Svět voní po Bohu… (P. Tomáš Halík)

Sláva na výsostech Bohu – a na zemi pokoj lidem, neboť Bůh má v nich zalíbení.


Moji milí, vítám vás uprostřed svaté noci vánoční, v jednu z nejkrásnějších a nejposvátnějších chvil v roce. Na počátku adventu jsme si připomenuli myšlenku z okruhu židovské mystiky. Bůh se poté, co stvořil svět a člověka, skryl, dobrovolně se stáhl, umenšil sám sebe, aby poskytl velký prostor lidské svobodě. A z téhož myšlenkového okruhu bych vám chtěl nabídnou jiné podobenství: svět však, přesto že se z něj Stvořitel „stáhl“, přece voní po Bohu – tak jako starý vinný sud, přestože už před velmi dlouhou dobou byl vyprázdněn, stále ještě voní dobrým vínem.

Ano, kdyby nastokrát měli pravdu ti, kteří označují naši zemi za ateistickou, kdyby naše společnost byla opravdu duchovně vyprázdněná jako starý prázdný sud, v němž už není ani kapka silného, jiskrného vína křesťanské víry, přesto alespoň o Vánocích lidé, kteří nejsou úplně otupělí, ucítí onu Boží vůni – a jdou za ní. A tak upřímně vítám dnes v našem středu nejen pravidelné návštěvníky našeho kostela, nýbrž stejně srdečně i ty, kteří mezi nás přicházejí třeba jen jedenkrát v roce, právě v tuto vánoční noc, i ty, kteří jsou mezi námi poprvé a možná přišli, vedeni onou „vůní posvátného“, kterou si nelze odmyslet od vánočních svátků a bez níž by byl náš život mnohem chudší a banálnější.

Byl jsem nedávno svědkem jednoho rozhovoru mého křesťanského přítele s člověkem, který je víře vzdálený, o slavení Vánoc. Ten věřící člověk řekl: „Ano, celá ta poezie Vánoc, všechny ty staré tradice a zvyky, dárky, vzpomínky, intimita rodiny, celá ta lidská stránka Vánoc, to je něco, co nás spojuje; ovšem pro mě jsou všechny tyto hodnoty přece jenom druhořadé, vnější, protože pro mne tento čas znamená především vzpomínku na to, že se před dvěma tisíci lety v Betlémě narodil Ježíš Nazaretský.“ Bylo to jistě upřímné vyznání, ale něco mi na něm instinktivně nesedělo, a tak jsem o tom dlouho přemýšlel. Také jsem si všiml, že můj věřící přítel jakoby těmito slovy vykopal jakýsi příkop distance mezi sebou a tím druhým. Bylo to správné a nezbytné?

Je tomu opravdu tak, že pro nás křesťany jsou Vánoce primárně vzpomínkou na Ježíšovo narození jakožto na „historickou událost“, tedy něco, co se událo v dávné minulosti? Bylo by takové zbožné ohlédnutí do dějin už samo o sobě opravdovým slavením Vánoc v duchu křesťanské víry? Vždyť zpráva o Ježíšově narození není pro nás informací o něčem, co se kdysi událo, nýbrž evangeliem, tj. radostnou zvěstí a u Lukáše výslovně řečeno, že tato radostná zvěst je určena pro všechny lidi!

Možná, že se můj přítel měl pokusit ukázat svému partnerovi v rozhovoru, že a jak i jeho – a vůbec každého člověka – se týká to, co o Vánocích slavíme. Možná že se neměl tak rychle přenést přes tu „pouze lidskou“ stránku Vánoc – vždyť středem Vánoc je pro nás oslava Boha, který se stal lidem tak blízkým, že mu nic lidského není cizí. Středem Vánoc je zvěst o vtělení – Boží Slovo, Jednorozený Syn Boží, se stal člověkem. Vánoce jsou pro nás zpřítomněním toho nejhlubšího důvodu, proč ani nám „nic lidského“ nesmí být cizí.



