Útočiště - záchrana židů za války

Je tedy pro moudré jednání to nejdůležitější uvažování, nebo rozhodování?
Ne, nejdůležitější je odhodlaně uskutečňovat dobře rozvážená rozhodnutí.
__________________________

Za druhé světové války byli Židé i v Holandsku pronásledováni a museli se skrývat.

Corrie ten Boomová, která bydlela se svým starým otcem a se svou sestrou Betsie nad rodinným hodinářským krámkem, vypráví, jak se její dům v Haarlemu stal útočištěm některých z těchto pronásledovaných Židů.
‚
Židé měli v Holandsku mnoho přátel. Jeden z nich, architekt Smit, Corrii navštěvoval. Věděl, že chtějí Židům pomáhat, a ulekl se, když slyšel, že nemají v domě žádný tajný úkryt. Prohlásil, že je ochoten pro své židovské přátele skrýš vybudovat.
„Úkryt musí být položen co možná nejvýš,“ mínil architekt. Budou tak mít nejlepší možnost se rychle schovat v případě domovní prohlídky.“

Corrie vypráví dále: Vystoupil nahoru po schodech do mého pokoje a šťastně zvolal: „To je to pravé.“
„Ale...,“ váhala jsem, „to je moje ložnice.“ Pan Smit na to však nedbal. Začal všechno proměřovat a můj starý šatník odsunul od zdi.
„Tady bude falešná zeď. Větší se ten prostor neodvažuji udělat,“ řekl. „Ale na polní lůžko to stačí. Ano. Pohodlně!“

Několik následujících dní on a jeho dělníci neustále přicházeli a odcházeli. Nikdy neklepali. Při každé návštěvě každý muž něco přinesl. Nářadí zabalené v novinách. Cihly v aktovce. „Co? Dřevo?!“ zvolal, když jsem se ho odvážila zeptat, zdali by nebylo snadnější udělat dřevěnou stěnu. „Dřevo zní dutě. Okamžitě slyšíte, že je za ním prostor. Ne, ne, jediná možnost, jak udělat falešnou zeď, jsou cihly.“

Když byla stěna dokončena, přišel na řadu muž, co sádroval, truhlář a konečně lakýrník. Šest dní po „zahájení stavby“ zavolal pan Smit Betsii, otce a mne, abychom se šli podívat.

Stáli jsme ve dveřích a žasli. Všechny stěny byly špinavé a flekaté jako ostatní staré místnosti v Haarlemu, kde se topilo uhlím. Staré skvrny od vlhkosti pokrývaly zadní stěnu, tedy tu, o které bych nikdy nevěřila, že je pouze 75 centimetrů od skutečné stěny. V celé této falešné zdi byly vestavěny regály na knihy. V levém zadním rohu byly asi 50 centimetrů vysoké posuvné dveře, které se daly vytáhnout nahoru. Pan Smith se sehnul a vytáhl je.

Betsie a já jsme se po kolenou vplížily do úzkého prostoru. Když jsme však byly uvnitř, mohly jsme vstát, posadit se nebo se dokonce natáhnout na jediné matraci. Skrytý ventilátor, rafinovaně zavedený do skutečné zdi, vháněl vzduch zvenčí dovnitř.

„Postarejte se o to, aby tam byl vždycky džbán čerstvé vody a velká krabice sucharů,“ řekl pan Smit. Pak uhodil pěstí do zdi nad regály. „Gestapo tady může hledat třeba rok,“ řekl, „ale nikdy to nenajde.“

Hon na Židy se stále přiostřoval. Vzali jsme jich do domu šest. Dvakrát týdně jsme cvičili pro případ, že by šlo do tuhého. Měli jsme elektrický poplašný systém. Stiskl-li někdo z nás knoflík, ozval se v každém pokoji tichý bzukot. Když to bylo v noci, museli si Židé okamžitě strhnout ložní prádlo a  otočit matraci, aby je zahřáté lůžko neprozradilo.

Rychle a potichu spěchali se šatstvem, ložním prádlem a s ostatním do úkrytu. Zpočátku jim to trvalo pět minut, po několika cvičeních potřebovali pouhých 70 vteřin.
A pak to přišlo. Byla jsem nemocná a ležela jsem s horečkou v posteli.

V mých horečnatých snech tvrdošíjně zazníval nějaký bzukol. A znovu a znovu. Proč to neutichne? Ozýval se dupot nohou, nějaké hlasy šeptaly „rychle! rychle!“ Náhle jsem se vztyčila. Když jsem se otočila, zahlédla jsem ještě Theiny paty, jak mizí v posuvných dveřích. Za ní Meta a pak Henk. Ale - na dnešek jsem přece žádné cvičení neplánovala. Kdo pro všechno na světě... to nebylo cvičení. Kolem mě se prohnal Eusie, celý bílý v obličeji. Fajfka mu klapala v popelníku, který nesl v třesoucích se rukách.

Konečně mi svitlo, že to nebyla hra, ale doopravdy. Jeden, dva, tři, čtyři lidé byli už v bezpečí v tajné skrýši; pátý, když zmizely Eusieho černé boty a křiklavě červené ponožky. Ale Mary - kde byla Mary? Stará paní se s otevřenou pusou, lapajíc po dechu, objevila ve dveřích ložnice. Vyskočila jsem z postele a napůl ji vlekla a napůl táhla místností. Stáhla jsem dvířka a spěchala zpátky do postele.
Dole jsem slyšela bouchnout dveře. Po schodech se blížily těžké kroky, ale mně tuhla krev v žilách kvůli jinému zvuku, Byl to Maryin supějící, chrčivý dech. Lehla jsem si právě opět do postele, když se prudce otevřely dveře. „Jak se jmenujete?“ Pomalu a - jak jsem doufala – rozespale jsem se posadila.
„Co?“
„Jak se jmenujete?“ „Cornelia ten Boom.“
„Ach, to jste vy!“ Byl to velký, těžký muž s podivně bledým obličejem. Podíval se na mě s novým zájmem. „Řekněte mi, kde schováváte Židy!“
„Nevím, o čem mluvíte.“
Zasmál se. „No, to se ještě ukáže!“

Zavolal si jednoho muže a řekl: „Víte, co máte dělat, Kapteyn.“ Kapteyn mě popadl za loket a strkal mě před sebou dolů. Druhý voják držel ve dveřích stráž. Kapteyn mě dostrkal do krámu a poručil mi, abych se postavila u zdi.
„Kde jsou ti Židé?“
„Jací Židé?“
Muž mi zasadil prudkou ránu do tváře.
„Kde jsou ti Židé?“
„Nevím, o čem...“

Kapteyn mě znovu udeřil. Zavrávorala jsem. Dříve, než jsem se stačila vzpamatovat, znovu mě uhodil. Bil stále znovu. Rány bolely a hlava mi klesla dozadu.
„Kde jsou ti Židé?“
A znovu rána.
„Kde máte tajnou skrýš?“

Ucítila jsem krev v ústech. Hlava se mi točila a dunělo mi v uších. „Pane -Ježíši,“ vykřikla jsem, „chraň mě!“ Pak jsem ztratila vědomí. První, co jsem opět uslyšela, byly rány kladivem a tříštící se dřevo. Skupina mužů, cvičená v podobné práci, hledala tajný prostor.

Po dlouhé době se muž objevil ve dveřích. „Prohledali jsme celý dům,“ řekl. „Jestli je tu nějaký tajný úkryt, pak ho stavěl sám ďábel.“ Policejní šéf se podíval na Betsii a na otce a potom na mě. „Tady je nějaké tajné místo,“ řekl klidně, „a ti lidé se tam schovali. No dobrá. Necháme dům hlídat, dokud všichni nezdechnou a nestanou se z nich mumie.“

Pak odvedli otce, Betsii a mě do vězení. Po několik měsíců mě drželi na samotce. Jednoho dne jsem dostala dopis od své sestry Nollie. Dopis byl jako obvykle otevřený a kvůli kontrole stručný. Bylo mi nápadné, že Nollie napsala adresu šikmo nahoru směrem k dopisní známce. Nollie přece jinak psala vždycky rovně. Známka! Bylo by to možné? Rozčileně jsem známku trochou vody odlepila. A opravdu, bylo pod ní něco napsáno. Stoupla jsem si pod světlo, abych mohla droboučké písmo rozluštit. Stálo tam: „Všechny hodiny ve tvé skříni jsou zachráněny.“ Všech šest Židů z tajné skrýše tedy vyvázlo! Byli zachráněni.

Teprve mnohem později jsem zjistila, jak se to podařilo. Jeden policista z Haarlemu jménem Rolf s námi potají spolupracoval. Čtvrtou noc po razii se mu podařilo, že byl přidělen do služby v našem domě. Znal úkryt a Židy osvobodil. Všichni byli v pořádku, i když hladoví a stísnění. Zavedl je pak do nových úkrytů.

Corriina sestra Betsie a otec zemřeli následkem špatného zacházení ve vězení. Corrie byla koncem války v roce 1945 osvobozena a mohla nám toto všechno vyprávět.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefevre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno.