Ve škole Ducha svatého (Jacques Philippe)

Úvod

„Ježíši můj, jak se snadno lze posvětit - stačí drobet dobré vůle.

Vidí-li Ježíš v duši ten drobet té dobré vůle, tak spěchá sdělit se duši a nic ho nemůže zadržet, ani chyby, ani pády - dočista nic. Ježíš pospíchá té duši na pomoc, a je-li duše věrná té Boží milosti, tak během velice krátké doby může duše dosáhnout nejvyšší svatosti, jaké zde na zemi tvor může dosáhnout. Bůh je velice štědrý a nikomu svou milost neodmítá - dává více, než o co my ho prosíme. Věrnost v plnění vnuknutí Ducha svatého - to je ta nejkratší cesta.“1

Tento krásný text známé polské sestry Faustyny2 obsahuje jednoduché, hutné a neobyčejně důležité poselství všem, kdo touží po svatosti, tedy těm, kdo jednoduše chtějí co nejplněji odpovědět na Boží lásku.

Velkou otázkou a někdy i trápením těchto duší je, jak si na této cestě počínat.

Je možné, že také ty, milý čtenáři, patříš k lidem, kteří se touto otázkou nikdy příliš neznepokojovali. Možná, že tvé srdce nikdy nepoznalo touhu milovat Boha, jak je to jen možné. pak tě prosím, modli se k Duchu svatému, aby do tebe tuto touhu vložil, pros ho dokonce, aby tě nikdy nenechal na pokoji! Pak budeš šťastný: "Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni" (Mt 5,6).3

Pro ty, kteří takto touží po plnosti lásky, je každé nasměrování, které pomáhá osvětlit a hlavně zkrátit cestu, neobyčejně cenné. Málokdo si to uvědomuje, ale umožnit svatým duším, aby se dále a rychleji posvěcovaly, je v mých očích stejně potřebné, jako umožnit hříšníkům, aby se obrátili: církev z toho má stejný užitek. Svět bude zachráněn modlitbou svatých.

Proto považujeme za velmi důležité, i když naše slova ne všichni pochopí, předat dnešním křesťanům to nejlepší z poselství světců, abychom jim tak pomohli rychleji kráčet k dokonalosti lásky.

Klíčovou otázkou na této cestě asi je, na co soustředit své úsilí. A to není vždy zřejmé, ani tím není vždy to, co si představujeme na začátku.

Sestra Faustyna nám v tomto úryvku i na jiných místech svého deníku na základě své zkušenosti radí: "Věrnost v plnění vnuknutí Ducha svatého - to je ta nejkratší cesta." Tato rada opravdu zasluhuje pozornost. Sestra Faustyna nám tedy doporučuje, abychom nerozptylovali své úsilí v oblastech, kde by to mohlo být neplodné nebo jen málo přínosné, ale místo toho je soustředili na pozorné rozeznávání, přijímání a konání toho, co vnuká Duch svatý. To s zdaleka nejvíc "vyplatí".

Vysvětlíme proč a pokusíme se ukázat, co to znamená konkrétně.





1. Úkol je nad naše síly

Svatosti není možné dosáhnout vlastními silami. Celé Písmo nás učí, že svatost může být jen plodem Boží milosti. Ježíš nám říká: "Beze mne nemůžete dělat nic" (Jan 15,5) a svatý Pavel: "Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu" (Řím 7,18). Sami svatí to dosvědčují. Poslechněte si, co o posvěcování, tomto Božím plánu s námi, říká Ludvík Grignion z Montfortu: "Ó jak obdivuhodné dílo: prach proměněný ve světlo, nečistota v čistotu, hřích ve svatost, stvoření ve Stvořitele a člověk v Boha! Ó obdivuhodné dílo, opakuji, ale dílo samo o sobě těžké a pouhé přirozenosti nemožné; jen Bůh je může svou milostí dovést k cíli, a to milostí hojnou a mimořádnou. Samo stvoření světa není takovým veledílem jako toto."4

Ať je naše úsilí jakékoli, sami sebe změnit nemůžeme. jen Bůh může plně zvládnout naše chyby, naše omezení v oblasti lásky, jen on dokáže dostatečně silně působit na naše srdce. když si toho budeme vědomi, vyhneme se mnoha zbytečným bojům a zklamáním. Nemáme se snažit stát se svatými svými vlastními silami,5 ale najít způsob, jak jednat tak, aby nás svatými činil Bůh.

