VII. Sekty a pastorace

1. Proč o sektách?

Začneme-li uvažovat o sektách z hlediska pastýřů křesťanské církve, mohli bychom být poměrně rychle u konce. Měli bychom totiž dojít bez problémů k závěru, že naším úkolem je hlásat a žít evangelium. Z evangelií potom jasně vidíme, že Ježíš bojoval se svými protivníky jen občas, jen když byl k tomu donucen - nikoliv programově a trvale. Nicméně se jako pastýři musíme zabývat jednak sektami proto, abychom je rozlišili a rozeznali, ale hlavně se musíme zabývat těmi, kdo jimi jsou oslovováni, ohrožováni nebo těmi, kdo sekty opouštějí. Z jakého úhlu pohledu se tedy máme jakožto pastýři křesťanských církví zabývat sektami? Jistě ne tak, abychom je všelijak soudili a cíleně veřejně znemožňovali, tyto praktiky ponechme sektářům samotným. Zabývání se sektami má pro nás jednak smysl prostě poznávací - abychom věděli, co která sekta či skupina je, co učí, jak jedná, jak se prezentuje. Dále se jimi potřebujeme zabývat proto, poněvadž sekty nám nastavují jakési křivé zrcadlo, jsou pro nás výzvou,[20] ukazují na naše slabá nebo nepoctivě či nedokonale žitá místa a někdy nám ukazují jakýsi zkarikovaný soupis poztrácených křesťanských postojů.

Podíváme-li se na dnešní “náboženskou scénu”[21], potom vidíme jednak to, že hlad po religiozitě v obecném slova smyslu existuje, že řada lidí nějakým způsobem religiózní dimenzi svého života hledá a dále pak to, že právě sekty představují jakousi “zdivočelou religiozitu”, která by měla být evangeliem a zdravou tradicí života církve kultivována, která však sama o kultivaci programově nestojí. Zda po ní nezatouží po čase někteří stoupenci či “oběti” sekt, to je otázka jiná.

Chceme-li celé situaci kolem sekt a novodobých kultů rozumět, musíme si uvědomit, z jakých zřídel se napájí jejich život a z jakých motivů je jejich stoupenci hledají a setrvávají u nich.





2.Vstup do sekty

Především musí být zřejmé, že do sekty se nevstupuje na závěr nějakého složitého poznávacího procesu, při kterém člověk mnohé prověřil a toho nejlepšího se přidržel. Proces skutečného hledání pravdy vede málokdy k nalezení sekty, protože sekty své pravdy příliš nezdůvodňují, mnoho o nich nediskutují, sekty spíš pravdy “mají”, “disponují jimi” a vyvoleným je “přidělují” nebo “propůjčují”. Kromě toho velká část sekt stojí na nekritizovatelné autoritě svého vůdce nebo na sektou uznávaném “sdělení shůry”. Ke vstupu do sekty člověka nedohání ani tak hledání pravdy, jako jeho vlastní existenciální nouze. Sekty jsou mnohdy útočištěm lidí osamělých, špatně komunikujících, jinými nepřijímaných nebo lidí různě radikálně orientovaných, někdy se značnou averzí vůči sobě samotným. Klasický stoupenec sekty tedy něčím v životě trpěl (někdy ani není schopen formulovat, čím) a v sektě nalezl domnělý nebo skutečný lék na svou bolest či nouzi.

Z tohoto celkem jednoduchého rozpoznání vyplývá, že takového člověka těžko změníme přesvědčováním, vršením racionálních, filozofických nebo biblických argumentů. Obrazně řečeno: jestliže má člověk hlad a našel kýtu šunky, potom nebude přístupen žádným výkladům o její zdravotní škodlivosti či o neoprávněnosti jejího vlastnictví - leč že bychom mu věrohodně nabídli jídlo ještě lepší, na něž by měl chuť!!! Pokud mu nabídneme argumenty pro to, aby se jí vzdal, sotva budeme slyšeni, i když budeme mít pravdu.





