To nejcennější bývá vetkáno do životů rodin (P. Tomáš Halík)

Promluva v parlamentu - prosinec 1995 (P. Tomáš Halík)
Vážení členové vlády,
vážené paní poslankyně a páni poslanci,
milí přátelé,

cením si této nedávno vzniklé tradice, snahy nabídnout lidem, zaměstnaným tak neklidným živlem, jakým je politika, chvíli pokojného rozjímání. Vážím si toho, že jste mne k této chvíli přizvali. Chtěl bych přátelsky oslovit vás všechny přes politické, stranické a názorové hranice; jsem dalek toho, abych vás dnes obracel na svou víru, a příliš si vás vážím na to, abych vás vystavoval sentimentálním frázím o ušlechtilých všelidských citech, které v době vánoční zjihlosti pěkně znějí, avšak za několik dnů se přejí jako vánoční cukroví a vyvanou jako vůně jehličí. Přišel jsem vám popřát pokoj a nabídnout zamyšlení nad tím, co je ona specificky vánoční cesta k pokoji, který všichni tolik potřebujeme.

Nejprve mi dovolte, abych se vám přiznal k jednomu svému vánočnímu pokušení. Už dlouho sním o tom, co bych udělal, kdybych na Štědrý večer byl hlasatelem Českého rozhlasu. Přečetl bych večerní zprávy, onen obvyklý sled hlášení o živelných pohromách a železničních neštěstích, o vládních návštěvách a korupčních skandálech, o uzavírání příměří a porušování příměří... a pak bych se odmlčel a dodal: "A pak je tu ještě jedna zpráva, vážení posluchači. Dnes v Betlémě, v zemi Judské, se vám narodil Spasitel, Kristus Pán - pokoj vám!"

Udělat to za totality, jistě bych si to pěkně odnesl. Dnes by to posluchači asi brali jako nevydařený žert podivína, klerikální provokaci nebo nějakou nesrozumitelnou reklamu kdoví na co.

Text, z něhož je tato zpráva vzata, druhá kapitola Lukášova evangelia, začíná oznámením události, která je pro zprávy vhodná: císař Augustus nařídil, aby se po celé říši konal soupis lidu. A pak následuje střih na detail: chudá rodina v zastrčeném koutě říše se musí přesunout kvůli tomuto sčítání lidu z jednoho místa do druhého, z Nazareta do Betléma, a tam se jim narodí dítě. Do císařských archů asi nebylo započteno: tehdejší svět s ženami a dětmi příliš nepočítal. Dnes, víme-li co o císaři Augustovi, pak většinou jen to, že to byl panovník, za jehož vlády se narodil Ježíš.

Odtud mé první přání: čerpejte klid z vědomí, že velká politika a kalkulace moci není vždycky tak důležitá, jak se zdá. Aby ji člověk dělal dobře a věcně, musí mít od ní alespoň někdy svobodný odstup, nesmí ji zbožnit. Špatný a nebezpečný politik je ten, který nezná hranice významu politiky a fušuje do díla spasiteli světa. Dobrá politika nechce než vytvářet rámec k životu obyčejných lidí: v něm se pak často děje to, co je to podstatné a čemu má sloužit. To nejcennější bývá vetkáno do životů rodin. Berme politiku zodpovědně, avšak nezbožňujme ji, nepřehlédněme to velké, co je skryté v malém a všedním.

Druhé přání rovněž vychází z pohledu na Betlém, jak ho líčí evangelia a jak ho zpodobňují lidové řezby. U jesliček vidíme krále - evangelium je nazývá magoi, mudrci - a pastýře. Jsou tam moudří a prostí. To jsou dva póly, které přirozeně mají blízko k tomu, který se narodil v Betlémě. Pokud jsme ztratili prostotu a nedošli moudrosti, pokud jsme uvázli v jakési pyšné polovzdělanosti, nedovzdělanosti srdce, budeme mít velké problémy najít cestu do Betléma, najít odvahu sklonit se před jeslemi, které si Král králů vybral jako svůj trůn. To je druhé přání: umějme překonat onu pyšnou nedovzdělanost, objevme prostotu a moudrost jako dvě rodné sestry. Ony nám ukážou cestu tam, odkud prýští pokoj.

