Svatá vdova s pěti dětmi: Alžběta Anna Bayleyová Setonová (svátek 4.1.)

ALŽBĚTA ANNA SETONOVÁ

Alžběta Bayleyová se narodila v New Yorku dva roky před vyhlášením americké nezávislosti. Její rodiče patřili k anglické vrstvě společnosti, která tehdy ovládalo město, a byli oddanými členy episkopální církve. Alžbětin otec dr. Richard Bayley byl profesorem na King´s College, která se později stala součástí Columbijské univerzity, a prvním newyorským přístavním lékařem. Její matka Kateřina byla dcerou episkopálního rektora kostela sv. Ondřeje na Staten Islandu.

V útlém dětství ji zemřela matka

Richard Bayley stál na britské straně a během americké revoluce sloužil britským vojákům jako lékař. Jeho manželka Kateřina zemřela v roce 1777, kdy stále ještě zuřila válka a malé Alžbětě byly pouhé tři roky. Doktor Bayley se záhy znovu oženil. Jeho druhá manželka byla Charlotta Barclayová. Alžběta ji později nazvala „ženou vzácných a sladkých schopností“. Alžběta získala vzdělání částečně na soukromé škole a částečně od svého otce. Měla volný přístup do jeho bohaté knihovny, kde hltavě četla a kde se rozvinula její touha pracovat s chudými a nemocnými.

V devatenácti letech se vdává do bohaté rodiny

V lednu 1794, ve svých devatenácti letech, si Alžběta vzala Williama Magee Setona, syna bohatého námořního obchodníka, který pocházel z velice podobného společenského a náboženského prostředí. William Seton byl vychován v Anglii a cestoval po Evropě jako zástupce otcovy firmy. V roce 1795 strávil mladý pár léto na Staten Islandu, kde viděli doktora Bayleyho při práci v karanténní nemocnici, jíž byl ředitelem. Z Evropy v té době přicházeli přistěhovalci toužící po práci a lepším životě a Alžběta byla pohnuta jejich chudobou a zvláště neutěšenou situací žen a dětí. Během následujících devíti let měla s Williamem pět vlastních dětí, ale stále nacházela dost času a energie na dobročinnou práci v chudinských čtvrtích New Yorku. S podporou manžela založila organizaci s poněkud těžkopádným názvem Společnost pro podporu chudých vdov s malými dětmi a stala se známou jako „protestantská milosrdná sestra“.

Bankrot, ztráta majetku i zdraví manžela

Obchodování bylo během francouzských válek riskantní, a tak William Seton v roce 1800 zbankrotoval. Šok ze ztráty rodinného bohatství muselo ještě zhoršovat pokoření z toho, že všechen rodinný majetek, včetně nábytku a dokonce i oblečení, byl zanesen do seznamu a odebrán na splacení dluhů. William při tak velkém vypětí onemocněl tuberkulózou, která v té době byla často smrtelná. Potřeboval jižní podnebí a lékaři mu radili, aby zimu roku 1803 strávil v Itálii, kde měl obchodní partnery, urozenou a bohatou rodinu Filicchiů z Toskánska. Alžběta Setonová se sotva vzpamatovala z porodu pátého dítěte, Rebeky, ale nedovolila svému muži, aby jel sám. Chtěla mu být mu po boku. 2. října vypluli se svou nejstarší dcerou Annou do Itálie a další čtyři děti, Williama, Kateřinu, Richarda a šestitýdenní Rebeku nechali u příbuzných. Cesta byla nebezpečná, protože je kdykoli mohli zastavit anglické či francouzské válečné lodě nebo piráti, kteří tehdy často přepadali lodě.

Vdovou ve svých osmadvaceti letech

Plavba trvala osm neděl. 18. listopadu přistáli v italském Legnanu (Livornu), kde se octli v nečekané nouzi. Ačkoli jejich přátelé Filicchiové byli ochotni je přijmout a postarat se o ně, nebylo jim dovoleno pokračovat v cestě. V New Yorku totiž řádila žlutá zimnice a tak potřebovali zdravotní potvrzení. Vážně nemocný William byl kvůli tuberkulóze umístěn do karantény. Alžběta šla do lazaretta s ním. Zpočátku tam musel spát na holé podlaze, v chladu a bez jídla. Jen díky Alžbětině podivuhodné odvaze a pomoci Filicchiů se jeho pobyt stal snesitelnějším. Alžběta jej ošetřovala, dokud jej 19. prosince nepropustili z karantény. Konec však byl blízko. Zemřel o osm dní později. Alžbětě bylo pouhých osmadvacet. Měla za sebou zdrcující zážitek Williamovy nemoci a smrti a zůstala sama v cizí zemi.

