Tělesnost (Viktor E. Frankl)

SCHELER poukázal v jednom posmrtně uveřejněném pojednání o otázce „dalšího života“ osoby po smrti (těla) na to, že osoba je nám přece ještě v době svého života vždy „dána“ značně více - pokud jen nějakou osobu opravdu „intendujeme“ - než „pár smyslových cárů“ jejích tělesných jevových dat; jen ty postrádáme po smrti! Tím však nemá být vůbec řečeno, že osoba sama už neexistuje; daleko spíše by bylo možno nanejvýš tvrdit, že se už prostě nemůže projevit; neboť k projevení potřebuje fyzické a fyziologické výrazové procesy (řeč atd.). Znovu se nám tak ujasňuje, z jakých důvodů a v jakém smyslu je skutečná intence lásky, tedy intence jiné osoby jako takové, nezávislá na její tělesné existenci, ano na tělesnosti vůbec.

Tím vším samozřejmě neříkáme, že se láska nechce ztělesnit. Ale je natolik nezávislá na tělesnosti, že na ni není odkázána. Dokonce ani pro lásku mezi pohlavími není tělesnost, sexuálnost něčím primárním, není žádným sebeúčelem, nýbrž prostředkem vyjádření. Také bez toho může tato láska principiálně existovat. Kde je to možné, bude to chtít a vyhledávat; kde by však mělo být nezbytné vzdát se toho, nebude na tom muset ochladnout a umřít. Duchovní osoba nabývá tvaru tím, že vytváří své duševní a tělesné jevové způsoby a výrazové formy. V totalitě centrované kolem osobního jádra zachovávají si tak vnější vrstvy výrazovou hodnotu pro vrstvy vnitřní.

Tělesnost může tedy na člověku nějak vyjadřovat jeho charakter (jako něco duševního) a jeho charakter opět jeho osobnost (jako něco duchovního). Duchovnost nabývá výrazu - a vyžaduje vyjádřeni - v tělesnosti a duševnosti. Tak se stává tělesný zjev milovaného člověka pro milujícího symbolem toho, co stojí za ním a co se ve vnější sféře projevuje, ale nevyčerpává. Opravdová láska o sobě a pro sebe nepotřebuje tělesno ani ke svému probuzeni, ani ke svému naplněni; ale používá tělesna vzhledem k obojímu. Vzhledem ke svému probuzení potud, že člověk, jistý svým instinktem, je ovlivňován tělesnou stránkou partnera - aniž by se tím říkalo, že jeho láska je na tělesnou stránku partnera zaměřena; ale tělesná stránka partnera jako výraz duchovní sféry osoby zařadí za jistých okolností tuto osobu takříkajíc do užší volby, do užší volby nějakého milujícího, který právě ze své instinktivní jistoty dává přednost jednomu člověku před jinými. Jisté tělesné vlastnosti nebo duševní charakterové rysy jistého druhu pak vedou milujícího na cestě k jednomu určitému - k „jemu určenému“ partnerovi vůbec. Zatímco tedy „povrchní“ člověk ulpívá na „povrchu“ partnera a není s to pochopit jeho hloubku, je pro „hlubokého“ člověka „povrch“ sám jen výrazem hloubky, výrazem sice ne podstatným a rozhodujícím, ale významným.

V tomto smyslu používá láska tělesné stránky ke svému probuzení; řekli jsme však, že jí používá také ke svému naplnění. Tělesná stránka bude opravdu tlačit tělesně zralého milujícího člověka obecně k tělesnému vztahu. Ale pro skutečně milujícího zůstává tělesný, sexuální vztah výrazovým prostředkem jeho stavu duchovního, jímž jeho láska vlastně je, a jako výrazový prostředek nabývá svého lidského posvěcení teprve láskou jako duchovním aktem, který ji nese. Můžeme tedy říci, že tak jako se pro milujícího stává partnerovo tělo výrazem jeho duchovní osoby, tak je pro něho sexuální akt výrazem duchovní intence. (128-29)

…
SPRANGER říká o lásce…(láska poznává hodnotové možnosti milovaného člověka. VON HARRINGBERG to vyjadřuje jinak: Láska vidí člověka tak - jak ho Bůh „mínil“.

Láska, dalo by se říci, umožňuje nám zahlédnout hodnotový obraz člověka. Potud uskutečňuje téměř metafyzický výkon. Neboť hodnotový obraz, který právě v uskutečňování duchovního aktu lásky zahlédneme, je svou podstatou „obrazem“ něčeho neviditelného, neskutečného - neuskutečněného. V duchovním aktu lásky zachycujeme na nějakém člověku nejen to, čím ve své jedinečnosti a jednorázovosti „je“, tedy „haecceitas“ ve smyslu scholastické terminologie, nýbrž zároveň s tím též to, čím ve své jedinečnosti a jednorázovosti může být a bude moci být: „entelecheiu“. (135-36) (...)

