Vánoce bolí i hojí (Egon Sendler)

Vánoce bolí i hojí

Ó hlubino Božího bohatství, moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelná jsou Boží rozhodnutí a jak nepochopitelné jeho cesty! (Řím 11,33 v překladu české Jeruzalémské bible). Dvě známé věty apoštola Pavla z listu Římanům, které čteme na konci církevního roku, jsou mostem i k období adventnímu a vánočnímu. Co je tou hlubinou, bezedností, o níž se tu mluví? Boží láska se Vánocemi vydala vstříc k svému stvoření. Dává se do sestupného pohybu. Poníží se z vlastní iniciativy, dobrovolně se nám lidem přiblíží. Na klasické ruské ikoně Ježíšova narození od Andreje Rubleva vidíme jako výrazné především světlo a tmu. „Radost z narození Spasitele je jakoby zastřena temnotou jeskyně,“ komentuje to v knize Ikony Krista: víra, umění, liturgie, teologie jezuita, kněz a ikonopisec Egon Sendler. Jeskyně, jesle, zvířátka v naší kultuře možná až příliš zmalebněly, staly se samozřejmou dekorací. Jak jinak je tedy číst?

O jeskyni se evangelia přímo nezmiňují. Fyzicky jde jistě o jeskyni v Betlémě, nad kterou je později zbudována bazilika Narození Páně. Pro sv. Ireneje je ale jeskyně předobrazem Kristova sestoupení do pekel, tedy jeho utrpení „pro nás a pro naši spásu“, jak vyznáváme každou neděli. Kristovo utrpení znázorňují i poněkud větší rozměry Dítěte, plenky, které velmi intenzivně připomínají spíše pohřební plátna, a obdélníkový tvar jeslí, které jsou vlastně hrobkou. Mrazí nás přitom? Co uvidíme u Marie? Naklání se maminka Spasitele lidstva k svému drobečkovi? Ne! Pokojně a usebraně se od něho odvrací, dívá se soustředěně kamsi do dálky. Dotklo se jí tajemství Stvořitelovy lásky. Jsme svědky hlubokého ticha.

Vánoce bolí i hojí. Kardinál Karol Wojtyla při svých exerciciích pro papeže Pavla VI. citoval starou polskou vánoční píseň (její obdobu měli čeští diváci možnost slyšet i v jímavé scéně z Wajdova filmu Katyň): Bůh se narodí a mocnosti se třesou, Pán nebes je všeho zbaven. Oheň hasne, na světlo padá stín. Nekonečný bere na sebe omezenost. Opovržený, zbavený slávy, smrtelný, Král věků.

Spasiteli, kéž tě k sobě přijmeme a kéž se od tebe nahého a chudého zahřejeme.



Prameny kompozice

Abychom se vyhnuli příliš subjektivnímu výkladu ikony Narození, vyjdeme ze dvou pramenů, které je inspirovali: z Písma a Tradice.
Prvním pramenem nemůže být nic jiného než samo evangelní vyprávění, které přináší detaily události a ke svému zobrazení používá prostředky figurativního umění. Nejbohatší je v tomto ohledu evangelium svatého Lukáše, které nás přesně a realisticky zpravuje o okolnostech Ježíšova narození v Betlémě. V jeho vyprávění můžeme rozlišit tři zprávy nebo tři scény.

– „Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,6–7).
– Poté Lukáš popisuje andělovo zjevení pastýřům v polích a chvalozpěv nebeského zástupu (Lk 2,8–15).
– Třetí scénou je návštěva pastýřů: „Pospíchali a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích“ (Lk 2,16–20).

To nejdůležitější, co je na ikoně zobrazeno, vychází zjevně z evangelních vyprávění. Samo narození z evangelia podle Lukáše, klanění mudrců pak z evangelia podle Matouše.

Dvě scény znázorněné v dolní části ikony – zamyšlený svatý Josef a koupel dítěte – se neinspirují kanonickými evangelii, ale apokryfy. Tak se dostáváme k dalšímu ikonografickému zdroji, jimiž jsou teologické reflexe a dogmatické definice koncilů. Apokryfní prameny jsou jen prostředky, které církev užívá k opravě běžně rozšířených představ dané doby a k zpřesnění víry věřících. S tímto přístupem se setkáváme i v liturgii a církevním umění: také jejich cílem je usměrňovat společnou víru církve.

