Ukřižování / Den, kdy zemřel Kristus

Efraimskou branou proudili do města noví poutníci. Jezdec s koněm vjel do obrovských vrat a přikázal jim, aby ustoupili stranou. Protestovali. Většina z nich přišla z daleka – byla to křižovatka silnic do Joppe a Samaří – a vadilo jim další zdržení, protože putovali celou noc, aby mohli vstoupit do Svatého města před sobotou. Kromě toho to byla pro ně radostná cesta; protivilo se jim, když viděli, jak Římané vyvádějí Židy na popravu.

Postavili se neochotně stranou. Děti žvatlaly otázky, proč ti tři nesou klády. Chtěly vědět, co udělali, že si zaslouží smrt, a některé se ptaly, co je smrt a zda bolí. Ani ty nejmenší se neubránily pohnutí, když se podívaly skrz nohy vojáků a spatřily zkrvaveného Ježíše. Přitiskly se blíž k svým otcům a ptaly se, co ten člověk udělal, že je tak zakrvácen. Otcové si přečetli nápis, ale neodpověděli.

Za branou pokračoval průvod ještě asi třicet metrů. Na Golgotě dal setník povel k zastavení. Byl to skalnatý asi pět metrů vysoký výstupek těsně nad místem, kde se sbíhaly dvě silnice. Za ním na mírném svahu byla zahrada posetá růžovým a červeným polním kvítím a asi třicet metrů na severozápad nově vytesaný skalní hrob Josefa z Arimatie.

Cizinec si nemohl nevšimnout, že jde o popraviště, protože tu k nebi trčely tři holé kůly. Někdy jich bylo i víc, avšak nikdy méně než tři. Byly to obyčejné cypřišové kmeny podobné příčným břevnům, která nesli odsouzenci, pouze v horní části byly přitesány, aby k nim dobře zapadl zářez příčného trámu.

Ježíš se unaveně podíval na kůly a na krásnou jasnou oblohu nad nimi. Měl skoro pocit úlevy. Stál mírně předkloněn a rozkročen, protože v této pozici mohl zřejmě nejlépe udržet rovnováhu. Opodál se shromáždil dav, v němž zahlédl obřadní klobouky velekněží. V klínu sbíhajících se silnic utvořili vojáci půlkruh a vpustili dovnitř hlouček lidí. Ježíš se pokusil o úsměv, spatřil mezi nimi svou matku.

Kdyby jí nebyl mnohokrát řekl, že musí zemřít rukou lidí, nechtěl by, aby zde byla. Ale snažil se ji vždy obrnit pro tuto chvíli a proměnit její přirozený mateřský strach v představu, že jeho smrt nebude porážkou, nýbrž trvalým slavným vítezstvím. Provázeli ji její švagrová Marie (matka Jakuba Mladšího), Salome, žena Zebedeova, Marie Magdaléna a milovaný apoštol Jan. Pokusila se promluvit, ale hrdlo se jí stáhlo pláčem. Beze slova k němu vztáhla ruce.

Ježíš ji chtěl obejmout, ale jeho šat byl od krve. Když ostatní ženy viděly matčiny slzy, začaly vzlykat. Kristus jim musel připomenout, že proto přišel na svět a že je to vůle jeho Otce. Rozuměly mu a věděly, že slíbil, že se k nim vrátí třetího dne; ale pohled na něho, na zbitého člověka, jehož zápěstí a nohy mají za chvíli probodnout hřeby, byl nesnesitelný.
Kristus se obrátil o pomoc ženám k Janovi a byl pohnut, když zjistil, že mladý muž, kterého tolik miloval, si rovněž utírá oči. Ježíš byl připraven na utrpení, které měl podstoupit, ale zármutek těch, které miloval, ho dojímal jako máloco. Obrátil se a snažil se očistit si ústa, aby mohl mluvit.

Prosil je, aby se nermoutili, a výmluvným pohledem žádal Jana, aby co možná ušetřil matku účasti na věcech, které ještě přijdou. Jan přikývl a jeho oči se zamžily. Maria chtěla sice zůstat po boku svého jediného dítěte, ale Jan ji odvedl o kus dál s ostatními.

