Víra osvobozuje. Od hříchu, viny, smrti, strachu, utrpení, samoty… (KGI 9)

Bůh osvobozuje
... od hříchu a viny
... od smrti a strachu
... od utrpení a osamění
Život má smysl
Žít ze svobody

Bůh mě poslal, abych chudé ujistil Boží láskou; abych vyhlásil zajatcům propuštění a ... abych propustil zdeptané na svobodu.
(Lk 4,18 – upraveno dle něm.)

Bůh osvobozuje
Každý člověk chce žít, rozvíjet se a realizovat se. K tomu potřebuje svobodu. Podléhá však mnoha tlakům, omezením, vazbám a zábranám. Často se musí sklonit, přizpůsobit, dohodnout. Strach, nedůvěra, tajnosti, obezřetnost a ohledy jeho svobodu omezují. Svoboda jednoho omezuje svobodu druhého. Jaká svoboda zůstává zaměstnavatelům a zaměstnancům mezi všemi zákony trhu, konkurenčním bojem, zásadami soutěže a racionalizace pracovních míst? Kolik možností svobodného vývoje zůstává hladovějícím a chudým i těm, kdo „mají všechno“, ale jsou nemocní? Lze mluvit o svobodě ve vězeních, táborech, v diktaturách?
Mnozí si myslí, že osvobození alespoň z části těchto tlaků může ovlivnit jedině člověk sám. Podívejme se, jak rok od roku s pomocí vědy a počítačů zkvalitňujeme náš svobodný život. Nebo jak rychle obyvatelé NDR i ostatních východoevropských zemí setřásli tíhu diktátorů.
V těchto zemích ostatně církve platily za útočiště svobody a odboje. Tady se dalo otevřeně mluvit, tady bylo svědomí nadřazeno vnucované ideologii. Naproti tomu v západních demokraciích jsou víra a církve často podezírány z toho, že lidem poručníkují, což v posledku vede k nesvobodě. Tam se jako mimořádně „svobodní“ cítí lidé, kteří církvi ukázali záda. A nepůsobí skutečně křesťané někdy dojmem nesvobodných, spoutaných, „ošizených“?
Nikdo nezpochybňuje, že mnohý nátlak a nesvobodu způsobují lidé a proto je jenom lidé mohou odstranit. I dějiny lidstva celkově přece jasně ukazují, jaké možnosti „sebeosvobození“ v člověku jsou. Díky svému rozumu a idejím je schopen setřásat nebo úplně odstraňovat strach.
To si můžeme přiblížit na několika příkladech samozřejmých zkušeností současné civilizace. Stavíme výškové domy a už se nebojíme blesků a krupobití: na to stačí bleskosvody a bezpečnostní sklo. Za duševními nemocemi nehledáme žádné ďábelské síly, ale léčíme jejich dávno poznané příčiny atd.
A přece nemáme vůbec žádný důvod k nafoukanosti. Lidské sobectví vždycky znovu dělá druhé nesvobodnými. Jak často už se z osvoboditelů stali utlačovatelé! Všechno, co slouží pokroku, může být také zneužito k ničení. Už dávno si nesmíme dovolit všechno, co bychom mohli, nechceme-li naši zemi udělat neobyvatelnou. – A nad to všechno ještě velké otázky „proč“ a „k čemu“ život, bez jejichž zodpovězení podle našeho názoru nelze mluvit o svobodném, naplněném životě. K nalezení smyslu života, ke „šťastnému životu“ konzum a vysoká životní úroveň ještě dávno nestačí. A utrpení a smrt kříží každé úsilí o svobodu.
Proto křesťané vycházejí z toho, že osvobození ovlivňují společně víra a lidská snaha. Protože zpětná vazba na Boží vůli člověka chrání před jeho vlastními mocenskými ambicemi. A cítím-li se být ve vztahu s milujícím Bohem, pak mi mohou diktátoři a různé tlaky vzít moji vnější svobodu, avšak ne tu vnitřní, která spočívá v míru se sebou samým a s Bohem.

