Žít jako křesťan (KGI 15)

Křesťan – realista
Poslední instance svědomí
Přikázání překonána?
Osvobozeni ke svobodě
Modelový případ Kristus

„Zda Kristus žil,
to pro nás není otázkou;
chceme vědět,
kde jsou křesťané
a co činí křesťané?“
(jeden marxista)

Text k titulní fotografii:
Kam to jede? Kde je můj cíl? Počkat, co přijede? Přihlížet, jet, naskočit do jedoucího vlaku? Užívat života jako nějakého výletu? Nebo ho pokládat za práci, kterou musím udělat, – a poté odpočinek? Žít jako křesťan: V čem to spočívá?

Žít jako křesťan
Dnešní člověk myslí realisticky, chce skutečnosti a události. Věří jen tomu, co vidí. Všechno musí kriticky přezkoušet. Boha nemůžeme vidět, Kristus žil před téměř 2000 lety. Ale vidět můžeme lidi, kteří v Boha věří, kteří nesou jméno Kristovo. Na nich chce dnešní člověk vidět, co obnáší život s Kristem.
Podle statistik jsme „křesťanský národ“. Statistika ovšem neuvádí, kolik lidí v naší zemi bere víru opravdu vážně a kolik jich žije jako křesťané. Není víra mnohých opřena už jen o prostředí, tradici a konvenci? Křestní list vytáhneme při svatbě, při narození dítěte nebo smrti příbuzného. „Žijeme v pohanské zemi s křesťanskou minulostí a křesťanskými pozůstatky“ (Karl Rahner). Ale kdy je člověk opravdu křesťanem? Když je pokřtěn a patří k nějaké církvi? Dělá někoho křesťanem pravidelná návštěva kostela? Nebo je člověk křesťanem tím, že se snaží žít tak, jak nám podle víry ukázal Ježíš?

Nové perspektivy
Počátek křesťanského bytí vychází od Boha, je darem. Člověk, který se stane věřícím, se setká s Bohem. Tím se mu otevírají zcela nové dimenze. On není už náhodným produktem slepé evoluce, není zbytečný, bezvýznamný, nadbytečný a libovolný: Pro věřícího člověka není Bůh jen stvořitelem světa, nýbrž taktéž „Otcem“, který zná i miluje své děti. V tomto ohledu dostává mnohé jiný význam. Jeho vztah k Bohu dává životu nové usměrnění, zcela jej mění. Člověk získává jiná měřítka než lidé kolem něj. Co snad dříve vypadalo zmateně a rozporně, upře se na živoucí střed. Život a svět se zjasní. Člověk najednou rozumí mnohem lépe sám sobě, protože vidí souvislosti.

Křesťan – realista
Orientuje se na skutečnost – ale na celou, ne na jeden výřez. Horizont křesťana nekončí u toho, co má zřetelně před sebou; také ne smrtí.
Tento pohled ho nečiní neschopným pro svět, naopak: přichází k hlubšímu úsudku o sobě samém a o světě, ve kterém stojí. Vidí takříkajíc všechno Božím „světovým názorem“, prohlašuje se za solidárního s Božím pojetím světa a člověka. Všechno se pro něj stává „Boží oblastí“ (Teilhard de Chardin), ve které zodpovědně a sebevědomě dále vede dílo Stvořitele. Tak přispívá k rozvinutí a zlepšení světa. Všechno, co hýbe lidstvem – otázka války a míru, viny a odpuštění, společenského pořádku hodného lidí, správného rozdělení bohatství naší Země – všechno posuzuje z tohoto hlediska.
Křesťan tedy nežije jen ze sumy lidských zkušeností. Žije ze setkávání s Bohem. Slyší jej, vidí jej – a podle toho jedná!

Skutečnost vládne
Všechno to zní velmi hezky. Kde se ale setkáme s Bohem, jakým způsobem ke mně promluví, odhlédneme-li od zjevení? V tajuplných vnitřních hlasech, v bleskových osvíceních a jiných mimořádných událostech? – V žádném případě! Většinu toho, co nám Bůh řekl, se dovídáme – jako každý jiný člověk – velmi konkrétním způsobem: prostřednictvím skutečnosti, která nás obklopuje.
Jazykem Boha ve světě jsou záležitosti všedního dne. Člověk nebydlí ve „vzduchoprázdném“ prostoru. Tisíce příčin a následků ho spojují s nesčetnými jinými bytími. Tato skutečnost ho vyžaduje a v ní ho Bůh oslovuje. Na toto všechno má dát přiměřenou, správnou odpověď. To je míněno, když mluvíme o „pořádku stvoření“ nebo o „zákoně přírody“ nebo také o „přirozeném mravním zákoně“.
Základní práva zaznamenaná v Chartě lidských práv jsou katalogem takových poznatků možných pro všechny lidi, a proto také všechny lidi zavazující: neporušitelnost těla a života; právo na svobodu, svobodu pohybu, práci, vzdělání, informaci; právo na manželské společenství, svobodu vykonávání víry a světového názoru. Vyplývají z „přirozenosti“ člověka. Tato přirozenost je chtěná Bohem. Jinak by nás stvořil jinak.
Tyto normy se vymykají násilné moci lidí. Útok proti takovému základnímu právu je proviněním. Církev proto nemůže přenechat otázky základních a lidských práv samotným vědcům, filozofům a politikům. Nenárokuje si jen právo účastnit se diskuse, nýbrž je ochránkyní těchto hodnot a práv existujících již od stvoření.
Rušení tohoto pořádku je vždy atentátem na skutečnost života, odporuje přirozenosti a dříve nebo později se vymstí. následkem jsou škody a katastrofy: nevěra ničí rodiny, potlačování vyvolává agrese a revoluce, bezuzdnost vede k sebezničení, vykořisťování přírody, znečišťování životního prostředí zmenšují naše životní možnosti.
Člověk se chápe jako dosazený Bohem. Proto není ve světě žádným cizincem, nýbrž správcem věrné ruky, správcem, který stvoření Boží pokládá za svou záležitost. Nevěřící si často myslí, že Zemi bere opravdu vážně on sám. Můžeme si ale představit větší zodpovědnost, než když člověk ve všem poznává Boha?
Člověk se – k vlastní škodě – neustále pokoušel sám sebe pokládat za měřítko všech věcí. Všichni známe hesla jako: „Co prospívá lidu, je dobré,“ nebo „Účel světí prostředky.“ S takovými zásadami člověk lehce ztrácí měřítka pro správný životní pořádek a sám si tím škodí. To, co zpočátku vypadá jako zvláštní „láska k světu“, se později často ukáže jako ruina lidské společnosti.
Tím docházíme k důležitému poznání. Pro člověka není vůbec lehké rozluštit skutečnost, ve které žije, a poznat, co se od něj tady a teď požaduje. Naše poznávání mohou zakalit např. společenské nebo hospodářské danosti, ale i individuální slabost a pohodlnost. Snad každý ví, jak těžký může být boj o dobro a jak lehce se skláníme k ospravedlnění. „Co si přejeme, v to rádi věříme.“
Poznání nám umožňují dvě věci: vlastní mravní schopnost úsudku, kterou nazýváme svědomí, a zpráva o Boží vůli ve zjevení Starého a Nového zákona. O obojím se nyní zmíníme.

Svědomí
Vrozený kompas
Každý člověk – ať věřící nebo nevěřící – je schopen rozlišovat mezi dobrým a zlým. Od přírody je nadaný vnímavostí, druhem „etického instinktu“ pro to, co má činit. Tuto vrozenou schopnost nazýváme svědomí (srov. list 3).
Když je před našima očima zneužíváno bezbranné dítě, pak v nás něco spontánně a jednoznačně reaguje: to je sprosté a špatné. Nutí nás to zasáhnout. A když to z chybějící občanské kuráže opomineme, potom nám to dlouho nedá klid.
Svědomí se dá srovnat s kompasem, který nám ukazuje cestu, je jako radarový přístroj, který nám hlásí vzrůstající nebezpečí. Před nějakým rozhodnutím nás nabádá nebo varuje, po činu zažíváme radost nebo tíseň (výčitky svědomí).
V posledních 150 letech byly vzneseny četné námitky proti „přirozené danosti svědomí“. Není to prý žádná vrozená schopnost, nýbrž je to schopnost vytvořená vlastním rodově dějinným vývojem, výchovou a prostředím, a tedy manipulovatelná (Darwin, Nietsche a Freud).
Nikdo nepopírá, že svědomí spoluvytváří, tvoří nebo pomáhá znetvořit mnoho okolností. Když říkáme, že svědomí je vrozené, míníme tím jen všeobecnou schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, ne ovšem všechny pokaždé se měnící obsahy a konkrétní projevy. Dispozici svědomí je možné srovnat s jazykovou schopností. Je společná všem lidem, ale nachází své uskutečnění v různých jazycích.

