Vybírám si všechno 2 (M.-D. Molinié)

Tereziino poselství

Každé Boží poselství platí obecně, ale ne vždy stejným způsobem. Například když Kristus říká: "Kdo neuvěří, bude odsouzen," nebo "Běda vám, boháči...", je to hrozba obecně platná. Lze jí však uniknout těsnou branou, která vede ke spáse. A těm, kdo vykročí touto cestou - a pouze jim -, může Ježíš říci: "Neboj se, malé stádce!"

Poselství, které Bůh dal skrze Terezii, vychází z útěšných slov: "Nebojte se, vy maličcí, neboť vás miluji. Tohoto poznání se držte a nepouštějte. Ničím jiným se neznepokojujte. Buďte jednoduší, splácejte mi Lásku láskou, jak budete vědět a umět, a dejte pozor, aby vás touha po dokonalosti nebo strach z této cesty nesvedly. Strach vás nesmí ochromovat."

Dobře si všimněme, že toto poselství nepřináší žádnou záruku, žádné ubezpečení o spáse. Máme-li to na zřeteli, jsme v naprostém bezpečí před kvietismem*, jehož se u svých stoupenců a hlasatelů obávala i sama Terezie. Vyzývá nás sice, abychom se nebáli, ale nic nám nezaručuje. Naopak po nás chce, abychom se zřekli všech svých předchozích jistot a drželi se jen té, kterou dává důvěra chudých a maličkých.





Kdo je maličký?

Zde je nejpodstatnější prvek pro definování "maličkých": jsou to ti, kdo jsou dost pokorní na to, aby nehledali jinou jistotu než tu, že jsou milováni-nikoliv spaseni. Kdo přijme možnost zatracení (a rozumí se, že i očistce) ve vší prostotě, bez zdráhání a bez hledání jistoty založené na víře, která ospravedlňuje, a podobně - je ujištěn, ne o tom, že je spasen, ale že je milován. Vydá-li se této lásce, nalezne v ní zdroj důvěry tak hluboké a bezmezné, že přestane chtít hledat jinou jistotu. Dokonce rázně odmítne každou jistotu a ponoří se do slastí naprosté nejistoty, v níž se může cítit milován s pokojem z naděje a odpovídat na tuto nezištnou lásku věrností co nejnezištnější.

Terezie byla určitě ráda, když ji otec Alexis či matka Anna ujistili, že se líbí Bohu. Avšak jediným účinkem těchto ujištění je, že se zabudují do právě popsané důvěry, která přesahuje slova (stejně tak, pokud člověk utvrzený milostí slyší ujištění o své spáse, přijímá jen upokojení, posilující hlubokou a neformulovanou důvěru teologální naděje). Stačí přijmout její chudobnost, osvojit si přísnou věrnost, s níž se od ní člověk neodchyluje a před nesčetnými obavami se nechrání jinak než ponorem do této bezmezné, avšak nevidoucí a nejasné důvěry.

Nyní chápeme, že toto poselství může předávat jak duše stejně pokojná jako matka Anežka, tak ustrašená jako Terezie. Avšak od ustrašené duše zní poselství o smělé a bláznivé důvěře mocněji a je blíže tomu, co chce Bůh říci...





Láska a prostota

Duše, které tuto výzvu neslyší, jejich nečistota vystavuje hrůzám, jimiž se při řeči o pekle a očistci ohánějí jistí kazatelé a za nimi zlý duch. Jakmile člověk sejde z cesty absolutní chudoby, jsou tyto hrůzy dokonale podložené a osvobozením jsou pak jen noci svatého Jana od Kříže. Terezie o tom věděla svoje, cítila, že kolem ní létají dělové koule, a vždy odmítala jakékoli chlácholení ohledně pekla nebo i očistce, jak se mu oddáváme dnes. Slyšela totiž výzvu k jiné cestě a k jiné blaženosti, než že se buď bojíme jako Terezie z Avily, anebo se chlácholíme jako moderní lidé.
/…/
Je nasnadě, že tato cesta je zvlášť provázána s láskou, a to ve dvou smyslech. Na jedné straně člověk takto chudý nebo malý stojí víc o lásku než o charismata, byť je přijímá s radostí (to je nejlepší způsob,jak je k sobě přitahovat). V tomto smyslu se "orlové" mohou stát malými dušemi, jestliže přijmou nejistotu, o níž mluvím, a nebudou dbát na to, co z nich dělá orly (takový byl částečně případ Tereziiných tužeb po mučednictví a můžeme zde najít klíč k jednomu z jejích paradoxů. /…/

