Navigace: Tematické texty C CírkevDelší texty Změny ve světě a ve světové církvi (Aleš Opatrný)
Změny ve světě a ve světové církvi (Aleš Opatrný)
Proroctví marxismu a jiných názorových uskupení, že moderní člověk bude nenáboženský nebo přísně racionalistický, že nebude ochoten věřit ničemu, co se vymyká přírodovědeckému obrazu světa, se ukázala a ukazují jako chybná. Moderní civilizace vykazuje až nepříjemně velké sympatie pro iracionality všeho druhu, věci nevysvětlitelné a tajemné se těší až nekritické pozornosti širokých vrstev a náboženskost není na ústupu, je naopak spíš na postupu. To ovšem vůbec neznamená, že v postmoderní společnosti je na postupu křesťanství. Naopak, ve vyspělých evropských zemích zaznamenávají křesťanské církve, zejména pak katolická církev a velké reformační církve, setrvalý úbytek členů. Což ovšem není doslova totéž, jako kdybychom řekli, že klesá počet lidí, sympatizujících s křesťanstvím. I když zde jde o celý komplex problémů, můžeme v zásadě říci, že role křesťanství jako instituce, tedy role křesťanských církví, se v evropském prostoru mění. Jakkoliv tato změna má základy už v renesanci, zdá se, že nyní se stává viditelnou v masivní míře. Je to paradoxní: dalo by se dobře ukázat, že se moderní fungující demokracie neobejde bez řady křesťanských hodnot jako je například univerzální úcta k lidské bytosti, úcta ke stvoření, schopnost a ochota bránit a chránit slabšího, a tak dále. A že bez těchto hodnot je demokratická společnost velmi zranitelná a dlouhodobě nemá naději na udržení a funkčnost. Na druhé straně všk moderní společnost mnohdy až okázale zdůrazňuje, že se bez církví a hlavně bez křesťanské víry obejde. Protože moderní společnost v zásadě stojí na fungující ekonomice, vzniká dojem, že všechno to, co přímo k ekonomickému růstu nesměřuje, je zbytečné. Že je to dojem mylný a to nejen z hlediska náboženství, ale i z hlediska ekonomiky a národohospodářství, dnes už leckdo ví, ale u nás zatím toto vědomí nepřevládá.
I když se dá ukázat a doložit, že křesťanská církev má i v sekularizované společnosti řadu nezastupitelných funkcí - je nositelkou značně náročného morálního étosu, je nezávislým kritikem morálky společnosti, protože se nemusí bát nepřízně voličů ve volbách, je nositelkou konzervativních hodnot, čili spolutvůrkyní kontinuity kultury národa a civilizace a podobně, je tu jedna velká změna. Církev totiž zřejmě nenávratně ztratila v zásadě uznávanou roli exkluzívní vychovatelky a ručitelky základních hodnot, uznávaných společností. Snad je to více než kde jinde vidět u nás, kde mnozí - a to nejen katolíci - tyto funkce od církve čekali a místo toho uviděli to, co vědí například mnozí ve Francii už dávno: že církev je ve společnosti tlačena na okraj významnosti. Marginalizace církve tu prostě je. I když nikdo v zásadě nechce víru a církve na úrovni státu likvidovat tak, jak to chtěly komunistické strany v padesátých a šedesátých letech, vidí mnozí lidé v Evropě církev jako jednu z mnoha společností uvnitř státu, byť jde o společnost s velmi specifickými rysy, rity i posláním. Zdá se, že přes velké změny, kterými prošla katolická církev díky Druhému vatikánskému koncilu, se tato skutečnost vnímá jen velmi pomalu a adekvátní reakce na ni máme zřejmě teprve před sebou. Zatím jsou v popředí spíše reakce jiné: určitý strach, militantní konzervativnost, "utužování šiku, případně přenášení nadějí z Evropy do třetího světa v domnění, že tam bude církev moci mít podobu, kterou v Evropě ztrácí. Mnozí ale přesto vidí, že například vize Karla Rahnera o církvi, která bude málo bohatá a málo mocná, o církvi jakoby bezvýznamné nicméně o církvi mystiků, jsou velmi blízko tomu, co se dnes ukazuje jako životaschopné a co má tedy zřejmě budoucnost.
V naší situaci toto všechno znamená jednu velmi důležitou věc: bylo by tragedií, kdybychom v nových možnostech a po nabytí draze zaplacených a cenných zkušeností v minulé éře, budovali s velkým úsilím a případně s personální a materiální pomocí ze zahraničí církev včerejška, která sice nemá v současné společnosti budoucnost, ale přesto může fungovat jako kulturně respektovaná a nikomu nepřekážející rezervace. Zdá se, že takový je například osud nevymírajících stoupenců arcibiskupa Leíébra. My však nejsme ani ostrovem posledních spravedlivých, ani nejsme tvůrci jakýchsi třetích cest mezi tradicí a modernou. Jsme bohatí přestálým pronásledováním, poučeni o tom, co je opravdu důležité, zčásti očistěni od balastu minulosti, pokud jsme ho ovšem už snaživě znovu nenabrali- tedy snad o něco lépe připraveni vnímat znamení času a adekvátně na ně odpovídat. Obávám se jen, že toto je dnes stále (nebo čím dále více?) pouze nepříliš propagovaná teorie, která se jen velmi váhavě stává praxí.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 44-46)