Text dokumentu - 3. a 4. část (Jan Pavel II.)

III. Znovu začít u Krista

29. “Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!” (Mt 28,20). Tato jistota, nejdražší bratři a sestry, doprovázela církev po dva tisíce let a slavením jubilea byla nyní oživena v našich srdcích. Z ní máme čerpat nový elán pro křesťanský život, ona se má stát dokonce tvůrčí silou na naší cestě. Právě s vědomím, že Vzkříšený je přítomen uprostřed nás, si dnes pokládáme tutéž otázku, kterou se v Jeruzalémě obrátili na Petra ti, kdo slyšeli jeho první kázání bezprostředně po seslání Ducha svatého: “Co máme dělat?” (Sk 2,37).
Ptáme se s optimismem plným důvěry, nepodceňujeme však problémy. Nepodléháme samozřejmě naivní představě, že by pro řešení velkých problémů dnešní doby mohlo existovat nějaké zaklínadlo. Ne, nezachrání nás nějaké zaklínadlo, nýbrž Osoba a jistota, kterou přináší: Já jsem s vámi!
Nejde tedy o vymýšlení nějakého “nového programu”. Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě. Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog. Tento odvěký program je naším programem pro třetí tisíciletí.
Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpůsobené situaci jednotlivých společenství. Jubileum nám dalo výjimečnou příležitost, aby celá církev po několik let kráčela stejnou cestou systematické katecheze s trinitárním obsahem, doprovázenou specifickým pastoračním úsilím vedoucím k plodnému prožití jubilea. Děkuji za to, že velké množství věřících ze srdce přijalo tento návrh, který jsem předložil v apoštolském listu Tertio millennio adveniente. Nyní se před námi už nerýsuje žádný bezprostřední cíl, nýbrž mnohem větší a náročnější obzor řádné pastorace. V rámci všeobecných a nutných směrnic je nezbytné, aby se jediný program evangelia dále vtěloval, jako je tomu odedávna, v dějinách každého církevního společenství. Právě v místních církvích je možné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníků, hledání vhodných prostředků – které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.
Vyzývám proto naléhavě pastýře místních církví, aby s pomocí nejrůznějších složek Božího lidu s důvěrou načrtly etapy budoucí cesty, uvedli do souladu plány svých diecézí se sousedními diecézními společenstvími i se společenstvími všeobecné církve.
Výsledný soulad bude jistě usnadněn díky kolegiálnímu způsobu práce. Tuto dnes již obvyklou metodu uplatňují biskupové při práci biskupských konferencí a synodů. Což právě toto nebylo smyslem kontinentálních shromáždění biskupské synody, které na počátku přípravy jubilea pracovaly na základních bodech současného hlásání evangelia v různých situacích a kulturních oblastech? Toto bohatství podnětů nesmí upadnout v zapomenutí, ale musí být uvedeno do konkrétní praxe.
Čeká nás tedy radostné dílo obnovy pastorační činnosti. Týká se nás všech. Rád bych přesto k všeobecnému povzbuzení a pro lepší orientaci poukázal na některé pastorační priority, které v rámci Velkého jubilea vystoupily do popředí s mimořádnou naléhavostí.

Svatost

30. Na prvním místě bez váhání předkládám perspektivu, kterou by se měla ubírat veškerá pastorační činnost: touto perspektivou je svatost. Nebyla právě svatost nejdůležitějším smyslem jubilejních odpustků – zvláštní milosti, kterou Kristus nabízí, aby se očistil a hluboce obnovil život všech pokřtěných?
Doufám, že mnozí z těch, kdo se zúčastnili jubilea, se mohli radovat z této milosti, s plným vědomím její náročnosti. Nyní po skončení jubilea pokračuje obvyklý život, ale poukazovat na svatost zůstává víc než kdy jindy pastoračně nezbytné.
Musíme proto objevit pátou kapitolu Věroučné konstituce o církvi Lumen gentium, v celé její programové hodnotě. Je věnována “všeo-becnému povolání k svatosti”. Otcové koncilu kladli na tuto tématiku silný důraz ne proto, aby duchovně obohatili eklesiologii, nýbrž aby vyjádřili její vnitřní a určující dynamiku. Znovuobjevení církve jako “tajemství” nebo lidu “sjednoceného působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého” v sobě nezbytně obnáší také znovuobjevení její “svatosti”, chápané v podstatě jako příslušnost k tomu, který je Svatý, “třikrát Svatý” (srov. Iz 6,3). Vyznávat, že je církev svatá, znamená rozpoznat její tvář Kristovy snoubenky, za kterou se Kristus vydal, právě proto, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25–26). Tento dar takzvané objektivní svatosti se nabízí každému pokřtěnému.
Dar se ale zase proměňuje v úkol, jímž se má řídit celý život křesťana: “Neboť to je vůle Boží: vaše posvěcení!” (1 Sol 4,3). Toto úsilí se nevztahuje pouze na některé křesťany: “Všichni křesťané jakéhokoliv stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému životu a k dokonalé lásce”.

31. Připomínat tuto elementární pravdu a dát ji za základ pastoračních programů na začátku nového milénia, by se mohlo zdát na první pohled jen málo účinné. Copak je možné “plánovat” svatost? Co může slovo “svatost” znamenat v rámci pastoračního plánu?
Ve skutečnosti vytvořit pastorační plán ve znamení svatosti přináší velmi závažné důsledky. Znamená to vyjádřit přesvědčení, že je-li křest opravdovou vstupní branou do Boží svatosti skrze začlenění do Krista a přebývání v jeho Duchu, bylo by tedy naprosto nesmyslné spokojit se s polovičatým životem, prožívaným podle minimalistické etiky a povrchní zbožnosti. Ptát se katechumena “Chceš přijmout křest?” znamená zároveň otázku: “Chceš se stát svatým?” Znamená to dodat jeho cestě radikálnosti Horského kázání: “Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec” (Mt 5,48).
Jak už vysvětlil samotný koncil, tento ideál dokonalosti není možné vykládat jako nějakou mimořádnou cestu uskutečnitelnou pro několik “géniů” svatosti. Cesty svatosti jsou různé a uzpůsobené povolání každého člověka. Děkuji Pánu, že mi v posledních letech dopřál blahořečit a kanonizovat mnoho křesťanů, mezi nimi mnoho laiků, kteří se posvěcovali v těch nejobyčejnějších okolnostech všedního života. Nastal čas, kdy je třeba všem pokřtěným přesvědčivě předložit tuto “vysokou míru” běžného křesťanského života: tímto směrem musí vést život celého křesťanského společenství a křesťanských rodin. Zároveň je evidentní, že cesty svatosti jsou osobní a vyžadují opravdovou pedagogiku svatosti, schopnou přizpůsobit se životnímu stylu jednotlivých osob. Tato pedagogika musí spojit bohatství pozvání, adresované všem pokřtěným, s tradičními metodami osobní a skupinové pomoci i s novými formami, které nabízejí církví uznaná sdružení a hnutí.