Po rozmluvě s katem nařídil setník ukřižovat nejprve Krista. Jeden z lotrů hlasitě dokazoval, že není obyčejný, nýbrž politický provinilec. Někteří z vojáků se dali do smíchu a navrhli mu, aby o tom promluvil s Ježíšem, který je král. Druhý zloděj se zřejmě bál. Neměl mezi okolostojícími ani přítele ani příbuzného a sepjal ruce k modlitbě. Dav se mu posmíval.
Abenadar přikázal Šimonovi z Kyrény, aby složil trám za Ježíšem. Pohan se podíval na Galilejce se soucitem. Bylo zřejmé, že chce říci něco sympatického, avšak nic ho nenapadlo, pokrčil jen rameny a zmizel v davu. Setník nařídil třem vojákům, kteří nesli tabule, aby pomohli katovi a pak aby se postavili vedle křížů na stráž. Sám se k nim připojí též.

Dav se uklidnil. Abenadar postavil ke každému lotru čtyři vojáky, kteří čekali na rozkaz. Popravčí četa teď stála na tmavé skále, která se tyčila nad rozcestím podobná lebce. Za řetězem vojáků se tísnily zástupy lidí. Zvědavci se hádali s vojáky, vojáci je tlačili zpět. Kordonem stráží prošly dobročinné jeruzalémské ženy s nádobou a poháry. Přinášely odsouzencům víno s příměsí narkotika. Byl to milosrdný skutek, který Římané dovolovali. Abenadar trpělivě čekal, až skončí. Přistoupily k jednomu z lotrů – k tomu, který celou cestu mlčel, a nalily víno do poháru. Obsahovalo několik zrnek kadidla, jež údajně mělo omamující účinek.

Nebylo tomu tak, ale pomáhala i pouhá sugesce. Odsouzenec vypil nápoj a díval se na ženy, které plakaly. Zdálo se, že je překvapen: jeho život měl za chvíli skončit, a přece jeho oči zůstávaly suché; kdežto ty, které budou žít dále, vzlykaly pro někoho, koho vůbec neznaly.
Pak poodešly k Ježíšovi a nalily mu nápoj do dalšího poháru. Podíval se na víno a na dárkyně, ale odmítl. Nechtěl pít. Musel cítit bolest neztenčenou.
Ježíš byl ukřižován. Naposledy hleděl na Svaté město.

Židovští předáci si neodpustili, aby jeho trápení neztrpčili posměchem. Přiložili dlaně k ústům a volali: „Zboříš prý Boží chrám a ve třech dnech jej zase postavíš!“ Tato jízlivost odpovídala situaci, neboť kdykoli se Ježíš zhroutil dolů, zdálo se, že už nenabere sil, aby se opět napřímil.
Jiný křičel: „Pomoz si sám, jsi-li Syn Boží, a sestup z kříže!“

Ale Ježíš neodpovídal. Kaifáš se mu hlasitě vysmíval: „Jiným pomáhal, ale sám sobě pomoci nemůže.“ Hlouček kněží na něj volal sborem: „Je to král izraelský; ať sestoupí z kříže, a uvěříme v něho!“ (Opět: chceme vidět znamení!) „Doufal v Boha, ať ho nyní vysvobodí, má-li v něm zalíbení; vždyť tvrdil: ‘Jsem Boží Syn!’“
Jeden z vojáků nechal hry v kostky a začal se posmívat spolu s kněžími. Stoupl si před kříž, opřel ruce v bok, podíval se na Ježíšovu zmučenou tvář a řekl: „Jsi-li židovský král, zachraň se!“
Jedna žena ze zástupu se obrátila k svému manželovi a prohodila, že je nějak špatně vidět. Její muž se podíval na oblohu, podívali se i ostatní – ale byla bez mráčku. Její jasně modrá barva se však změnila v tmavší odstín.
Začalo se pozvolna stmívat.