Na druhé straně však ke zmíněné chudobě může duši přivést jedině Láska. Nejde totiž jen o pokoru, ale o vědomí, že člověk je milován jakožto chudý, což nejde bez zakoušení tlaku Lásky. Ti, kdo z Tereziina poselství slyší Boha, cítí bláznivou lásku, která se vylévá z břehů a hledá, kudy by se do nich vlila, a nabízejí ji tu nejčistší a nejholejší víru: Abrahámovu, Mariinu; víru bez vnějšího světla, ale rozněcovanou ohněm Milosrdenství. To je citový kořen tohoto přilnutí.

Ti, jejichž pokora je takto zakořeněna ve vnímání Lásky, nejsou jen pokorní, jsou i prostí trojiční prostotou, jež se rozlévá na tvora, který je milován jakožto chudý. Sestra Marie od Trojice říká: Jednou ji (Terezii) při modlitbě zvlášť oslovila pasáž Písně písní, v níž milý říká své milované: "Přívěsky zlaté ti uděláme, s krajkovím stříbrným" (Pís 1,11 ). "Je to divné," řekla mi, "chápali bychom, kdyby jí řekl: `Přívěsky stříbrné ti uděláme, se zlatým krajkovím, nebo přívěsky zlaté zdobené drahými kameny , neboť cenný šperk se obvykle nezdobí obyčejnějším kovem. Ježíš mi dal klíč k této záhadě. Ukázal mi, že zlatými přívěsky se rozumí láska, avšak že mu jsou milé jen tehdy, když je na nich stříbro, to znamená prostota a duch dětství." A dodala celá dojatá: "Kdo slovy vystihne, jakou cenu má pro Boha prostota'? Vždyť jedině ta byla shledána hodnou zvýšit lesk lásky."

Prostota je tedy stříbro, které dodává trojičnímu zlatu takový půvab, že Bůh, protože jej nenalezl v sobě, pocítil potřebu stvořit a nezastavit se ani před bláznovstvím kříže. Tato potřeba má tajemný smysl, ale pouze v souvislosti s Milosrdenstvím. Když vycházíme jen z nitrotrojiční lásky nemá zřejmě žádný, neboť ta ke své dokonalosti nepotřebuje vyjít ze sebe ani stvořit.





Kdo slyší Boží výzvu dát se milovat jakožto chudý a odpoví na ni (mnoho povolaných, ale málo vyvolených), ten se dál může dopouštět mnoha hříchů z pýchy. Avšak pýcha se už nevkrádá do lásky samé, neboť ta se přijetím Boží výzvy stala dokonale chudou. V tomto smyslu je tato cesta jednoduchá: kdo po ní kráčí, je ušetřen strachu, protože se opírá pouze o důvěru lásky. Jinou jistotu odmítá.

Tvoří maličcí zvláštní rodinu, mají v nebesích zvláštní příbytek (jak naznačuje jeden sen Marie od Trojice)? Zdá se mi jisté, že na zemi existuje cesta, kterou lze právem nazvat cestou malých. Ti, kdo se po ní vydávají, mohou doufat (mají doufat), že se vyhnou očistci, a to i když zemřou před koncem své očisty. Řekl jsem to o Terezii a rozumí se proč. Hříchy, kterých se maličcí dopouštějí, "Pána Boha nezarmucují", protože maličcí se díky malosti nemohou v hříchu utvrdit... a ne proto, že nejsou těžké: mohou být těžké, ale Bůh dlouho nepláče nad hříchem těch, kteří ho ihned opláčou a vrátí se k Bohu s větší pokorou, a tudíž s větší láskou. Kdo má takový postoj, nalezl tajemství, jak uniknout Spravedlnosti, která odsuzuje, a dokonce se i vyhnout očistci. A této "cestě" možná něco odpovídá v nebi, kdo ví?