První setkání s katolickou církví a eucharistií

Alžběta Setonová bydlela v Itálii u Filicchiů a snažila se nějak uspořádat svůj život a nalézt v něm nějaký smysl. V rodině Filicchiů byli dva bratři: Filippi, obchodník, který měl rozsáhlé obchodní kontakty ve Spojených státech a dobře znal rodinu Setonů, a Antonio, notář s velkou praxí v občanském i církevním právu. Alžběta žila se svou malou dcerkou u Antonia, jeho ženy Amabilie a jejich sedmi dětmi. Když se Alžběta Setonová obrátila na církev, pomoc přišla od katolíků. Jediná křesťanská bohoslužba, kterou znala, byla ryze protestantská. Katolická praxe byla v anglikánské církvi a episkopální americké církvi neznámá. Filicchiové půjčovali Alžbětě knihy od Františka Saleského a Bossueta. Denně s nimi chodila na mši svatou. Aby rozptýlili její smutek, vzali ji do Florencie, kde byla uchvácena starobylou nádherou kostelů a začala chápat učení o reálné přítomnosti Boží v eucharistii. Když okolo jejího okna přecházelo eucharistické procesí, padla na kolena. Museli ji naučit, jak dělat znamení kříže a co to znamená, proč se katolíci postí, a také liturgii církevního roku. V dopisech domů své sestře opakovaně chválila Filicchiovy za vše, co pro ni dělají: „Kolik trpělivosti a nadlidské laskavosti nám tito drazí Filicchiové prokazují! Řekla bys, že je to sám náš spasitel, koho přijímají v chudých a nemocných cizincích.“ Brzy na to psala: „Bože můj! Jak šťastná bych byla, byť tak vzdálená ode všech mých drahých, kdybych Tě nalezla v církvi stejně jako oni.“

Odvržená rodinou a přáteli vstupuje do katolické církve

Když se vrátila do New Yorku, byla již rozhodnuta stát se katoličkou. To byl pro Bayleyovy a Setonovy velký šok. Alžbětina švagrová napsala: „Katolíci! Špinaví, nečistí, s červenými tvářemi. Jejich kostel je zaplivané hrozné místo, kde se všichni strkají – otrhanci atd. atd.“ Alžbětina odpověď zněla: „Bohužel, je to přesně tak.“ Katolíci v New Yorku byli tehdy většinou Italové, Irové nebo přistěhovalci ze střední Evropy – právě ten druh chudých lidí, kterým se snažila pomáhat ještě jako Williamova manželka. Nyní potřebovala žít ze svátostí a byla překvapena, když přišla do katolického kostela a spatřila „staré muže a ženy i mladé dívky, jak klečí okolo oltáře“. Dostala se se svými příbuznými do prudkého sporu. Bayleyovi i Setonovi přerušili všechnu svou finanční podporu, a tak se octla ve velmi tíživé finanční situaci. Bývalí přátelé se k ní nechtěli znát. Strýc i kmotra ji vymazali ze svých závětí, a kdykoli se ve vážených newyorských kruzích zmínilo u stolu jméno, následoval „pohrdavý smích“. Byla sklíčená a velice zhubla, ale své rozhodnutí nezměnila. Poté, co prošla náboženskou výukou, byla 14. března 1805 přijata do katolické církve. Alžběta vstoupila k „Chudým vdovám“, se kterými sympatizovala, ještě když byla šťastně vdaná a bohatá. Napsala Antoniovi Filicchimu: „Mým každodenním cílem je dodržet Vaši první radu (od sv. Františka): brát vše, co se stane, s mírností a klidem a proti každému protivenství se postavit dobrotou a veselostí, ... ale paní Setonová se musí každou chvíli hlídat, aby udržela navenek to, co se od ní očekává. Víte, Filicchi, co to stojí, aby byla stále pokorná a spokojená?“

Zakládá dívčí katolickou školu v Baltimoru

Musela si vydělávat na živobytí sama, ale byla rozhodnuta nechat si děti u sebe. Jejím největším majetkem bylo vzdělání. Nějakou dobu vedla školu, ale rodiče své děti vzali zpět, když zjistili, že je katolička. Založila internátní školu pro chlapce, kteří chodili do škol ve městě, vařila jim, šila a uklízela, ale i jejich počet se zmenšoval. Přemýšlela o tom, že by se přestěhovala do Montrealu, kde by mohla uniknout předsudku proti katolíkům, který ji tady obklopoval na každém kroku, a kde by se také dalo žít levněji než v New Yorku. Nakonec však přijala pozvání od kněze z Baltimoru, otce Dubourga, aby u nich založila dívčí katolickou školu. Vyplula tedy s dětmi z New Yorku do Baltimoru. Když přijeli, zarazilo ji, že jim nikdo nepřišel do přístavu naproti, ale dozvěděla se, že to ráno právě otec Dubourg světí kapli. Vydala se tedy do kaple. Do dunění varhan na začátku mše se rozletěly dveře a dovnitř vstoupila černě oděná vdova s pěti dětmi.