3. Jak uplatnit pastýřskou péči?

a) informovat

Informace předpokládá znalost.[22] Pastýř by měl dost přesně vědět, co zná a čemu rozumí a co nezná a kde se tedy má informovat sám. Jinak se stane buď to, že bude své svěřence informovat nedbale a nechá je zbytečně bloudit, nebo naopak odsoudí pro jistotu všechny, kdo se mu budou jevit jako neznámí, nebo kteří se mu prostě nebudou líbit.

Už bylo zmíněno, že úkolem křesťanů je především hlásat evangelium a ne především bojovat proti sektám. Nicméně existuje řada situací, kdy je také povinností ukázat, kdo jsou ti, kteří se buď za křesťany vydávají, ač jimi nejsou, nebo kteří prostě pod více či méně klamnými hesly chtějí svést druhé na svou cestu. Především je to tehdy, jestliže sekta koná v naší blízkosti nějaký propagační pořad. Ten ani nemusí být označen za pořad sekty (typické např. u Moonovy sekty: její program uspořádá “Světová federace žen za mír”), ale jeho náplň má sloužit k získání stoupenců, a to i z řad křesťanů. Některé sekty používají jako “volavky” známé a uznávané osobnosti z kulturních nebo i církevních kruhů, které nechávají na svých propagačních podnicích vystupovat, aby jim tím dodali důvěryhodnosti, šíří potom jejich fotografie i jejich příznivé výroky jako důkaz důvěryhodnosti sekty, o jejíž existenci neměl dotyčný host třeba ani ponětí. Takovéto osobnosti je třeba seriozně informovat o tom, k čemu a pro koho vlastně mají své jméno propůjčit.

Další úkol informovat nastává tehdy, jestliže se sekta prezentuje ve sdělovacích prostředcích, zve na letní tábory mládeže nebo jiná setkání a ani církevní publikum vlastně neví, o koho jde a jaké jsou cíle. Používá-li sekta křesťanské terminologie (to dovedou mnozí - od stoupenců Moonovy sekty až po Rodinu lásky), může být pro mnohé křesťany dokonale maskovaná.

A konečně třetí důvod k podání informací nastává tehdy, jestliže se někdo z blízkosti pastýře o sektu zajímá nebo sekta se zajímá o něho. Kdy a jak koho informovat, bude ještě rozvedeno dále. Zde je nutné říci alespoň tolik, že informace musí být seriozní, jejich podání pokud možno bez emotivního podtextu či doprovodu a informovaný nesmí být způsobem informování ponižován a shazován.

Při informování veřejnosti platí samozřejmě totéž, co při informování jedince: požadavek serióznosti a zdržení se emotivních výpadů. Důležité je, aby byly zejména popsány ty elementy učení a života sekty, které adepta nepozorovaně zbavují svobody, ohrožují jeho psychiku nebo mu nabízejí či nenápadně vnucují něco jiného, než co vlastně bylo sektou inzerováno.


b) formovat

K dobré výchově patří vždy určitá “formace proti nebezpečím”. Tím není míněna ani výchova k agresivitě proti jiným, ani vnucování pocitů strachu. K dobré formaci s ohledem na sekty patří následující prvky:
- dobrá znalost Písma, učení a života církve, zkrátka přiměřená jistota na vlastním poli

- výchova ke komunikaci: kdo komunikuje, dovede se dožadovat na správném místě toho, co mu chybí a nemusí odcházet k sektě, kde by snad chybějící prvek života nalezl

- výchova k dialogu: Sekta je přitažlivá právě pro lidi sektářské, tedy zpravidla výrazně nedialogické mentality.Vychováme-li z křesťana člověka sektářské mentality, může se stát stejně snadno vášnivým odpůrcem jako velkým stoupencem sekty.

- osvojení si přiměřené asertivity a určité zdravé hrdosti na vlastní pozice

- citlivost pro společenství.