Celopal milosrdné lásce

Pokusme si připomenout, upřesnit a doplnit skutečnosti, které vyžaduje nebo naznačuje úkon obětování sebe jako celopal Boží milosrdné Lásce.

Nejprve odlišme zadostčinění a zásluhu. Činit zadost znamená nabízet Spravedlnosti, která odpouští, utrpení, jež vyvažuje urážku nebo zranění způsobené odmítnutím Lásky. Není-li v nás Láska, po urážce může následovat jedině trest, uložený Spravedlností, která odsuzuje. Zato jakmile Lásce otevřeme srdce, trestání už nepokračuje a Spravedlnost už neodsuzuje, ale chce, aby člověk sdílel zranění způsobené Lásce: to je napravování (nebo zadostčinění, jde o totéž). Ježíš to učinil dokonale, k jeho Zadostučinění už nelze nic přidat.

Avšak v běžném jazyce (Tereziině nebo jejího okolí) zmínka o Kristově spasitelském činu navozuje představu lásky, která k němu vedla, a také pojmu zásluha. Utrpení je totiž, stejně jako modlitba, vzácný dar Bohu. Dar se dává ve vší nezištnosti. A Bůh se rozhoduje, že na něj odpoví zázraky a milostmi. Může nás jimi obdařovat tak jako tak, avšak chce to činit jako odpověď na dárek od tvora: a právě to znamená slovo zásluha.

Ježíš se zasloužil nekonečně, avšak k jeho nezištnosti může každý tvor přidat další nezištnost, není důvod, proč přestat. A každé odmítnutí této nezištnosti je zraněním nebo urážkou, jež lze ovšem "napravit" přijetím milosti místo toho, kdo odmítá.

Terezie znala a schvalovala tuto logiku záslužného a nezištného odčiňování. Zvlášť se do ní vpravila, když ji po Vánoční milosti Ježíš vyzval, aby zachycovala kapky jeho krve a rozlévala ji na duše. Opakuji, že zde jsme plně v logice lásky, která odčiňuje tím, že přijímá a dává. Tato logika může vyvrcholit tím, že duše nabídne samu sebe: v přijímání a dávání půjde až do krajnosti, nebude už obětovat to či ono, dokonce ani utrpení, ale obětuje sebe, úplně cele. Terezie tuto logiku plně přijímala-i s nebezpečím scestného pojetí Hněvu a Spravedlnosti, která odsuzuje, před nímž se musíme pečlivě chránit.

V pozadí celé této logiky lásky je tušení Milosrdenství, které nám ji předkládá: nejprve nám Milosrdenství dalo Krista, pak my obětujeme utrpení, pak sami sebe a tak dále. Avšak aby se někdo mohl obětovat, musí být nejprve očištěn natolik, že dosáhne rovnosti lásky. Kdyby se v oběť nabídla neočištěná duše, byla by to domýšlivost. Marie od Nejsvětějšího Srdce to dobře věděla - a tyto věci vůbec neměla ráda /.../

Jenže Terezie posune představu předložení a oběti k celopalu, a od celopalu k milosrdné Lásce. Duše, které se předkládají v oběť, musejí být soleny ohněm: proč ne ohněm Milosrdenství? Proč čekat, až bude člověk čistý, proč se neobětovat hned, ne jako dar velké hodnoty (nemáme žádnou hodnotu, ani jako maličcí, ani jako hříšníci), ale jako palivo pro Milosrdenství, které se chce šířit-ne do čistých srdcí, jež může vytvořit jen ono samo, ale do srdcí nečistých a žalostných, do slabých a nedokonalých duší, které se poté stanou obětmi čistými a neposkvrněnými?

Chceme-li shořet v ohni Milosrdenství, zprostí nás to potřeby být čistí, poněvadž nás očistí sám celopal. A jdeme daleko dál i v oběti, protože celopal je nad každé odčiňování: Ježíš a Maria trpí a umírají, neboť v nich plane oheň, avšak ještě víc dávají tím, že se jím prostě nechávají spalovat.

Nuže, to vše je skryto v Tereziině intuici. Jak už jsem se o tom dost napovídal, vede nás k tomu, abychom oběť kříže nahlíželi jako celopal. Pokud Terezie netřeští, pokud ji 9. června 1895 opravdu vedl Duch svatý, jsou Ježíš a Maria první celopaly milosrdné Lásce.

