Svátosti uzdravování – svátost smíření a pokání

...

§ 1421
Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví,1 chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti smíření a pomazání nemocných.

§ 1422
"Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení." (Lumen gentium 11)


Jak se nazývá tato svátost?

§ 1423
Nazývá se svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení,3 návrat k Otci,4 od něhož jsme se vzdálili hříchem.
Nazývá se svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.

§ 1424
Nazývá se svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také "vyznáním", uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku.
Nazývá se svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi "odpuštění a pokoj".5
Nazývá se svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: "Smiřte se s Bohem" (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boží, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu "jdi se napřed smířit se svým bratrem" (Mt 5,24).


Proč svátost smíření po křtu?

...

§ 1426
...nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu, kterou tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musejí být podporováni Kristovou milostí.6 Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat.7


Obrácení pokřtěných

...

§ 1428
Kristova výzva k obrácení však zaznívá v životě křesťanů stále. Toto druhé obrácení je trvalý úkol pro celou církev, v níž "však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvalou cestou pokání a obnovy".9 Toto úsilí o obrácení není pouze lidským dílem....

§ 1429
Dokazuje to obrácení svatého Petra poté, co třikrát zapřel svého Mistra....


Vnitřní pokání

§ 1430
Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.

§ 1431
Vnitřní pokání je radikální, nové zaměření celého života, návrat, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství a důvěrou v pomoc jeho milosti....

§ 1432
Lidské srdce je těžkopádné a zatvrzelé. Je třeba, aby Bůh dal člověku nové srdce.16 Obrácení je především dílem Boží milosti;


Rozmanité způsoby pokání

§ 1434
Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitbu, almužnu, 21 které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě samému, ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým....

§ 1435
Obrácení se uskutečňuje v každodenním životě, a to úkony smíření, péčí o chudé, konáním spravedlnosti a práva a jejich obranou,23 vyznáváním vin bratřím, bratrským napomínáním, revizí celého života, zpytováním svědomí, duchovním vedením, přijímáním utrpení, trpělivostí v pronásledování pro spravedlnost. Nejbezpečnější cestou pokání je vzít svůj každodenní kříž a následovat Ježíše.24

§ 1436
Eucharistie a pokání. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii,... eucharistie "je jako protilék, jímž jsme zbavováni každodenních vin a chráněni před smrtelnými hříchy".(Trident)

§ 1437
Četba Písma svatého, modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon bohopocty nebo zbožnosti v nás oživuje ducha obrácení a kajícnosti a přispívá k odpuštění našich hříchů.

§ 1439
Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství "o marnotratném synu", kde středem je "milosrdný otec" (Lk 15, 11-24): okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu; krajní nouze, do níž upadne syn, když rozházel svůj majetek; hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, dychtit po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři; přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl; lítost a rozhodnutí vyznat svou vinu otci; cesta zpátky; velkodušné přijetí otcem; radost otcova: to jsou některé rysy vlastní procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, jež zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy.



Svátost smíření a pokání

§ 1440
Hřích je především urážkou Boha, přerušením styků s ním. Zároveň poškozuje společenství s církví....


POUZE BŮH ODPOUŠTÍ HŘÍCHY

§ 1441
Pouze Bůh odpouští hříchy.28 Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: "Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" (Mk 2,10) a vykonává tuto božskou moc: "Odpouštějí se ti hříchy!" (Mk 2,5; Lk 7,48). Ba víc: z moci své božské autority dává tuto moc lidem, 29 aby ji vykonávali jeho jménem.

§ 1442
Kristus chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Té svěřil "službu" usmiřovat (2 Kor 5,18). Apoštol je vyslán "ve jménu Krista" a sám Bůh skrze něho nabádá a prosí: "Smiřte se s Bohem" (2 Kor 5,20).


SMÍŔENÍ S CÍRKVÍ

§ 1443
Během své veřejné činnosti Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž ukázal i účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu začlenil do společenství Božího lidu,....


SVÁTOST ODPUŠTĚNÍ

§ 1446
Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o "druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milostí". (Tertulián)

§ 1447
Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn.....

§ 1448
Skrze změny, které během staletí zaznamenala kázeň a slavení této svátosti, lze rozpoznat tutéž základní strukturu. Tvoří ji dva rovnoměrně podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu církve....

§ 1449
Užívaná formule rozhřešení vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha svatého, prostřednictvím modlitby a služby církve:
"Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem."34

ÚKONY KAJÍCNÍKA

LÍTOST

§ 1451
Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to "bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit".

§ 1452
Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se "dokonalá" lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzení jít ke svátostné zpovědi, sotvaže to bude možné.37

§ 1453
Lítost nazývaná "nedokonalá" [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jiný trest, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.38

§ 1454
Je dobré připravovat se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve světle Božího slova. Nejvhodnější texty pro tento účel je nutno vyhledat v morální katechezi evangelií a v listech apoštolů: horské kázání a apoštolské učení. (Řím 12-15; 1Kor 12-13; Gal 5; Ef 4-6). /Mt 5-7/



VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ

§ 1455
Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství církve,...

§ 1456
Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: "Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy,... "Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. 'Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit'... (Sv. Jeroným).

§ 1457
Podle církevního přikázání, "každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy". Kdo si je vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přijímat svaté přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí dostat svátostné rozhřešení,44 leda že by měl závažný důvod, proč jít k svatému přijímání a nebylo mu možné sehnat zpovědníka.45 Děti mají přistoupit ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním.46

§ 1458
Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, církev ji přesto naléhavě doporučuje.47 Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat svědomí,...



ZADOSTIUČINĚNÍ

§ 1459
Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak nadto hřích zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku.50 Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem "zadostiučinit" nebo "odpykat" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá "pokání".

§ 1460
Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situaci kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro.... Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy51 jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, poněvadž "trpíme s ním" (Řím 8,17).

§ 1466
Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit "s Kristovým úmyslem a jeho láskou".61 Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskými skutečnostmi, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství Pána.

§ 1467
...každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci.62 Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá "svátostná pečeť", protože to, co kajícník vyjevil knězi, zůstává "svátostí" zapečetěno.
§2490 Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. "Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu."229

ÚČINKY TÉTO SVÁTOSTI
§ 1468
"Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství".63 Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha".64 Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí "duchovní vzkříšení", vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.65

§ 1469
Tato svátost nás smiřuje s církví.... "Je třeba dodat, že z takového smíření s Bohem vyplývají, tak řečeno, i jiná usmíření, která vyhojí další roztržky způsobené hříchem: kajícník, jemuž byl odpuštěno, se smíří sám se sebou v největší hlubině svého bytí, kde opět nalezne svou vnitřní pravdu; smíří se s bratry, které nějak urazil nebo poranil; smíří se s církví, smíří se s celým stvořením." (Jan Pavel II.)

§ 1470
Protože hříšník se v této svátosti vydává milosrdnému soudu Boha, předjímá jistým způsobem soud, jemuž bude podroben na konci tohoto pozemského života. Vždyť právě nyní, v tomto životě, je nám nabízena příležitost volit mezi životem a smrtí, a jen cestou obrácení můžeme vstoupit do království, z něhož nás každý hřích vylučuje.69 Tím, že se hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do života "a nepodléhá soudu" (Jan 5,24).