Písmo svaté a svědomí
V Bibli se to, co nazýváme svědomí, většinou nazývá „srdce“. Tím je míněno, že rozhodnutí svědomí přichází z osobního středu člověka. Není tedy jen věcí rozumu, vůle nebo pocitu, nýbrž přichází z hloubky člověka, z „já“ (srov. Ř 2,14,15).
Protože svědomité rozhodnutí přichází „ze srdce člověka“, protože je v takovém rozhodnutí angažován celý člověk, proto je každý jednotlivec zavázán vůči svému jasnému rozhodnutí svědomí k poslušnosti. A zároveň je toto rozhodnutí nedotknutelné pro každého dalšího člověka. Svědomí je poslední instance, nad tu již není možné žádné odvolání. Bůh nás nesoudí podle našeho vnějšího konání, nýbrž podle toho, „co jde ze srdce“ (Mt 15,18).

Vytváření svědomí
Rozhodnutí svědomí nemůže nikdo nikomu odejmout, ani církev ne. Protože je to rozhodnutí tak důležité a nevyhnutelné, je nutné vlohu svědomí rozvíjet a pečovat o ni. Při tom svědomí prodělává proces růstu. Rozlišujeme tři stupně: návykové svědomí (bez vlastního úsudku o dobrém a zlém napodobuje dítě rodiče); identifikační svědomí (vnitřní přijetí předvedených norem); dospělé svědomí (posuzuje vzory, hádá se s autoritami a přichází k vlastním zodpovědným rozhodnutím).
Mnoho lidí zůstalo stát na druhém stupni. Také dospělí zůstávají závislými na některých autoritách, bojí se vlastního úsudku a osobní zodpovědnosti. Proto by rodiče neměli od dětí jen něco požadovat nebo jim něco zakazovat, nýbrž pokoušet se vzbudit v nich úsudek o dobrém. Měli by jim ukazovat vnitřní zdůvodnění a posilovat je živým příkladem.
Svědomí se rozvíjí a zraje nejlépe samotnou činností svědomí; tak jako se žák autoškoly naučí bezpečně ovládat auto méně v autoškole než jízdní praxí. Opomíjením, leností svědomí nebo vůbec častým nesvědomitým jednáním se může tato schopnost otupit nebo zcela ochabnout. Neboť člověk se příliš lehce dostane do pokušení změnit úsudek svého svědomí k vlastnímu užitku. – Obráceně se může přehnanou úzkostlivostí rozvinout skrupulózní svědomí, které ve všem a v každém tuší zlo.
Díky psychologii ostražitěji rozpoznáváme také chorobné chybné podoby svědomí. Přehnané pocity viny a strachy z hříchů často nejsou reakcí svědomí na zaviněné selhání, nýbrž výsledkem deformace osobnosti výchovou a prožitky.
Tím nutnější je „hygiena svědomí“. Jako musí být trvalé přezkušován měřící přístroj, tak se musí svědomí trvale orientovat podle měřítek: totiž podle pořádku stvoření a Božího slova. Oboje je obsaženo mj. v přikázáních.
- Darwin byl toho mínění, že svědomí je zaměřeno na vlastní prospěch a zajištění přežití. Odpovídá to vašim zkušenostem?
- Pro Freuda je svědomí produktem a odrazem společensky platných norem a hodnot. Křesťané dříve nazývali svědomí „hlas Boží“. Co na základě vaší zkušenosti pokládáte za „správnější“?
- Jaké výroky o svědomí nalézáte v Bibli: Gn 2,7n.; 4,9n.; Mt 27,3; Mk 14,66?



Normy, přikázání, zákony
Přikázání překonána?
Mnohý, když slyší něco o přikázáních, hned v tom vidí ohrožení své svobody. Je možné, že tuto vnitřní obranu vyvolává výchova, která byla vystavěna jen na autoritářském „ty máš, ty musíš“. Taková reakce by byla dobře pochopitelná. Ve skutečnosti se ale u Božích přikázání jedná o pravidla života, která se zaměřují na štěstí člověka. Nikdo nebude chtít tvrdit, že bezohledné použití moci, lež a krádež, vykořisťování a urážka na cti, vražda a utlačování přispívají k blahu jednotlivce nebo společenství. Přikázání ochraňují hodnoty, bez kterých je lidský život těžko snesitelný; artikulují nepsaný základní zákon chování, které je důstojné člověka.
Přikázání ale nedávají žádná přesná pravidla chování pro každou myslitelnou situaci. Upozorňují vždy pouze na spodní hranici. Nemohou potlačit vlastní lidské rozhodnutí. Otázky přelidnění, genového výzkumu, užívání léku atd. se už nedají zahrnout do přikázání. Požadavky a situace moderní diferencované společnosti jsou tak mnohotvárné, rozdílné a komplexní, že by se společnost musela udusit v bažině zákonů, paragrafů a vyhlášek. Proto zůstává jejich aplikace na jednotlivý konkrétní případ stále otázkou svědomí. Ale přikázání při tomto rozhodování poskytují cennou pomoc. Bylo by proto pochybené chtít přikázání a svědomí postavit proti sobě; neboť v jádru se svědomí shoduje s mravním zákonem vloženým v lidské přirozenosti. Oběma jde o dobro. Oba mají svůj zavazující charakter od Stvořitele všeho pořádku, totiž od Boha – ne ale z praktického chování většiny lidí. Proto se nikdy nemůže stát špatné dobrým proto, protože to mnozí nebo všichni konají.

Lidské předpisy a zákony
Od božích přikázání odlišujeme ustanovení a požadavky, které byly vytvořeny lidskou autoritou – státem, církví. Mají ozřejmovat hodnoty a pořádky, které jsou chráněny v přikázáních Boha a vykládají je pro každou dobu a kulturu. V mnoha otázkách je totiž svědomí nejisté. Proto je nutné pochopit, když se papež, biskupové nebo svazy laiků vyjadřují k otázkám etiky nebo také k otázkám politického a hospodářského pořádku.
To neznamená, že by církev měla hotové recepty pro všechny otázky života. Také ona musí se všemi svými členy, s nekřesťany – ale také se znalými nevěřícími – stále znovu bojovat o pochopení vůle Boží.
Proto nemají církevní zákony a předpisy stejnou hodnotu jako Boží přikázání, ani potom ne, když jsou vyhlášeny jako vyslovené církevní příkazy (srov. list 23); jsou proměnlivé. Přesto mají zavazující sílu; neboť i to proměnlivé a schopné zlepšení může vyžadovat závažná rozhodnutí. Často se musíme spokojit s předběžnými odpověďmi a musíme mít také odvahu k takové předběžnosti.
Také církevní směrnice nebo příkazy nejsou tedy nikdy náhradou za vlastní rozhodnutí svědomí. To neznamená žádný propouštěcí list, nýbrž větší zodpovědnost.

„Nové přikázání“ Ježíšovo
Život křesťana není otrocká poslušnost liteře zákona. Stále znova existuje nebezpečí, že se ze zákona učiní „zákonnost“. Proti tomu se obracel již Kristus (srov. dopis 5). Ježíš zdůrazňuje, že nikoli následování litery, nýbrž úmysl je rozhodující; hříchem není teprve usmrcení, nýbrž již nenávist, ba bezcitnost. Kdo se ve svém myšlení orientuje jen podle zákona, ptá se: jak daleko mohu zajít, kde začíná povinnost, a kde končí? Kde má zákon díru, kterou bych mohl proklouznout? Tak se mnozí křesťané pokoušejí balancovat na hraně, která leží mezi dobrem a zlem. Sice nechtějí hřešit, ale rádi by sebrali všechno, co ještě není zakázáno. Toto „hraniční myšlení“ je ona „zákonnost“, kterou Kristus odmítá. Je to stanovisko poddaného, otroka, který poslouchá, protože se bojí trestu. Jinak již myslí správce. Už se neptá: Co musím bezpodmínečně činit?, nýbrž: Co mohu činit?
Ještě dále jde ale láska. Ptá se nad to, co je dovoleno nebo zakázáno, ještě po něčem „více“. Dovede podle toho rozlišovat dobré a lepší; pokaždé hledá hezčí řešení, opravdu křesťanskou odpověď. Ne teprve zlo, nýbrž již opominutí dobra hodnotí jako selhání. „Nové přikázání“ Krista proto zní: láska. Zavazuje člověka mnohem více, než je schopno přikázání a zákon; neboť láska nezná žádné hranice. Ona je koncem a naplněním zákona, neboť jej dělá zbytečným (srov. Ř 13,10).

„Osvobozeni ke svobodě“
Teď rozumíme, proč proti sobě Pavel stále znovu stavěl svobodu a zákon. Tam, kde odmítá „zákon“, míní tuto „zákonnost“, nepropaguje ale snad bezuzdnost. Křesťanská svoboda neznamená násilí; neboť násilí člověka zotročuje. Také svoboda zná vázanost. Ale jen jedna vazba osvobozuje člověka dokonce od sebe samého: láska.
Každá svoboda má svou hranici u bližního a jeho prostoru svobody. Jen zdánlivě je svobodný ten, kdo stále dělá, co chce. Neříkáme, že takový člověk je závislý na své náladě, svých pudech nebo svém majetku, na své pýše nebo touze po moci? Právě tito lidé se často domnívají, že jsou svobodní, ale protože na něčem až příliš „visí“, jsou právě proto – „závislí“.

Láska – a čiň, co chceš
Tato „krátká formule“ je špatně chápána, když se domníváme, že se zde nabízí křesťanská víra za „poloviční cenu“ a vyčleňuje se vše, co by mohlo být někomu na obtíž. Augustin tím chtěl říct mnohem více: Kdo miluje Boha (nebo nějakého člověka) od srdce, ten se pokusí udělat vše dobře a správně. Milující není nikdy „minimalista“, který se ptá, co musí bezpodmínečně učinit. Spíše učiní v přílišné horlivosti příliš mnoho dobrého.
Ale je možné i to: Někdo se může snažit plnit Boží přikázání, účastnit se bohoslužby, pomáhat trpícím nouzí – zkrátka jednat tak, jak se to od křesťana všeobecně očekává; přesto snad ještě ani nezačal žít jako křesťan – protože jen dále provádí návyky nebo protože v tom všem hledá jen sám sebe nebo protože jedná ze strachu. Chybí láska. Ale ať plníme příkazy sebelépe, je nepravděpodobné, že z toho vznikne láska (snad ale povede opravdová láska k vyplnění povinností). Kdo tedy zůstane stát u plnění přikázání nebo povinností, mine vstup do křesťanství. Není divu, že nikdy nepozná podstatu své víry, že proto také zůstává neuspokojen a že na své okolí může sotva působit přesvědčivě.
Na počátku křesťanského bytí stojí vědomí přijaté od Boha, že jsme milováni; nejsme sluha, nýbrž přítel, ba dítě a dědic. Ale i přátelství zná řád, i syn zná „vazbu“ na otce – dokonce mnohem těsnější než sluha. Je si vědom, že odpovídá za své dědictví, a přesto je jeho postavení od základů jiné než u poddaného. Protože je dítě Boží, ptá se křesťan také po vůli Boží. Boží věc učiní svou věcí a proto se modlí: Děj se vůle tvá. Proto může Kristus shrnout všechno v tom jednom přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22,36-40). Tady se rovnocenně vedle sebe jmenují: láska k Bohu, k bližnímu, k sobě samému.
Tím je řečeno, že čistý vztah k bližnímu nestačí. Mnozí míní, že jedinou opravdovou bohoslužbou je „praktické křesťanství skutku“. Tak je ale zapomenuta jedna dimenze: chybí Boží láska. Láska ovšem není věcí nekontrolovatelného pocitu, nýbrž spíše vůle. Kdo miluje, ten se pokouší vycházet z druhého, myslet jako on, ten najednou má na druhého čas, mluví s ním.
Na druhé straně nesmí Boží láska nikdy svádět k tomu, abychom přehlíželi člověka vedle nás. Jestliže zbožní navštěvovatelé kostela jsou ve všední den neradostnými lidmi, také v jejich případě polovina chybí; neboť když někdo říká: „Miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí … Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra“ (1 J 4,20).