Z úvodního prohlášení Úkonu obětování je jasně znát, že Tereziino povolání je více apoštolské než kontemplativní: Toužím tě milovat a působit, abys byl milován, pracovat pro oslavu církve svaté zachraňováním duší na zemi a vysvobozováním duší trpících v očistci (str. 256).

Potom chce Ježíše potěšovat za nevděk zlých lidí a obětuje se Lásce, aby napravovala odmítání vzpurných svobod a přijímala takto odehnané milosti. Pak říká: "...prosím tě, abys mi odňal svobodu tobě se znelíbit...", čímž se asi vrací k předsevzetí ze svých tří let. Nato evokuje chyby, které Boha nezarmucují, pády ze slabosti, z nichž se rychle pozvedne, neboť na ní spočívá Boží pohled a neustále ji očišťuje.

To zvlášť platí od přetvořujícího sjednocení z 9. června, avšak platilo to vždy. Vztah důvěry s Bohem, umožněný malostí schopnou ihned litovat a utéci se do Božího milosrdenství, je opravdu klíčem k cestě dětství. Kdo po ní jde, předem prožívá dokonalou lásku, která vyhání strach, protože i když je ještě nečistý, opírá se pouze a jedině o Lásku. Účinkem je slepá důvěra a rychlé obrácení, k němuž vedou pády ze slabosti. Takto lze nermoutit Boha dokonce ještě předtím, než se člověk stane "svatým".

Potom Terezie zmiňuje stigmata. Je nespravedlivé, když v tom vidíme zbožné říkání, avšak Úkon obětování bývá, běda, zařazován do tohoto žánru. Protože Terezie od sebe vždy instinktivně odháněla mimořádné milosti, musíme to, co bylo podstatou jejího vnitřního života, považovat za obecně platné zákony: touhu po mučednictví, intuici celopalu a touhu po stigmatech na nebesích, která předpokládá tušení možnosti neviditelných stigmat na zemi a toužení po nich.

Nyní přejděme k námitce sestry Marie od Nejsvětějšího Srdce, která prohlásila, že její touhy po mučednictví není schopna sdílet. Je Tereziina odpověď přesvědčivá?

Ujišťuji vás, že kdybychom měli společně podstoupit mučednictví v tom rozpoložení, v němž jsme teď, vy byste měla velkou zásluhu a já žádnou, ledaže by mne Ježíš chtěl změnit (LT 197, 17. září 1896).

Je to zbožná nadsázka pokorné duše, která neví o svém pokladu? Cožpak Jan od Kříže neřekl, že po duchovním sňatku je nejmenší úkon lásky záslužnější než vše, co bylo vykonáno před ním? Terezie dospěla na tento stupeň planutí, Marie je od něj ještě daleko. Kdyby tedy měly podstoupit mučednictví, daleko více zásluh by získala Terezie. A brzy to dokáže, neboť podstoupí pašije, započaté o Velikonocích.

Ano, jenže v nebi už láska nezískává zásluhy, stejně jako utrpení v očistci. Záslužná láska je ta, která bojuje a přináší Bohu dárky..., které mu už nemůžeme dát, když jsme dobojovali, ať už trpíme v očistci nebo planeme v nebesích v rovnosti lásky. Jenže jsou na zemi chvíle, kdy boj jako by ustal, a reálně ustává. I v těch získáváme zásluhy, neboť patří k našemu stavu bojovníka. Získáváme jich však mnohem méně než v momentech prudkého boje a holého dání: Kristus získal méně zásluh na hoře Tábor než v Getsemanech. Dal tam Bohu méně, bylo to méně "záslužné", chcete-li, aby si slova zachovala určitý obsah. Když se nebesa přiblíží zemi, Bůh nám dává víc..., avšak my jemu méně.