Vyžaduje to mnoho pokory (musíme se vzdát pyšné touhy dostat se ze všeho vlastními silami, přijmout svou ubohost atd.), ale zároveň je to velmi povzbudivé.

Jsou-li totiž naše síly omezené, Boží síla a láska jsou naopak bez hranic. Máme spolehlivý prostředek, jak tuto lásku a sílu přivést na pomoc naší slabosti: stačí svou slabost pokojně přijmout a vložit všechnu důvěru a naději v Boha. Je to vlastně velmi prosté, ale na to, abychom to pochopili a hlavně dělali, potřebujeme, jako ostatně na všechny prosté věci, mnoho let.

Tajemství svatosti je tedy v jistém smyslu v pochopení, že od Boha můžeme získat všechno, pokud víme, jak na něho zapůsobit. To je tajemství malé cesty svaté Terezie z Lisieux: Bůh má otcovské srdce a my od něho můžeme spolehlivě získat vše, co potřebujeme, umíme-li ho vzít za srdce.6

Domnívám se, že myšlenku, že od Boha lze získat vše, našla Terezie u svatého Jana od kříže, který byl jejím téměř jediným učitelem. Ten v Duchovní písni píše:

"Moc a umíněnost lásky je velká, vždyť je s to zajmout a svázat i samotného Boha. Šťastná duše, která miluje, protože má Boha jako vězně, odsouzeného ke všemu, co bude ona chtít! Protože (on) je takové povahy, že když na něj působí láskou a dobrem, přimějí ho k tomu, aby udělal, co budou chtít."7

Tato smělá věta o tom, jakou moc může mít naše láska a důvěra nad Božím srdcem, obsahuje krásnou a hlubokou pravdu. Týž svatý Jan od Kříže ji na jiném místě vyjadřuje jinými slovy: "Tím, co se dotýká Božího srdce a získává si je, je pevná naděje."8

A ještě: "Bůh si tak vysoce cení naděje duše, která se k němu stále utíká a spoléhá pouze na něho, že se dá v pravdě říci, že tato duše dostane všechno, v co doufá."9

Svatost tedy není náš plán, ale něco, co se získává od Boha. Existují dokonce spolehlivé prostředky k jejímu získání, vše je v tom, že pochopíme jaké. Všichni máme moc stát se svatými, jednoduše proto, že Bůh se nechává přemoci důvěrou, kterou do něho vkládáme. To, co si vysvětlíme dále, má za cíl nás na tuto správnou cestu uvést.





2. Naši osobní cestu zná jen Bůh

Druhým důvodem, proč se člověk nestane svatým podle plánu, který si sám stanoví, je, že existuje tolik podob svatosti, a tedy i cest k ní, kolik je lidí. Každý je pro Boha naprosto jedinečný. Svatost neznamená realizaci určitého modelu dokonalosti, který by byl pro všechny totožný. Je to postupně se vynořující zcela jedinečná skutečnost, kterou zná jen Bůh a jen on ji dokáže rozvíjet. Žádný člověk neví, v čem spočívá jeho vlastní svatost: je mu to odhalováno krok za krokem, tak jak postupuje na své cestě. Velmi často to bývá něco úplně jiného, než si sám představoval. Tak jiného, že největší překážkou na cestě ke svatosti je možná naše přílišné lpění na vlastní představě o dokonalosti.

Svatost, kterou pro nás chce Bůh, je vždycky jiná, vždycky překvapující, ale nakonec nekonečně krásnější než naše představa, protože jen Bůh je schopen tvořit naprosto jedinečná veledíla, zatímco člověk umí pouze napodobovat.

To má jeden důležitý důsledek: aby člověk dosáhl svatosti, nesmí se spokojit s dodržováním obecných, pro všechny platných principů. Potřebuje také poznat, co Bůh chce právě od něho a co možná nežádá od nikoho jiného. Jak to poznat? Prostředků je samozřejmě více: z událostí života, z rad duchovního vůdce a mnoha dalšími způsoby.