Co, podle vašeho názoru, patří ke šťastnému a naplněnému životu?
Patří sem i očekávání, v jejichž naplňování hraje rozhodující roli víra?
A existují naopak naděje, u kterých ani „při nejlepší vůli“ nelze od víry nic očekávat?
Co vás napadá nad pojmovou řadou: svoboda – křesťanství – církev?
Napadají vás zkušenosti, vzpomínky a příklady, na nichž byste mohli doložit a znázornit tezi „víra osvobozuje“?

Kořen zla
je odcizení člověka od Boha. Člověk je stvoření. Jestliže tedy ve svých úvahách a činech nepočítá se Stvořitelem, všechno musí směřovat špatně. Boží řád drží všechno pohromadě. Oddělení od Boha, hřích, znamená pro člověka odcizení. Ztrátu jeho identity, nesvobodu.
To lze osobně zažít: lež ničí kontakt k druhým, isoluje člověka – činí ho nesvobodným. Pravda naopak osvobozuje (srovnej J 8,32). Lenost nechává růst trní a plevel – nesvobodu. Člověk, který se angažuje, osvobozuje sebe i jiné. Lehkomyslnost a bezohlednost vedou k dopravní nehodě. Tragédie celé rodiny – nesvoboda. Odpovědnost a ohleduplnost naopak otevírají prostor svobodě. Bezohledné vyčerpávání přírody bere nám i celým dalším generacím životní možnosti – nesvoboda.
Uzdravování musí tedy začínat od kořenů. Žádný rozumný lékař se nespokojí s ošetřením symptomů nemoci a neponechá stranou vlastní příčiny. Každý pokus člověka o samospásu se dříve či později zvrtne v pravý opak, nedojde-li člověk ve svém srdci k osvobození od zla – ale to může učinit jedině Bůh.
Jedno s Bohem – počátek svobody
Termínem „hospitalismus“ označují lékaři a psychologové stav, který se vyskytuje u dětí po delším odloučení (např. při pobytu v nemocnici – odtud také název) od rodičů nebo jiných nejbližších osob. K jeho symptomům patří mj. vývojové vady, opožděný duševní vývoj, náchylnost k nemocem, závady v mezilidských vztazích a vyšší úmrtnost. Víme také, že i kriminalita, násilnictví a závislosti, stejně jako citová vyprahlost a komplexy méněcennosti mohou být zčásti zapříčiněny nedostatkem lásky. Tady nepomohou žádné léky, předpisy ani uzavřená zařízení. Tito lidé potřebují mnoho porozumění, trpělivosti, důvěry, jedním slovem – lásky.
Tyto symptomy se až překvapivě kryjí s „projevy nemocí a strádání“ lidstva, jež se oddělilo od Boha a tím samo sebe pasovalo na „mudrce“. Překvapivá je i shoda v terapii: ani tady příliš nepomohou výmysly lidského rozumu, ale léčení láskou.
Proto Bůh přišel do světa. Udělal pro nás něco nepochopitelného. Sám vstoupil do světa poznamenaného hříchem a tím zrušil rozdělení mezi sebou a člověkem. (Bible drasticky říká: On – Bůh – svého Syna „kvůli nám ztotožnil s hříchem“ (2 Kor 5,21).
To znamená: Ježíš, sám bez hříchu, musel na vlastním těle zakusit, co to pro člověka znamená „být opuštěn Bohem a světem“. Ačkoliv sám nikdy nezhřešil, musel snést následky hříchu až k hořkému konci. Hřích světa byl na něj vložen jako na obětního beránka.
Tak nás osvobodil od hříchu a jeho následků. V Kristu jako by Bůh pronikl lidstvo a postavil se do jeho čela. A v Kristu řeklo zástupně celé lidstvo rozhodné „ano“ Bohu. Toto „ano“ obnovuje narušený „životní kontakt“ s Bohem. Je to takové „iniciační získání“ pro nové stvoření.
Jako Syn Boží Ježíš zvěstuje, v jakém vztahu k nám Bůh je; jako „Syn člověka“ zároveň ukazuje, co je člověk a že patří Bohu. Z „mudrců“ se zase stáváme „dětmi Božími“. A od té chvíle má každý člověk možnost nechat za sebou vinu a hřích, najít odpuštění. To je základ vší svobody.