Modlitba

32. Pedagogika svatosti vyžaduje, aby křesťanství vynikalo v prvé řadě uměním modlitby. Jubilejní rok byl časem intenzivní osobní i společné modlitby. Dobře však víme, že ani modlitbu není možné považovat jen za něco samozřejmého. Je nezbytné učit se modlit a stále nově odpozorovávat toto umění od samotného božského Mistra, stejně jako to dělali první učedníci: “Pane, nauč nás modlit se” (Lk 11,1). V modlitbě se rozvíjí dialog s Kristem, který nás činí jeho nejbližšími přáteli: “Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás” (Jan 15,4). Tato vzájemnost je samotnou podstatou, duší křesťanského života, nezbytnou podmínkou jakékoliv autentické pastorační činnosti. V našem nitru ji působí Duch svatý a ona nás skrze Krista a v Kristu uschopňuje kontemplovat tvář Boha Otce. Osvojit si tuto trinitární logiku křesťanské modlitby, plně ji prožívat především v liturgii, jež je vrcholem a zdrojem života církve, ale i života osobního, je tajemstvím opravdu žitého křesťanství, které se nemusí obávat budoucnosti, protože se neustále vrací ke svým zdrojům a v nich se obnovuje.

33. Není snad jedním ze “znamení času” fakt, že v dnešním světě najdeme vedle mohutných procesů sekularizace také rozšířenou touhu po duchovním životě, jež se z větší části ukazuje právě v nové potřebě modlitby? Také ostatní náboženství, dnes tak široce zastoupena i v původně křesťanských zemích, nabízejí své odpovědi na tuto potřebu člověka, mnohdy zištným způsobem. My, kdo jsme dostali milost víry v Krista, Spasitele světa, jenž nám zjevuje Otce, máme povinnost ukázat, do jaké hloubky může člověka přivést vztah k němu.
Velká mystická tradice západní i východní církve k tomu má opravdu mnoho co říct. Ukazuje nám, že modlitba coby skutečný dialog lásky může člověku dovolit, aby se stal vlastnictvím milovaného Božího Syna, vnímal dotyk Ducha svatého a v synovské důvěře spočinul na Otcově srdci. Tehdy lze živě zakusit Kristův příslib: “Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat” (Jan 14,21). Tato cesta je zcela podepřena Boží milosti, zároveň však vyžaduje silné duchovní nasazení a zná i bolestná očišťování (“temná noc”), vede ale v nejrůznějších možných podobách k nevyslovitelné radosti, kterou mystikové prožívali jako “snoubenecké sjednocení”. Z celé škály svědectví plných světla nemůžeme nevzpo-menout učení svatého Jana od Kříže a sv. Terezie z Avily.
Ano, nejdražší bratři a sestry, naše křesťanská společenství se musí stát autentickými “školami” modlitby, v nichž se setkání s Kristem nevyjadřuje pouze jako prosba o pomoc, ale též jako díkůvzdání, chvála, klanění, kontemplace, naslouchání, citové vzplanutí, až k opravdové “zamilovanosti”. Je to intenzivní modlitba, která však člověku nebrání v plném nasazení ve světě: otevírá srdce Boží lásce, otevírá je také lásce bratrské a uschopňuje ke spoluvytváření dějin podle Božího záměru.

34. Je jisté, že k modlitbě jsou v první řadě zváni ti věřící, kteří byli obdarováni povoláním k životu ve zvláštním zasvěcení; to je samo o sobě činí připravenější ke kontemplativní zkušenosti, a je proto důležité, aby ji velkoryse rozvíjeli. Bylo by však mylné domnívat se, že obyčejní křesťané se mohou spokojit s povrchní modlitbou, která nemůže naplnit jejich život. Zvláště tváří v tvář četným zkouškám, kterým vystavuje dnešní svět jejich víru, by se stávali nejen křesťany vlažnými, ale “riskujícími”. Riskovali by, že se jejich víra postupně oslabí, a nakonec by se možná nechali okouzlit nějakou “náhražkou” alternativních náboženských směrů nebo přímo nejroztodivnějšími formami pověry.
Proto se výchova k modlitbě musí stát základním pilířem jakéhokoliv pastoračního programu. Já sám jsem se rozhodl, že své středeční katecheze zaměřím na úvahu nad žalmy, počínaje žalmy ranních chval Denní modlitby církve, s jejichž pomocí máme posvětit každý nový den a zaměřit ho k Bohu. Jak by prospělo, kdyby se nejen v řeholních společenstvích, nýbrž i ve farnostech více dbalo na to, aby bylo jejich klima prostoupeno modlitbou. Bylo by třeba zúročit – s nezbytným rozlišením – lidové projevy modlitby, a především vychovávat k modlitbě liturgické. Den věnovaný křesťanskému společenství, v němž se sbíhají různorodé pastorační a evangelizační činnosti se slavením eucharistie a například i s modlitbou ranních chval a nešpor, je mnohem “uskutečnitelnější”, než si obvykle myslíme. Dokazuje to zkušenost mnoha aktivních křesťanských skupin, v nichž jsou často silně zastoupeni laici.

Nedělní mše svatá

35. Největší úsilí je tedy nutno vkládat v liturgii, “vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla”. Ve 20. století, a obzvláště po koncilu, společenství křesťanů velmi vyrostlo v tom, jak slaví svátosti a v prvé řadě eucharistii. Je třeba klást na tento rozměr i nadále velký důraz, zvláště na nedělní mši svatou a na to, abychom celou neděli vnímali jako zvláštní den víry, den vzkříšeného Pána a den seslání Ducha svatého – jako opravdové každotýdenní Velikonoce. Už dva tisíce let je křesťanské vnímání času poznamenáno památkou onoho “prvního dne po sobotě” (Mk 16,2.9; Lk 24,1; Jan 20,1), kdy vzkříšený Kristus přinesl apoštolům dar pokoje a Ducha svatého (srov. Jan 20,19–23). Pravda o Kristově vzkříšení je základním pilířem křesťanské víry (srov. 1 Kor 15,14), událost stojící ve středu tajemství času, předzvěst posledního dne, kdy Kristus znovu přijde ve slávě. Nevíme, co nám chystá toto nové tisíciletí, máme však jistotu, že pevně zůstane v rukou Krista, “Krále králů a Pána pánů” (Zj 19,16); právě oslavou Velikonoc, a to nejen jednou za rok, ale každou neděli, bude církev každé budoucí generaci ukazovat “to, co tvoří základ dějin, tajemství, k němuž se vztahuje počátek i konečný úděl celého lidstva”.