Zakládá řád Sester svatého Josefa

Jakmile zahájila práci, soustředila kolem sebe skupinku žen s podobnými cíli a ideály. Brzy bylo jasné, že tato skupina je jádrem nové řehole. Dne 25. března 1809 Alžběta, které v té době bylo pětatřicet let, složila – s požehnáním biskupa z Baltimoru – své první řeholní sliby. Další členky komunity ji následovaly. V červenci roku 1809 se přestěhovaly do domu Stone House v Emmitsburgu poblíž Baltimoru a přijaly název Sestry svatého Josefa. Toto jméno, které si vzaly podle Údolí svatého Josefa, v němž se nacházel Stone House, bylo zřejmě původně zamýšleno jako dočasné. Chtěly převzít řeholi francouzských sester vincentek. Tento řád založený Vincencem z Pauly a Luisou z Marillaku, jeho první představenou, se zaměřoval na pomoc chudým a na vyučování ve farních školách. Bylo jim přislíbeno, že k nim pošlou několik francouzských sester, ty se však nemohly do Baltimoru dostat kvůli náboženskému pronásledování za napoleonského režimu.

Každopádně však musela být řehole francouzských vincentek upravena. Stanovovala totiž, že vdovy, které do řádu vstoupí, musí poslat své děti pryč, zatímco Alžběta si hodlala nechat děti u sebe. Výsledkem bylo, že sestry z Emmitsburgu se staly známé jako Milosrdné sestry sv. Josefa nebo Americké milosrdné sestry. Nechávaly si svá příjmení, což bylo neobvyklé – pravděpodobně proto, že dvě z prvních sester se jmenovaly Cecilie a rozhodly se, že si nebudou měnit křestní jméno. Alžběta byla zvolena představenou a od počátku byla známa jako Matka Setonová. Stala se ředitelkou školy, která přijímala žáky bez školného, a její vlastní děti s ní žily pod jednou střechou.

První dívčí škola v Emmitsburgu byla otevřena v roce 1810. Školní osnovy byly náročné: „Od šesti do osmi kaple; od devíti škola, v jednu oběd, ve tři škola, o půl sedmé kaple, pak zpytování svědomí a růženec.“ Alžbětino pedagogické úsilí vycházelo vstříc opravdovým potřebám, protože do Spojených států přicházelo z Evropy stále více katolických přistěhovalců, kteří chtěli, aby jejich děti měly vzdělání. Matka Alžběta Setonová byla velice vážená. V září 1809 napsala své staré přítelkyni Julii Scottové:

„Uslyšíš o našem společenství tisíce nesmyslných informací. Pravdou je, že máme ty nejlepší podmínky pro štěstí – řád, pokoj a samotu ... Moje jméno slouží k tomu, aby se zachovával pořádek a mohlo se říci, že dům někdo vede. Má hlavní práce spočívá v tom, že chodím s pletením v rukou, sděluji své názory, dohlížím na to, aby byl každý na svém místě, píšu dopisy a dávám dobré rady.“

Umírá ve věku 47 let

Avšak pod tímto prostým přístupem se skrývala chytrá hlava a organizační talent. V roce 1818 byla otevřena chlapecká škola a samostatná škola pro německé katolické děti. Vlastní děti Matky Setonové vyrůstaly ve Stone House. Anna a Rebeka vstoupily k Americkým milosrdným sestrám. Kateřina vstoupila k Sestrám Božího milosrdenství (americký řád Sisters of Mercy, pozn. překl.) a stala se Matkou Kateřinou Setonovou. Richard zemřel mladý, když se snažil zachránit život jednomu knězi. William odešel sloužit k americkému námořnictvu. Když byl jako námořní podporučík v cizině, jeho matka ve věku čtyřiceti sedmi let zemřela. Plánovala otevřít ještě jednu školu, tentokrát v New Yorku. To se stalo až po její smrti.

Dne 3. října 1808 psala Alžběta Julii Scottové: „Očekává se, že budu matkou mnoha dcer.“ Její řád se velmi rychle rozrůstal a dnes je jedním z největších a nejvýznamnějších svého druhu. Za mnoho vděčí své zakladatelce, která prolomila třídní bariéry, aby vybudovala vzdělávací systém pro první generaci katolíků narozených v Americe. Alžbětiny živé a vzrušené dopisy jsou jedinečným důkazem tohoto procesu.

Svatořečená v roce 1975

Alžbětu Setonovou blahořečil papež Jan XXIII. a v roce 1975 svatořečil papež Pavel VI. Kanonizace se účastnily tisíce sester jejího řádu ze severní a jižní Ameriky, Itálie a „misionářských zemí“. Papež podtrhl její přínos pro církev jakožto matky, vdovy a zasvěcené řeholnice. Zdůraznil její „dynamickou a autentickou službu pro budoucí generace“ a její „pevnou spiritualitu v zemi, kde duchovní hodnoty začaly být zastírány dočasným blahobytem“.

Z knihy: Velké ženy duchovní tradice III.
Autor: Kathleen Jones
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Redakčně upraveno

Její život je důkazem toho, že "vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha" a že "v naší slabosti se může projevovat Boží síla"...