Velikonoční tajemství ve svátostech církve (1113-1134)

1113
Celý liturgický život se soustřeďuje okolo eucharistické oběti a svátostí.23 V církvi je sedm svátostí: křest, biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, kněžství a manželství.24 V tomto článku se probírá, co je společné sedmi svátostem z věroučného hlediska. Co mají společné při udělování, to bude vyloženo v druhé kapitole, zatímco tím, co je každé z nich vlastní, se bude zabývat druhá část. (viz § 1117, 1210)

I. Kristovy svátosti
1114
"Opírajíce se o učení svatých Písem, apoštolských tradic a o jednomyslné smýšlení... Otců" vyznáváme, "že všechny svátosti Nového zákona ustanovil náš Pán, Ježíš Kristus".25

1115
Ježíšova slova i skutky během jeho skrytého života i jeho veřejné činnosti byly již spásonosné. Předjímaly moc jeho velikonočního tajemství. Hlásaly a připravovaly na to, co míní darovat své církvi, až vše dokoná. Tajemství Kristova života tvoří základy toho, co nyní Kristus rozděluje ve svátostech prostřednictvím služebníků své církve, protože "to, co bylo na našem Spasiteli viditelné, to přešlo do jeho tajemství".26

1116
Svátosti jsou "Boží veledíla" Nové a věčné smlouvy, "síly, které vycházejí" z Kristova Těla,27 stále živého a oživujícího, jsou to zásahy Ducha svatého, působícího v jeho Těle, jímž je církev.

II. Svátosti církve
1117 Církev skrze Ducha svatého, který ji "uvádí do veškeré pravdy", postupně rozpoznala tento poklad přijatý od Krista, a upřesnila "udílení" svátostí stejně, jako to učinila s kánonem božských Písem a s učením víry jako věrná správkyně Božích tajemství.28 Tak byla církev schopna během staletí rozpoznat, že mezi jejími liturgickými obřady je jich sedm, které jsou ve vlastním slova smyslu svátostmi ustanovenými Pánem.

1118
Svátosti jsou "svátostmi církve" ve dvojím významu: jsou "z ní" a "pro ni". Jsou "z církve" proto, že ona je svátostí Kristovy činnosti; on v ní působí díky seslání Ducha svatého. A jsou "pro církev"; jsou to totiž "svátosti, které vytvářejí církev",29 neboť ukazují a sdílejí lidem, především v eucharistii, tajemství společenství s Bohem, láskou, s jedním ve třech osobách.

1119
Církev působí ve svátostech jako "kněžské společenství", "organicky uspořádané",30 protože tvoří s Kristem-Hlavou "jakoby jedinou mystickou osobu".31 Kněžský lid se křtem a biřmováním stává způsobilým slavit liturgii; na druhé straně někteří věřící, "poznamenaní svátostí kněžství, jsou ustanoveni k tomu, aby ve jménu Kristově řídili církev Božím slovem a milostí".32

1120
Služba udílená svěcením nebo služebné kněžství33 je ve službě křestního kněžství. Zaručuje, že ve svátostech opravdu působí Kristus skrze Ducha svatého k prospěchu církve. Poslání spásy, které Otec svěřil svému vtělenému Synu, je svěřeno apoštolům a jejich nástupcům; ti dostávají Ježíšova Ducha, aby působili jeho jménem a v jeho osobě.34 Posvěcený služebník je tedy svátostné pouto, které spojuje liturgický úkon s tím, co říkali a konali apoštolové, a skrze ně s tím, co říkal a konal Kristus, zdroj a základ svátostí.

1121
Tři svátosti: svátost křtu, biřmování a kněžství udělují kromě milosti svátostné znamení nebo "pečeť", skrze něž se křesťan podílí na Kristově kněžství a je zařazen v církvi do různých stavů a funkcí. Toto připodobnění Kristu a církvi, uskutečněné Duchem, je nezničitelné;35 zůstává v křesťanu navždy jako pozitivní dispozice pro milost, jako příslib a záruka Boží ochrany a jako povolání k bohoslužbě a ke službě církvi. Proto tyto svátosti může člověk přijmout jen jednou.

III. Svátosti víry
1122 Kristus vyslal své apoštoly, aby bylo v jeho jménu "hlásáno pokání, aby všem národům... byly odpuštěny hříchy" (Lk 24,47). "Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého" (Mt 28,19). Poslání křtít je tedy svátostné poslání, je zahrnuto v poslání hlásat evangelium, protože svátost se připravuje Božím slovem a vírou, která znamená souhlas s tímto slovem:
"Boží lid se shromažďuje nejprve slovem Boha živého... kázání slova se vyžaduje přímo při udělování svátostí; vždyť jde o svátosti víry, která se rodí ze slova a je jím živena."36

1123
"Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě; jako znamení však mají také vzdělávací význam. Víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry."37

1124
Víra církve předchází víru věřícího, který je vyzýván, aby ji přijal. Když církev slaví svátosti, vyznává víru, kterou přijala od apoštolů. Odtud starobylé rčení: "Lex orandi, lex credendi."38 Zákon modlitby je zákonem víry, církev věří tak jak se modlí. Liturgie je ustavujícím prvkem svaté a živé tradice.39

1125
Z tohoto důvodu nemůže služebník nebo společenství libovolně měnit nebo upravovat žádný svátostný obřad. Ani nejvyšší církevní autorita nemůže měnit liturgii, jak se jí zlíbí. Může to učinit jedině v poslušnosti víry a v posvátné tajemství liturgie.

1126 Ostatně, vzhledem k tomu, že svátosti vyjadřují a rozvíjejí společenství víry v církvi, je lex orandi jedno z podstatných měřítek k hodnocení dialogu, který se snaží znovu dosáhnout jednoty křesťanů.40

IV. Svátosti spásy
1127
Jsou-li svátosti důstojně slaveny ve víře, udělují milost /viz § 2003/, jejímž jsou znamením.41 Jsou účinné, protože v nich působí sám Kristus: on křtí, on působí ve svých svátostech, aby uděloval milost, jejímž znamením je svátost. Otec vždycky vyslyší modlitbu církve svého Syna, která v epiklezi každé svátosti vyjadřuje svou víru v moc Ducha. Jako oheň proměňuje v plameny všechno, čeho se dotkne, tak Duch svatý proměňuje v božský život všechno, co je podrobeno jeho moci.

1128
Takový je význam tvrzení církve,42 že svátosti působí ex opere operato (prostým udělením), tedy z moci Kristova spásného díla, které bylo dokonáno jednou provždy. Z toho vyplývá, že "svátost se neuskutečňuje spravedlností člověka, který ji uděluje nebo přijímá, ale mocí Boží".43 Kdykoliv se slaví svátost tak, jak ji zamýšlí církev, působí v ní a skrze ni Kristova moc i moc jeho Ducha nezávisle na osobní svatosti toho, kdo ji uděluje. Plody svátostí však závisí také na duchovním rozpoložení toho, kdo je přijímá.

1129
Církev tvrdí, že svátosti Nové smlouvy jsou pro věřící nutné ke spáse.44 "Svátostná milost" je milost Ducha svatého, která je darována Kristem a má své charakteristické vlastnosti u každé svátosti. Duch uzdravuje a proměňuje ty, kteří svátosti přijímají tak, že je připodobňuje Božímu Synu. Plodem svátostného života je to, že Duch synovství zbožšťuje45 věřící tím, že je životně spojuje s jediným Synem, Spasitelem.

V. Svátosti věčného života
1130
Církev slaví tajemství svého Pána, "dokud on nepřijde" a dokud nebude "Bůh všechno ve všem" (1 Kor 11,26; 15,28). Liturgie je od apoštolské doby přitahována ke svému konci toužebným vzdycháním Ducha v církvi "Marana tha!" (1 Kor 16,22). Liturgie tak sdílí Ježíšovu touhu: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka... dokud se nenaplní v Božím království" (Lk 22,15-16). V Kristových svátostech církev již dostává závdavek svého dědictví, má již účast na věčném životě, i když zatím ještě "očekává v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše" (Tit 2,13). "Duch a nevěsta volají: 'Přijď... Přijď, Pane Ježíši!'" (Zj 22,17.20).
Svatý Tomáš shrnuje různé rozměry svátostného znamení takto: "Svátost je znamení připomínající minulost, totiž utrpení Páně; je znamením poukazujícím na plody, které v nás působí jeho utrpení, totiž milost; je prorockým znamením, které ohlašuje předem budoucí slávu".46

Souhrn
1131 Svátosti jsou účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, jimiž se nám uděluje božský život. Viditelné obřady, jimiž jsou svátosti slaveny, znamenají a zjednávají milosti, které jsou vlastní každé svátosti. Svátosti přinášejí plody v těch, kteří je přijímají s požadovanými předpoklady.

1132 Církev slaví svátosti jako kněžské společenství rozčleněné v kněžství křestní a kněžství služebné (udělované svěcením).

1133 Duch svatý připravuje ke svátostem Božím slovem a vírou, která přijímá slovo v ochotných srdcích. Tak mohou svátosti být posilou a výrazem víry.

1134 Ovoce svátostného života je povahy zároveň osobní i církevní. Z jedné strany je tímto ovocem pro každého věřícího život pro Boha v Ježíši Kristu; na druhé straně toto ovoce znamená pro církev růst v lásce a v poslání vydávat svědectví.