Proto je zapotřebí hledět na ikonu Narození na pozadí Nicejského vyznání víry:
Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,
Stvořitele všeho viditelného i neviditelného,
a v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,
zrozeného z Otce, to jest z podstaty Otce:
Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha,
zrozeného, ne stvořeného,
jedné podstaty s Otcem,
skrze něho všechno je stvořeno
– to, co je na nebi, i to, co je na zemi –,
který pro nás lidi a pro naši spásu
sestoupil, vtělil se,
stal se člověkem (...) (Denzinger, Enchiridion Symbolorum, 54)

Toto dlouhé slavnostní vyhlášení Nicejského koncilu dává ikoně Narození její teologický rozměr: „Vždyť pro nás se narodilo malé Dítě, předvěký Bůh“ (kondak vánoční). „Panna dnes Předvěkého rodí a země jesle Nepřístupnému přináší“ (kondak vánoční). Vánoce jsou tedy naplněním pohybu lásky, která vychází ze všemohoucího Otce a působením Ducha svatého se spojuje s člověkem.



Sestupný pohyb

Zaměřme se tedy nyní na čtení toho, jak je zobrazen pohyb Boží lásky k svému stvoření. Naznačuje ho paprsek světla, který vychází z polokoule v horní části ikony a který vytyčuje vertikální osu celé kompozice. Tato (někdy větší) polokoule z různých odstínů modré barvy, barvy transcendence, představuje božství:

Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! (Řím 11,33).

Trojjediný Bůh vyslyšel Izaiášovu modlitbu:

„Kéž bys protrhl nebe a sestoupil“ (Iz 63,19). Protože spasitelné Boží jednání je společné všem třem osobám, sestupuje v paprsku k betlémské hvězdě; tuto hvězdu však překrývá nepatrný, sotva viditelný obrázek holubice, narážka na výrok Písma: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“ (Lk 1,35). Podle církevních otců je Duch věčnou Radostí mezi Otcem a Synem, stejně jako radost ze zrození.

Od této hvězdy-holubice se paprsek větví do tří, což znamená účasti tří božských Osob na ekonomii spásy. Paprsek dopadá na hlavu Dítěte a na lůno jeho matky (Matka života přivedla na svět jásot, který vysouší slzy hříchu). Zdá se, že zcela dole se paprsek noří do země, která se zdvihá, jako kdyby ho chtěla přijmout. „Dnes narození Krista spojilo nebe se zemí. Dnes Bůh na zem sestoupil a člověk na nebesa vystoupil.“ (2. stichira na litii svátku Narození Krista)



Jeskyně, Dítě a zvířata

Ve středu ikony se nachází jeskyně. Radost z narození Spasitele je jakoby zastřena temnotou jeskyně: temnotou doléhající na celou scénu. Tato temnota není ničím jiným než nocí hříchu:

Vždyť Bůh se z Panny narodil. Těm, kdo byli v temnotách hříchu v těle se zjevil. Jeskyně a jesle jej přijaly. (stichiry na litii, hlas 4.)

Evangelia se o jeskyni nezmiňují. Jako první o ní hovoří svatý Justin Filozof. Víme však, že poutníci uctívali betlémskou jeskyni už od 4. století (byla nad ní také zbudována bazilika).

Svatý Irenej vidí v této jeskyni předobraz Kristova sestoupení do pekel. Betlémská jeskyně, jeskyně pod křížem na ikonách Ukřižování i peklo na ikonách Vzkříšení mají proto připomínat jednu a tutéž skutečnost – temnou rokli smrti (srov. Žl 23,4), tedy vposled hřích.

Zarputilost hříchu, nekonečně pyšného a bez přestání běsnícího v zuřivém světě, jsi zahladil ve své všemohoucnosti, a ty, které hřích zlákal, jsi toho dne z těchto léček zachránil, když ses dobrovolně vtělil, ó Dobrodinče náš.

Na tomto temném, ponurém pozadí vystupuje srdce celé ikony: Dítě položené v jeslích. Toto Dítě osvícené nebeským světlem na temném pozadí připomíná Prolog svatého Jana:

V něm byl život a ten život byl světlem lidí.
To světlo svítí v temnotě
a temnota ho nepohltila (Jan 1,4–5).

Dítě není jen teologickým středem ikony, je též středem celé kompozice. Na takto zpodobeném Narození je hlava Dítěte umístěna na vertikální ose, naznačené paprskem hvězdy, a na průsečíku dvou kruhových oblouků, vedených od spodní části ikony. Ve výši hlavy Dítěte nacházíme i hlavu jeho Matky. Toto rozmístění vytváří tvar kříže. Těžko rozhodnout, zda to byl malířův úmysl, nebo náhoda.