Mezi nimi je jeden, který pro svou základní důležitost zasluhuje zvláštní vysvětlení. Jde o vnuknutí z Boží milosti. Jinak řečeno, o vnitřní nabádání, o pohnutky z Ducha svatého v hloubce našeho srdce, kterými nám Bůh ukazuje, co od nás žádá, a pokud mu dáme alespoň svůj souhlas, dostaneme i sílu tuto jeho vůli uskutečnit. Později upřesníme, jak tato vnuknutí rozpoznávat a přijímat.

Abychom se stali svatými, musíme se samozřejmě snažit plnit obecnou Boží vůli, jak je s platností pro všechny vyjádřena v Písmu, v přikázáních a podobně. Avšak je také nezbytné, jak jsme právě řekli, jít dál: snažit se poznat nejen to, co Bůh žádá ode všech, ale také to, co očekává ode mě osobně. A právě zde mají své místo zmíněná vnuknutí. Ale musíme říci, že jsou nezbytná i pro plnění obecné Boží vůle.

První důvod je tento: když se snažíme o dokonalost, musíme konat tolik věcí, plnit tolik přikázání a uplatňovat tolik ctností, že nemůžeme bojovat na všech frontách současně. Potřebujeme tedy vědět, na kterou ctnost se máme v daném okamžiku života zaměřit, a to ne podle našich představ, ale podle toho, co od nás skutečně žádá Bůh. Pak to bude nekonečně účinnější. A není to vždy ta ctnost, o níž si to myslíme. Dalo by se o tom dlouho mluvit: velmi často vyvíjíme nezměrné úsilí o pokrok v jisté věci, zatímco Bůh po nás chce něco jiného. Například urputně usilujeme o nápravu nějaké vady své povahy, a přitom Bůh od nás žádá, abychom ji v pokoře a s laskavostí vůči sobě samým přijali! Vnuknutí z Boží milosti jsou velmi cenná, umožňují nám totiž správně zaměřovat své úsilí v množství bojů, které musíme svádět. Bez nich snadno můžeme v určitých ohledech buď polevit, nebo naopak od sebe vyžadovat víc, než chce Bůh, což je stejně vážné a vyskytuje se to častěji, než si myslíme. Bůh nás volá k dokonalosti, ale není perfekcionista. A dokonalost se nepojí s vnější totožností s ideálem, ale s vnitřní věrností vnuknutím.

Je tu i druhý důvod - a zkušenost ho potvrzuje: Velmi často nemáme dost síly plnit ani tu Boží vůli a ta jeho přikázání, která známe, nebo´t platí pro všechny. přitom pokaždé, když v touze poslušně konat, co od nás Bůh očekává, věrně odpovíme na podnět Ducha, a to i ve věci, která je sama o sobě skoro bezvýznamná, přivolá tato naše věrnost příliv milosti a síly, který se bude moci uplatnit v jiných oblastech a jednou nás snad uschopní žít podle přikázání, k jejichž dokonalému plnění jsme do té doby sílu neměli. Dalo by se říci, že se takto svým způsobem naplňuje Ježíšův příslib: "Služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím" (Mt 25,23). Můžeme z toho vyvodit jeden základní "duchovní zákon": Milost být věrný v důležitých věcech, které jsou pro nás v této chvíli nemožné, se nám dostane, když budeme věrní v malých věcech, jež jsou v našich možnostech, zvláště když nás o tyto malé věci svými vnuknutími žádá Duch svatý.

Uzavřeme tuto pasáž jedním, též důležitým konstatováním, které by mělo povzbudit naši touhu věrně jednat podle těchto vnuknutí. Když vás vyzveme k úsilí o duchovní pokrok podle našich představ a našich kritérií, úspěch nám zdaleka není zaručen. Jak už jsme řekli, mezi skutečnou Boží vůlí a tím, co za ni považujeme my, je někdy značný rozdíl. K tomu, co od nás Bůh nechce, milost nedostaneme. Naopak k tomu, co od nás očekává, je nám jeho milost zajištěna: co _Bůh požaduje, to i dává. Když nám Bůh vnuká, abychom něco udělali (pokud je původcem vnuknutí opravdu on), zároveň nás k tomu uschopňuje. A to i když nás to přesahuje nebo nám to v první chvíli nahání strach. Každá Boží pohnutka je současně světlem k pochopení Boží vůle i silou k jejímu vykonání. Světlem pro rozum a silou pro vůli.