Této zákonitosti si byla Terezie jasně vědoma: její teologie byla dokonale přesná. Když Jan od Kříže mluví o úkonech lásky v přetvořujícím sjednocení, dobře ví, že extáze je méně svobodná a méně záslužná než boj..., podobně jako v nebi si už nezískáváme zásluhy. Kdyby Marie od Nejsvětějšího Srdce s bolestí a bez nadšení přijala Boží vůli, přiblížilo by ji to nekonečně záslužným momentům, v nichž sama Terezie poznala boj tohoto druhu. Naopak, v třeštivém bláznovství tužeb, které Marii vyváděly z míry (je jimi "posedlá jako zlí lidé špatností"), dává Bohu méně, než od něho přijímá. Je blíž nebi, avšak získává méně zásluh.

Terezie je tedy rozpolcena mezi touhu po nebi (která není touhou po zásluhách) a touhu po zásluhách (která není touhou po nebi). Ke sloučení dojde ve smrti láskou, ale to Terezie zatím nechápe: vidí je spíše ve světle Nanebevstoupení než Golgoty. Když pozná utrpení, které ji zaskočí natolik, že si i ona málem přeje, aby se tento kalich od ní vzdálil, pochopí a sama řekne, že smrt láskou může být nanejvýš záslužná, protože vedle nebeských tužeb, jimiž byl Ježíš stravován, je boj, chudoba a úpěnlivé prosby v Getsemanech. Zde je vrcholná fáze smrti láskou, ale i záslužností, v níž se dostává po bok (ale plná ohně) rozpačité a zdrcené sestře Marii od Nejsvětějšího Srdce./…/





Láska a misie

V kapitole Dějin duše o povolání lásky jsme viděli, že Tereziina prostota nevylučuje vysoké a neslučitelné tužby. Je totiž zabudována tak hluboko, že je lidskému pohledu těžko přístupná, a dovoluje tedy jemná vnitřní pnutí, která mohou povrchního pozorovatele mást. V době, kdy Terezie píše rukopis pro Marii Gonzágu (červen 1897), ještě hlouběji prožívá povolání lásky z 8. září 1896. Nejprve připomíná svou velkou zkoušku, avšak pak se dá strhnout k líčení své touhy zvěstovat, kterou matka Gonzága dokonale chápe: vždycky jsem myslela, že kdyby mě Ježíš neodnesl rychle do nebe, připadl by mi osud Noemovy holubičky. (...) Letěla bych hodně daleko, hodně daleko, k břehům nevěřících, a nesla s sebou olivovou větvičku. Moje matko, touto myšlenkou má duše rostla, ona mě povznášela nad všechno stvořené (str. 210). Hned poté však připomíná bolestivá odloučení, která k takovému povolání patří. Pouze kvůli nim chce ještě rychleji odletět do nebe, neboť: "teprve v nebi bude spojení úplné a věčné" (str. 210).

Pod tlakem tohoto odloučení a nutnosti překonat je, by se nejen ochotně stala vyhnankyní uprostřed neznámého lidu, ale souhlasí i s něčím "mnohem trpčím", a sice s vyhnanstvím svých sester. Zde upřímně doznává svou slabost. Vidíme, o jak složitou osobnost jde: na jedné straně prohlašuje, že nelituje svaté, kteří trpí, ale na straně druhé míní, že duše matky Anežky "tak citlivá, tak jemná, není stvořena k tomu, aby žila mezi dušemi, které jí nemohou rozumět" (str. 210). Proto ta bouře v jejím srdci, jíž Ježíš "neporučil". Terezie je ochotna trpět až k smrti zármutkem (a patrně už ne láskou). Ježíš jí z tohoto kalicha dává jen ochutnat a pak jí ho odejme, avšak za několik měsíců tato muka začínají znovu, tentokrát v souvislosti s možným odchodem Celiny a sestry Marie od Trojice. Pokaždé je to stejná bouře, avšak v hloubi srdce jí zůstává klid a pokoj.
Nato Terezie velebí poslušnost. Doznává, že u tak neslučitelných tužeb ji láska nestačí zprostit obavy z omylu. Leč nemysleme si, že v jejím pokoji měla poslušnost poslední slovo.