Na ikoně ale vidíme jiné věci, které mnohem jasněji naznačují Kristovo utrpení. Především má Dítě rozměry již dospělého člověka. Jeho tělo je zavinuto do plenek připomínajících pohřební plátna natolik zřetelně, že se nelze ubránit srovnání. A konečně jesle mají obdélníkový tvar, který je vlastně hrobkou. Novorozeňátko je uloženo do hrobu, protože přišlo na svět, aby jeho smrt přemohla smrt a hřích. Tak je naznačena souvislost mezi vtělením a křížem.

Na temném pozadí této jeskyně se nachází další detail, jenž by se mohl jevit jako malebný doplněk: osel a vůl (na ruských ikonách se osel, v Rusku neznámé zvíře, mění v koně). Tato dvě zvířata se zobrazují od 4. století na sarkofázích. Výklady, proč tu jsou, se značně liší. Jedni je považují za symbolické znázornění pohanských kultů, které byly poraženy příchodem pravého Boha. Jiní už od 4. století vidí v oslíkovi obraz pohanů, zatímco volek by měl představovat Izraele. V Pseudo-Matoušově evangeliu z 5. století nacházíme interpretaci, která se opakuje v liturgických textech a která vychází z Izaiáše: „Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý“ (Iz 1,3). Připomenout si můžeme i výrok proroka Habakuka: „Uprostřed dvou zvířat se zjevíš“ (Hab 3,2 LXX).

Před těmito jesličkami na překrásné červené podušce vyšívané zlatem leží Theotokos. Náleží jí čestné místo. Od hlavy až k patě je zahalena do pláště, který ji zakrývá dokonce i ruce. Tmavočervená barva pláště zvaného maforion (na mozaikách přechází do tmavomodré) připomíná královskou barvu purpuru. Důstojnost Matky ještě zdůrazňují zlaté výšivky a především tři hvězdy rozmístěné na její hlavě a ramenou, které symbolizují její panenství před narozením, během i po narození jejího božského Syna. Od 8. století se objevují na mozaikách jako tři kříže (například oratoř papeže Jana VII., kaple svatého Zenona a svaté Praxedy v Římě) a odrážejí vývoj dogmatu od 4. století.

Vyrostla jsi, Panno, z kořene Jesse, a překročila jsi zákony lidské přirozenosti, když jsi porodila věčné Slovo Otce: on se rozhodl projít tvým zapečetěným lůnem, a tak se podivuhodně ponížil. (4. óda z vánoční jitřní)

Mírně sehnuté tělo Matky vytváří působivé spojení s královskou poduškou a vypadá, jako by bylo zbaveno veškeré tíhy. Maria si však lehla proto, aby si odpočinula jako každá žena, která právě přivedla na svět dítě. I když neměla žádné bolesti, přece je tím vyjádřena plná skutečnost lidské přirozenosti jejího Syna. Toto držení těla nacházíme už na prvních vyobrazeních, což je nepochybně reakce na monofyzitské tendence té doby.

Očekávali bychom, že Maria se bude o Dítě zajímat, že nad ním bude naplněna radostí, že bude rozjímat nebo že se mu bude klanět. S touto formou se setkáváme od 7. století (pravděpodobně pod vlivem apokryfů) a znovu se stává pravidlem u řeckých ikon pozdějšího období. Pravoslavná ikonografie však upřednostňovala takový postoj Matky, který vidíme zde: Maria se v pokoji a usebrání odvrací od Dítěte a svůj pohled upírá kamsi velmi daleko. Tak je ještě umocněno hluboké ticho celé scény.

Neproniknutelná tajemství Stvořitele se dotkla stvoření. Tváří v tvář tomuto zjevení nezbývá než tiše rozjímat: „Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19). Možná nám chce liturgie zprostředkovat něco z tohoto Mariina tichého rozjímání, když říká:

Jak vypovědět ono velké tajemství? Netělesný přijímá tělo; Slovo na sebe bere tělo; Neviditelný se činí viditelným; Nedotknutelného se lze dotknout; Ten, kdo je bez počátku, nabývá počátku; Syn Boží se stává Synem člověka: Ježíš Kristus, stejný včera i dnes i navěky.




Zpracováno podle knihy Egon Sendler: Ikony Krista, Víra-Umění-Liturgie-Teologie, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.