Už teď jsme svobodní
osvobozeni od hříchu
Souvislost spásné Boží lásky a nové životní příležitosti pro člověka nejvýrazněji zakusíme ve svátosti pokání (srovnej zvláště dopis č. 19).
Nikdo životem neprochází bez viny. Ani víra nemůže hřích docela zastavit. Ale ani ho nemusí vyhánět z vědomí. Protože víra zná osvobození z viny.
Snad každý z nás se již octl v situaci, kdy chtěl utajit nějaké selhání, nějaké provinění: jako dítě, jako partner v manželství nebo jako kolega v práci... Jak nesvobodnými jsme se tím stali! Strach a starosti nás tolik omezují: „Co když už si něčeho všimli!“ A jak osvobozující je, když o tom všem můžeme promluvit a celou věc vyjasnit: „Je to za námi – a všechno dobrý!“
Ještě více však osvobozuje příslib, že Bůh odpustil. Pro člověka skutečně existuje „alternativní způsob života“. Pro toho, kdo se chce obrátit, může minulost zůstat minulostí. Smí začít znovu. Život už nesleduje hluboko vyježděné koleje, člověk mu může dát nový směr. Nemusí nic potlačovat ani zamlčovat. Nemusí svalovat vinu na druhé. Už nemusí sám sebe omlouvat. Tím ale také přebíráme nazpět plnou odpovědnost za svůj život.
Osvobození od hříchu – no dobrá. Ale hledají to ještě dnes doopravdy lidé? Není pro ně důležitější osvobození od jiných tlaků, především od nesmyslnosti, utrpení a smrti?
Nesmyslnost, utrpení a smrt spolu velmi těsně souvisí. Nesmyslnost rodí utrpení; utrpení zpochybňuje smysluplnost, ztráta smyslu vede k zoufalství, k „smrti uprostřed života“ a naopak: nepřesvědčí žádná odpověď o smyslu, dokud má poslední slovo smrt. Proto se nakonec ke smrti přikláníme. Dosavadní úvahy nám ukázaly směr, v němž by měl ležet smysl života; tam, kde člověk zakouší i rozdává lásku a náklonnost. Tato stopa končí na hranici lidského života. Dál už nezůstává nic než naděje.
Kristus však jasně ukázal, že existuje láska a náklonnost, která přesahuje smrt. Existuje před naším narozením a drží nás ještě po naší smrti. Plně tady platí, co řekl francouzský filozof Gabriel Marcel o lidské lásce: „Říci: miluji tě, znamená říci: nezemřeš.“ V Ježíši Kristu se pro nás Boží láska stala viditelnou a hmatatelnou. Ani sebehorší osud, nemoc, utrpení nás od této lásky nemůže oddělit. Dokonce ani smrt, neboť náš život trvá věčně. Protože mě Bůh miluje, nechce, abych přestal existovat.
Apoštol Pavel píše nadšeně římské obci: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Ne! V tom ve všem vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (srov. Ř 8,35.37-39)
Toto přesvědčení je založeno na zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Z velikonoční události čerpá veškerá naděje svoji vnitřní sílu. Smrt nemá poslední slovo. To je od té chvíle jisté. Smrt nemohla zadržet toho, kdo je sám život. Tím je její síla jednou provždy zlomena.
Ostatně i křesťanovi zůstává strach ze smrti. V našem životě je konec konců moc smrti zřetelnější než vítězství života. Zůstává strach z temnoty, strach z konečného osamění. Ale víra nedovoluje tomuto strachu přerůst v tyranii. Tato víra nám dává sílu pohlédnout smrti do tváře. Nemusíme se schovávat za maskou věčného mládí. Můžeme důstojně zestárnout. Víra nám pomáhá, abychom smrt nevytěsňovali a neodsouvali stranou umírající.
Všem je určeno Ježíšovo zaslíbení: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, říkal bych vám,že vám jdu připravit místo? A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (J 14,1-3) A sami smíme doplnit: také ostatní lidé, které milujeme a „bez nichž už nemůžeme žít“.
Naděje nám tedy pomáhá snášet strach ze smrti. Smrt je branou, která nám otevírá cestu domů. Na druhé straně smrti není říše stínů, jíž by bloudily ztracené duše, nýbrž naplnění, štěstí a život (srovnej dopis Smrt – a potom?).

