ZNAMENÍ, SYMBOLY, RITY

Věci mluví
Každý člověk má jistě nějakou věc, nebo místo, které k němu nějak “mluví”, které mu něco či někoho připomíná... Může jít o nějaký dárek, pohlednici, fotografii, prsten, krajinu...
Je možné říci, že některé věci se stávají “průhlednými” a ukazují nám na něco jiného - pro nás hlubšího a hodnotnějšího... Mezi mnoha věcmi, které vypadají podobně, a které jsou pro jiné lidi třebas i bezcenné, může být pro nás osobnjě nějaká velmi významná a cenná...

Slova a gesta působí
Není tomu tak ale jen s věcmi. Používáme mnohá gesta a slovní obraty, které jsou více, než jen pouhým pohybem ruky a kombinací slov: mohou těšit, ale i rozčilovat, mohou zraňovat, ale i uzdravovat, vytvářet zázemí, ale i odcizení...
Když lidé vstupují do vzájemného vztahu, nacházejí pro to viditelná a slyšitelná znamení: podávají si ruku, píšou si dopisy, společně mluví, vyměňují si vzájemné pohledy. A již z těchto znamení lze vytušit, jak jsou si tito lidé blízcí.
Výrok “Miluji tě” je mnohem více, než nějaké konstatování, nebo věcné sdělení. Tato věta má velikou moc. Může pro milovaného člověka zanemat “všechno”. A když si dva lidé na úřadě, či v kostele vyměňují prstýnky, tak nedochází pouze k výměně majitelů dvou drahých kovů. Materiální hodnota je zde zcela vedlejší.Právě symbolika výměny snubních prstenů je každému jasná: dávám ti svou důvěru, svou lásku, chci ti být věrný, oba se svěřujeme sobě navzájem...
K tomu je ale ještě důležité dodat, že tato znamení pouze neukazují na něco co tu je - “nyní všichni mohou vidět, jak se tito dva mají rádi” - tato znamení totiž zároveň působí a prohlubují to, co naznačují: v tomto případě lásku a náklonnost. Ze zkušenosti víme, že konflikt může být snadněji zpracován a vyřešen skrze nějaké znamení usmíření, dobré vůle. Láska a vztah rostou (i) skrze takováto slova a gesta.
My lidé jsme tedy schopni velice mnoho říci, sdělit, způsobit a uvést do pohybu skrze jednoduchá slova a gesta. Pouze takto můžeme vyjádřit to, co nosíme ve svém nitru. Kdo toto nedělá, tomu se nedostává možnost a schopnost vejít s druhými do kontaktu a s druhými se sdílet. Takovýto člověk se dostává do samoty a izolace...

Obřady a rity obohacují život
Většinu gest a slov při pozdravení, loučení, při projevech náklonnosti, odporu, lásky a nenávisti, jsme převzali z našeho běžného prostředí. Jsou proto všeobecně srozumitelná a nepotřebujeme je proto vždy nejdříve “vynalézat”, protože vznikají spontánně. Existuje množství znamení a symbolických gest, která se stejným způsobem opakují stále znovu, a přece nikdy neztrácejí svůj význam.
Člověku, který se nějakým způsobem o něco zasloužil, lze při mnohých příležitostech poděkovat. Tento dík se ale “zviditelní” např. při udělení nějakého vyznamenání, řádu.
V takovémto případě se nějaká věc (medajle, odznak, listina) stává “hmatatelným” symbolem. A i předávání je spojeno se slavnostním ceremoniálem, obřadem - ritem.
Slovo ritus možná mnozí automaticky spojují se světem náboženství a církve. Ale i civilní život je plný nejrůznějších ritů a rituálů. Vzpomeňme si jen na nejrůznější a dokola stále opakované formy vyjadřující mezilidské vztahy, na mnohotvárné slavnosti od narození až po smrt člověka, na folklórní podniky, ale i na nejrůznější ceremoniály na mezinárodní úrovni (přijetí cizích delegací, zahájení olympiád...)

Není to jen tak, že by člověk rituály měl rád - on je potřebuje. A pokud se některé odstraní, či zaniknou pro jejich neaktuálnost a nepochopitelnost, pak vznikají jiné a nové. Slavnostní rituály pozvedají naši činnost ze všednosti, z totálního zvěcnění a suchopárnosti.

My lidé nejsme pouze čistě duchovní bytosti, jsme i z masa a kostí. Proto jsme odkázáni na smyslově vnímatelné vjemy. Potřebujeme věci, znamení a rituály, které mohou vnímat naše smysly. Pouze takto můžeme žít.

ZNAMENÍ BOŽÍ
Nejinak je tomu i v náboženském životě. Bůh stvořil svět a proto vše, co se na světě nachází, na Boha poukazuje. Kdo chce nalézt Boha, musí se ho pokoušet poznávat i skrze věci a lidi v tomto světě. Bůh v těchto věcech sice není přítomný, ale tyto věci nesou jeho stopu, řekněme jeho podpis... Tak se věci a lidé mohou stávat Božím znamením, znamením jeho blízkosti.
Je ale nutno říci, že celé stvoření, poté co se člověk odvrátil od Boha, nese i stopu porušenosti, nedokonalosti. Proto je někdy třeba rozlišovat, co je “stopa” Boží a co od Boha nepochází, co je způsobeno “porušeností” stvoření...

Bůh v Ježíši Kristu a v církvi
Nejvýznamnější znamení Boží, které dal tomuto světu, je Ježíš Kristus. Bůh se stal člověkem. Ježíšovi součastníci mohli v Ježíši Kristu “vidět Boha”. Ježíš Kristus byl Bohem. Poněvadž byl ale zároveň člověkem, byl znamením Božím, které bylo zneuznáno a popíráno: “Byl ve světě, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal” (Jan 1,10).

Všichni ti, kteří Ježíše “pochopili” a uvěřili v něj, seskupili se po jeho smrti a zmrtvýchvstání ve společenství církve. Ježíš zůstal i po svém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Pánem své církve. On sám v ní nadále působí. Ale již ne viditelně - jako člověk. Proto je nyní úkolem církve pokračovat v Ježíšově díle, být na Ježíšově místě viditelným Božím znamením pro svět. Tento svůj úkol naplňuje církev hlásáním a šířením Božího evangelia - radostné zvěsti a skutky lásky. Znamením Boží blízkosti a Božího působení se církev ale zvláště stává při udělování svátostí.


SVÁTOSTI CÍRKVE

Až do této chvíle jsme úmyslně slovo “svátosti” nepoužívali. Mluvili jsme zatím jen o znameních, symbolech a ritech. Nejprve bez žádné souvislosti s náboženstvím. Předešlé odstavce ale již jasně ukázaly, že toto všechno platí i pro náboženskou oblast života. Zcela obzvlášť pak ale pro svátosti církve. Kde se totiž něco stává znamením Božím, kde něco poukazuje na Boha a činí ho “viditelným”, setkáváme se s tím, co nazýváme svátostmi...

Podle tohoto byl pravou “Boží svátostí” Ježíš. Teologie ho proto nazývá “prasvátostí”. A protože Ježíšovo poslání pokračuje v jeho církvi, stává se tak církev “svátostí Boží” pro naší dobu. Postupem času se ale slovo “svátost” (lat. Sacramentum - což znamená “posvátnou věc”, “tajemství”) vžilo pro sedm zvláštním “pramenů spásy a uzdravení”, ze kterých církev žije: křest, biřmování, eucharistie (mše svatá - večeřě Páně), pokání (smíření, zpověď), pomazání nemocných, kněžské svěcení a manželství.