Zamítnutá milost (František X. Halas)

ČEŠTÍ DEMOKRATÉ, SLOVENŠTÍ KATOLÍCI A ČESKOSLOVENŠTÍ KOMUNISTÉ V ZÁPASE O OSUD JOZEFA TISA
Jozef Tiso během svého života příliš nepřispěl k utváření dobrých vztahů mezi Čechy a Slováky. Ale stín, jejž na poměr mezi oběma národy vrhla jeho politická činnost ve funkci předsedy slovenské vlády a zejména prezidenta Slovenské republiky, je takřka zanedbatelně malý ve srovnání s obrovským poškozením vztahů mezi Čechy a Slováky, za něž nelze vinit jeho samého, ale jehož příčinou se staly důsledky Tisova předešlého politického působení, tragické pro něho i pro mnohé další. Doslova katastrofické následky pro tyto vztahy totiž mělo odsouzení bývalého slovenského prezidenta k trestu smrti a zejména jeho poprava 18. dubna 1947 a některé okolnosti, jež ji provázely.

U této události, která je v jistém smyslu klíčová pro utváření dalšího poměru mezi oběma národy a v každém případě jej hluboce negativně ovlivnila, se musím zastavit a pokusit se ji z několika stran osvětlit. Předesílám, že ji budu probírat především z hlediska jejích účinků, aniž budu do výkladu vnášet morální aspekty. A protože v důsledku toho by se mohlo aspoň některým čtenářům to, co následuje, jevit jako poněkud bezcitné, ne-li cynické, uvedu, že patřím k těm, kdo mají silné pochyby o mravní oprávněnosti trestu smrti, zejména je-li ukládán za tzv. politické zločiny. Ale zároveň jako historik dodám varování před anachronním hodnocením jednání lidí žijících v podmínkách a atmosféře údobí, jež následovalo po hrůzných letech 2. světové války, jinak řečeno poukaz na to, že Tisovy současníky nelze posuzovat podle měřítek platících v demokratickém státě, jenž trest smrti jako takový zrušil.

Přímo ke kořeni problému důsledků Tisovy popravy se pokusím čtenáře uvést citátem z jednoho dokumentu, jehož délku ospravedlňuji vedle velkého významu svědectví, které se v něm podává, také okolností, že jde o dokument dosud (pokud vím) nepublikovaný. Jde o dopis, který napsal chargé d'affaires československého vyslanectví u Svatého Stolce, dr. František Schwarzenberg 27. dubna 1947 přednostovi církevního oddělení na pražském ministerstvu zahraničních věcí, dr. E. Jelenovi.

František Schwarzenberg věnuje nastalým i předpokládaným účinkům provedení rozsudku smrti nad bývalým slovenským prezidentem celou první stranu šestistránkového listu a v řadě pasáží se k věci vrací i dále probíraje zejména otázku, jak asi smutná událost z 18. 4. 1947 ovlivní budoucí jednání o vzájemných vztazích mezi Vatikánem a Československem. Tyto úvahy československého diplomata jsou sice samy o sobě pozoruhodné, ale vzhledem k dalšímu historickému vývoji politické situace v jeho zemi, kde se již brzy měli chopit vlády komunisté, se Schwarzenbergovy předpoklady o příštím vývoji jednání změnily v nesplněná a dlouho nesplnitelná přání. Proto je lze pominout a omezit se na citaci začátku dopisu, který probírá reakce, jež vzbudilo vykonání rozsudku ve vatikánských kruzích: V prvé řadě: Tiso, či lépe řečeno zamítnutí Tisovy žádosti o milost. Odsouzení samo zde totiž považovali za věc samozřejmou a teprve zamítnutí jeho žádosti o milost vyvolalo konsternaci.

Navenek je tato věc patrně odbyta kratičkým komentářem v Osservatore Romano. Více se asi o tom mnoho mluvit a psát nebude, pokud u nás doma o tom nevznikne hlučnější diskuse.

Hluboký zvrat však nastal v názoru, který si zde o nás utvořili. Oni totiž v zamítnutí Tisovy žádosti o milost nespatřují ani tak špatnost jako spíše hloupost. Une gaffe (tak to označil velvyslanec Charles-Roux, se kterým jsem o věci hovořil). Počítají zde s určitostí, že u značné části Slováků toto prezidentovo rozhodnutí vyvolá citový, podtrhuji: citový odklon
1) od prezidenta Beneše,
2) ode všeho, co přichází z "Prahy':
3) od myšlenky společného státu.
(Oni si zde totiž ještě nezvykli vážně počítat se slovenskými komunisty.)

Ti, kteří zde hájili, že prezident Beneš vyniká politickou prozřetelností, dobrou vůlí a smířlivostí (např. Micara, Marmaggi), mají skoro pocit, že byli usvědčeni ze lži. Mrzí je to více než ty druhé. Táží se, jaký as nesmírně silný tlak mohl vyvolat rozhodnutí, jehož katastrofální následky musely prý být prezidentu Benešovi známy. Chtějíce tedy krýt Beneše i své dřívější tvrzení jsou nuceni připustit úplnou naši nesamostatnost. (Konec citátu.)

Pokud jde o postoj Vatikánu k popravě Jozefa Tisa, lze doplnit obraz, který o něm podává Schwarzenbergův dopis, už pouze údajem, že mezi těmi, kdo intervenovali u prezidenta Beneše ve prospěch slovenského kněze a politika, byl vcelku pochopitelně také zástupce Svatého Stolce, že však intervence sama se dá charakterizovat jako zdrženlivě diplomatická*.

Než přikročím k dalšímu rozboru Schwarzenbergových údajů o vatikánském postoji k Tisově případu, musím předeslat aspoň stručný popis sledu událostí, jejichž vyústěním bylo provedení rozsudku smrti. Proces, jenž mu předcházel, se konal v Bratislavě ve dnech 2. prosince 1946 - 15. dubna 1947, kdy senát, jemuž předsedal JUDr. Igor Daxner, odsoudil Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského (in contumatiam) k trestu smrti provazem. Tisův obhájce podal neprodleně žádost o milost, o níž jednalo nejprve pětičlenné předsednictvo Slovenské národní rady. Hlasování o návrhu udělení milosti, jenž měl být předložen prezidentu Benešovi, dopadlo nerozhodně, když dva komunisté hlasovali proti a jeden ze tří poslanců demokratické strany (podle některých zpráv už tehdy tajný agent komunistické bezpečnosti) se zdržel hlasování. Rozhodnutí o návrhu milosti bylo takto přesunuto na bedra pražské vlády. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina se sice rozhodně postavil proti tomu, aby o této - z národnostního hlediska tak nesmírně citlivé otázce - rozhodovaly ústřední orgány namísto slovenských: vždyť Slováci, jak říkal, si vydobyli autonomii přece právě proto, aby mohli sami nezávisle řídit své vlastnízáležitosti. Ale Drtinovo stanovisko, že problém je nutno řešit ne v Praze, nýbrž na Slovensku, podpořili pouze ministři, kteří patřili k lidové, národně socialistické anebo demokratické straně, takže vzhledem k nepřítomnosti ministra Šrámka na schůzi vlády dopadlo také hlasování o Drtinově návrhu nerozhodně. Předseda vlády Klement Gottwald, jehož stanovisko se dá shrnout cynickým výrokem, jejž na adresu J. Tisa pronesl při jiné příležitosti a jenž zněl: "Ten chlap musí viset", využil poté svého práva rozhodnout při patovém hlasování sám a nařídil nové hlasování, tentokrát o doporučení anebo nedoporučení návrhu na milost pro Tisa prezidentu republiky československou vládou. Při tomto druhém hlasování se Drtina a jeho druhové z národně socialistické strany připojili k odpůrcům návrhu a vláda jej tedy nedoporučila. Prezident Beneš potom v důsledku tohoto stanoviska vlády milost nepodepsal, ať už ho k tomuto kroku vedl nedostatek odvahy postavit se proti rozhodnutí vlády anebo důvody jiné, jež mohly sahat od respektu k ústavním zvyklostem až k osobní nepřízni vůči odsouzenému.

Dramatický průběh třídení, které uplynulo mezi rozsudkem a jeho výkonem, popsal velmi podrobně ve svých pamětech protagonista událostí Prokop Drtina a jeden detail jejich textu ukazuje, do jaké míry tento český demokratický politik při veškeré své snaze brát ohled na slovenskou národní specifiku velmi špatně chápal slovenskou realitu. Hloubka jeho neporozumění, v němž Drtina nebyl mezi českými demokraty zdaleka osamocen, před námi jakoby v bleskovém osvětlení vystoupí ve výroku, jímž v pamětech komentuje rozhodnutí národních socialistů hlasovat proti návrhu na milost. Vycházeje ze skutečnosti, že jeden z rozsudků bratislavského senátu byl vynesen v nepřítomnosti odsouzeného, bývalý ministr spravedlnosti píše: ,,Kdyby z těchto dvou mohl být popraven jeden, pak jsme měli možnost rozhodnout se pro popravu méně populárního Ďurčanského a bylo by pro nás snazší Tisovi život darovat. Objektivně tedy Ďurčanského nepřítomnost Tisovu situaci velmi ztížila. " Na těchto slovech není zarážející ani tak neúčast, s níž Drtina hovoří o odnětí jednoho anebo dvou lidských životů (to je vysvětlitelné, jak jsem řekl, zjitřenou atmosférou doby), jako spíše to, že rozdíl mezi oběma odsouzenými redukuje na stupeň jejich popularity, zatímco v jeho úvaze chybí jakékoli rozlišení mezi tím, co znamená poprava politika, který buď je anebo není zároveň katolickým knězem, který buď je anebo není hlavou státu a tedy symbolem státnosti. Klást na touž úroveň popravu Tisa a Ďurčanského bylo tedy vrcholem politické zaslepenosti a pozoruhodným projevem nedostatku citlivosti vůči tomu, co hýbalo v Drtinově době Slovenskem.