Buďte dokonalí …
Z této lásky není nikdo vyjmut. Kristus rozšiřuje toto hlavní přikázání také na nepřítele. „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? … Což i pohané nečiní totéž?“ (Mt 5,44 a násl.). V tomto bodě křesťanský požadavek přesahuje to, co přirozeně cítíme jakožto správné a slušné. „Magna charta“ křesťanství, totiž kázání na hoře, stupňuje tyto požadavky až do nekonečna, ba až k nemožnému: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48).
Tento požadavek nesmí zbavovat odvahy, splnit jej nemůže žádný člověk. Ale není to tak také v každodenním životě, že cíle musí být vždy posunuty výše? V okamžiku, kdy člověk dosáhl toho, oč usiloval, touží po něčem novém, co jde ještě dále. Kdyby se spokojil s dosaženým, byl by jeho život planý a bez napětí. Tak i křesťanské poselství před nás staví cíle, kterých nelze dosáhnout, a v tom spočívá jejich dynamika.
Proto je možné pochopit radikální požadavky Krista: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 16,24 a další). Co je podezíráno jako nepřátelství k životu a tělu, se osvědčuje – často již v oblasti zkušenosti – jako povýšení života a životní přínos. Dnešní psycholog v této souvislosti říká: „Jen v míře, ve které se vydáváme světu a úkolům a požadavkům … jen v této míře plníme a uskutečňujeme také sami sebe … Platí, že člověk je sám sebou jen v té míře, v jaké sám sebe přehlíží a na sebe zapomíná.“ (Viktor E. Frankl: Člověk hledá smysl)
Tak se stávají srozumitelnými i „evangelické rady“, které navrhují cestu chudoby, čistoty a poslušnosti, jak se o ni pokoušejí např. v řádech.

Modelový případ Kristus
Křesťanský život nespočívá ve vazbě na mravní kodex, nýbrž na osobu, právě na Krista. Jeho život a jeho slovo jsou orientační body. Mt 4,19 zpravuje, jak Ježíš svolal své učedníky a zvolal k nim: „Pojďte za mnou!“ Oni ihned opustili své rybářské sítě a následovali ho.
Následovat Krista ale neznamená kopírovat ho. My bychom chtěli pro všechno hotové návody k použití. Právě ty ale Kristus nedává, neboť on nechce určovat dobro, nýbrž stále vést dále a zlepšovat. Jeho vzor je mírou, modelem. Model je ale otevřený a chce být uskutečňován každým podle jeho osobitosti a schopnosti, ale také podle té které doby. Nikdo proto není ušetřen vlastního uvažování a vlastního rozhodování.
Písmo svaté to všechno nazývá krátce a stručně: Máme se stát „jiným Kristem“ (srov. 2 K 5,17 aj.). Jak miluje a slouží on, máme milovat a sloužit my. Proto se křesťan denně při Kristovi učí a rozmlouvá s ním v modlitbě: „Jak by si jednal v této situaci?“
To se všechno dobře poslouchá. Ale neztroskotal Kristus s tímto způsobem života? Kdo chce žít důsledně křesťansky, bude tu často před ostatními stát jako nerozumný. Kdo se vzdá síly a volného jednání, komu nejde za všech okolností jen o úspěch, kdo miluje své nepřátele, zasazuje se pod újmou za právo, staví se na stranu slabšího, kdo hledá pravdu a k tomu všemu ještě vyšetří čas na modlitbu, ten je ve světě příležitostně „hlupák“. Udivuje nás, když to mohli lidí nechce – nebo nedokáže?
To je opravdu důvod, abychom mohli říkat: Skutečnost vypadá jinak. Nebo: Ti také nejsou lepší. Je skutečností, že naše společnost jako celek jako i mnoho jednotlivců jsou dalece vzdáleni od toho, aby byli opravdu „křesťanští“. Je to alibi pro vlastní chybějící připravenost? Nebo můžeme odepřít křesťanské bytí někomu, kdo v něm není činný? Nikdo nemá právo soudit farizejsky o jiném; nikdo nezná životní podmínky a problémy druhého. Kde se někdo snaží o uskutečnění, kde jeden trpí pod svou polovičatostí, začíná stále znovu, tu se k němu přizná Kristus, jak to víme z mnoha míst Písma svatého. Odvaha patří k vlastnímu přiznání: „Tak, jak žiji teď, jsem ještě neskončil. Na mé cestě je pokrok, ale také ústup, často ztrácím cíl z dohledu.“ Požadavky evangelia zakazují klid. Kdo zná slova Ježíšova, ten musí jít, zcela stejně, jak daleko přichází on. Kdo jde, ten se mění – ten mění také svět.

Text k fotografii:
Pozdně podzimní podloubí. Listí zmizelo. Co bylo jednou kostrou, opěrou a oporou pro „kvetoucí život“, je nyní odhaleno, suchá kostra, vězení, síť, která nenechává žádnou svobodu, nýbrž „vede na provázku“. Někteří moderní lidé se nevidí rádi „pod zákonem“, chtějí „stát nad ním“. Naplní se toto vidění spravedlnosti?




***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI 

(Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)