Slavnost narození Ježíše Krista pro nás není pietní připomínkou narozenin jednoho velkého muže z dávné minulosti, nýbrž zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o bohu a jeho vztahu k lidstvu.

Slovo Bůh se stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. „Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem?“ napsal kdysi filozof Friedrich Nitzsche. Možná tím vyslovil nejhlubší důvod toho, proč je mnoha lidem sama idea Boha nepříjemná a nepřijatelná. Za jejich tvrzením, že „bůh není“, nestojí ani tak konstatování, že věda existenci takové bytosti nedokládá, jako spíš pocit, že Bůh nesmí být – protože by mně nedovoloval být bohem.

Není pokušení „být bohem“ něčím, co hluboce dřímá v srdci každého člověka? Bible nám na svých prvních stránkách nabízí příběh o tom, jak člověku, ledva povstal z prachu země, nestačilo, že byl stvořen jako obraz a podobenství Boží. Chtěl opravdu být bohem, chtěl se postavit na Boží místo, chtěl znát dobré a zlé – aby mohl rozhodovat o tom, co je dobré a zlé, aby mohl manipulovat s dobrem a zlem.

Být bohem, odstranit Boha z jeho místa a sám se na ně postavit, zahrát si na Boha – toto pokušení je v každém z nás. A vlastně každý zlý lidský skutek je zlý tím, že dává fakticky průchod této touze: na nikoho nebrat ohled, být sám tím, který podle své libosti rozhoduje, co je dobré a co je zlé, být tím, kdo bere do své vlastní režie život svůj i život druhých lidí – snaha být středem všeho. Tato lidská pýcha v mnoha podobách a projevech prochází dějinami lidstva; je bytostnou, „existenciální“ lží, protože člověk se tak vydává za něco, čím není a nemůže být, opouští místo, které mu bylo vyhrazeno v řádu stvoření.

A najednou slyšíme z ticha vánoční noci zvěst úplně šokující: o tom, že v Božím srdci je jiná touha – touha být člověkem. To podstatné na vánoční zvěsti je věta, že Slovo se stalo tělem. To Slovo, které bylo na počátku Boha, které bylo Bůh – jak čteme v prologu Janova evangelia – to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem. Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ono tvůrčí slovo, plné života a síly, to Slovo, skrze něž povstalo všechno, co jest. Slovo, které nesli proroci, Slovo, kterým se Bůh sděluje a sdílí, to prostupuje dějinami spásy. A posledním, konečným a dokonalým tvarem tohoto Slova je lidství Ježíše Krista.

Nad dítětem, které se narodilo v betlémské stáji, stojí Boží hvězda. Ježíš Nazaretský, jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci – je plností Božího sebevyjádření. Bůh, o kterém hovoří naše víra, už není vzdálený Bůh: je to Emanu-el, Bůh s námi. Bůh, který chtěl být s námi jako jeden z nás.



(…) Bůh je vždycky tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí naší vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu. Ve jménu této vánoční víry říkáme „NE“ všem pokusům hodnotu člověka snižovat a znevažovat. Ve jménu této vánoční víry říkáme, že žádný člověk na světě nesmí být diskriminován – ani z důvodů rasových ani z důvodů náboženských ani z důvodů politických ani z důvodů nacionálních. Ve jménu této vánoční Boží důvěry v člověka chceme připomenout velikost a krásu člověčenství všem, kteří si zoufají a uvažují o tom vzít si život. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí, i ten, skrytý dosud v lůně matky – je posvátný. Je to veliká věc, být člověkem, říká nám poselství vánoční noci. (…)


Se svolením převzato z Katolického týdeníku č. 51- 52/2003.


Z knihy Tomáše Halíka Oslovit Zachea (z kázání při půlnoční mši svaté v roce 1996.), vydalo Nakl. Lidové noviny 2003; redakčně kráceno.


Delší ukázku z této knihy naleznete zde.