Svoboda a zodpovědnost (Aleš Opatrný )

Členění textu:
1. Svoboda posledních generací
Od čeho je člověk osvobozen? Několik příkladů:
A jaké svobody si člověk zejména dnes váží ( a hlídá)
2. Pohledy II. vatikánského koncilu
3. Biblický pohled
4. Některé praktické důsledky pro křesťanskou výchovu a katechezi


Svoboda je slovo milované, uctívané i obávané, odpovědnost pak spíš výbava starších, uplatňovaná vůči nejmladším.....slovo, které není vždy v oblibě. Ale není nijak překvapivé tvrdit, že svoboda a odpovědnost jsou slova, která patří k sobě. Otázkou je, zda a jak je to pochopitelné, přijatelné a konec konců i pravdivé. Pokusíme se tedy o této dvojici slov přemýšlet trochu podrobněji. Posloužíme si třemi pohledy:
- nejprve se podíváme do nejbližší historie a současnosti z úhlu pohledu, který bychom mohli nazvat přibližně sociologický
- potom se podíváme do některých dokumentů II. vatikánského koncilu
- dále dospějeme k biblickému pohledu a to jak novozákonnímu, tak starozákonnímu
- a nakonec se pokusímeo některé závěry pro praxi




1. Svoboda posledních generací

Od čeho je člověk osvobozen? Několik příkladů:

- od strachů z neznámých sil, které ovládá nanejvýš šaman, mudřec, zasvěcenec (čili osvobozen od pohanství)
- od strachu o zajištění základního živobytí, nutného k přežití (to byla starost mnoha generací, ještě našich pradědů)
- od mnoha autorit
- od nevypočitatelné zvůle totalitních vládců
- od "povinného náboženství"
- od jedné, ústavou nadiktované ideologie


A jaké svobody si člověk zejména dnes váží ( a hlídá):

Svobodu
- pohybu
- životního stylu (ovšem dvojznačně: nezávislost i uniformita!)
- navazování ( a rozvazování) vztahů bez překážek generačních, sociálních, společenských
- vyznání v nejširším slova smyslu
- mravních úsudků a rozhodnutí

Když k těmto osvobozením a svobodám připočteme velkou nabídku informací, životních cest, zábav i vzdělání, politických, náboženských kulturních životních orientací, dostáváme obraz světa pestrého, bohatého, ale také nepřehledného, v němž není snadné se orientovat. Navíc není v tomto světě pohyb člověka "jištěn" uznáváním obecně známých a vcelku nesporných autorit. Autorita může posloužit až tehdy, je-li člověkem vyvolena. A tato volba může být samozřejmě dobrá, horší i špatná. Proto také je mnohými obávaná.

Pokud jde o zodpovědnost, je třeba v tomto "pestrém světě" řešit základní otázku: komu jsme (chci být, cítím se být, jsme ochoten být) odpovědný.

Sám sobě, tedy svému "nadjá"? Předkům? Potomkům? Společnosti (ale co to je?)? Sobě ve smyslu péče o svou karmu? Přírodě (co to je?)? Bohu? A proč??????? Věřící křesťan v tomto směru volbu udělal, ale obecně vzato, není tato otázka vůbec snadná. Protože společnost, ve které žijeme, v podstatě univerzální nezpochybnitelné autority nemá a nezná. Což platí o postmoderní společnosti obecně.




2. Pohledy II. vatikánského koncilu

Koncil skončil před téměř pětatřiceti léty. Je po doba v moderních dějinách poměrně dlouhá a my dnes víme, že se od té doby vynořila řada nových otázek, že lidé jsou v mnoha obhledech v poněkud jiné pozici, než byli v šedesátých létech (srovnej úvod prof Skalického k novému vydání jeho knihy "Radost a naděje"). Nicméně obecné otázky, jako jsou svoboda odpovědnost, a odpovědi na ně, se nemění zase tak rychle. A tak nám i některé dobové diagnózy koncilu v těchto věcech poslouží, i když je mnohdy třeba jít v úvahách ještě dál, než kam jsme došli v šedesátých létech a postavit se také novým otázkám a problémům.

O svobodě člověka mluví koncil na více místech: např. DH 1,7,8, GS 17, 59,62, LG 36,37,42

Zastavme se nad dvěma texty koncilu:

GS 17:
Člověk se však může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naší současníci vysoko cení a vášnivě o ní usilují, a to je správné. Často se však o ní zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoliv, i zlo, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda však je nevšední znamení Božího obrazu v člověku. Bůh totiž chtěl ponechat člověka v jeho rozhodování, aby svého stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti.

O svobodě se zde tedy nejedná jako o nějaké abstraktní záležitosti, ale konkrétně jako o prostředku k tomu,a by člověk mohl volit dobro, poznávat Boha, nestal se pouhou loutkou v něčí ruce nebo beztvarou masou.

Další část textu potom mluví o kvalitě této svobody:
Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.

Svoboda tedy není něco, co tu je automaticky. Člověk se svobodným stává, přesněji: může (a nemusí) se jím stát. Toto je ovšem pohled náročný, který by takto vyjádřen, "průměrný divák Novy" nechápal a tedy ani nepřijímal.

Koncil také mluví o odpovědnosti:
Aby jednotliví lidé mohli lépe plnit příkazy svého svědomí vůči rozmanitým skupinám, k nimž patří, je nutné svědomitě je vychovávat k rozsáhlejší duševní kultuře s použitím těch velkých prostředků, které má dnes lidstvo k dispozici. Především výchova mládeže jakéhokoli společenského původu má být zaměřena tak, aby vyrůstali mužové a ženy nejen rozumově vzdělaní, ale i velkého srdce, neboť takové naše doba potřebuje.
Ale k popsanému smyslu pro odpovědnost člověk sotva dospěje, jestliže mu životní podmínky nedovolí, aby si uvědomil svou důstojnost a plnil své povolání obětavou službou Bohu a a bližnímu.

Pozoruhodné na těchto slovech je mimo jiné to, že poukazují nejen na důstojnost člověka jako takovou a z ní vyplývající odpovědnost, ale že také mluví o podmínkách nutných k tomu, aby člověk k uvědomění si své důstojnosti také dospěl. Slova o velkém srdci potom vyprošťují pojmy "důstojnost" a "odpovědnost" z úzce juridického rámce, který by mohl člověka drtit.

Kdybychom chtěli ukázat velmi stručně koncilem vyučovanou "metodiku užívání svobody v odpovědnosti" a to v otázce tak závažné, jako je osobní volba náboženství, mohli bychom to asi nejlépe udělat na dvou úryvcích z Deklarace o náboženské svobodě:

DH 1:
Lidé si dnes stále více uvědomují důstojnost lidské osoby a roste počet těch, kteří žádají, aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívat odpovědně svobody, ne z donucení,ale z uvědomění povinnosti. Rovněž žádají vymezení práv veřejné moci, aby rozsah důstojné svobody jak osobní, tak společenské, nebyl příliš omezován. Tento požadavek svobody v lidské společnosti se nejvíce týká duchovních lidských hodnot , především však toho, co patří k svobodnému praktikování náboženství ve společnosti.........
Všichni lidé pak mají povinnost hledat pravdu, především o Bohu a jeho církvi a poznanou pravdu přijmout a zachovávat. Posvátný sněm zároveň prohlašuje, že se tyto povinnosti dotýkají lidského svědomí a zavazují je a že pravda nevznáší svůj nárok jinak, než silou pravdy samé, která proniká lidské mysli jemně a spolu mocně.

V tomto vyváženém pohledu není relativizovaná ani ponižovaná pravda a na druhé straně není znásilňováno svědomí člověka, není pomíjena nebo suspendována jeho svoboda.

Koncil ale mluví o věci na jedné straně logicky samozřejmé, na druhé straně nesnadné a dnes zdaleka ne obecně přijímané: o úkolu člověka hledat pravdu. Zde se do jisté míry tříbí duchové. Nelze ovšem z toho vyvodit, že kdo nehledá pravdu,je tím samým hned diskvalifikován. Hledání pravdy totiž není v zásadě "disciplinou", kterou by se průměrný člověk během svého průměrného vzdělání naučil. Pro nás, kdo nějakým způsobem "vyučujeme náboženství je tu pak vážná otázka: jestli v zásadě učíme pravdám nebo poznávání pravd (a úctě k poznanému).Je třeba říci, že "učit pravdám" se zdá být snazší (to asi ano) a také bezpečnější a spolehlivější. V této druhé věci ale zřejmě zdání klame.




3. Biblický pohled

Bible si, jak známo, nijak nelibuje v abstraktních pojmech. Důležité věci zpravidla znázorňuje a vyjadřuje příběhem. To se týká i otázek svobody a odpovědnosti.

Pokud bychom chtěli vyjádřit jednou větou "radostnou zvěst starého Zákona", bude to věta "Bůh je osvoboditelem svého lidu". Hlavním vyjádřením této skutečnosti je v příběhu vyvedení z Egypta a uvedení do zaslíbené země.

Pokud chceme vyjádřit jednou větou pedagogiku Starého zákona, potom můžeme říci" Bůh trpělivě a s mnohým odpouštěním učí svůj lid životu v odpovědné svobodě." Příběhů je tu celá řada, takřka od smlouvy na Sinaji až po příchod Ježíše všechny. Jmenujme teda aspoň putování po poušti (žízeň, hlad, voda ze skály, mana , křepelky, zlaté tele a Hospodinovo rozhodnutí,že do zaslíbené země vstoupí jen ti, kdo se naučili cestou na poušti důvěřovat, tedy kdo svou svobodu užili náležitým způsobem.

A pokud chceme mluvit o souvislosti svobody a odpovědnosti ve Starém zákoně, tak to je především celé téma smlouvy mezi Hospodinem a lidem. Tu bylo možno a nutno zachovávat svobodně a zodpovědně, pokud chtěl Izrael mít skutečně budoucnost a neměl-li zaniknout jako jiné malé národy.

V novém zákoně se prostor svobody rozšiřuje a individualizuje. Zatímco partnerem smlouvy s Hospodinem, která garantuje budoucnost, je lid, v Novém zákoně se partnerství přesouvá de facto na jedince. Ten buď svobodně uvěří a stane se Ježíšovým učedníkem nebo ne. Důsledek (spása - zatracení) tedy vychází ze svobodného rozhodnutí a je především otázkou odpovědnosti jednotlivce. Sama příslušnost k lidu nové smlouvy z člověka břemeno odpovědnosti za důsledky svobodného rozhodnutí pro Krista nebo proti němu nesnímá.

Pro apoštola Pavla je cesta svoboda především cestou života ve víře v Krista, který je žit z Ducha svatého (Řím 8,1-12). V listě Galaťanům potom důrazně varuje před špatně pochopenou svobodou, která je pláštíkem svévole a která nemůže nést skvělé ovoce Ducha.




4. Některé praktické důsledky pro křesťanskou výchovu a katechezi

Vychovatel je pokoušen, jak už bylo jinými slovy řečeno, k tomu, aby si za každou cenu "pojistil" dobrý výsledek života vychovávaného. Jedna z cest je redukce svobody a tedy i zodpovědnosti u vychovávaného a její přenesení na vychovatele nebo na nějakou ještě vyšší autoritu. Je to cesta, která se mnohdy zdá být bezpečná, která je také řadou vychovávaných (i dospělých) žádaná, která ale mnohdy vede časem ke vzpouře proti Bohu, církvi, náboženství, nebo k trvalé infantilitě nebo prostě k propadnutí zmatku ve chvíli, kdy vychovávaný přestane efektivně nést odpovědnost nebo kdy autorita nemůže obsáhnout všechny varianty otázek, které se podřízených dotýkají.

Co z toho vyplývá pro výchovu či formaci těch, kdo jsou nám svěřeny? To je vlastně špatná, nebo až druhá otázka. Ta první zní: co z toho vyplývá pro nás - vychovávající, "starší", "moudřejší"?

Tedy k té první otázce:
V prvé řadě my se musíme dostat z "paradigmatu autority" k paradigmatu života z Ducha, tedy života z hloubky víry, ze kterého plyne život svobody i odpovědnosti. Zde není v žádném případě řeč o svévoli nebo o laciných a snadných řešeních. Naopak, je zde řeč o náročné cestě poznávání pravdy, hloubky života z víry, plnosti života z Ducha, která naučí člověka svobodě podle svatého Pavla. (Gal).

"Paradigma autority" se snaží řešit všechny otázky života aplikací předem autoritou daných norem a na autoritu také přesouvá všechnu odpovědnost. Zbavuje se tak i svobody, i odpovědnosti. V dnešním velmi složitém světě a v prostředí, které si vysoce cení svobody a tvořivosti člověka se tento postoj nedá použít, pokud člověk neemigruje do jakéhosi zvláštního světa, do gheta, kde je vše podřízeno vůli rozhodující autority. Toto se ovšem velmi podobá životu sekt.

Pléduji tedy pro postoje a způsoby, které učí užívat svobodu a odpovědnost, tak, jak to naznačuje např. koncil a neučí jen, co se má a smí a nemá a nesmí. Je to náročnější a je třeba na této cestě počítat jak se ztrátami trvalými tak přechodnými. Kdo chce mít křesťana za každou cenu "vzorňákem na jedničku od pěti do pětadevadesáti let" bez chyby, zaváhání, omylu a třeba i dočasného ztracení se, ten vychová buď loutku, neschopnou svobody a odpovědnosti, zpravidla snadno ovladatelnou (ale kým??!) nebo naopak zdatného ateistu či aspoň nepřítele církve a to možná na doživotí. Je dobré se svatým Ignácem z Loyoly vědět, že Pán Bůh je kavalír, je třeba znát celé životopisy svatého Františka, svatého Ignáce z Loyoly, svatého Tomáše Moora a mnoha nekanonizovaných mužů a žen, kteří velmi klikatou, ale povětšinou čestnou a poctivou cestou došli přes mnoho omylů a chyb ke zralé víře, k výtečnému užívání svobody a k životu, který byl skutečně zodpovědný - a přesto ne ustaraně smutný. A mít naději (víc mít nemůžeme!), že se něco podobného může stát i s našimi třeba právě velmi problematickými svěřenci, pokud je nezdeformujeme ke strachu ze svobody, nebo ke nepoctivosti či k úplnému odporu k tomu, co souvisí s církví a evangeliem.