Výchova k citlivosti pro potřebnost společenství a jeho dobrý život jednak umožňuje člověku, aby se sám do společenství křesťanů dobře začlenil a také mu to pomáhá k tomu, aby vnímal situaci ve společenství jako takovém, i situaci těch, kteří nějakým způsobem nemohou do společenství proniknout nebo v něm zakotvit, ač by chtěli. Právě “frustrovaní hledači společenství”, nešťastní osamělci, jsou mnohdy potravou pro nejbizarnější společnost, která jim nabídne přijetí a prostor k životu.


c) správně zacházet s nadšením stoupenců

Stane se, že pastýř potká člověka, který mu s radostí vypráví o sektě, jakoby nalezl poklad v poli. Je velmi svůdné v tu chvíli “smečovat” a vysypat na hlavu nešťastníka všechno zlé, co o sektě víme a navíc přidat výhružku nebo výsměch na adresu toho, kdo nás vlastně přišel informovat o svém radostném objevu. Pokud pastýř toto všechno udělá, pracoval v tu chvíli nejspíše - paradoxně - ve prospěch sekty. Razantním útokem totiž potenciálního tazatele zahnal, výsměchem ho zranil a připravil se o důvěru a nakonec v mnohém stoupence utvrdil v mínění, které mu sekta servíruje.Ta totiž může tvrdit, že svět je zlý a právě v sektě je bezpečí před touto zlobou, nepřejícností a nebezpečími světa, který adeptu sekty vlastně v tuto chvíli reprezentuje starostlivý, ale poněkud ukvapený pastýř. Je samozřejmě těžké volit takovou míru a způsob informování, aby adept sekty byl slušně informován a přitom nebyl odrazen a ponížen. Je ale třeba o to usilovat a vědět, že spíš si může pastýř dovolit mluvit méně (adept se pak zeptá), než mluvit mnoho (adept se zatvrdí nebo se příště vyhne). Aby byla tato podmínka dodržena, nesmí pastýř podléhat nepravému a nepravdivému pocitu odpovědnosti. Jakmile má totiž větší péči o to, aby si sám nemohl nic vyčítat než o to, jak skutečně poslouží svému svěřenci, je nebezpečí, že jeho zásahy přinesou víc škody než užitku.

Člověk, který se právě pro sektu nadchl, se zpravidla zaradoval ze skutečnosti, že našel něco, co velmi hledal: dobré přijetí, ocenění od druhých lidí, naději na získání pocitu jistoty.V pastýřské péči je třeba tyto potřeby objevit a adeptovi života v sektě pomoct rozpoznat, do jaké míry budou v sektě jeho nároky skutečně splněny. Má tedy ze strany pastýře pocítit v prvé řadě skutečné porozumění (což není totéž, co souhlas!), a ne v prvé řadě odsouzení.





4. Některé výrazné skupiny osob

a) ti kdo získávají pro sektu

Každá sekta má své “apoštoly”. Kým jsou pro křesťana? Nepřáteli, mýlícími se lidmi, potenciálními hledači evangelia? Univerzální odpověď zde neexistuje. Ale v každém případě mají nárok na to, aby byli viděni ve své skutečné podobě a ne prizmatem nějaké naší šablony. A právě tak mají objekty jejich propagandy nárok na to, aby byli pravdivě informováni, aby se nestali obětí dezinformace, ať už cílené nebo náhodně vzniklé. Proto je důležité držet se zásady: “bludy odsuzujte, bloudící milujte”. Ale právě tak je nutné pevně stát ve vlastní pravdě a odmítat to, co pravdě odporuje. Jisté je, že uprostřed stáda nemají vlci co pohledávat. Ale na rozdíl od říše zvířat, kde vlk zůstane vlkem a ovce ovcí, u lidí je možné obrácení. To nesmíme ani naivně předpokládat tam, kde (zatím) pro ně nejsou předpoklady, ani apriori odmítat jen proto, protože by se nám potom posunulo naše “dělení světa”. Je také třeba umět rozlišit, kde je takový člověk ochoten a schopen s námi vést skutečný dialog, kde ho jen z taktických důvodů předstírá a kde je ho zcela neschopen a není k němu ochoten. Dva poslední případy z naší strany zpravidla vyžadují slušné, ale důrazné přerušení komunikace na téma obsahu učení sekty, případně na témata křesťanské nauky.


b) rodiče stoupenců sekty

Mnohdy přicházejí a hledají pomoc. Jakkoliv je nutné a dobré přijmout je a věnovat se jim, pomoc bývá většinou nesnadná, alespoň pomoc v tom směru, jak si ji oni představují. Hledají totiž zpravidla cestu, jak jejich dítě, které v sektě uvízlo, ze sekty vydobýt. To je ovšem přání pochopitelné, ale ani rodič ani pastýř nebývají v takové situaci, aby mohli něco podobného dokázat. Navíc cesta do sekty je někdy (zdaleka ne vždy) do jisté míry zaviněna nějakým konfliktem uvnitř rodiny nebo usnadněna narušenou komunikací mezi rodičem a dítětem. Ta se ovšem v takto obtížné situaci těžko navazuje. Navíc pro dospívající nebo dospělé dítě nebývá požadovaný plný návrat do rodiny nijak atraktivní vyhlídkou a to i tehdy, když jsou vztahy v rodině docela dobré. Co tedy v těchto situacích dělat?

I zde je v prvé řadě nutná dobrá informovanost. Je třeba zjistit, oč opravdu jde (nemusí jít vždy o sektu) a je třeba rodiče informovat o všem, co je možné o dané sektě vědět. Kromě toho potřebují často rodiče sami pastýřskou péči v dané chvíli víc, než jejich - v tu dobu třeba zcela nepřístupné - dítě. Ze zahraničí jsou relativně dobré zkušenosti s tím, že se tito rodiče sdružují, vyměňují si informace, pomáhají si. Nevýhodou těchto sdružení je, že jejich členové mají v podstatě jeden společný problém a tedy poměrně zúžený úhel pohledu. Co rozhodně není dobré, to je podporování rodičů v animozitě vůči sektě. I pro ně nakonec platí obecná výzva evangelia k pokání, které nelze chápat účelově (pokud se obrátí, jejich dítě se nutně vrátí), ale jako něco, co jejich život v každém případě zhodnotí. Rovněž nebývá dobré udržovat tyto rodiče v naději, že se situace jejich dítěte rychle změní. Spíše je třeba je podporovat ve velké výdrži. V některých zemích (SRN, Polsko) existují organizované rodičovské iniciativy jako skupiny svépomoci rodičů, jejichž děti “zmizely” v sektách. Poněkud jiné to je, když se dítě se sektou setkalo, projevilo zájem, ale není ještě do sekty plně začleněno. Tehdy může klidný a věcný rozhovor s dítětem prospět. Vůči rodiči je pastýř v té výhodě, že není tak bezprostředně na celé věci zainteresován jako rodič a pro dítě může být (nemusí ovšem!) přijatelnější.

Rodiče je třeba varovat před jakýmkoliv přílišným radikalismem. “Přibouchnout dveře” je sice relativně snadné, ale pro dítě je to v okamžiku návratu nebo pokusu o návrat ze sekty velkou překážkou. V těchto situacích se také rodiče i ostatní mají zdržet jakýchkoliv triumfujících poznámek (“vždyť jsme ti to říkali!” - apod.).


c) oběti sekty

Zde se budou asi členové sekt nejvíc zlobit. Jak si můžeme dovolit mluvit o obětech sekty, jestliže se dospělý člověk stal dobrovolně jejím členem a je mu v ní relativně dobře? Snadno. Protože sekty se mimo jiné vyznačují tím, že z určitého hlediska tají to, co později učí a vyžadují, a že různými způsoby retardují svobodu člověka, určitým způsobem s ním manipulují a mnohdy dosahují výsledků, srovnatelných s pověstným vymýváním mozků (je zde míněno vymývání mozků známe z totalitních věznic).