To, co jsme řekli, neznamená, že se budeme překotně smiřovat s utrpením a smrtí. Bůh chce život a Bůh chce požehnání. Utrpení a smrt jsou ve světě proti jeho vůli. V tom má prsty i náš zatvrzelý odpor. Bůh chce štěstí a svobodu člověka, ne těžkosti a trápení. Chce dobro. A to i tehdy, když se objeví potíže. Aby nás vysvobodil z té temnoty a zla, přišel do tohoto světa poznamenaného hříchem. Byl připravený jít proto až na kříž. A tak víra vyžaduje od tohoto Boha rozhodné nasazení proti nemoci, utrpení, bolesti a smrti.
Ale cožpak se sám Ježíš nemusel sklonit před utrpením? Nerozmnožil jen svou smrtí bezpočet jiných smrtí? Jak tedy vypadá „osvobození“?
Právě skutečnost, že Ježíš nevytěsňoval utrpení a smrt, nám ukazuje směr. Ježíš obojí přijal a vypořádal se s tím. Právě a jenom proto, že jeho životní příběh nebyl žádnou veleúspěšnou historií bez mráčku, může ještě i dnes pro nás mít nějaký význam. Právě proto, že Ježíšův příběh byl příběhem utrpení, dokážeme se v něm najít a skrze všechno utrpení nakonec zažít tu radost a svobodu, kterou se vyznačoval jeho život. Je nám zaslíbena a často se s ní setkáváme u těžce nemocných věřících lidí, kteří jsou poznamenáni blízkou smrtí.
Velmi často se nám v takových situacích Bůh jeví krutý. A člověk má právo si stěžovat a protestovat. Někdy potřebuje velmi dlouhý čas na to, aby se propracoval k takovému postoji, jaký Písmo svaté ukazuje na příkladu Joba. Také on dochází až po dlouhých bojích k poznání: Kdo porozumí Bohu? Je veliký – příliš veliký pro mé chápání – a jeho cesty nejsou našimi cestami. Jeho úvahy a rozhodnutí nejsou naše. Smím já – člověk – soudit Boha? Kde beru právo pochybovat, že Bůh chce dobro a ne zlo? Vím snad, k čemu je dobrý můj život, mé utrpení, můj strach a starosti? (srovnej knihu Job).
Boží ruka
Plastika od C. Millese, Stockholm
Člověk stojí svobodně a vzpřímeně na palci a ukazováku, s lehkostí nesen Boží rukou. Povznesen Boží rukou z pozemského zajetí lidské tíže do závratné svobody,
Nesený člověk se – ještě trochu nejistý z té výšky – napřimuje, pozvedá obličej v úžasu a tušení, že Boží síla může a chce vést ještě výš, jen když se člověk nechá nést, uvěří a přijme to, co s ním Bůh zamýšlí.
Svoboda potřebuje pevný základ,
pevnou oporu.
Boží ruka neomezuje,
osvobozuje mě pro mne samého,
zatímco mě pozvedá k sobě.
„Otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije.“ (Ž 145,16)
Utrpení tím nepřestává být utrpením a smrt zůstává smrtí. Avšak utrpení a smrt nejsou nesmyslné tam, kde zakořenila důvěra v to, že Bůh není proti nám, ale s námi. Pro mnoho lidí je Ježíšův kříž jedinou oporou ve zkušenosti „nesmyslného utrpení“ a uprostřed „beznadějného osudu“. Našemu Bohu není utrpení cizí. V Ježíši vzal na sebe bolest, strach a pochybnosti. Ví, „jaké to je“.
Kristův kříž, až dosud negativní znamení nesmyslné smrti, se tak stává znamením osvobození a spásy. Věřící již nehledá žádné vysvětlení, ale důvěřuje Bohu. Bůh není proti nám, ale s námi. Každé zlo skončí. Bůh se svým stvořením v celkovém pohledu přece jen přijde k dobrému konci. „..utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena“ (Ř 8,18). Nesmíme náš pohled omezovat jen na malý úsek lidského života, nýbrž musíme hledět i přes hranici smrti.

Nemoc, bolest, utrpení a smrt patří k životním zážitkům, se kterými se lze jen stěží vyrovnat.
Souhlasí výroky na posledních stránkách s vašimi vlastními zkušenostmi?
Odvážili byste se dodávat útěchu někomu, kdo trpí? Co byste řekli jinak?
Co se vám tváří v tvář konkrétnímu utrpení říká jen těžko nebo to vůbec nejde?


Mnoho lidí, především starých a nemocných, ale čím dál častěji i mladých, zakouší tlak osamění a tíhu opuštěnosti. Nemají nikoho, s kým by mohli mluvit. Nikdo nemá čas. Každý má dost svých starostí. Osamění je tu proto, že se lidé odnaučili vnímat a vyjadřovat city – neschopnost komunikovat a nedostatek kontaktů, anonymita měst a ubíjející pracovní rytmus stupňují osamění.
Neschopnost sdílet se s ostatními, otevírat se druhým, vnímat jejich nouzi, popisuje bible na utrpení konkrétních lidí: na příkladu slepého, hluchého, chromého. Pro Ježíšovy současníky se uzdravením tohoto konkrétního fyzického postižení uzdravuje zároveň i jakási hlubší dimenze. Lidé prožívají, že skrze Ježíše zase slyší, vidí, chodí – ve dvojím smyslu: vidí nejenom to, co se děje kolem nich, ale také sebe – ve zcela novém světle. Nejen že znovu hýbají nohama, ale sami se ocitají v pohybu: mění svůj život, vydávají se naprosto novou cestou.
Ve víře si je člověk vědom toho, že Bůh je „Bůh pro mě“. Že nikdy není úplně opuštěný. Že má vždycky někoho, koho může oslovit a kdo ho oslovuje, kdo o něm ví. Nikdy se nemusí cítit úplně opuštěný.
Ale víra způsobuje ještě něco: spojuje zase znovu lidi navzájem. „V něm jsou všichni jedno“ (J 17). Máme jednoho Otce, jednu vlast. Jakákoliv izolace je víře naprosto cizí: ať už jde o lidi jiné rasy, jiného světonázoru nebo náboženského přesvědčení, ať jde o lidi staré, nemocné, bezmocné, pohrdané, chudé, vyděděné... Oni všichni jsou Boží děti, jako my. V Kristu jsou našimi bratry a sestrami. Neexistuje křesťanský život bez společenství a solidarity mezi lidmi. Tam, kde lidé jednají jako přesvědčení křesťané, je konec osamělosti kolem nich i v jejich vlastních životech.

Není života bez strachu. Každý má strach, když ho druzí ohrožují, strach z ran osudu, nemoci, smrti. Ani víra nedokáže ze života strach vymýtit. Avšak může pomoci se strachem žít, zvládat ho. Protože proti strachu pomáhá jediné: důvěra. „Normální člověk“ není ten, který nikdy nemá strach, ale ten, kdo dokáže se strachem žít, protože jeho důvěra je větší než strach. Křesťan nevěří na „slepý úděl“, ale na někoho, kdo udílí povolání, a kdo zároveň s tímto povoláním říká: Stojím po tvém boku, všechno nesu s tebou; a hlavně: Nikdo tě nemůže vytrhnout z mé ruky. Mám tě, držím tě. A tak se pro věřícího člověka za určitých okolností může strach stát dokonce místem setkání, místem zakoušení Boha.
Malé dítě křičí strachy. Křičí tak dlouho, až si ho všimne maminka, na níž je závislý celý jeho život. Strach je tedy „signálem bolesti“ lásky, která bez něj nemůže žít. Tak může pro věřícího být strach výkřikem: Ukaž se, Bože! „Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat, jak dlouho budeš přede mnou skrývat svou tvář? Jak dlouho se budu starostí zmítat ve své duši, s tím každodenním smutkem v srdci,..“ (Ž 13,2-3 – př. V. Bognera).