3. Věrnost jedné milosti přitahuje milosti další

V Deníčku sestry Faustyny, čl. 756, čteme: "Dnes jsem se snažila vykonat všechna cvičení před požehnáním; protože jsem se cítila víc nemocná než obvykle, tak jsem si šla hned po požehnání lehnout, ale když jsem vešla do svého pokoje, náhle jsem vnitřně pocítila, že mám jít do cely sestry N., protože potřebuje pomoc. Hned jsem do té cely šla a sestra N. mi řekla: ´Jak je dobře, sestro, že vás sem Bůh přivedl.´ A mluvila tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. Řekla mi: ´Sestro, přineste mi, prosím, trochu čaje s citrónem, mám, tak velikou žízeň, a nemohu vstát, protože mám veliké bolesti.´ A skutečně velice trpěla, měla i vysokou horečku. Posloužila jsem jí tou trochou čaje, zahnala žízeň. Když jsem se vrátila do své cely, mou duši zaplavila veliká Boží láska a pochopila jsem, jak velice je třeba dbát na vnitřní vnuknutí a věrně podle nich jednat, a že věrnost jedné milosti přitahuje milosti další."

tento text dobře ilustruje některé už zmíněné věci. Vysvítá z něho jeden stěžejní bod: každá věrnost vnuknutí je odměněna hojnějšími milostmi, zvláště častějšími a silnějšími vnuknutími. Duše je tak nesena k větší věrnosti Bohu, k jasnějšímu vnímání jeho vůle a k jejímu snazšímu uskutečňování. Tvrdí to i svatý František Saleský: "Když dobře využijeme nějakého vnuknutí, které nám Pán dává, dostaneme další, a tak nám Pán přidává své milosti podle toho, jak je využíváme."10

Základní dynamika, která nás bude moci po- ' stupně dovést ke svatosti, by se tedy dala shrnout', takto: věrně přijímat každou milost, a tak si přitahovat milosti další. (To neznamená, že když někdy ,! věrní nejsme, je všechno ztraceno. Budeme o tom j mluvit později.) Svatá Terezie od Dítěte Ježíše také svědčí o této "dynamice věrnosti", která činí plnění ? Boží Vůle stále snazším: "Cvičení ctnosti se mi stalo lahodným a přirozeným. Na začátku prozrazoval můj obličej často boj. Ale pomalu tento dojem zmizel a zapírání se mi stalo snadným hned v prvním okamžiku. Ježíš to řekl: `Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek.' Za jednu věrně přijatou milost mi dával množství dalších."11

Dodejme, že to bylo doprovázeno milostí blaženosti: i když poslechnout Ducha nás v prvním okamžiku často něco stojí, protože narazíme na své strachy a závislosti, tato poslušnost je nakonec Vždy pramenem radosti a blaženosti, je doprovázena sesláním milosti, která naplňuje naše srdce a přináší duši pocit svobody a štěstí z toho, že jde po Pánových cestách: "Poběžím cestou tvých přikázání, da1 jsi mému srdci volnost" (Žl 119,32 - ekum. překlad). Bůh nás bohatě odměňuje se štědrostí, která je vlastní jen jemu. Jedná s námi jako Bůh. Cesta poslušnosti vnuknutím Ducha svatého je sice velmi náročná, protože "Duch vane, kam chce" (srov. Jan 3,8), je to však cesta svobody a štěstí, duši na ní nic netísní, srdce se na ní nesvírá, ale cítí volnost. Je to duchovní zákonitost potvrzená zkušeností a zaslouží si, abychom ji vzpomenuli. Toto uvolnění srdce je zřejmou známkou přítomnosti Ducha.

Duch svatý je právem nazýván "Utěšitel". Přijmeme-li jeho doteky, které nás osvětlují a podněcují, kromě poznání a síly vlejí do našeho srdce i občerstvení a pokoj a často nás i naplní útěchou. Protože jejich původcem je Boží Duch, mají tyto doteky v sobě Boží moc utěšit nás a uspokojit, i kdyby jejich důvod nebyl příliš důležitý.

Jediná kapička tohoto pomazání Duchem svatým může sama naplnit naše srdce větším uspokojením než všechny statky světa, protože je v ní Boží nekonečnost.l2

"Hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká" (Žl 23,5). A toto pomazání Duchem zcela jistě prostupuje duši toho, kdo koná dobro, které mu Duch vnuká. Zde vidíme další velkou zákonitost duchovního života: Tím, co může skutečně uspokojit naše srdce, nejsou dobra, která přijímáme, ale dobro, které z Božího vnuknutí konáme. Blaženější je totiž dávat než dostávat.

