Můj Milovaný poučuje mou duši;
hovoří k ní v mlčení a uprostřed temnoty.
(sv. Terezie od Dítěte Ježíše)
Skleníkové podmínky nejsou tím správným prostředím
pro duchovní růst
Existují temnoty a soumrak v srdci, které Ježíš dopouští. Přestože je vnímáme jako trní kolem svého srdce, ve skutečnosti jsou jeho milostí. Užívá jich, aby formoval lidi velikého srdce. (Ale jsou i takové temnoty, které nepocházejí od něho. Ty si volí člověk sám, když ze svého života dělá předsíň pekla).
Žádná ctnost se nerozvine ani v průměrné míře, tím méně v hrdinském stupni, neprojde-li zkouškou protivenství. Její růst je nemyslitelný bez toho, že by se člověk opravdu snažil. Skleníkové podmínky nejsou tím správným prostředím pro duchovní růst. Základní zákon duchovního růstu zní: nikoli období klidu a odpočinku, nýbrž zkoušky jsou těmi rozhodujícími okamžiky pokroku. Kupředu postupujeme jen díky překonávání krizí.
Na troskách dosavadního života
zakoušíme pocity vzpoury
Mlčení doprovázející duchovní zkoušky je Božím způsobem jednání. Do hloubi duše nás zaskakuje, protože je naprosto odlišné od zkušeností, jaké jsme udělali se zákonitostmi tohoto světa. Nejenže nás to překvapuje, ale také nás to děsí, vyvolává odpor a vytrhuje z dosavadního prostředí. Zkoušky jsou přednostním prostorem jeho působení, protože nám tak jako žádná jiná zkušenost odnímají všechno, co bylo až doposud, a zanechávají jen mlčící samotu. Zkoušky nás uvádějí na cestu biblického mlčení, které začíná v totálním ochromení tváří v tvář nastalé situaci. Na troskách dosavadního života zakoušíme pocity vzpoury a v hlavě se nám rojí mračna otázek po smyslu, po důvodech a po budoucnosti.
Krize slouží k tomu,
aby vyšel najevo Ježíšův tajemný úmysl
V době krize přestává být situace člověka taková, jaká bývala dříve. Proto se objevuje nostalgická touha znovu získat to, co bylo ztraceno, protože za původních podmínek jsme se cítili dobře, znali jsme je, tvořily náš domov. Modlitba krize se stává často právě projevem takové touhy. Prosíme Pána Ježíše, aby se vrátilo to, co odešlo. A ačkoli si to vždycky neuvědomujeme, snažíme se uspořádat i ten nový svět, který se objeví po odeznění krize, podle dřívějších standardů. Máme na to svůj projekt a v modlitbě krize se snažíme o to, aby nám jej Pán Ježíš potvrdil. Častým problémem modlitby krize jsou takzvaná „osobní hlediska“. Přitom si musíme jasně uvědomit, že krize slouží k tomu, aby právě tato „osobní hlediska“ odumřela. Modlitba krize se musí otvírat Ježíšovým plánům. Vzývání jména Ježíš v modlitbě by nepřineslo nic dobrého, kdybychom pod ně podsouvali zároveň i svá „osobní hlediska“. Krize slouží k tomu, aby pominulo to, co jsme si budovali o své vůli, vycházejíce z vlastních plánů, a aby vyšel najevo Ježíšův tajemný úmysl.
V období krize nedělat zásadní rozhodnutí,
jen trpělivě čekat
Ve zkušenostech krize, když všechno vidíme černě, nemáme možnost dobře a moudře se rozhodovat. Prostě musíme tu dobu trpělivě přečkat. Ona zase pomine, tak jako pomíjí zima, aby ustoupila jaru. Na každé takové období máme vždycky dost milosti a nikdy nejsme připraveni o Ježíšovu pomoc. Zkušenost vlastní bídy účinně zbavuje člověka všech nánosů a přemaleb, za kterými ukrýval pravdu o sobě. Jsme-li spokojeni se sebou samými, s velikou lehkostí slíbíme Bohu bezmála cokoli. Zkušenost bídy ale ukazuje, jak mnoho děr a nedostatků má pořád ještě naše víra a jak velkou měrou ještě sloužíme sobě samým, a nikoli jemu. Takové poznání je ovšem časem veliké milosti.