Lidé na okamžik zapomněli na tři ukřižované a ukazovali na nebe. Někteří soudili, že se blíží bouře. Zástup se začal rozcházet a vracel se k městské bráně. Ženy si přehodily přes hlavu šály a utíkaly s dětmi, aby byly pod střechou, než přijde bouře.
Ale nehřmělo ani se neblýskalo. Nebylo z čeho. Bezmračná obloha se setměla tak, že bylo možno se upřeně dívat do slunce. Všechno zahalil soumrak.
V prvních hodinách se o Ježíšův osud zajímal málokdo. Zůstalo jen několik velekněží, ostatní se vrátili do chrámu. Také většina zvědavců odešla, protože se báli polední tmy. Ptáci ztichli. Stromy, keře i květiny se v bezvětří ani nepohnuly.

Jedna část Ježíšova oděvu zbyla. Byla to tunika – spodní šat podobný dlouhé košili. Prosákla jí sice Spasitelova krev, ale Abenadar měl o ni zájem, protože se zdálo, že je bez švů. Stál na skále a prohlížel otvor pro krk a obracel ji na všechny strany, snaže se najít šev. Ale neměla ho.
Setník byl spravedlivý. Hodila by se mu, až se vypere, bude cennější než ostatní části oděvu. Rozhodl však, že se se svými přáteli ještě trochu napije a pak budou o tuniku losovat. Vojáci si ji podávali, ohmatávali a hledali šev, ale nenašli.

Když začali losovat, Ježíš zvedl oči k nebi a řekl nahlas: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Bylo to tak neočekávané, že vojáci přestali na chvíli hrát – i u podnapilých vojáků musela tato neobyčejná slova vyvolat úžas. Maria, která celou tu dobu plakala, náhle přestala, odtrhla se od Jana a zadívala se na svého syna. Ježíš prosil za odpuštění pro vojáky, kteří ho ukřižovali jako zločince a rozdělili si jeho oděv. Slovem „jim“ však mínil nejen vojáky. Týkalo se i velekněží, farizeů, saduceů, všech lidí a celého světa. Zahrnovalo i muže, který toho dne ve svém šílenství zničil dva životy – Jidáše Iškariotského.
Takové bylo jeho pojetí lásky.

Tři odsouzence na kříži opouštěly síly.
„Politický“ odsouzenec po levici pohlédl na Krista. Vypadalo to, jakoby se na neznámého, který umíral s ním, tajně zlobil. Chvíli na něj zamračeně civěl a nakonec vybuchl v hněvu:
„Jsi-li Mesiáš, pomoz sobě i nám!“
Ježíš se podíval na člověka, kterého přemohla bolest. Neřekl nic. Mlčenlivý odsouzenec se vztyčil na zkrvavených nohou a pokáral druhého: „Ani ty se Boha nebojíš, ač trpíš stejný trest?“ Politický se mezitím sesul dolů a neslyšel nic. „Kromě toho,“ pokračoval mlčenlivý, „my trpíme spravedlivě a dostáváme odplatu za své viny. Ale tenhle nic zlého neučinil.“ Místo odpovědi se ozývalo jen bolestné chroptění. Odsouzenec po pravici se zdlouha nadýchl, než začal klesat, a řekl s poníženým zoufalstvím. „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království.“
Ježíš se vztyčil, s námahou nabral dech a odpověděl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“
Nastala Kristova poslední hodina na kříži.