Ukázali jsme, že přijímat a uskutečňovat podněty od Ducha svatého je natolik plodné, že to můžeme se sestrou Faustynou označit za nepochybně hlavní prostředek našeho posvěcování. Lze se tedy ovšem ptát: Jak poznat a rozlišit tyto pohnutky z Ducha? Dostává se jich všem? Jak často? Jak jim připravit ve svém duchovním životě půdu?



Poznámky

1) Faustyna Kowalská, Deníček. Boží milosrdenství v mé duši, čl. 291, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001.


2) Sestra Faustyna Kowalská se narodila 25. srpna 1905 a zemřela 5. října 1938. Blahořečena byla papežem Janem Pavlem II. dne 18. dubna 1993, tedy neděli po Velikonocích, svatořečena 30. dubna 2000. Ježíš povolal tuto polskou řeholnici, aby světu více přiblížila Boží milosrdenství, zvláště prostřednictvím obrazu milosrdného Krista, který dala namalovat.

3) Slovo spravedlnost nemá v Písmu jen ten význam, který mu dáváme dnes: je to postoj člověka, který miluje Boha a své bližní, a jeho vůle tak vchází v soulad s vůlí Boží; jinak řečeno to, čemu říkáme svatost.

4) Secret de Marie (Mariino tajemství), začátek první části.

5) To samozřejmě neznamená, že nemáme vynakládat úsilí. Avšak aby naše úsilí nebylo neplodné, musí být správně zaměřeno: nemá to být snaha dosáhnout tímto úsilím dokonalosti, ale snaho o to, abychom se bez odporu poddávali Bohu a co nejplněji se otevřeli jeho milosti, která nás posvěcuje.

6) Pochopit, co to znamená, nám může pomoci tento úryvek z jednoho Tereziina dopisu: "Ráda bych se pokusila dát vám na srozuměnou jednoduchým přirovnáním, jak Ježíš miluje i nedokonalé duše, které se na Něho spolehnou. Předpokládám, že otec má dvě nezbedné a neposlušné děti. Když je přijde potrestat, vidí, že jedno se třese a se strachem od něho utíká, i když má v hloubi srdce pocit, že zaslouží potrestání. Jeho bratr se naopak vrhne otci do náručí a řekne, že lituje, že ho zarmoutil, ale že ho přece má rád a na důkaz toho, že už bude hodný. Když potom tento synek poprosí tatínka, aby ho potrestal polibkem, nevěřím, že by srdce šťastného otce mohlo odolat synovské důvěře, vždyť zná upřímnost a lásku svého dítěte. Přesto víme, že jeho syn nejednou znovu upadne do stejných chyb, ale otec je ochoten mu vždycky odpustit, jestliže ho jeho syn pokaždé chytne za srdce." (Dopis č. 258 v: Dopisy Terezie z Lisieux, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 2002.)
7) Duchovní píseň (B,32,1 s.208), Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 2000.

8) Sv. Jan od Kříže, Výrok 112

9) Sv. Jan od Kříže, Výrok 119.

10) Dopis 2074, , vydání z Annecy. Otec Ravier ve svém shrnutí nejdůležitějších zásad spirituality svatého Františka Saleského říká, že "vnuknutí jsou jedním z prostředků, které Duch svatý používá k vedení každého člověka v každém okamžiku. Jejich rozlišení a následování je jedním z nejdůležitějších bodů zbožného života". V: František Saleský, Lettres d'amitié spirituelle (Dopisy duchovního přátelství), Desclée de Brouwer, s. 818.

11) Autobiografické spisy /Dějiny duše/, Nakladatelství tiskárny Vimperk 1991, s. 102; Rk A 48r-v.

12) Richard od svatého Viktora říká: "Odvažuji se s jistotou tvrdit, že jediná kapka těchto božských útěch může učinit, co by nedokázaly ani všechny radosti světa. Ty nemohou naplnit srdce; zato jediná kapka vnitřní sladkosti, kterou Duch svatý vlévá do duše, ji unese mimo ni a způsobí jí svaté opojení."


***

Se svolením převzato z knihy J. Philippa: "Ve škole Ducha svatého", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.