Také láska musí tedy milujícího v každém případě obohacovat. Neexistuje tedy žádná „nešťastná“ láska, nemůže existovat; „nešťastná láska“ je rozpor sám v sobě; neboť bud' opravdu miluji - pak se musím cítit obohacen, nezávisle na tom, zda najdu, nebo nenajdu v lásce odezvu; nebo vlastně nemiluji, v obsahu mého „mínění“ není vlastně osoba jiného člověka, nýbrž vidím, přehlížeje onu osobu, „na“ něm jen něco tělesného nebo třeba nějaký (charakterový) rys, který „má“ - pak ovšem mohu být nešťastný, pak však právě nemiluji. Nu ovšem: pouhá zamilovanost činí jaksi slepým; opravdová láska však činí vidoucím. Umožňuje nám postřehnout duchovní osobu erotického partnera - ve skutečnosti jejího bytí právě tak jako v její hodnotové možnosti. Láska nám dává prožít druhého jako svět pro sebe, a rozšiřuje tak nás vlastní svět.

Zatímco nás tím obohacuje a obšťastňuje, pomáhá také druhému tím, že ho přivádí k oné hodnotové možnosti, kterou je možno v předjímání uvidět v lásce a pouze v ní. Láska pomáhá milovanému člověku k uskutečnění toho, co milující v předjímání vidí. Neboť chce být hoden milujícího, popř. jeho lásky stále více tím, že se stává podobnějším obrazu, který o něm milující má, a stává se stále více takovým, „jakým ho Bůh myslil a chtěl“. Zatímco jednostranná láska nás obohacuje a obšťastňuje, je šťastná, tedy vzájemná láska je vysloveně tvůrčí. Ve vzájemné lásce, v níž chce být jeden hoden druhého a stát se takovým, jak jej ten druhý vidí, dochází jaksi k dialektickému procesu tím, že se milující jakoby předstihují v uskutečňování svých možností.

Pouhé uspokojení sexuálního pudu poskytuje slast, erotika zamilovaného poskytuje radost, láska poskytuje štěstí. 136-37)

…
Nyní však chceme ukázat, jak se může člověk jako bytost milující, lásku prožívající a v lásce prožívající druhého různě nastavit vůči vícevrstevnaté osobnostní struktuře. Neboť třem možným formám nastavení odpovídají tři dimenze lidské osoby. Nejprimitivnějším nastavením je nastavení sexuální. Při něm vychází z tělesného zjevu jiné osoby sexuální vzruch, a ten je to, co v sexuálně nastaveném člověku spouští sexuální pud, dotýká se tedy tohoto člověka v jeho tělesnosti. Nejblíže vyšší formou možného nastavení k partnerovi je forma erotická - přičemž z heuristických důvodů uvádíme erotiku a sexualitu do protikladného poměru. Člověk v tomto užším slova smyslu eroticky nastavený není jen sexuálně vzrušený, je víc než sexuálně žádostivý. Jeho nastavení není vlastně diktováno sexuálním pudem a není provokováno jeho partnerem jako pouhým partnerem sexuálním. Chápeme-li partnerovu tělesnost jako jeho nejvrchnější vrstvu, pak lze říci, že člověk, který je na partnera nastaven eroticky, proniká jaksi hlouběji než ten, jenž je nastaven pouze sexuálně; eroticky nastavený člověk proniká do nejblíže hlubší vrstvy, dostává se k duševní struktuře jiného člověka. Tato forma nastavení k partnerovi, braná jako fáze vztahu k němu, je identická s tím, co se běžně označuje jako zamilovanost.

Tělesnými vlastnostmi partnera jsme sexuálně vzrušeni; do jeho duševních vlastností jsme však „zamilováni“. Zamilovaný není tedy už vzrušen ve své vlastní tělesnosti, nýbrž podrážděn ve své duševní emocionalitě podrážděn jen jednorázovou (ale nikoli jedinečnou) psýchou partnera, třeba jistými charakterovými rysy na něm. Pouhé sexuální nastavení má tedy jako cílový bod tělesnost partnera a zůstává jako intence jaksi vězet v této vrstvě. Erotické nastavení, nastavení zamilovanosti, je naproti tomu zaměřeno na sféru psychickou; ale ani ono se nedostává až k jádru druhé osoby. Toho dosáhne teprve třetí forma možného nastavení: vlastní láska.
Láska (v nejužším slova smyslu) je potud nejvyšší možná forma erotična (v nejširším slova smyslu), že představuje nejhlouběji možné proniknutí do osobnostní struktury partnera, totiž vstoupení do vztahu k němu jako k něčemu duchovnímu. Bezprostřední vztah k duchovnu v partnerovi znamená proto poslední možnou formu partnerství vůbec. Ten, kdo miluje v tomto smyslu, není už také sám vzrušen ve své vlastní tělesnosti nebo podrážděn ve své vlastní emocionalitě, nýbrž zasažen ve své vlastní duchovní hloubce, zasažen duchovním nositelem tělesnosti a duševna svého partnera, jeho osobním jádrem. Láska je pak přímá nastavenost na duchovní osobu milovaného člověka, na jeho osobu právě v celé její jedinečnosti a jednorázovosti (které ji teprve jako duchovní osobu konstituují).