Komunisté opět odhadli lépe situaci než jejich demokratičtí protivníci a velmi dobře si uvědomili, jak velký politický přínos pro jejich snahu o uchopení moci představuje provedení rozsudku nad bývalým slovenským prezidentem: tento akt totiž nutně vrážel klín mezi české a slovenské odpůrce komunistů. A na tomto místě je třeba připomenout poslední větu z citovaného Schwarzenbergova listu a pokusit se o rozbor oprávněnosti názoru vatikánských představitelů interpretujících Benešovo rozhodnutí o zamítnutí milosti jako příznak toho, že československý prezident již nemůže rozhodovat podle vlastní vůle, jinak řečeno, že Československo se již zcela octlo ve vleku Sovětského svazu.

Jestliže takový názor snad přeháněl, pokud šlo o faktický stav pozice československé demokratické reprezentace v dubnu 1947, rozhodně nanejvýš přesně vystihoval situaci aspoň v tom směru, že nedostatek odvahy rozhodně se vzepřít komunistickému nátlaku ve věci milosti pro Tisa byl jasným příznakem rychle postupujícího vyklízení pozic demokracie před nastupujícím komunismem. Případné udělení milosti Tisovi bylo možná poslední příležitostí účinně tomuto nástupu čelit, snad předposlední, pokládáme-li za okamžik, kdy bylo dopředu odzvoněno svobodě v Československu, ústup před sovětským nátlakem ve věci Marshallova plánu.





RŮZNOST SITUACE V ČESKÝCH ZEMÍCH A NA SLOVENSKU A NEDOSTATEČNÁ KOOPERACE DEMOKRATICKÝCH SIL

V každém případě bylo zcela v logice věcí, že zaslepenost, kterou projevili čeští demokraté, když se měli orientovat ve slovenské situaci v případě boje o milost pro J. Tisa, nalezla své pokračování ve vlažnosti podpory, kterou poskytli koncem roku 1947 předáci českých nekomunistických stran slovenské demokratické straně proti útokům Noskovy komunistické Státní bezpečnosti. (Snad proto, že čeští demokraté nebyli s to prohlédnout pokrytectví komunistů, kteří opatření, jež slovenskou demokratickou stranu zcela ochromila, odůvodňovali právě nutností boje proti tzv. ľuďáckému podzemí.) Hořelo u sousedů a čeští demokraté nevěděli, že musí hasit, nemá-li požár vzápětí postihnout jejich vlastní dům... Jak se stalo záhy poté, v únoru 1948. A když se Prokop Drtina ve svým pamětech několikrát s velkou bolestí a hořkostí vrací k otázce, proč Edvard Beneš navzdory všem svým předchozím slibům ustoupil 25. února 1948 před Gottwaldem, jen velmi těžce se propracovává k poznání, že prezidentovo selhání toho dne bylo logickým završením celé Benešovy poválečné politiky. Ale že kus viny na tomto definitivním selhání měla také role, kterou československý prezident sehrál v případě odmítnutí milosti J. Tisovi, to Drtinovi uniklo i z odstupu let, po nichž se při psaní pamětí vracel k příčinám porážky demokracie ve své vlasti.


* Srv. k tomu odstavec věnovaný intervencím v Tisův prospěch ve Vaškově Neumlčené (op. cit. v pozn. 33), 1., str. 156-157. Vaško zde cituje ze záznamu kancléře J. Smutného o audienci diplomata pražské intemunciatury, Mons. Fomiho u prezidenta Beneše, jakou formou přednášel tento zástupce Vatikánu žádost o milost pro Tisa: Fomi "dostal příkaz, aby tlumočil panu prezidentovi prosbu Svatého Stolce, ne tedy papežovým jménem. Svatý Stolec nechce žádným způsobem ztěžovat výkon spravedlnosti a k tomuto zákroku jej vede jedině hledisko lidskosti a dobrotivosti. Svatý Stolec chce mít klidné svědomí. že učinil vše, co bylo v jeho moci." Na závěr své demarše Mons. Fomi ujistil prezidenta, že "Svatý Stolec, ať se stane cokoli, se neodchýlí od dosavadní linie ve svém vztahu k Československu. "


***

Se svolením převzato z knihy Neklidné vztahy, kterou vydalo Nakladatelství Trinitas.