36. V návaznosti na Dies Domini bych chtěl znovu podtrhnout, že účast na eucharistii je pro každého pokřtěného opravdovým jádrem neděle: nezvratný závazek, který není možné prožívat jen jako plnění povinnosti, nýbrž jako nenahraditelnou součást opravdu uvědomělého a věrného křesťanského života. Vstupujeme do tisíciletí, charakterizo-vaného hustou spletí kultur a náboženství, i v zemích křesťanského původu. V mnohých částech světa křesťané buď jsou nebo brzy budou “malým stádcem” (Lk 12,32). S mnohem větší intenzitou a často v podmínkách osamělosti a s různými obtížemi proto musí dosvědčovat specifické prvky své vlastní identity. Jedním z nich je právě povinnost účastnit se každou neděli mše svaté. Nedělní eucharistie shromažďuje každý týden křesťany jako Boží rodinu kolem stolu Slova a Chleba života, čímž se také stává nejpřirozenější obranou proti rozptýlenosti. Eucharistie je přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství. Právě prostřednictvím slavení eucharistie se den Páně stává zároveň dnem církve, která pak může účinně působit jako svátost jednoty.

Svátost smíření

37. Žádám pak novou pastorační odvahu, aby křesťanská společenství dokázala v rámci své běžné pedagogiky vhodně a účinně nabídnout věřícím svátost smíření. Jak si jistě vzpomenete, v roce 1984 jsem na toto téma napsal posynodální adhortaci Reconciliatio et paenitentia, v níž byly shromážděny plody práce biskupského synodu, který se touto problematikou zabýval. Tehdy jsem vybízel, aby se za každou cenu zamezilo krizi “smyslu pro hřích”, kterou pozorujeme v současné kultuře. S ještě větším důrazem jsem však zval věřící, aby znovu objevili Krista jako mysterium pietatis – jako toho, v němž nám Bůh zjevuje své soucitné srdce a skrze něhož nás se sebou plně usmiřuje. Právě tuto Kristovu tvář je třeba nově poznat prostřednictvím svátosti pokání, jež je pro každého křesťana “obvyklá cesta, jíž dosahuje odpuštění a prominutí těžkých hříchů, jichž se dopustil po křtu”. Když se zmíněný synod zabýval tímto problémem, všichni vnímali – zvláště v některých oblastech světa – krizi této svátosti. Důvody, které k podobné situaci vedly, dodnes nevymizely. Jubilejní rok, charakte-rizovaný zvlášť mocným obratem ke svátosti pokání, pro nás byl však velkým povzbuzením, které nesmíme promarnit: Jestliže mnozí lidé – a zvláště mladí – přijali s užitkem tuto svátost, je pravděpodobně nezbytné, aby se duchovní pastýři vyzbrojili větší důvěrou, tvořivostí a vytrvalostí, s jakou tuto svátost prezentují a oceňují. Nejdražší bratři v kněžské službě, nesmíme se vzdát tváří v tvář současné krizi! Pánovy dary – a svátosti patří k těm nejvzácnějším – přicházejí od toho, který dobře zná srdce člověka a je Pánem dějin.

Primát milosti

38. Nasadit se s větší důvěrou při plánování, které nás čeká, pro takové pastorační úsilí, jež by věnovalo dostatečný prostor osobní i společné modlitbě, znamená respektovat podstatný princip křesťanského vidění života: primát milosti. Odnepaměti se duchovní život a samotná pastorační činnost potýkají s velkým pokušením: často si myslíme, že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat. Jistě, Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí, a proto nás zve, abychom do své služby pro Boží království vložili všechny své rozumové i praktické schopnosti. Ale běda když zapomeneme, že “bez Krista nemůžeme dělat nic” (srov. Jan 15,5).
K této pravdě nás skutečně vede modlitba. V ní si neustále uvědomujeme, že všechno závisí na Kristu, na vztahu k němu, na vnitřním životě a na svatosti. Nesmíme se divit, že kdykoliv se tento princip nerespektuje, nemají pastorační projekty úspěch a zanechávají v srdci člověka pouze pocit neuspokojení. V takové situaci prožíváme to, co prožili učedníci v úryvku evangelia o zázračném rybolovu: “Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili” (Lk 5,5). To je okamžik víry, modlitby a rozhovoru s Bohem, abychom otevřeli srdce vlně milostí a dovolili, aby se na nás plně projevila moc Kristova slova: Duc in altum! Při tehdejším rybolovu vyslovil víru právě Petr: “Na tvé slovo spustím sítě” (Lk 5,5). Dovolte nástupci svatého Petra, aby vyzval na začátku tohoto tisíciletí celou církev k tomuto úkonu víry, jehož vyjádřením je obnovená snaha o modlitbu.



Slyšení Božího slova

39. Primát svatosti a modlitby je nepochybně možný pouze na základě obnoveného naslouchání Božímu slovu. Od doby, kdy II. vatikánský koncil zdůraznil zásadní význam Božího slova v životě církve, se v oblasti pozorného naslouchání a soustavné četby Písma svatého udělalo jistě mnoho kroků kupředu. V rámci veřejné modlitby církve se Písmu svatému dostalo takové úcty, jakou si zaslouží. V hojné míře se k němu obracejí četní jednotlivci i celá společenství; mnozí laici využívají při studiu Písma svatého také vzácné pomoci teologického a biblického bádání. Díky pozornosti k Božímu slovu se nově probouzí především dílo evangelizace a katecheze. Nejdražší bratři a sestry, je třeba, abychom se v tomto směru dále upevnili a prohloubili, mimo jiné šířením výtisků Bible do rodin. Obzvlášť důležité je, aby se naslouchání Božímu slovu stalo živým setkáním skrze prastarou a stále živou tradici lectio divina, s jejíž pomocí můžeme vnímat biblický text jako živé slovo, které oslovuje, orientuje a buduje náš život.

Zvěstování Božího slova

40. Živit se Božím slovem, abychom byli “služebníky Slova” v nasa-zení pro evangelizaci: to je bezesporu přednostní úkol pro církev začátku tisíciletí. I v tradičně křesťanských zemích už skončilo období “křesťanské společnosti”, jež se bez ohledu na celou řadu nedokonalostí, které doprovázejí všechno lidské, výslovně odvolávala na hodnoty evangelia. Dnes musíme s odvahou čelit zcela jiné, stále rozmanitější a náročnější situaci, charakterizované globalizací a novým, rychle se měnícím prolínáním různých národů a kultur. V posledních letech jsem mnohokrát vyzýval k nové evangelizaci. Dnes tuto výzvu znovu opakuji, abych poukázal v prvé řadě na to, že v našem nitru je třeba znovu probudit původní nadšení a nechat se oslovit žárem kázání apoštolů po Letnicích. Musíme znovu prožít to, co cítil svatý Pavel, když volal: “Běda, kdybych nehlásal evangelium!” (1 Kor 9,16).
Tato touha jistě vyvolá v církvi nové misijní úsilí, které nebude vyhrazeno několika “specialistům”, ale dotkne se zodpovědnosti všech členů Božího lidu. Kdo se skutečně setkal s Kristem, nemůže si to nechat pro sebe, ale musí o tom hlásat druhým. Je třeba nového apoštolského nadšení, které bude každodenním stylem života celých společenství i jednotlivých skupin křesťanů. To se však naplní při zachování náležité úcty k cestě, pokaždé různé, jednotlivých lidí a s po-zorností vůči jednotlivým kulturám, do nichž se má křesťanská zvěst vtělit tak, aby specifické hodnoty každého národa nebyly popřeny, nýbrž očištěny a přivedeny do plnosti.
Křesťanství třetího tisíciletí bude muset stále lépe odpovídat na tento požadavek inkulturace. I když zůstane samo sebou skrze věrnost evangeliu a tradici církve, bude mít také tvář mnoha kultur a národů, které je přijaly a které z něj žijí. Krásu této mnohotvaré podoby církve jsme zvlášť obdivovali v jubilejním roce. Je to možná jen začátek, jakýsi náčrtek obrazu budoucnosti, kterou nám připravuje Duch Boží.
Kristus má být s důvěrou představen všem lidem: dospělým, rodi-nám, mládeži, dětem, aniž bychom skrývali nejradikálnější požadavky evangelní zvěsti. Musíme jít ale vstříc požadavkům všech s ohledem na citlivost, jazyk, stejně jako to dělal svatý Pavel, který píše: “Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé” (1 Kor 9,22). Když o tom píšu, myslím v prvé řadě na pastoraci mládeže. Právě v oblasti života mládeže, jak jsem připomněl před chvíli, nám jubileum poskytlo svědectví velkorysé připravenosti. Musíme umět zhodnotit tuto utěšující odpověď a nadšení mládeže jako novou “hřivnu” (srov. Mt 25,15), kterou nám Pán vložil do rukou, abychom z ní vyzískali užitek.

41. V této důvěryplné, iniciativní a tvořivé misijní práci ať nás podporuje a ukazuje nám směr zářivý příklad mnohých svědků víry, které nám jubileum připomnělo. Církev vždy nacházela ve svých mučednících símě života. Sanguis martyrum – semen christianorum (Krev mučedníků je semenem nových křesťanů): v dějinných zkouškách se tento slavný “zákon”, jehož autorem je Tertulián, vždy osvědčil. Nebude tomu tak stejně i pro začínající století a tisíciletí? Byli jsme možná až příliš zvyklí si představovat mučedníky jako něco vzdáleného, téměř jako by se jednalo o něco, co patří minulosti, zvláště prvním staletím křesťanské éry. Jubilejní paměť nám otevřela překvapivou škálu tolika svědků víry, kteří dokázali žít evangelium nejrůznějším způsobem v nepřátelském prostředí nebo dokonce za pronásledování, a často mu vydali nejvyšší svědectví prolitím své krve. V nich přineslo Boží slovo, zaseté do dobré půdy, stonásobný užitek (srov. Mt 13,8.23). Jejich příklad nám ukazuje a připravuje cestu do budoucnosti. Naším úkolem je pouze vydat se s Boží pomocí v jejich stopách.

IV. Svědkové lásky

42. “Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem” (Jan 13,35). Pokud jsme skutečně kontem-plovali Kristovu tvář, nejdražší bratři a sestry, náš pastorační plán se bude nepochybně zakládat na “novém přikázání”, které nám on sám dal: “Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy” (Jan 13,34).
Oblast společenství (koinonia), která v sobě obnáší a zjevuje samu podstatu tajemství církve, je další velkou oblastí, v níž se bude muset rozvinout rozhodné pastorační úsilí na úrovni všeobecné církve i jedno-tlivých místních církví. Společenství je plodem a projevem té lásky, která prýští ze srdce věčného Otce a přichází k nám skrze Ducha, kterého nám dává Ježíš (srov. Řím 5,5), aby z nás všech vytvořil “jedno srdce a jednu duši” (Sk 4,32). Právě skrze uskutečnění tohoto spo-lečenství lásky se církev ukazuje jako “svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva”.
Pánova slova na toto téma jsou natolik přesná, že v žádném případě není možné snižovat jejich význam. I v novém století bude církev pro svůj život potřebovat mnoho věcí; pokud však bude chybět láska (agapé), vše ostatní bude zbytečné. Apoštol Pavel nám to připomíná ve své velepísni lásky: I kdybychom mluvili lidskými i andělskými jazyky a měli víru schopnou “hory přenášet”, ale neměli bychom lásku, nebylo by to k ničemu (srov. 1 Kor 13,2). Láska je opravdu “srdcem” církve, jak to vytušila svatá Terezie z Lisieux, kterou jsem prohlásil za učitelku církve právě jako odbornici na scientia amoris: “Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti […] Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno.”

Spiritualita společenství

43. V začínajícím tisíciletí před námi stojí veliký úkol: Chceme-li být věrní Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství.
Co to znamená konkrétně? Pokud bychom zde ihned přešli k praktickým plánům, dopustili bychom se omylu. Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity. Spiritualita společenství znamená v prvé řadě obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás. Spiritualita společenství znamená též schopnost vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve každého bratra ve víře jako někoho, kdo “mi patří”, abychom dokázali sdílet jeho radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství. Spiritualita společenství znamená dále schopnost vidět v druhém především to pozitivní, abychom ho mohli přijmout a ocenit jako Boží dar: “dar pro mě”, kromě bratra, který ho přímo dostal. Spiritualita společenství je také umění “vytvořit prostor” bratru tím, že poneseme břemena jeden druhého (srov. Gal 6,2) a budeme čelit sobeckému pokušení, které na nás neustále útočí a vyvolává soupeření, kariérismus, nedůvěru a žár-livost. Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vyjádření a růstu.

44. Na tomto základě se budeme v novém století víc než v minulosti snažit o docenění a rozvoj těch oblastí a nástrojů, které podle jasných směrnic II. vatikánského koncilu zajišťují a garantují společenství. Pomysleme především na specifické služby společenství, jimiž jsou služba nástupce svatého Petra a v úzké spolupráci s ním biskupská kolegialita. Přímým základem a životní silou těchto organismů je Kristův záměr s církví, avšak právě proto potřebují neustálé ověřování, aby byla zajištěna autenticita jejich evangelijní inspirace.
Počínaje II. vatikánským koncilem se také podařilo splnit mnoho úkolů v oblasti reformy římské kurie, organizace synod nebo biskupských konferencí. Samozřejmě je před námi ještě mnoho další práce, abychom co nejlépe vyjádřili poslání těchto společenských nástrojů; dnes jsou zvláště důležité, neboť církev musí velmi rychle a účinně reagovat na problémy dnešního rychle se měnícího světa.

45. Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat každý den a na všech úrovních života každé místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahů mezi biskupy, kněžími a jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Božím lidem, mezi kněžími a řeholníky i mezi církevními sdruženími a hnutími. Za tím účelem je nutné co nejvíce dbát na orgány účasti, předepsané kanonickým právem, jako jsou kněžské a pastorační rady. Jak je známo, tyto struktury se neřídí pravidly parlamentární demokracie, protože mají poradní, nikoliv rozhodující hlas; to však neznamená, že by neměly žádný význam a důležitost. Teologie a spiritualita společenství totiž vede duchovní pastýře i věřící laiky k tomu, aby byli na základě vzájemné otevřenosti a priori jednotní v tom, co je podstatné, a aby hledali také ve sporných otázkách soulad a nejlepší řešení.
Za tím účelem je vhodné osvojit si dávnou moudrost, která vybízela duchovní pastýře, aniž by jakkoliv zpochybňovala jejich autoritu, k intenzivnějšímu naslouchání Božímu lidu. Svatý Benedikt radí opatovi v jednom klášteře, aby se radil i s těmi nejmladšími mnichy: “Pán často vnukne mladšímu lepší nápad.” A svatý Paulín Nolánský vybízí: “Kéž visíme na ústech každému věřícímu, neboť z každého věřícího vane Duch svatý.”
Zatímco právnická moudrost stanoví pro spoluúčast přesná pravidla, čímž zjevuje hierarchickou strukturu církve a zamezuje pokušení ke svévoli a neopodstatněným nárokům, vtiskuje spiritualita společenství institucionálnímu řádu duši a vede jej k důvěře a otevřenosti, která plně odpovídá důstojnosti a zodpovědnosti každého člena Božího lidu.

Rozličnost povolání

46. Tento rozměr společenství je úzce svázán se schopností křesťan-ského společenství dát prostor všem darům Ducha svatého. Jednota církve neznamená uniformitu, ale organickou integraci všech oprávně-ných rozdílů. Je to spojení různých údů v jediném těle, v jediném Kristově těle (srov. 1 Kor 12,12). Je tudíž nezbytné, aby církev třetího tisíciletí podněcovala všechny pokřtěné a biřmované k tomu, aby poznávali a přijímali svou zodpovědnost za život církve. Vedle služebného kněžství mohou rozkvétat další oficiálně ustanovené nebo neformální služby, přispívat k dobru celého společenství a vycházet vstříc jeho jednotlivým potřebám katechezí, přípravou bohoslužeb, výchovou mládeže nebo nejrůznějšími projevy křesťanské lásky.
Velkorysé úsilí je samozřejmě třeba věnovat – především vytrvalou modlitbou k Pánu žně (srov. Mt 9,38) – rozvoji povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Tato otázka má zásadní dopad na život církve po celém světě, v některých odedávna křesťanských zemích přerostla v drama způsobené změnou společenské situace a zvlažněním ve víře, vyvolané konzumismem a sekularismem. Je nezbytné a naléhavé rozvinout pastoraci věnovanou povolání, která by pronikla do farností, výchovných center i rodin a vedla k pozornějšímu zamyšlení nad základními životními hodnotami; jejím výsledkem je odpověď, kterou má každý reagovat na Boží povolání, zvláště vyzývá-li k úplnému darovaní sebe sama a svých sil ve prospěch Božího království.
V tomto kontextu nabývá svého významu i každé další povolání, plně zakotvené v bohatství nového života přijatého ve svátosti křtu. Bude třeba stále lépe objevovat především povolání vlastní laikům, kteří mají “hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha” a “plnit v církvi i ve světě svůj podíl […] když se snaží evangelizovat a posvěcovat lidi”.
Velký význam pro společenství má na této rovině také povinnost rozvíjet nejrůznější sdružení, jež ve formách tradičních i nových, jakými jsou církví uznaná hnutí, dodávají církvi životaschopnost, která je Božím darem a přináší opravdové “jaro Ducha svatého”. Je samozřejmě nutné, aby sdružení a hnutí – jak na úrovni všeobecné církve, tak v místních církvích – pracovala v plném souladu s církví a v poslušnosti oprávněným direktivám duchovních pastýřů. Pro všechny se dnes znovu ozývá náročné a stále platné napomenutí apoštola Pavla: “Nezhášejte oheň Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte” (1 Sol 5,19–21).

47. Zvláštní pozornost musí být věnována též pastoraci rodinného života, jejíž důležitost je zesílená současnou širokou a radikální krizí této základní instituce. V křesťanském pohledu na manželství odpovídá vztah mezi mužem a ženou, který je vzájemný a úplný, jedinečný a nerozlučitelný, původnímu Božímu plánu, jenž byl v běhu dějin zamlžen “tvrdostí srdce”. Kristus jej však přišel obnovit v jeho původní kráse tím, že nám zjevil, jaký plán měl Bůh “od počátku” (Mt 19,8). V manželství, povýšeném na svátost, je vyjádřeno “velké tajemství” Kristovy lásky k jeho církvi (srov. Ef 5,32).
Církev v tomto bodě nemůže podlehnout tlakům jakési kultury, i když velmi rozšířené a často útočné. Je spíše nutné prostřednictvím stále úplnější evangelijní výchovy pomáhat křesťanským rodinám, aby vydávaly přesvědčivé svědectví o tom, že je možné žít manželství v plném souladu s Božím záměrem a s opravdovými požadavky člověka: požadavky manželů a především tak zranitelného života dětí. Samotné rodiny si musí stále více uvědomovat, že svým dětem mají věnovat pozornost, a stát se aktivními činiteli církve v oblasti obrany jejich práv.

Ekumenické úsilí

48. A co říci o naléhavosti rozvoje společenství v delikátní oblasti ekumenismu? Smutné dědictví minulosti nás bohužel provází i na prahu nového tisíciletí. Jubilejní oslavy přinesly několik opravdu prorockých a dojemných signálů, ale před námi zůstává ještě daleká cesta.
Tím, že Velké jubileum zaměřilo náš pohled na Krista, nám ve skutečnosti umožnilo, abychom si živěji uvědomili církev jako tajemství jednoty. “Věřím v jednu církev”: to, co vyjadřujeme ve vyznání víry, má svůj základ v Kristu, v němž církev není rozdělena (srov. 1 Kor 1,11–
–13). Církev, jakožto Kristovo tělo, jehož jednotu vytváří dar Ducha svatého, je nerozdělitelná. K rozdělení dochází v běhu dějin, ve vztazích mezi dětmi církve jakožto důsledek lidské křehkosti při přijímání daru, který neustále přichází od Krista-Hlavy do jeho mystického těla. Ježíšova modlitba ve večeřadle – “Jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás” (Jan 17,21) – je zjevením a prosbou současně. Zjevuje nám jednotu Krista s Otcem jako zdroj jednoty církve a neustálé obdarování, které v něm bude církev tajemně přijímat až do konce času. Tato jednota, která se přes lidskou omezenost konkrétně uskutečňuje v katolické církvi, působí též různou měrou v mnoha prvcích posvěcení a pravdy, které se nacházejí uvnitř jiných církví a církevních společenství a jakožto vlastní dary Kristovy církve je bez přestání vedou k plné jednotě.
Kristova modlitba nám připomíná, že tento dar je třeba stále lépe přijímat a rozvíjet. Prosba “ut unum sint” je zároveň příkazem, který zavazuje, silou, která povzbuzuje, zdravou výtkou pro naši lenost a pro příliš uzavřené srdce. Důvěra v dosažení plné a viditelné jednoty všech křesťanů i v časných dějinách nespočívá v našich schopnostech, nýbrž v Kristově modlitbě.
V perspektivě obnovené pojubilejní pouti se dívám s velkou nadějí na východní církve a vyjadřuji přání, aby se plně obnovila ona výměna darů, která obohatila církev v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy církev dýchala “oběma plícemi”, nechť povzbudí východní i západní křesťany, aby v jednotě víry a s respektováním oprávněných rozdílů společně kráčeli a vzájemně si pomáhali jako údy jediného Kristova těla.
S analogickým úsilím je třeba rozvíjet ekumenický dialog s bratry a sestrami z anglikánské církve a církevních společenství zrozených z reformace. Teologická konfrontace základních bodů křesťanské víry a morálky, spolupráce v lásce a především silný ekumenismus svatosti, to vše s Boží pomocí jistě přinese v budoucnosti své plody. Zatím s důvěrou pokračujme ve společné cestě s touhou po dni, kdy všichni Kristovi učedníci bez výjimky budou moci společně zpívat mocným hlasem: “Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu” (Ž 133[132],1).

Vsadit na lásku

49. Ze společenství uvnitř církve se Boží láska svou povahou otevírá všeobecné službě a vede nás k činným a konkrétním projevům lásky ke každému lidskému tvoru. Tento rozměr je zcela rozhodující pro kvalitu života jednotlivých křesťanů i celé církve a pro pastorační plánování. V začínajícím století a tisíciletí se teprve projeví – a doufejme, že velmi účinně – k jaké velkorysosti se dokáže vystupňovat křesťanská láska k těm nejchudším. Pokud opravdu stavíme na kontemplaci Krista, budeme ho moci rozeznat především ve tvářích těch, s nimiž se on sám ztotožnil: “Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně” (Mt 25,35–36). To není pouhá pozvánka ke skutkům lásky, ale lekce kristologie, která osvětluje Kristovo tajemství. Podle této stránky evangelia – o nic méně než podle kritéria pravověrnosti – měří církev svou věrnost jako Kristovy Snoubenky.
Nesmíme zajisté zapomenout, že ze své lásky nesmíme nikoho vylučovat, protože “svým vtělením se” Boží Syn “jistým způsobem spojil s každým člověkem”. Z jednoznačných slov evangelia víme, že v chudých je Kristus přítomen zvláštním způsobem, a proto se má církev zaměřit přednostně právě na ně. Skrze tuto prioritu lze svědčit o Boží lásce, prozřetelnosti a milosrdenství, a tím rozsévat v dějinách lidstva semena Božího království, která přinesl sám Ježíš, když ve svém pozemském putování vycházel vstříc všem, kdo za ním přicházeli se všemi svými duchovními i hmotnými potřebami.

50. V době, ve které žijeme, je opravdu mnoho problémů, které jsou vykřičníkem pro naše křesťanské vnímání. Náš svět vstupuje do třetího tisíciletí obtížen protiklady ekonomického, kulturního a technologického růstu, který skýtá neomezené možnosti jen několika šťastlivcům, zatímco milióny a milióny lidí žijí nikoliv na okraji rozvoje, ale přímo pod hranicí minima, nezbytného pro důstojný lidský život. Je vůbec možné, aby v dnešní době ještě lidé umírali hladem? Může být dnes někdo odsouzen k analfabetismu? Jak je možné, že dnes chybí lidem základní lékařské ošetření? Jak to, že někteří lidé nemají kam složit hlavu?
Chudoba se může ještě donekonečna rozšiřovat, pokud k těmto klasickým projevům přidáme nové projevy chudoby, jež často zasahují oblasti a kategorie lidí s dostatečným ekonomickým potenciálem, kteří jsou ale vystaveni zoufalství nihilismu, pokušení drogy, opuštěnosti v pokročilém věku nebo v nemoci, upírání práv nebo sociální nespra-vedlnosti. Když křesťan pozoruje tuto situaci, musí se naučit vyznat svou víru v Krista tím, že vyčte výzvu, kterou Kristus vysílá ze světa chudoby. Je třeba navázat na tradici křesťanské lásky, která se tolikrát projevila v uplynulých dvou tisíciletích, i když od nás dnes možná vyžaduje ještě větší nápaditost. Nadešel čas nové “fantazie lásky”, jejíž měrou nebude ani tak účinnost poskytnutých služeb, jako spíše schopnost přiblížit se tomu, kdo trpí, být s ním solidární, aby tuto pomoc nevnímal jako ponižující milodar, nýbrž jako bratrské sdílení.
Musíme proto jednat tak, aby se chudí cítili v každém křesťanském společenství “jako doma”. Nebyl by právě tento způsob nejlepším a nejúčinnějším představením radostné zvěsti Božího království světu? Bez této evangelizace založené na lásce a svědectví křesťanské chudoby bychom riskovali, že bude hlásání evangelia, jež je také v první řadě láskou, nepochopeno a utopí se v moři slov, jemuž nás soudobá ´komunikační´společnost každodenně vystavuje. Láska projevená v činech zajišťuje účinnost lásky zvěstované slovem.