Tereziin pokoj vycházel z větší hloubky, než aby musela mít takovou pojistku. Podle toho, s čím se svěřila sestře Marii od Trojice, by se bez ní obešla:
Kdybych nebyla přijata na Karmel, byla bych vstoupila do Útulku, abych tam žila mezi ubohými "kajícnicemi" neznámá a opovržená. Považovala bych za štěstí, že jsem v očích všech taková a že mohu být svým družkám apoštolkou, říkat jim, co si myslím o milosrdenství dobrého Boha... –Ale jak byste skryla svou nevinnost před zpovědníkem? - Řekla bych mu, že jsem ve světě vykonala generální zpověď a že mi bylo zakázáno ji opakovat.

Je jasné, že takové povolání jí nemohlo dát hmatatelné bezpečí poslušnosti, byť se představeným samo sebou podřizovala. Takové bláznovství totiž nelze nařídit, lze je jen umožnit, nebo lépe k němu povzbuzovat. Bez takové pojistky se tedy musela obejít, a tak bláznovství jejího pokoje bylo možná ještě větší než bláznovství jejích tužeb po mučednictví./…/





Tereziino poselství hříšníkům

Kdyby Terezie byla jednou z prostitutek v azylovém domě, určitě by nezemřela láskou Paésiinou rychlostí, Není to program, který má na mysli ve svých posledních textech, než jí j padá tužka z nemohoucích rukou. Neevokuje smrt láskou, ale život obdobný životu svých sester nebo novicek: z velkých hříšnic se postupně stávají malé duše.

Takoví hříšníci nemohou být z návyků, zděděných zátěží, ani z neřestí ze svých temných dob vysvobozeni ze dne na den. Proto pro ně duchovní autoři, na prvním místě Jan od Kříže, mají nesmírně tvrdý výstup na horu Karmel a nám známé očisty. Terezie ani nepomyslí, že by jich měli být ušetřeni. Ale , tereziánská teofanie pozměňuje průběh těchto očist, neboť vede k šílené důvěře a lásce, které se v duších rozhoří, přestože z nich ještě nezmizely neřesti. Proto vidím v Dějinách duše i výzvu pro narkomany, zoufalce, sebevrahy, jichž je 20. století plné. Bůh na ně shlédl a poslal jim Terezii.

Připomeňme si, že tereziánskou teofanií nazývám odhalení Božího tajemství, k němuž člověka může s různou hloubkou a nenápadností přivést prostá četba Dějin duše. V nejpříznivějším případě se po tomto osvícení o Bohu čtenář ponoří do Božího milosrdenství. Pak s Frossardem pozná jeho sladkost a nevinnost a shledá, že nadto prahne po lásce tvora a po vztahu s jeho nicotou, což znamená (přijme-li tvor toto poselství celým srdcem a stejně tak na ně odpoví) okamžité nasměrování ke smrti láskou.

Duše, které uposlechnou Tereziina poselství, proto ještě nebudou schopny bezprostředně vejít do rovnosti lásky. Budou muset podstoupit různě dlouhou a různě tvrdou očistu. Ale myslím, že z jejího plodu se mohou těšit už předem. Ze zorného úhlu ducha dětství příliš nesejde na tom, zda nicota stvoření si věnem přináší chudobu zázračně uchráněné nevinnosti, anebo chudobu přirozenosti rozložené hříchem. To vše je vedle bláznovství Božího milosrdenství druhotné - i vedle bláznovství ducha dětství, jež je odpovědí na pozvání utonout v Boží sladkosti. Ať už je stvořená prostota hříšná nebo nikoli, její stříbro se potopí tak hluboko, že vše ostatní připadá jako drobnost.

„Ano, cítím to, i kdybych měla na svědomí všechny hříchy, které lze spáchat, šla bych, se srdcem zkroušeným, a vrhla se Ježíši do náruče. (...) Ne proto, že Pán Bůh svým milosrdenstvím předešel a ušetřil mou duši od smrtelného hříchu, ne proto se k němu pozvedám s důvěrou a láskou!“ (str. 249).

To jsou poslední slova Dějin duše: od dětství přijímaná teofanie Milosrdenství nutí Terezii k takovému ponoru do sladkosti přijaté a dokonce šíleně toužené intimity, že přítomnost nebo nepřítomnost nejtěžších hříchů na tom nic nemění...

