Navigace: Tematické texty N Neděle Delší texty Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

Touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi

My křesťané často žijeme, jako by vše bylo minulostí. Jsme lidmi víry a lásky, ale chybí nám naděje. Nehledíme do budoucna, ale díváme se skoro výlučně zpět.

Copak by ještě mohlo přijít něco nového? Čas plyne jako písek v přesýpacích hodinách a nic víc!

První křesťané byli úplně jiní – dívali se vpřed. Stejně tak se ve středověku lidé rádi dívali vzhůru a daleko dopředu. Neexistuje katedrála, která by neměla vstupní portál s reliéfem Posledního soudu: Kristus zde sedí na trůnu připraven soudit a oddělovat ovce od kozlů. Všichni malíři počínaje Van Eyckem s jeho Mystickým beránkem malovali nebe; Hieronymus Bosch a Michelangelo zobrazili strach z pekla. Středověký člověk se domníval, že všechno důležité ho teprve čeká: Bůh měl přijít osušit slzy chudých, uzdravit nemocné a učinit každého šťastným. Lidé v sobě měli hlubokou touhu po nebi. Od renesance je to jinak – lidé se ptají: Neměli bychom spíše hledat nebe na zemi? Můžeme od Boha očekávat nebe jako dárek, zadarmo? Neměli bychom je spíše budovat zde, vlastníma rukama? Všechno ostatní může být pouhý sen. Marx a Engels o tom vůbec nepochybovali: nebesa podle nich byla pouhým snem, pohádkou, výplodem lidské představivosti.

Tato touha vzít starost o svůj život do vlastních rukou přinesla mnoho dobrých plodů. Důležitou část pozemského štěstí jsme získali díky vědě, technice a aktivnímu nasazení mnoha lidí. Ale touha po nebi jako by byla téměř zcela zadušena horečnatou prací a pozemskými nadějemi. Ne Bůh, my jsme skutečnými tvůrci svého štěstí. To sice posílilo náš smysl pro zodpovědnost, ale také jsme začali být neklidní a úzkostní: odnynějška je všechno v našich rukou. Už žádné snění!

Kde jsou lidé, tam je i naděje

Člověk se s nadějí již rodí. Pouze člověk si uvědomuje budoucnost a vnímá čas, a proto pouze člověk může doufat. Doufat totiž znamená vědět, že náš život ještě není u konce. Nejsme ještě hotoví, ještě jsme se nestali tím, čím můžeme být. To proto je v nás tak intenzivní touha po radosti, štěstí, naplnění – které se uskuteční „potom“.

Existuje mnoho druhů malých, částečných nadějí, ať už se týkají peněz, prestiže, úspěchu, zdraví nebo

přátelství, ale za každou z nich stojí fundamentální, základní naděje. Právě tak se za každou malou úzkostí skrývá úzkost radikální: zůstat bez lásky a zemřít. Ona základní naděje překonává všechny naděje částečné.

Naděje touží po lásce a po životě, což můžeme symbolicky nazvat „nebem“, „rájem“. Usilují o něj všichni lidé: všichni se chtějí přiblížit ráji a znovu k němu nalézt cestu.

Zpracováno podle knihy:
Gotfried Danneels – Přijď království tvé,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

Autor: Godfried Danneels

Témata: Nebe | nebe, posmrtný život, věčnost | budoucnost | Naděje

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!