Současné problémy

51. Jak bychom mohli zůstat stát opodál tváří v tvář hrozící ekologické katastrofě, která proměňuje mnoho oblastí této země v neútulná a nepřátelská území. Jak bychom mohli zůstat stát opodál tváří v tvář problémům míru, tak často ohrožovaného hrozbou katastrofálních válek. Jak bychom mohli mlčet, když jsou mnoha lidem, a především dětem, upírána základní lidská práva? Je mnoho naléhavých problémů, k nimž křesťané nesmí v žádném případě mlčet.
Zvláštní úsilí je třeba věnovat některým radikálním požadavkům evangelia, které jsou často málo chápany, a mohou tak příslušný zákrok církve činit nepopulárním; to však neznamená, že by tyto požadavky neměly být přítomny v církevním plánu služby lásky. Mám na mysli povinnost nasadit síly v oblasti respektování života každého lidského tvora od početí až do jeho přirozené smrti. Současně po nás služba člověku vyžaduje, abychom pozvedli svůj hlas – ať už vhod či nevhod – vůči těm, kdo využívají nových možností vědy, především na poli biotechnologií, protože jim není dovoleno přehlížet základní etické normy a odvolávat se na jakousi pochybnou solidaritu, která vede k diskriminaci života jednotlivců a šlape po důstojnosti každého lidského tvora.
Aby bylo svědectví křesťanů účinné – zvláště v těchto choulostivých a kontroverzních oblastech – je důležité vyvíjet velké úsilí, aby byly důvody církevních postojů vhodně vysvětleny a bylo především zdůrazněno, že se nejedná o vnucování zásad nevěřícím, nýbrž o interpretaci a obhajobu hodnot, které vycházejí ze samotné lidské přirozenosti. Křesťanská láska proto nutně vstoupí do služby ve sféře kultury, politiky, ekonomiky i rodinného života, aby byly všude zachovávány základní principy, na nichž závisí lidský osud a budoucnost celé společnosti.

52. To vše bude samozřejmě nutné uskutečňovat specificky křesťanským způsobem; budou to především laici, kdo se zapojí do těchto úloh, jež odpovídají jejich vlastnímu povolání, bez toho že by podlehli pokušení zredukovat křesťanská společenství na sociální úřady. Zvláště vztah s místní správou bude nutné vytvářet tak, abychom v souladu se sociálním učením církve respektovali její autonomii a kompetence.
Úsilí, které zvláště ve 20. století vyvinul učitelský úřad církve při zkoumání sociální oblasti ve světle evangelia, je dobře známé; výsledkem je stále včasnější a ucelenější přínos k řešení sociálních otázek, z nichž se během doby stal závažný problém celoplanetárního rozsahu.
Tento eticko-sociální rozměr je nezbytnou dimenzí křesťanského svědectví. Je třeba odmítnout pokušení čistě intimistické a individu-alistické spirituality, protože ji nelze sloučit s požadavky křesťanské lásky, s logikou vtělení, ani s eschatologickým směřováním křesťanství. Eschatologie nás sice upozorňuje, že tento svět pomíjí, což však neznamená, že jej nemáme budovat. V tomto směru si uchovává plnou platnost učení koncilu: “Křesťanské poselství neodvrací lidi od budování světa, ani je nevybízí k zanedbávání blaha bližních, ale spíše je k tomu zavazuje ještě přísněji”.

Konkrétní znamení

53. Abych v tomto ohledu přinesl nějaké konkrétní znamení křesťanské lásky a snahy o zlepšení životních podmínek člověka, jak to odpovídá nejhlubším požadavkům evangelia, chtěl jsem k množství plodů lásky tohoto jubilea – mám na mysli především pomoc, díky níž se mnoho chudých bratří a sester mohlo účastnit jubilejních oslav – přidat skutek, který by se v jistém smyslu stal plodem a pečetí jubilejní bratrské lásky. Mnozí poutníci skutečně odevzdali nejrůznějším způsobem svůj ´haléř´, stejně tak i mnozí představitelé světa ekonomiky věnovali štědré příspěvky, které sloužily k zajištění bezproblémového průběhu jubilejních oslav. Po sečtení výloh, které byly spojeny s celým jubilejním rokem, budou zbylé peníze určeny na charitativní účely. Je důležité, aby tolik významná náboženská událost byla uchráněna jakýchkoliv ekonomických spekulací. Se zbylými penězi budeme moci znovu prožít zkušenost, kterou v průběhu dějin církve už křesťané tolikrát zakusili, počínaje okamžikem, kdy společenství křesťanů v Jeruzalémě představilo nevěřícím jímavý obraz spontánního sdílení majetku, jež vrcholilo společným vlastnictvím k prospěchu těch nejchudších (srov. Sk 2,44 45).
Tento čin bude pouze malým potůčkem, který se spojí s velkou řekou křesťanské lásky, procházející dějinami. Malým, ale významným: Jubileum vedlo lidi, aby se dívali k Římu, k “církvi, jež předsedá v lásce”, a věnovali svůj ´haléř´ Petrovi. Nyní láska, projevená v srdci katolické církve, určitým způsobem směřuje ke světu prostřednictvím tohoto znamení, jež chce zůstat plodem a živou památkou jubilejního společenství.


Dialog a poslání

54. Nové století a nové tisíciletí začíná v Kristově světle. Ne všichni ale toto světlo vidí. Máme nádherný a náročný úkol být jeho “odleskem”. Je to mysterium lunae (tajemství měsíce), tak drahé církevním otcům, kteří v tomto obrazu kontemplovali závislost církve na Kristu – na Slunci, jehož světlo církev odráží. Byl to jeden ze způsobů vyjádření Ježíšových slov, když říká, že je “světlo světa” (Jan 8,12), a žádá po svých učednících, aby i oni byli “světlem světa” (Mt 5,14).
Když se podíváme na svou ubohost, která nás často zachmuřuje a naplňuje stínem, jsme celí rozechvělí. Tento úkol je však splnitelný, jestliže se vystavíme Kristovu světlu a otevřeme se jeho milosti, která nás přetváří v nové lidi.

55. V tomto zorném úhlu se musíme dívat i na velký úkol dialogu mezi náboženstvími, v němž budeme podle směrnic II. vatikánského koncilu pokračovat i v novém století. V letech přípravy Velkého jubilea se církev snažila, mimo jiné prostřednictvím velmi hodnotných setkání se symbolickým poselstvím, nastolit vztah otevřenosti a dialogu s představiteli jiných náboženství. Dialog musí pokračovat. V kontextu nejvyhrocenějšího kulturního a náboženského pluralismu, jímž se vyznačuje společnost nového tisíciletí, je tento dialog důležitý také proto, abychom položili pevné základy míru a zažehnali neblahý přízrak náboženských válek, které potřísnily krví mnohé etapy lidských dějin. Jméno jediného Boha se musí stále více stávat tím, čím skutečně je – jménem pokoje a výzvou k němu.

56. Tento dialog však nesmí být založen na náboženské lhostejnosti a povinností nás křesťanů je, abychom ho rozvíjeli a vydávali svědectví plné naděje, která je v nás (srov. 1 Pt 3,15). Nesmíme se bát, že by se radostná zvěst o daru mohla stát urážkou identity ostatních. Tato zvěst patří všem, lze ji předkládat s tou nejvyšší úctou ke svobodě každého člověka: dar zjevení Boha Lásky, který “tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna” (Jan 3,16). Jak nedávno potvrdila deklarace Dominus Iesus, nemůže být tento obsah předmětem disputací, jako by se jednalo o naše pouhé domněnky; je pro nás naopak milostí, která nás naplňuje radostí, a zvěstí, kterou jsme povinni hlásat.
Církev se nesmí zříci misijní činnosti obrácené k národům. Prvořadým úkolem této misie ad gentes je i nadále zvěst, že pouze v Kristu, jenž je “Cesta, Pravda a Život” (Jan 14,6), najdou lidé spásu. Dialog mezi náboženstvími “nesmí jednoduše nahradit zvěst, ale je k této zvěsti zaměřen”. Misijní povinnost nám na druhé straně nebrání, abychom k tomuto dialogu přistupovali s vnitřní dispozicí k naslou-chání. Víme přece, že sama církev nikdy nemůže zcela proniknout tajemství milosti, jež zahrnuje nekonečné bohatství projevů a souvislostí života člověka. Spoléhá na pomoc Utěšitele, Ducha pravdy (srov. Jan 14,17), který ji může uvést do “plné pravdy” (srov. Jan 16,13).
Tento princip je základem nejen nevyčerpatelného teologického zkoumání křesťanské pravdy, ale i křesťanského dialogu s filosofiemi, kulturami a náboženstvími. Duch svatý, který “vane, kam chce” (Jan 3,8), nám často dává poznat právě v obecné lidské zkušenosti, přes její četné protiklady, znamení své přítomnosti. Tato znamení pomáhají Kristovým učedníkům hlouběji pochopit zvěst, kterou nesou světu. II. vatikánský koncil vyčetl právě s touto pokornou a důvěryplnou otevřeností “znamení doby”. Církev, i když účinně a s bdělostí rozlišuje “pravé známky Boží přítomnosti nebo Božího záměru”, uznává, že nejen dala, ale také “přijala mnoho z dějin a vývoje lidstva”. Tento postoj otevřenosti a zároveň pozorného rozlišování nám koncil nabízí také ve vztahu k jiným náboženstvím. Je na nás, abychom věrně následovali jeho učení a podněty.


Ve světle koncilu

57. Nejdražší bratři a sestry, jaké bohatství nám svými směrnicemi dal II. vatikánský koncil! Proto jsem v rámci přípravy na Velké jubileum požadoval, aby se církev dotazovala na přijetí koncilu. Bylo tomu tak? Odpovědí na tuto výzvu bylo sympózium zde ve Vatikánu, které se touto problematikou zabývalo. Doufám, že tomu bylo podobně i ve všech místních církvích. S plynoucími léty neztrácejí tyto texty svou hodnotu ani výkonnost. Je nezbytné, aby se vhodným způsobem pročítaly, abychom se s nimi seznamovali a přijímali je jako kvalifikované a normativní texty učitelského úřadu v rámci tradice církve. V závěru jubilea cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá.

Závěr: Duc in altum!

58. Pojďme dál s nadějí! Před církví se otevírá nové tisíciletí jako široký oceán: čekají nás v něm mnohá dobrodružství a my při nich můžeme počítat s Kristovou pomocí. Boží Syn, který se vtělil z lásky k člověku před dvěma tisíci lety, pokračuje i dnes ve svém díle. Musíme se pozorně dívat, abychom jeho dílo spatřili, a hlavně mít široké srdce, abychom se my sami stali jeho nástroji. Což jsme neslavili jubilejní rok právě proto, abychom znovu našli přístup k živému prameni naší naděje? Kristus, kterého jsme kontemplovali a kterého jsme si zamilo-vali, nás znovu vyzývá k tomu, abychom se dali na cestu: “Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého” (Mt 28,19). Misijní poslání nás uvádí do třetího tisíciletí a vybízí nás ke stejnému nadšení, jaké bylo vlastní prvotním křesťanům. Můžeme počítat se silou téhož Ducha, který byl seslán o Letnicích a dnes nám dovoluje znovu vyjít v síle naděje, “která neklame” (Řím 5,5).
Na začátku tohoto nového století se musí náš krok na cestách světa zrychlit. Stezky, po nichž putuje každý z nás a každá z našich místních církví, jsou rozličné, ale mezi těmi, kdo jsou spojeni v jediném společenství a denně se živí ze stolu eucharistického Chleba a Slova života, neexistují žádné vzdálenosti. Každou neděli se s námi vzkříšený Kristus znovu setkává ve večeřadle, kde se “prvního dne po sobotě” (Jan 20,19) ukázal svým učedníkům, aby jim “vdechl” oživující dar Ducha svatého a uvedl je do velkého dobrodružství evangelizace.
Na této cestě nás doprovází Nejsvětější Panna, ta, které jsem před nedávnem spolu s mnoha biskupy, kteří připutovali do Říma ze všech stran světa, svěřil třetí tisíciletí. V těchto letech jsem o ni často mluvil a vzýval ji jako “Hvězdu nové evangelizace”. I nyní na ni ukazuji jako na zářící jitřenku a bezpečnou vůdkyni na naší cestě. “Ženo, to jsou tvé děti,” přivlastňuji si slova, která k ní pronesl sám Ježíš (srov. Jan 19,26), a přednáším jí synovskou úctu celé církve.

59. Nejdražší bratři a sestry! Zavírá se za námi znamení Svaté brány, aby se víc než kdy jindy rozevřela brána živá, Kristus. Poté, co jsme prožili radost jubilea, se nevracíme do šedi všedních dnů. Naopak: Byla-li naše jubilejní pouť autentická, ´rozhýbala´ naše nohy k pouti, které je před námi. Musíme napodobovat elán apoštola Pavla: “Ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše” (Flp 3,13–14). Máme společně napodobovat Mariinu kontemplaci, která putovala do svatého města Jeruzaléma a po návratu domů rozjímala ve svém srdci o tajemství Syna (srov. Lk 2,51).
Vzkříšený Ježíš, který nás doprovází na našich cestách a jako emauzským učedníkům se i nám dává poznat “při lámání chleba” (Lk 24,35), ať nás zastihne bdělé a připravené, abychom rozpoznali jeho tvář a běželi za našimi bližními s velkou zvěstí: “Viděli jsme Pána!” (Jan 20,25).
Hle, tolik žádaný plod Jubilea roku 2000, jubilea, které nám před oči znovu živě postavilo tajemství Ježíše z Nazareta, Syna Božího a Vyku-pitele člověka. Zatímco toto jubileum končí a otevírá nás budoucnosti naděje, kéž vystoupí k Otci skrze Krista v Duchu svatém chvála a vděčnost celé církve.

S tímto přáním uděluji všem z celého srdce své požehnání.

Ve Vatikánu 6. ledna, Slavnost Zjevení Páně, roku 2001, dvacátého třetího roku pontifikátu.


Jan Pavel II.