Bohu můžeme tykat. Úvaha ke svátku Zvěstování Páně (25.3.)

Nový zákon je skutečně „evangelium“, „dobrá zvěst“, jež probouzí radost: Bůh od nás není daleko, nezůstává neznámý, neskrývá se v hádance jako potenciální nebezpečí. Bůh je nám nablízku, je nám tak blízko, že se stává dítětem a my můžeme tomuto Bohu tykat. 

Chaire, Maria!

26V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, 27k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. 28Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ 29Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. 30Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. 31Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. 32Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, 33bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ 34Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ 35Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. 36I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou.  37Vždyť u Boha není nic nemožného.“ 38Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ A anděl od ní odešel. (Lk 1,26-38)

V českém překladu anděl říká: „Buď zdráva, milostiplná!“ Původní řecké slovo chaire ale znamená „raduj se“, „vesel se“. A to je první překvapení: v hebrejském světě se lidé zdravili šalom, tedy „pokoj“, zatímco ve světě řeckém chaire, „raduj se“. Anděl při vstupu do Mariina domu překvapivě používá řecký pozdrav: chaire, „vesel se, raduj se“. A když čtyřicet let poté Řekové toto evangelium četli, mohli v tom pozdravu nalézt důležité poselství. Totiž že na počátku Nového zákona, na který tato stránka z Lukáše odkazuje, se otevřely dveře i světu pohanských národů. Od nynějška již veškerý lid Boží nezahrnoval pouze židovský národ, ale také svět jako celek a všechny národy. V tomto andělově řeckém pozdravu se objevuje všeobecný rozměr království skutečného Syna Davidova.

Ale bude také vhodné hned zdůraznit, že andělova slova přejímají prorocký příslib Knihy proroka Sofoniáše. Tento prorok inspirován Bohem pronesl k Izraeli tato slova: „Zaplesej, siónská dcero, zahlahol, Izraeli! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe“ (srov. Sof 3,14.17). Víme, že Maria dobře znala svatá Písma. Její Magnificat je upředeno ze starozákonních vláken. Můžeme si proto být jisti, že svatá Panna rychle pochopila, že jde o slova proroka Sofoniáše adresovaná Izraeli, „siónské dceři“, jakožto Božímu příbytku. Překvapivá skutečnost, která Marii vede k uvažování, však je, že tato slova – adresovaná celému Izraeli – se nyní zvláštním způsobem obracejí k ní samotné. Marii je jasné, že právě ona je „dcera siónská“, o níž prorok hovoří, a že tedy Pán má právě s ní zvláštní záměr. Chápe, že právě ona je povolána stát se skutečným příbytkem Božím, příbytkem nevystavěným z kamenů, ale ze živého masa, příbytkem, kterým je živé srdce. Chápe, že Bůh ve skutečnosti zamýšlí založit si jako svůj skutečný chrám právě ji, Pannu. Jak úžasné znamení! Nyní můžeme pochopit, proč Maria začala usilovně uvažovat, co ten pozdrav znamená.

Prvním slovem Nového zákona je výzva k radosti.

Zastavme se však nyní především u prvního slova – „raduj se, jásej“. V Novém zákoně zaznívá toto slovo jako vůbec první, neboť andělovo poselství Zachariášovi o narození Jana Křtitele se odehrává dosud na prahu mezi oběma smlouvami. Až tímto rozhovorem mezi andělem Gabrielem a Marií skutečně začíná Nový zákon. Lze proto říci, že prvním slovem Nového zákona je výzva k radosti: „raduj se, jásej!“. Nový zákon je skutečně „evangelium“, „dobrá zvěst“, jež probouzí radost. Bůh od nás není daleko, nezůstává neznámý, neskrývá se v hádance jako potenciální nebezpečí. Bůh je nám nablízku, je nám tak blízko, že se stává dítětem a my můžeme tomuto Bohu tykat. 

Této novinky si povšiml především řecký svět. Hluboce tuto radost vnímal, neboť v řeckém světě nebylo zcela jasné, zda existuje Bůh dobrý, či Bůh zlý, anebo zda snad neexistuje žádný Bůh. Tehdejší řecké náboženství hovořilo o mnoha božstvech. Řekové proto vnímali, že je obklopují nejrůznější božstva, jedno v protikladu ke druhému. Tak se jich zmocňoval strach, že pokud učiní něco, aby si naklonili jedno božstvo, druhé se možná urazí a bude se mstít. Žili proto ve světě naplněném strachem, obklopeni nebezpečnými démony, aniž by kdy mohli poznat, jak se před těmito protikladnými silami ochránit. Byl to svět plný strachu a opravdové temnoty. A nyní slyšeli slova: „Raduj se, tito démoni nejsou ničím, existuje pravý Bůh a tento pravý Bůh je dobrý! Miluje nás, zná nás, je s námi, a je s námi dokonce tak, že se stal tělem!“ Tuto velikou radost zvěstuje křesťanství. Poznat tohoto Boha je skutečně „dobrou zprávou“, slovem přinášejícím vykoupení.

Pro nás, katolíky, jimž je vše jasné již od malička, to snad už žádné překvapení není. Možná tato osvobozující radost již není pro nás dost živá. Při pohledu na dnešní svět, v němž Bůh schází, však musíme konstatovat, že i tomuto světu vládne strach a nejistota: je dobré být člověkem, nebo ne? Je dobré žít, anebo ne? Představuje život doopravdy dobro? Anebo je to cosi zcela negativního? A lidé dnes skutečně žijí v jakémsi temném světě a musejí užívat anestetika, aby v něm přežili. A tak slovo „Raduj se, neboť Bůh je s tebou, je s námi“ je slovem, jež skutečně otevírá novou epochu. Nejdražší, úkonem víry musíme znovu přijmout a v hloubi srdce pochopit toto osvobozující slovo „Raduj se!“.

Tuto radost, kterou člověk přijal, si nemůže nechat pouze pro sebe. O takovou radost se musí pokaždé rozdělit. Radost – tu je potřeba někomu sdělit. Maria rychle vyrazila na cestu, aby svou radost přinesla své sestřenici Alžbětě. A od chvíle, kdy byla vzata do nebe, rozděluje radosti celému světu, stala se velkou utěšitelkou. Ona je naše Matka, pronáší slova radosti, důvěry, dobroty a zve nás, abychom se o radost dělili i mezi sebou. Přinášet druhým radost – to je skutečnou náplní adventu. Nikoli drahé dárky, na něž je třeba spousta času a peněz – to radost je skutečným vánočním darem! O tuto radost se můžeme dělit velmi prostě: úsměvem, dobrým skutkem, drobnou pomocí, odpuštěním. Nesme tuto radost a darovaná radost se k nám navrátí zpět. Snažme se zvláště nést hlubší radost z toho, že jsme poznali Boha v Kristu. Modleme se, aby naším životem prosvítala tato přítomnost osvobozující radosti Boží.

„Neboj se!“

Druhé slovo, nad nímž bych chtěl rozjímat, také pronesl anděl: „Neboj se, Maria!“ Důvod k obavám tu ve skutečnosti byl. Vždyť nést teď na sobě tíhu světa, stát se matkou krále všehomíra, stát se matkou Syna Božího – to je břemeno! Takovou tíhu nemůže žádná lidská bytost unést! Avšak anděl říká: „Neboj se! Ano, nosíš Boha, ale Bůh nese tebe. Neboj se!“

Toto slovo „neboj se“ jistě proniklo Mariino srdce až do hloubky. Můžeme si představit, že se Panna k tomuto slovu v rozličných situacích navracela a znovu mu naslouchala. Když jí Simeon říká: „Tento tvůj syn bude znamením, kterému se bude odporovat, i tvou vlastní duši pronikne meč,“ v té chvíli by se Maria mohla poddat strachu. Ona se však navrací k andělovým slovům, aby znovu ve svém nitru zaslechla jejich ozvěnu: „Neboj se, Bůh tě nese.“ Když se pak během veřejného života spustí kolem Ježíše spousta odporu a mnozí budou říkat: „Pomátl se,“ ona znovu myslí na slova „Neboj se“ a může jít dál. Nakonec při setkání na cestě ke Kalvárii a pak pod křížem, když se zdá, že vše je v troskách, Maria znovu slyší v srdci andělova slova: „Neboj se!“ A tak stojí odvážně nablízku svému umírajícímu Synu, nechává se podpírat vírou a kráčí vstříc vzkříšení, Letnicím a založení nové rodiny církve.

„Neboj se!“ Těmito slovy se Maria obrací také k nám. Již jsem zdůraznil, že tento náš svět je světem strachu – strachu z bídy a chudoby, strachu z nemoci a utrpení, strachu ze samoty a ze smrti. V tomto našem světě máme velmi rozvinutý sociální systém a je dobře, že sociální pojištění existuje. Víme však, že v okamžiku hlubokého utrpení a nejzazšího osamocení, spojeného s umíráním a smrtí, nás žádné pojištění ochránit  nemůže. V takových chvílích platí jediné pojištění – to, jež přichází od Pána, jenž říká i nám: „Neboj se, já jsem stále s tebou.“ Můžeme upadnout, ale nakonec upadneme do rukou Božích. A být v Božích rukou znamená být v dobrých rukou.

„Buď vůle Boží“

Třetí slovo: na konci rozhovoru Maria andělovi odpovídá: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ Maria takto předjímá třetí prosbu otčenáše: „Buď vůle tvá.“ Pronáší „ano“ vůči velké Boží vůli, jež je očividně pro lidskou bytost příliš velká. Maria říká „ano“ této božské vůli, vstupuje do této vůle, vkládá do Boží vůle veškerou svou existenci jedním velkým „ano“, a tak otevírá Bohu bránu světa.

Adam a Eva svým „ne“ vůči Boží vůli tuto bránu zavřeli. „Buď vůle Boží“: Maria nás zve, abychom i my pronesli toto své „ano“, jež se zdá leckdy příliš těžké. Jsme pokoušeni dávat přednost vlastní vůli, ale ona nám říká: „Měj odvahu, i ty řekni: »Buď vůle tvá«, neboť tato vůle je dobrá.“ Zpočátku může připadat jako nesnesitelné břemeno, jho, jež nelze unést. Ve skutečnosti ale Boží vůle není břemenem. Boží vůle nám dává křídla, abychom mohli vzlétnout do výšin, a tak se mohli společně s Marií odvážit otevřít Bohu bránu vlastního života i my. Brány tohoto světa otevřeme tak, že řekneme „ano“ vůči jeho vůli, s vědomím, že tato vůle je skutečným dobrem a povede nás k pravému štěstí. Prosme Marii těšitelku, naši Matku a Matku církve, aby nám dodala odvahy vyslovit toto „ano“, dala nám také tuto radost, že jsme s Bohem, a aby nás vedla ke svému Synu, pravému životu. Amen!

(Benedikt XVI., homilie, 18. prosince 2005)

Se svolením převzato z knihy 
Benedikta XVI. Benediktovo evangelium,
kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Redakčně upraveno