Také pro třetí přání půjdeme do Betléma. Nad betlémskou chýškou můžeme číst větu andělského poselství: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tolik toužíme po pokoji. Tolik si přejeme mír: mezi národy i uvnitř nich, mír mezi etniky a sociální smír, mír mezi lidmi, mezi lidmi a přírodou i mír v lidských srdcích. V té větě nad Betlémem je horizontála lidského pokoje zakotvena ve vertikální dimenzi, v pokoji mezi nebem a zemí, v uznání slávy Boží. Chci snad tímto poukazem diskvalifikovat pro zápas o tak velikou lidskou hodnotu, jakou je mír na zemi, všechny, kteří Boha neuznávají? Naprosto ne. V zodpovědné péči o pozemské hodnoty, o svobodu, mír, spravedlnost, lidská práva, přírodní prostředí a slušnou životní úroveň se musíme sejít všichni přes hranice politických i náboženských a filozofických směrů.

Vánoční evangelium nám říká toto: Bůh se stal člověkem a člověk by na to měl odpovědět. Nikoli tím, že si bude hrát na boha, že bude chtít vzít život, přírodu a dějiny do své režie a manipulovat jimi, poroučet druhým a poroučet větru a dešti. To jsme už zažili a máme toho dost.

Slušnou odpovědí na ten největší a nejvlastnější dar vánoc – že Bůh se stal člověkem - bude, když se i člověk bude poctivě snažit stávat se plněji člověkem. Ne náhodou se velké ideály úcty k člověku, k jednotlivci, k lidské osobě, její svobodě, důstojnosti a nezadatelným právům zrodily na půdě, oplodněné zvěstí o tom, že Bůh se zjevuje v člověku, a nepovstaly třeba v lůně přírodních náboženství.

Dnes je doba velkého dialogu světových náboženství a kultur, můžeme se inspirovat mnohým bohatstvím třeba starých, úctyhodných spirituálních tradic Východu, a mnozí to dělají. Ale neměli bychom přehlédnout ani duchovní kořeny své vlastní západní kultury.

Uvažme však toto: ideály svobodné demokratické společnosti nespadly z nebe, nejsou automatickým výsledkem všeliké dějinné zkušenosti ani výplodem nějakého abstraktního „přirozeného rozumu“. Uzrály na zcela konkrétním stromě duchovní kultury západního křesťanství, katolické syntézy židovsko-křesťanského náboženství, řecké filozofie a římského práva a ovšem i tradice evropské reformace. Tradice, na níž stojí parlamentní demokracie, právní stát, hospodářská svoboda a sociální solidarita uzrála na západní větvi křesťanství, její rodokmen v jistém smyslu vede do Betléma. Nevede pouze k antice, neboť řecká demokracie a římské právo bez křesťanského univerzalismu a křesťanské lásky byly velmi ohraničené. Nevede pouze do Paříže, protože ideály francouzské revoluce byly jen sekularizovanou verzí křesťanských hodnot. Nevede do Cařihradu a do Moskvy, protože byzantinský cézaropapismus neměl dynamiku západního křesťanství s její polaritou, kritickým napětím světské a duchovní moci, která nebyla soustředěna v jedněch rukou.

Demokracie stojí na určité kultuře, z níž není možné vylučovat přínos toho, jehož narozeniny o vánocích slavíme. Demokracie, to není jen systém určitých politických, právních a hospodářských institucí, demokracie je určitá kultura, kultura lidských vztahů. Ta je biosférou svobodné společnosti. O tuto kulturu, o tuto morálku je třeba pečovat, nemá-li demokracie být ohrožena tím, že uschne větev, na níž sedí. Mé třetí přání: nezapomeňme na vertikálu onoho přání pokoje, které je vyjádřeno nápisem nad Betlémem: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.

Snad bych měl nakonec říct něco o tom, jehož narozeniny slavíme, neboť jeho obraz v povědomí toto společnosti v posledních desetiletích povážlivě vybledl. Nebudu připomínat jeho kázání ani dramatické zázraky, jeho umučení a vzkříšení. Chtěl bych připomenout jen jednu drobnou, skoro anekdotickou historku z jeho života.

V Jerichu žil bohatý celník jménem Zacheus. Celník, to bylo v Izraeli velmi problematické zaměstnání: bylo problematické politicky (vybíral daně pro okupační velmoc), bylo problematické nábožensky (stykem s pohanskými penězi byl celník kulticky nečistý) i morálně (celníci nejen kolaborovali, ale často se také obohacovali na úkor svých soukmenovců, šidili). Lidé v jejich okolí celníkům snad záviděli jejich bohatství, ale také jimi opovrhovali. Když Ježíš procházel Jerichem, Zacheus vylezl na strom, aby ho nepozorován viděl. Co ho vyhnalo do koruny stromu? Nejen jeho zvědavost a to, že byl malé postavy, jak praví Písmo. Možná to byl i určitý pocit viny, vědomí, že se nemůže tak beze všeho zařadit mezi zástup, oslavující Ježíše; snad si chtěl zároveň zachovat určitý odstup a nadhled. Jako psychoterapeut i jako zpovědník vím, že v jednom lidském srdci může přebývat v podivném spletení mnoho zdánlivě protikladných postojů a činů. Když Ježíš šel kolem, zatavil se, pohlédl vzhůru a oslovil Zachea jménem: Zachee, rychle slez dolů, dnes musím jíst v tvém domě. Zacheem tento projev blízkosti a zájmu natolik otřásl, že v radosti nad tím zcela změnil svůj život a napravil se. Tento zcela civilní Ježíšův zázrak uzdravení mne oslovuje více než všechny jeho ostatní zázraky, uzdravení slepých, kříšení mrtvých či chůze po moři.

Je mi líto, že má církev, že my křesťané jsme si v této zemi v posledních letech z tohoto Ježíšova chování nevzali příklad. Když církev vyšla po letech svobodně ulicemi našich vesnic a měst, dívali jsme se na ty, kteří jsou s námi, kteří nám tleskají nebo na ty, kdo nám spílají. Nevšimli jsme si dostatečně, že koruny okolních stromů jsou plny Zacheů. Těch, v jejichž srdcích je ona podivná směsice zájmu a odstupu, viny i plachosti a kdoví čeho ještě. Zapomněli jsme se zastavit, podívat se nahoru, oslovit je jménem, dát jim najevo, že je známe, že jim rozumíme, že je neodsuzujeme, že je bereme takové, jací jsou, že jim chceme být blízko. Třeba by to znamenalo úzdravný obrat v jejich životě.

Přátelé, kteří nesete zvýšenou odpovědnost za veřejný život, neopakujte naši chybu. Když člověk dělá politiku, je v pokušení rozdělit svět na černé a bílé, na příznivce a odpůrce. Přátelé, zdvihněte hlavu. Nezapomeňte na Zachee. Ještě mnoho lidí se na to, co se děje v této společnosti, dívá z listoví. Oslovte je a nabídněte jim blízkost. Vánoce jsou svátky Boží blízkosti k lidem a lidského přiblížení, stávání se bližními.

Můj čas vypršel, čeká vás dnes práce, budete zvažovat mnoho zpráv. Chtěl jsem k nim přidat jedinou: v Betlémě, v zemi Judské, se vám všem narodil Spasitel, Kristus Pán: Pokoj vám!

Prosinec 1995


***

Se svolením převzato z knihy Oslovit Zachea, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny v prosinci 2003.