Vědomí, že smrt není konec, nás osvobozuje od nutkání vsadit v tomto životě všechno na jednu kartu: „Žijme a buďme veselí, protože zítra budeme mrtví.“ Osvobozuje nás od nutkání užívat si, usilovat o moc, prosazovat se.
Je-li smrt konec všeho, pak je pokušení užívat tohoto života plnými doušky velké, neboť žijeme přece jenom jednou! Ale je otázka, zda s tímto postojem skutečně můžeme být šťastní; protože se vynořuje otázka: proč vlastně?
Je-li ale člověk osvobozen od tohoto strachu, této nesmyslnosti a beznaděje, pak je také osvobozen i k tomu, aby sám sebe daroval. Nemusí škudlit čas, nemusí se pokoušet rozmnožovat své štěstí na úkor druhých. Má svobodu nežít jen své sebezáchově, která je ve skutečnosti smrtí. Jeho život se řídí zákonem „sym-patie“: spolu-utrpení, sou-cítění, spolu-prožívání. To je doslovný překlad slova sympatie.
Bude schopen rozumět svým bližním a vžívat se do jejich situace. Víra osvobozuje a zavazuje také k osvobozování druhých. „Bližní“ se dostává do středu pozornosti. Věřící byl tím nejpodstatnějším již obdarován; a není snad zkušenost, že mě Bůh oceňuje a miluje, nejlepším základem sebeúcty? To stačí na ospravedlnění vlastní existence. To žádný člověk sám nedokáže! Proto může věřící věnovat své síly na obšťastňování druhých. Kdo cítí, že je milován, může dávat lásku dál. Kdo snáší utrpení s druhými, sám je „dobře snášen“. Na „sym-patii“ se odpovídá sympatií.

Konec nesmyslnosti
Boží láska nám umožňuje žít. Vyjadřuje se k nám prostřednictvím osvobození od hříchu a smrti, od viny, osamění a strachu. Tím se náš život stává smysluplný a stojí za to ho žít. Pro křesťana není žádný život nikdy úplně nesmyslný a bezcenný, neboť Bůh přijímá každého člověka, i člověka fyzicky nebo psychicky nemocného, nenarozené dítě stejně jako stářím vyčerpaného člověka. Zde spočívá nejkrajnější zdůvodnění nedotknutelné důstojnosti lidského života. Člověk je víc, než to, co může dokázat a zasloužit si v krátkém úseku svého života. Má svoji hodnotu, protože ho Bůh považuje za hodna toho sdílet s ním na věky život.
Nesmyslnost je tam, kde není žádná naděje, žádný cíl. Smrt však není žádný cíl. Je to konec, a nic víc. Věřící však zná Boží zaslíbení: „...povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Iz 43,1) – definitivně a navždy. A my můžeme doplnit: A s tebou všechno, co jsi učinil a vytrpěl. Nic smrtí nepadá do smysl ničící nicoty. Nic nebylo nadarmo. To platí pro každé nasazení pro lidi a kvalitu života tohoto světa.
Ovšem i věřící zná bolestnou zkušenost nedosažení stanoveného cíle. Umírá nebo podléhá únavě a to, co zůstává, se může zdát nepoužitelné, neúplné, roztříštěné. Avšak i maličké střípky jsou kamínky velké mozaiky. Člověk je jistě odpovědný za tento malý kousek, ale celek formuje někdo jiný – Bůh. Proto, že ze spousty jednotlivých dílečků formuje celek, má všechno a každý svůj smysl.

Zcela nový začátek
Pro člověka se to rovná „znovustvoření“. Člověk je jako „znovuzrozený“! Dostává nový život. Tak to vyjadřuje bible, když popisuje, co Bůh s člověkem činí. Člověk tak ví, proč na zemi žije. Jistota cíle a vědomí smyslu čerpané skrze víru mu dávají víc než „malý přídavek“ kvality života. Dávají mu „život v plnosti“, „skutečný život“. Tím je míněno všechno, co je k životu třeba.
To si lépe uvědomíme v konfrontaci s tím, co Písmo myslí „smrtí“. Smrt znamená víc než jen zemřít. Člověk může být mrtvý i uprostřed svého života: udušený beznadějí, otrávený pochybováním o smyslu, hladovějící z bezútěšnosti, zlomený bez jakékoliv opory. Tato „duchovní smrt“ činí člověka náchylným k dalším temným a ničivým věcem: nenávisti, závisti, hořkosti, násilí, útlaku, mučení. To jsou vlákna pavučiny, kterou kolem života obtáčí smrt, až v ní život definitivně uvízne.
Život, který přináší Ježíš, není pouze životem po smrti. Ježíšovo zmrtvýchvstání láme moc smrti nejen na konci života, ale i tady a teď: „…nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu,“ píše Pavel občanům Říma, „ máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný.“ (Ř 6) „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (J 10,10) – To je Ježíšův program.
Kdo věří v Boha, může dýchat svobodně, protože před sebou vidí cíl. Snese hodně, protože ví, že vše se v dobré obrátí. Může litovat svých chyb a učit se z nich, protože má před sebou budoucnost.
Tento pozitivní životní postoj k sobě jako magnet přitahuje všechno světlé a povzbudivé: lásku, spokojenost, radost, uvolněnost, tolerantnost, něžnost, uzdravující síly. Vědomí zmrtvýchvstání napájí život jako bohatě rozvětvená vodovodní síť „proudy živé vody“ (J 7,37ad.). Tady a teď dokáže naděje proměňovat poušť v kvetoucí zahrady. Zkušenost osvobozeného života je „ochutnávkou“ nového života. Historické zmrtvýchvstání Ježíše Krista jasně ukazuje, že zmrtvýchvstání a věčný život nejsou žádné metafory a symboly, ale skutečnost. Skutečnost zahrnující celého člověka: tělo i duši, ducha i hmotu, individuálního člověka i celé lidstvo, zemi i celý vesmír. To je „totální život“.
Jenom „hudba budoucnosti“?
Je to opravdu tak? Může něco z toho člověk pocítit už teď ve svém životě? Nezní to spíše jako hudba budoucnosti: konec bude dobrý; Bůh má poslední slovo; „utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou“ ... To všechno přece fatální připomíná chlácholení.
Mnohé skutečně leží v budoucnosti. Ale přece to již začalo. Na jednu stranu to ještě není, na druhou však přece jen už ano. V Kristu to všechno již vypuklo, ale vše je teprve v růstu, teprve to přichází.
Ježíš shrnuje to, co přináší, pojmem „Boží království, Boží říše“. Ale tím není přímo míněno, že někdo bude ovládán. Neboť tam, kde vládne Bůh, existuje jediný druh útlaku: potlačování nesvobody a zla. Tam, kde vládne Bůh, jde o nový, lepší svět. Zároveň však Ježíš potřebuje obrazy, které by vyjádřily, že začátek už je tu, ale dovršení teprve nastane. Mluví o hořčičném semínku, které se stále víc a víc rozvíjí (Mk 4,30), o kvasu, který postupně všechno prokvasí (Mt 13,33).
Takže nový život, Boží říše, je proces, který závisí i na člověku. Všude, kde lidé skutečně následují Krista, se to, co Ježíš chce, stává skutečností. Právě tak ale mohou lidé tento proces i zpomalovat – pro sebe i pro celé lidstvo – když se vzpírají. Dar naší osobní spásy nás zároveň zavazuje přispívat ke spáse druhých.

Žít ze svobody....
Kristus je svobodný a osvobozuje. V kontaktu s ním jsou lidé osvobozováni, mohou se nadechnout. Ježíš jim odebírá jejich zátěž. Dává jim odpočinout. Daruje pokoj a občerstvení, když se lidé namáhají. Odpouští hříchy, odjímá „kameny z lidských srdcí“. U něj se lidé znovu napřimují, nalézají novou odvahu a naději (srov. Mt 5,1 ad.). Ve svém úvodním kázání Ježíš používá slova proroka Izajáše: „Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lk 4,18).
Nejen tehdy, ale stále znovu zakoušeli lidé ve svém životě tuto osvobozující a spasitelnou Kristovu sílu. Mnoho lidí došlo skrze víru osvobození od strachu a depresí i od bolestí a fyzické slabosti, od vlivů výchovy, od viny a od tyranie „zpackané“ minulosti; od tlaku veřejného mínění, od zbabělosti a přizpůsobování se vládnoucí straně nebo vůdčí ideologii. V síle víry pečují křesťané o nemocné, bojují za spravedlnost. Víra stále znovu prolamuje strach člověka ze smrti, snáší bolest a bezpráví a nalézá sílu „nastavovat druhou tvář“. A právě tím tito lidé mění svět. Zahanbují, zarážejí, vyvolávají bezradnost a nutí k zamyšlení. Žádná teorie nemůže nahradit setkání s takovými lidmi. Oni jsou tím pravým „dopisem víry o poselství osvobození“.
Něco z toho dokáží i lidé, kteří v Boha či Krista nevěří. Není to výhradní privilegium věřících. Avšak mnoho lidí ve svém životě zakouší svobodu, protože zcela vědomě svěřili ve víře svůj život Ježíšovi. Mnozí nalézají sílu překonávat slabost, zbabělost a nedostatek odvahy jedině skrze víru v Krista.

Nietzsche křesťanům vytýkal: „Museli by vypadat spaseněji.“ Jejich nespasené vzezření je pro něho důvodem k popírání spásy skrze Krista. Jaká je vaše zkušenost? Umíte si vysvětlit, čím to je, že mezi pravdou křesťanství, skutečností spásy a konkrétním „křesťanským životem“ tak často zeje taková propast?

Činit zde svobodu hmatatelnou
Kristus ve svém životě, svých výrocích a svém jednání stanovil měřítka. Tomu, kdo v něho věří a chce ho následovat, řekl: „Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší.“ (J 14,12) Křesťanství a víra jednotlivého křesťana se musí měřit podle tohoto příslibu. Protože ten, kdo se cítí být přijímaný Bohem, může i sám přijímat druhé. Kdo sám žije z odpuštění, jak by mohl druhému odpuštění odepřít? Kdo sám od Boha není odsouzen, jak může odsuzovat jiné? Kdo ví, že ho Bůh – navzdory všem slabinám – snáší, jak může být netolerantní, pohrdat svobodou svědomí, rýpat se v chybách druhých, bez rozmyslu odkrývat jejich slabiny, zneužívat jejich selhání? Jak může ten, komu je darován „chléb života“, sám zůstat lhostejný, když bližnímu chybí chléb k přežití? Jak může tento svět ničit, plenit, bořit, když věří v dokonalost stvoření?
Pro mnoho lidí jsou křesťané, jejich život a jednání tou jedinou „biblí“, kterou mohou číst. Právě na nich musí být patrná spása, skrze ně zakusitelné osvobození (proto se k tomu ještě podrobněji vrátíme v dopisech 15 a 16 „Křesťanský život“ a „Křesťan a doba“).
Bůh poslal svého syna a Ježíš posílá nás: „..přinášet chudým radostnou zvěst...vyhlašovat zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku....“
Chlapec vypouští svého papírového draka a nechává ho stoupat. Zda drak skutečně vzlétne do výšky, to nezáleží jenom na jeho konstrukci a na větru: důležitá je taky šňůra.
Představme si, že by si ten papírový drak řekl: „Už se mi nechce být pořád přivázaný na šňůře toho chlapce. Osvobodím se. Chci si sám určovat, jak vysoko budu létat.“ – Stačilo by pár vteřin, a drak by se místo stoupání do výšky rozbil o zem. Tak končí, kdo chce „sám určovat“. – Existuje řada podobných příkladů; let draka je možný jenom díky ukotvení.
Zní to velmi paradoxně: svoboda souvisí s poutem. Bez pouta to nejde. Máme však svobodu si to pouto zvolit. Láska je jediné pouto, které nečiní nesvobodným. Naopak hledá stále těsnější pouto.
Bůh je láska. Pouto s ním znamená povzbuzení, oporu, jistotu, dovršení člověka.







***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI www.kgi.org, www.autobahnkirche.de

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)