Jeho duchovní osoba je nositelkou oněch duševních a v širším slova smyslu tělesných vlastností, které člověk nastavený (v užším slova smyslu) eroticky, popř. sexuálně intenduje; jako duchovní osoba je tím, co stojí za oněmi tělesnými a ještě za oněmi duševními jevy, až ke kterým proniká jeho sexuální, popř. „zamilované“ nastavení; jako duchovní osoba je tím, co se právě vyjevuje v tělesných, popř. duševních jevech. Tělesné a duševní jevy duchovní osoby jsou jakoby vnějším, popř. vnitřním rouchem, který nosí duchovní osoba. Zatímco se sexuálně nastavenému nebo zamilovanému líbí tělesný znak nebo duševní vlastnost „na“ partnerovi, tedy cosi, co tento člověk „má“, miluje milující nejen něco „na“ milovaném člověku, nýbrž právě jeho samého; tedy ne něco, co milovaný člověk „má“, nýbrž právě to, co tento člověk „je“. Milující vidí jakoby skrze fyzické a skrze duševní „roucho“ duchovní osoby na ni samu. Proto mu už ani nejde o tělesný „typ“, který ho může vzrušovat, nebo o duševní charakter, do nějž může být zamilován; jde mu o člověka samého, o partnera jako nesrovnatelného a nezaměnitelného člověka. (123-25)

…
Že člověk, pokud opravdově miluje, je v lásce skutečně nastaven na to jednorázové a jedinečné v duchovní osobě partnera, lze objasnit také jednoduše prožívajícímu člověku. Nechme ho jen představit si, že miluje určitého člověka, a že toho člověka nějak navždy ztratí, ať už smrtí nebo odcestováním nebo trvalým odloučením; nabídli bychom mu takříkajíc dvojníka milovaného člověka - jiného člověka, který se původně milovanému psychofyzicky navlas rovná. Ptáme se nyní, zda by milující mohl svou lásku jednoduše přenést na tohoto jiného člověka, a on nám bude muset přiznat, že by toho nebyl schopen. Vskutku se nedá takový „přenos“ opravdové lásky představit. Opravdu milující člověk „míní“ přece ve vší své lásce nikoli nějaké psychické nebo fyzické vlastnosti „na“ milované osobě, míní přece nikoli tu nebo onu zvláštnost, kterou tato osoba má, ale daleko spíše to, čím ve své jedinečnosti „je“. Jedinečná osoba není však zastupitelná, nikde a nikdy a také ne nějakým sebepodobnějším dvojníkem. Pouze „zamilovanému“ by však dvojník asi pomohl. Pouhá zamilovanost by se dala na dvojníka bez dalšího přenést. Neboť ve své zamilovanosti je člověk nastaven pouze na duševní charakter, který partner „má“, ne však na duchovní osobu, kterou partner „je“.

Duchovní osoba jako předmět vlastního milostného nastavení je tedy pro opravdu milujícího člověka nezastupitelná a nezaměnitelná, protože je jednorázová a jedinečná. Z toho však současně vyplývá, že opravdová láska zaručuje již ze sebe samé své trvání v čase. Neboť tělesný stav pomíjí a také jisté uspořádání mysli nevydrží; také onen tělesný stav, který tvoří sexuální stav vzrušení, je přechodný: sexuální pud se zeslabuje dokonce právě svým uspokojením; a ani ono uspořádání mysli, které se označuje jako zamilovanost, není obyčejně trvalé. Duchovní akt však, v němž intencionálně pojímáme duchovní osobu, přetrvává jaksi sebe sama: pokud má jeho obsah platnost, má tuto platnost jednou provždy. Tak zůstává také opravdová láska jako zřejmé uvědomění si nějakého Ty v takovém a ne jinakém jeho bytí ušetřena oné přechodnosti, která postihuje pouhou situačnost tělesné sexuality nebo duševní erotiky.

Láska je více než citový stav. Láska je intencionální akt. V ní je intendováno takové, a ne jiné bytí jiného člověka. Toto „být-takovým“ (So-sein), což je podstata tohoto jiného člověka - je (jako každé „být-takovým“) na existenci koneckonců nezávislé; podstata, „essentia, není odkázána na „existentia“, a proto je nad ni povznesena. Tak a jenom tak je rozumět tomu, že láska může přetrvat smrt milovaného člověka; teprve teď je nám srozumitelné, že láska může být „silnější“ než smrt, tj. než záhuba milovaného člověka v jeho existenci. Existence milovaného člověka je snad smrtí zničena, ale jeho „býti-takovým“ smrtí být zrušeno nemůže. Jeho jedinečná podstata je, stejně jako všechny pravé podstaty, něco nečasového, a potud něco nepřechodného. „Idea“ člověka - kterou právě nazírá ten, kdo ho miluje - patří do říše nadčasové. Nedomnívejme se, že se takovéto úvahy, které jsou nuceny sahat ke scholastickým a platónským myšlenkám, pohybují příliš daleko od prostého prožívání, jehož kognitivní hodnotu přijímáme také my. (126-27
(...)

Láska má tedy na mysli tělesnost milovaného tak málo, že může bez dalšího přetrvat jeho smrt a vytrvat až do vlastní smrti. (128)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)