Opravdu nic nemění z hlediska všeurčujícího hnutí, jímž se na toto osvícení o Bohu odpovídá. Pak říkám, že této teofanie se může dostat hříšníkům a že ještě dlouho po ní zůstanou hříšníky: nikoli v rovině hlubin, v nichž se přijímá, ale v rovině zátěží a neřestí, které mohou dál a dlouho ovlivňovat chování duše, jež se díky Tereziinu poselství stala malou, avšak zůstává dál žalostně hříšnou.

Právě v tomto momentě dostává svou plnou sílu rozdíl mezi výtahem a schodištěm: tito hříšníci osvícení milostí, která nemá nic společného s kvietismem, jitřivě sladkou milostí, jež jim trvale láme srdce, neúnavně a bolestně pozvedají nožku na první stupeň schodiště k rovnosti lásky, k vrcholku, na nějž nepřestávají patřit, protože tato teofanie jim ho postavila před oči a vložila v ně touhu po něm. Možná tak činí už dlouho, a stále ne a ne vystoupit na první schod... Přesto se ho znovu a znovu pokoušejí zdolat. Ne proto, aby se na něj dostali svou silou (vždyť takové úsilí by se rychle stalo marným), ale protože chtějí dát najevo, z jaké hloubky jde jejich "ano" a jak velice touží, aby pro ně přijel výtah Božího milosrdenství.

Z obezřetnosti, která z toho vyplývá, a také z pastoračních důvodů už o těchto, troufám si říci, privilegovaných hříšnících neuvedu více. Chtěl jsem jen poukázat na tento princip a na možnost takové situace. Možná je vzácná, neboť "kde najít opravdovou chudobu ducha?" Možná i ti, kdo se prohlašují za Tereziiny učedníky a upřímně věří, že jsou malými dušemi, často vnímají toto poselství a tuto teofanii v nedostatečné plnosti. V této věci si nesmíme dělat iluze, ale vyprošovat si velké světlo.

Zato však není nutné vědět, nakolik tyto duše ještě zůstávají hříšné a zatížené determinismy, ba i nevědomostí a temnotami, které jim způsobily minulé hříchy. Pro zmíněnou obezřetnost a pastoraci je určující jen Tereziino neobyčejně ostré odlišení (které podobno meči Božího slova odděluje sféru duše a sféru ducha) mezi sebemenším proviněním z vědomé pýchy, i lehké - a těžkými proviněními ve všech oblastech, kde je omlouvá tíha porušeného těla, a milosrdná Boží spravedlnost to dobře vidí. Těmto hříšníkům by se pak mohlo říci totéž, co Terezie řekla Celině: Měla byste se radovat, že jste padla, neboť padnout bez urážky Boha by se mělo i úmyslně, aby se člověk pokořil

Ovšem pozor! Je-li duše ještě málo osvícená Tereziiným, poselstvím, zvedne se v ní pýcha a pospíší si tyto viny omluvit; tím více ty, které jsou méně vážné. Zde by byla Terezie zcela jistě nemilosrdná. Obezřetnost, o níž mluvím, i příslušná pastorace toho musejí dbát. Nejde o to, abychom se omlouvali poukazem na slabost těla nebo na Boha, který toho zase tolik nežádá nebo který snadno promíjí, ale o to, abychom bez ustání sténali, připojili se k nevýslovným stenům Ducha svatého, jež se nám budou stále hlouběji zařezávat do srdce..., ale činili tak se slepou a šílenou důvěrou, v níž by nás tereziánská teofanie, pokud jsme ji přijali celým srdcem, měla zabydlet natrvalo..., stejně jako do André Frossarda vložila jeho teofanie úžas a díkůvzdávání, z nichž nikdy nevyšel.


Zkratky:
VS – Vstupuji do života, vydalo Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1992
DE – Poslední rozhovory (v češtině zatím nevydáno)


* Kvietismus byl směr mystické teologie v románských zemích v 17, století. Dokonalost spatřuje v čistě pasivní niternosti, v nezištné, zcela odevzdané lásce k Bohu, z níž je třeba odstranit každou aktivitu a každý vlastní zájem o spásu. Na základě toho se aktivní askeze, ústní a prosebná modlitba a nemystické meditace více či měně odmítají. Kvietismus byl zavržen r. 1687 Inocencem XI. a roku 16991nocencem XII.


***

Se svolením převzato z knihy: Vybírám si všechno, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství