Zpráva StB o pobytu a jednání biskupa Trochty ve Vatikánu (Kapitola z knihy Štěpán Trochta)

Litoměřický biskup Trochta přiletěl do Říma dne 5. listopadu 1968 v doprovodu svého poradce salesiána Škurky. (P. dr. Škurka byl absolventem římské papežské univerzity, kterou zakončil doktorátem obojího práva. Kdysi byl členem papežského soudního dvora a později právním poradcem biskupovým.) Ubytoval se ve středisku Velehrad, kde se v den jeho příjezdu konala improvizovaná beseda s některými příslušníky kněžské emigrace. Dr. Trochta hovořil o rozdělení kurie v Litoměřicích, o tom, že se obklopil pouze salesiány. Škurku vybral za svého poradce, Pekárka udělal biskupským notářem a pátera Helikara kancléřem. (P. Helikar nebyl salesián, agent měl špatné informace).

Stručně se zmínil o některých aktuálních otázkách církve v ČSSR. Především o rozhovoru s ministrem Galuškou, který mu řekl, že již v říjnu se mělo jednat o církevní otázce v ÚV KSČ a s Vatikánem, ale určité věci se budou řešit nyní pomaleji…

Biskup Trochta - pokud jde o plány do budoucna - hovořil na tomto prvním setkání s emigranty, že je důležité podporovat nynější vládu s Dubčekem. Podle jeho slov to není sice vláda nejlepší - pro katolíky vlastně nemožná - ale v nynější situaci je třeba ji podporovat. Kněží budou mít možnost pokračovat volně v propagaci katolicismu na všech úsecích. Mnozí z nich, jak se Trochta vyjádřil, jsou k tomu nezpůsobilí, ale biskupové se budou snažit všemožně je podpořit a dodat jim odvahy v boji proti komunismu. Celkově dle Trochty je postoj církve k vládě relativní: budou poskytovat podporu, aby mohli získávat půdu…

Dále vyslovil obavy ze zásahů NKVD do vnitřních věcí a dodal, že v Praze se pohybuje hodně tajné policie ze SSSR, na kterou je třeba si dávat pozor.

9. listopadu 1968 byl dr. Trochta přijat na vatikánském státním sekretariátě. Po návratu Trochta pouze sdělil, že byl přijat msgre Casarolim a kard. Ciccognanim (?). Následující den se konala ve středisku Velehrad beseda dr. Trochty s širším okruhem čs. emigrace. Biskup Trochta při této příležitosti opakoval a zdůrazňoval především to, že čsl. episkopát, snaží-li se všemi silami o podporu polednové politiky, nedělá to z důvodů vnitřních, protože vůbec nesouhlasí s politikou KSČ, ale z důvodů vnějších, protože je to jediná možnost, jak si udržet vliv na masy… Opakoval znovu, že socialismus není pro čsl. katolíky vůbec přijatelný, ale v nouzi je třeba se držet toho, co je…

Dr. Trochta mluvil o tom, že se bude snažit získat od papeže povolení pro ženaté jáhny. Na mnoha místech se konají nepravidelně bohoslužby a církev má k dispozici mnoho advokátů, lékařů a techniků, kteří by tyto funkce vykonávali rádi.

Biskupský sbor není - podle Trochty - dosud ustaven. Spolupráce mezi biskupy tím trpí, není jednotná, protože biskupové o sobě nic neví. Budou vypracovány stanovy a biskupové se budou scházet.

17. listopadu byl Trochta náhle volán na státní sekretariát k monsignorovi Chelimu. V asi dvouhodinovém rozhovoru byla probírána situace církve v ČSSR, protože msgre Cheli se chystal k odjezdu na jednání do Prahy.

23. listopadu byl Trochta přijat papežem. Audience trvala asi 3/4 hodiny. Referoval o politické situaci v ČSSR, o jednotlivých politických činitelích, jak se dívají na situaci katolické církve u nás a jaké perspektivy vidí pro církev v předvečer jednání mezi ČSSR a Vatikánem. Podle slov Trochty se papež velmi zajímá o situaci v ČSSR, má pro ni pochopení. Bylo hovořeno též o kandidátech na biskupy. Nějaké podrobnosti rozhovoru však Trochta nesdělil.

Dovolujeme si upozornit, že shora uvedené poznatky jsou přísně tajné a byly získány agenturní cestou. Neopatrné zacházení s nimi by mohlo ohrozit činnost agentury a existenci samotného pramene informací.

Tolik zpráva agenta, těžko říci, zda z doprovodu biskupa, či přímo z Říma. Doplňuje dřívější informace, zejména pokud jde o Trochtův pohyb mimo vatikánskou půdu. O vlastních jednáních ve Vatikánu se toho agent mnoho nedozvěděl.


Konec šedesátých a začátek sedmdesátých let

Celý rok 1969 byl pro biskupa Trochtu rokem velkých událostí i relativní svobody. Tak například v lednu se v Severočeském rozhlase s odvahou vyjádřil k sebeupálení Jana Palacha a text poslal i do Katolických novin.

V květnu odjel do Říma na pohřeb svého přítele kardinála Berana.

V neděli 6. července sloužil mši sv. v dómě svatého Štěpána ve Vídni a pronesl německé kázání o sv. Cyrilu a Metodějovi.

V sobotu 19. července navštívil Velehrad, kde se konaly jubilejní cyrilometodějské slavnosti. Účast veřících byla nevídaná, jen z Litoměřic tam přes noc přicestovalo 153 autobusy skoro osm tisíc poutníků.

Od 11. do 27. října 1969 se účastnil v Římě druhého zasedání biskupského synodu, jehož členem jej Pavel VI. jmenoval.

V květnu 1970 odjel opět do Říma, aby se zúčastnil biskupského synodu, který se konal pod předsednictvím Pavla VI. ve dnech 12. až 15. května.

Ve dnech 18. až 20. května se pod záštitou mnichovského kardinála Döpfnera konalo pamětní setkání kněží, vězňů bývalého nacistického tábora v Dachau. V tamní smírné kapli biskup Trochta koncelebroval spolu se svými spoluvězni kněžími mši svatou.

5. července 1970 byl v celé diecézi čten pastýřský list k jubilejnímu tisícímu stému výročí jmenování sv. Metoděje prvním slovanským biskupem. Mons. Trochta v něm vyzvedl Metodějův odkaz dnešku: touhu po náboženském vzdělání, ctnost pokory, důvěru v Boží prozřetelnost, upevňování křesťanské rodiny…

Nejdůležitější událostí v litoměřické diecézi bylo jubileum blahoslavené Zdislavy. Dne 28. srpna vydal biskup Trochta nový pastýřský list, v němž otevřel další jubilejní rok. Představil Zdislavu jako patronku a ochránkyni severních Čech. Konstatoval, že její hrob v Jablonném v Podještědí je stále více navštěvován. Vyzvedl ji především jako vzornou manželku a vychovatelku svých čtyř dětí, jako laickou apoštolku, která se ujímá chudých a nemocných, staví pro ně nemocnice a sama je ošetřuje.

Rok 1970 byl však pro litoměřického biskupa rovněž začátkem nového utrpení.

Oživení náboženského života v souvislosti s jeho pastorační činností nemohlo uniknout takzvanému normalizačnímu procesu. Trochtova osoba se brzy stala terčem útoků KSČ a státního církevního sekretariátu. Církevní tajemníci dostali pokyn vměšovat se v biskupskou pravomoc, ovlivňovat a kontrolovat kněze a omezovat postupně biskupa v jeho činnosti, hlavně v jeho přímých stycích s věřícími.

Biskupovy pastýřské listy byly cenzurovány, články v Katolických novinách často zamítány, do rozhlasu již mluvit nemohl.

Bylo mu zakázáno slavnostně zakončit jemu tak drahé zdislavské jubileum, nedostal cestovní povolení na Mariánský kongres v Jugoslávii…

Do této doby spadá i zpráva StB o jednání biskupa Trochty s předsedou Národní fronty s. Erbanem, podle níž Trochta Erbanovi říká:

"Organizace Mírové hnutí by vrazila klín mezi vládu a biskupy. Naše vláda se musí rozhodnout důvěřovat biskupům více než všelijakým institucím státem zřízeným. A když nebude mít důvěru k biskupům, u nich že si ji nezíská."

Erban poté řekl, že by nebylo vhodné obnovovat Mírové hnutí.

Trochta pak pokračoval: "Pane předsedo, jsem ochoten pokleknout před Vámi na kolena, abyste to nepřipustil, a řekněte s. tajemníku Husákovi, ať si mne nechá zavolat, že já půjdu k němu po kolenou, abych zhatil tento úmysl obnovit Mírové hnutí. Nejenže bychom se dostali tam, kde jsme už byli, ale do ještě horší situace. Přišel jsem k Vám důvěrně, aby to nebudilo žádné senzace, varovat Vás včas a říci si to mezi čtyřma očima. Nemám zájem dělat Vám zbytečné starosti, ale jestli k tomu dojde, obávám se, že nás donutíte postavit se Vám na odpor tomuto klínu…"

Na závěr informace o jednání u předsedy NF Erbana Trochta uvedl, že s ním hovořil s pokorou a nijak arogantně. Erban se choval velmi slušně a přijetí bylo jak se sluší a patří. Podle Trochty se na Ministerstvu vnitra počítá s jednáním, ale ti jsou pod dozorem Moskvy. Dále Trochta řekl, že současně s jednáním ještě nezapočatým probíhá pokus o obnovení nového hnutí ze strany Plojhara a jeho společníků, kteří očerňují biskupy.

Musíme bohužel s lítostí konstatovat, že toto sebeponížení biskupa Trochty nevedlo k žádanému výsledku. Erban nebyl upřímný či dostatečně kompetentní, rozhodujícím faktorem zde zřejmě byl tlak Moskvy.

S upevňováním normalizace vzrůstala neochota k jakýmkoliv kompromisům. Návrh Vatikánu, aby se biskup Trochta ujal pražského arcibiskupství, byl odsunut stranou. Respektován nebyl ani nesouhlas Vatikánu s budováním mírové kněžské organizace, která byla utvořena v létě 1971.

Agenturní zpráva z 22. 2. 1971 uvádí některé podrobnosti z biskupovy návštěvy v Římě, kde se zúčastnil zasedání pléna výboru Sekretariátu biskupského synodu. Vyjímáme:

Jednání trvalo týden a po ukončení byli delegáti přijati Svatým otcem ve společné audienci. Druhý den po zasedání Trochta onemocněl a lékař mu doporučil setrvání na lůžku. Poté přišel Trochtu vyšetřit na požádání Sekretariátu vatikánského státu profesor mezinárodní kliniky Dr. Chivalis a nařídil nemocniční léčení z důvodů srdeční poruchy, hluboké nervové vyčerpanosti a únavy. O zdravotní stav Trochty projevily zájem vatikánské kruhy včetně Svatého otce, který projevil přání důkladného vyšetření. Za pobytu v nemocnici byl navštíven monsignorem Chelim, monsignorem Casarolim a dalšími činiteli Vatikánu…

V závěru pobytu ve Vatikáně byl přijat v soukromé audienci Svatým otcem, která trvala asi půl hodiny. Svatý otec se zajímal o zdravotní stav Trochty a řekl, že "zkušenosti, klid a trpělivost přinášejí někdy více užitku než horečná činnost". Dále Svatý otec hovořil o tom, že v církvi ubývá zkušených lidí, kteří jsou schopni konfrontovat různá hlediska a zkušenosti v posledních desetiletích, která znamenala bouřlivý vývoj. Nařídil Trochtovi, aby dbal o své zdraví, že jeho úkolem je práci řídit, ne vykonávat, dávat rady a vést jiné a zachovávat klid.

K uvedené době a událostem v domácím prostředí historik Cuhra (str. 58) poznamenává:
Na 9. srpna 1971 byli povolání českobudějovický biskup Hlouch a litoměřický biskup Trochta (na sekretariát ÚV KSČ). Při pohovorech s nimi zástupci státu zopakovali celou řadu výhrad k činnosti církve - od působení reakčních sil, přes snahu o demonstraci síly pořádáním masových církevních slavností až po zapojování laiků do činnosti církve. Obvykle realistický Trochta se pokusil hájit činnost církve jako legální a jejímu poslání ve světě příslušející.

V následující diskusi mezi ním a zvláště krajským církevním tajemníkem Dlabalem Trochta konstatoval, že stát se snaží dostat vedení církve do pozice poslušného přisluhovače politickým zájmům… Výsledek rozhovoru s Trochtou sekretariát nehodnotil nijak pozitivně.