Přesto se může stát, že se s pastýřem člen sekty setká a vede s ním rozhovor. Někdy ho pro sektu získává, jindy ne. Jaký je k tomu náš postoj? V prvé řadě by bylo dobré být vděčnými za možnost komunikace, i když rozhovor dlouho nevede k nějakému jasnějšímu cíli. A dále je třeba zachovat vůči člověku ze sekty respekt, nijak ho nesnižovat a brát vážněji jeho mnohdy naivní výklady. Pokud nesouhlasíme, což bude časté, nesmíme tím samým sektáře odmítnout. Setkání s jiným “náboženským světem” pro něho může být užitečné i v případě, že nám v rozhovoru v ničem nedá za pravdu. Náš rozhovor by také nikdy neměl stát tak, že je to rozhovor poslední. Spíše naopak. Měl by být otevřen pokračování. To ovšem neznamená, že musíme vyslechnout cokoliv a v několikanásobném opakování! Také nejsme povinni se nechat opakovaně indoktrinovat stoupencem sekty. Nicméně nejdůležitější je neustále se za takového člověka modlit a modlit se pochopitelně i za sebe samého, za uschopnění k dobrému rozhovoru.


d) lidé odcházející ze sekt

Nebývá to častý případ, ale přece se objeví. Buď jsou nerozhodní, nebo je už sekta zapudila. V každém případě to bývají lidé hledající oporu buď v konkrétní osobě nebo v nějakém společenství. Jejich odchod ze sekty může být někdy velmi zdlouhavý a pro doprovázejícího tak velmi namáhavý. Přesto je třeba spíše vytrvat, než se snažit celou věc urychlovat. Je také třeba nabízet pozitivní kroky, informace o víře, cestu, po které může dotyčný jít dál, vydávat počet z vlastní naděje. To je ovšem třeba dělat “se vší jemností a ostýchavostí” (srov. 1Petr 3,15-16), abychom se nedostali do pozice obchodníka, který pomlouvá zboží konkurence proto, aby prodal vlastní.

Někteří lidé mají po odchodu ze sekty chuť ospravedlnit svou minulost tak, že sektu pomluví a svou minulost v sektě prakticky negují. Nebývá to nejšťastnější řešení. Člověk by měl svou minulost zkoumat - s určitým odstupem - tak, aby docenil to, co na ní bylo dobré a aby neztratil úctu ani k sobě, ani k bližním, kteří jeho minulost spoluvytvářeli. Příliš rychlé a příliš razantní přechody z jednoho společenství do druhého, příliš rychlé měnění náboženské orientace nemusí být trvalé a nebývá nejlepší - i když výjimky jsou samozřejmě možné.

Dobrovolný odchod ze sekty (nebo vyloučení ze sekty) je ovšem vždy nadějnější situací než pokus někoho ze sekty vytrhnout bez jeho souhlasu a vůle.


f) hlasatelé evangelia

Hlasatelé evangelia se mohou na sekty zlobit, mohou o nich mluvit, dštít na ně oheň a síru, strašit jimi... a přece tím sotva někoho odradí. Hlasatelé evangelia mají dělat to, k čemu jsou určeni - hlásat evangelium Ježíše Krista a dosvědčovat ho jako Boží moc ke spáse člověka. Jinak řečeno - mají být fascinováni evangeliem, ne sektou nebo sektami. To nevylučuje jejich informovanost o sektách, jak bylo na začátku zdůvodňováno. A nejen to. Sekty je třeba také chápat jako výzvu: jako výzvu k radikálnímu přijetí evangelia, k plnému následování Ježíše, k životu z Ducha Božího, k péči o dobrá a potřebným lidem otevřená křesťanská společenství. Hlasatel evangelia se tedy může a musí nechat inspirovat sektami k plnému životu podle evangelia, ne k životu “podle sekt”. Mnohé ze sektářských postupů, ať jsou jakkoliv efektivní, nejsou s evangeliem slučitelné, a úkolem hlasatele evangelia nejsou vyšší a vyšší počty jeho stoupenců, ale služba Božímu slovu, které samo je plné života a síly a proto na ně lze spolehnout. A použijeme-li slova “konkurence”, potom je třeba říci, že sektám je možno konkurovat jedině v moci a síle Ducha, ne v sektářských způsobech. Tam bychom (nejspíš - právem) prohráli.