že ten druhý je skutečně břemeno a to, že je poneseme, by vlastně neměl od nás očekávat. Jestliže však ta slova správně přeložíme jako "Jeden druhého neste, tak jako Kristus nese vás", tedy v jejich opravdovém podstatném významu, to jest tak jako trpělivá, milující matka nese své dítě, pak zpozorujeme, jak obtížná věc se od nás vyžaduje. A přesto: když takto nejen odpouštíme urážky, ale když se druhému věnujeme a tak ho neseme, jako Bůh se dává nám a tím nás jako věčně nosný základ našeho života nese, pak teprve porozumíme této evangelijní výzvě. Je to obtížné a je to možné jen s Boží milostí. Neboť tak nezištný může člověk být jen tehdy, když Bůh sám je jeho partnerem a Boží svoboda se stala naší.