Ježíš věděl lépe než kdokoli jiný, že smrt je blízko. Záleželo na jeho vůli, kdy ji přijme; přál si však ukázat lidem svou lásku tím, že bude trpět na nejzazší mez, a toho bodu ještě nedosáhl. Neumřít v krutých, nepřestávajících bolestech vyžadovalo velkou sílu vůle.
Ježíš pohlédl na hlouček těch, které miloval. Stáli několik kroků opodál. Jan držel Ježíšovu matku kolem ramen. Na druhé straně stála Mariina „sestra“. Vedle věrné Salome byla též Marie Magdaléna, kterou Ježíš kdysi zbavil sedmi ďáblů.
Kristus pokynul z kříže Janovi. Apoštol viděl jeho znamení uslzenýma očima a nevěděl, má-li přistoupit sám nebo s Ježíšovou matkou. Když vyměnil s ženami šeptem několik slov, rozhodl se, že půjde s Marií.
Vojáci viděli, jak přicházejí, a dva se chopili kopí, setník jim však přikázal, aby se do ničeho nemíchali, a vojáci si sedli na prohřátou skálu a čekali. Maria a Jan se zastavili těsně před křížem. To, co viděli, způsobilo, že Maria sklonila hlavu a dala se do pláče.
Ježíš nechtěl vzbuzovat jejich soucit. Měl jim co říci. Jeho pěstoun byl už dávno mrtev a on, jediné Mariino dítě, umíral; nebude nikoho, kdo by se o ni staral v jejím věku. Příbuzných měli sice mnoho, ale ti se nebudou Marie ptát, zda něco nepotřebuje, a Ježíš nechtěl, aby jeho matka chodila od jednoho k druhému, i kdyby k ní byli sebelaskavější.
Aby mohl mluvit, musel se vytáhnout do výše. Zaťal zuby, aby překonal bolest, narovnal kolena a nadechl se. Pak řekl, šetře slovy: „Matko, hle, tvůj syn.“ A Maria pohlédla na Jana. Ježíš nespustil oči z Jana a pravil: „Synu, hle, tvá matka.“ Apoštolova paže se ovinula kolem Mariiných ramen o něco pevněji. Podíval se vzhůru Kristovi do očí a přikývl. Porozuměl.
Pak se obrátili a odcházeli k ostatním. Pro Syna člověka to byla tragická chvíle. Díval se za matkou. Cípatý šátek jí splýval od hlavy k pasu. Opouštěla ho a místo jeho ruky ji objímala paže Janova. Ježíš zaslzel a bolest umírání na okamžik ustoupila většímu žalu.

Nebylo to dlouhé loučení. Mohl říci mnohem víc. Mohl otevřít nepoddajné srdce, jež obyčejně nehovoří příliš výmluvně o synovské lásce, a mohl jí říci, jak ji miluje, co pro něj znamenala její naučení, jak plně chápe, co zkusila během let jeho veřejné činnosti, jak je mu líto, že jí způsobil tolik zármutku v této hrozné chvíli. Ale neudělal to.
Dobře věděl, že podobná slova by nejen nezmenšila její žal, nýbrž ještě zvětšila a krutě oživila. Bylo lépe povědět všechno jen několika důležitými slovy. Ve svém zármutku musela být hluboce přesvědčena o synově konečném vítězství.

Galilejský neměl do smrti daleko. Už delší dobu visel bez opory nohou a před očima se mu míhaly nejasné podoby jeho milovaných, obrazy městských hradeb a obličeje velekněží. Přítmí zhoustlo a Ježíš pocítil mrazivou hrůzu z blížící se smrti. S velkým úsilím nabral dech a vytáhl se za zápěstí vzhůru, aby zabránil přicházejícímu bezvědomí. Když dosáhl vrcholu, vydechl a podíval se ještě jednou na svět a lidi.
„Eli, Eli, lema sabachtani? Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ zvolal. Jeho hlas byl tak silný, že někteří z kolemstojících mysleli, že volá proroka Eliáše.
„Volá Eliáše,“ řekl jeden s údivem. Jiný poznamenal: „Počkej, ať uvidíme, přijde-li ho Eliáš vysvobodit.“ Ale Ježíš nevolal proroka. Volal svého Otce. A v agonii, která ještě nedosáhla bodu, kdy mozek odmítá přijmout další zatížení a přechází zkratem do bezvědomí, citoval slova žalmu.
Když se opět probral k plnému vědomí, rozhlédl se kolem sebe. Viděl úzkost svých přátel a triumf kněží, kteří usuzovali, že nemůže být Boží Syn, volá-li v bolestech o pomoc pouhého proroka.

„Žízním,“ řekl Ježíš.
Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha!“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu.
Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest!“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo.
Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři, zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

Setník i několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“

kniha: Den, kdy zemřel Kristus
autor: Jim Bishop
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Převzato se svolením.
Redakčně upraveno