Nechci zde hájit poněkud zavádějící frázi: „Za všechno Bohu děkujte, za všechno ho chvalte, ať to chápete nebo ne...“ V některých případech by tato rada mohla vést rovnou do blázince... Písmo nám ale neříká, že máme děkovat ZA VŠECHNO, nýbrž VE VŠEM, ZA VŠECH OKOLNOSTÍ (srov. 1 Tes 5,18). A to je něco úplně jiného. I když prožívám nepochopitelnou zkoušku a temnotu, mohu v suché víře děkovat, že mě Bůh neopustil, protože slíbil, že mě neopustí...
Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní...
Ovšem příběh o Jobovi nám ukazuje, že i k tomuto typu děkování a chval máme právo dorůst, aby naše modlitba mohla jít ze srdce a z přesvědčení, nikoli „z vrchu hlavy“. Kolikrát už jsme slyšeli pěkná kázání o tom, jak Job děkoval při těch hrozných ranách a chválil Boha. Jak to jen pěkně a statečně zní: „Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“ Tenhle příkladný postoj však Jobovi vydržel pouze dvě kapitoly - zbylých čtyřicet kapitol zabírají převážně jeho výčitky Bohu, místy doslova reptání či rouhání, sebeobhajoba a dohadování se se svými rádci... Tohle nás však nakonec tolik neudiví (pokud nežijeme dočista ve skleníku). Velmi překvapující je až závěr knihy: Po dlouhé Boží řeči k Jobovi (která nevysvětluje smysl všech zkoušek, ale spíš odhaluje nepatrnost člověka před Božím majestátem), se Bůh nečekaně obrací k Jobovým rádcům, kteří se celou dobu snažili Joba dotlačit do „správného“ zbožného postoje (aby přece přiznal svoji vinu, aby nereptal a vzdal Bohu chválu atd.), a říká jim (Elífazovi): „Můj hněv plane proti tobě a proti oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób... Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se modlí za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób“ (Job 42,7-8).
To je lekce! Takže ony se nakonec rouhavé Jobovy řeči Bohu líbily víc než všechny zbožné a duchovní řeči jeho přátel! Jak je to možné? To máme tedy všichni začít Bohu v modlitbě vyčítat a nadávat, místo abychom ho chválili?
Vždycky určitě ne, ale Bůh tu nepochybně ukazuje na jednu věc: Líbí se mu, když je náš vztah k němu bezprostřední, bez falše (i bez sebesvatější falše), když si před ním dokážeme vylévat své srdce, nejenom hlavu či ústa (tolikrát plná zbožných frází, s kterými se neztotožňujeme). Ano, modlitba skutečných Božích přátel (proroků a žalmistů) nebyla nikdy tak strojená, jako bývá naše modlitba, jak upozorňuje Hans Buob:
„V našich modlitbách je často mnoho vyumělkované zbožnosti. S tím se v žalmech nesetkáme. Tam je člověk před Bohem poctivý a říká, co cítí. To není hned hádka s Bohem. Vyslovte to upřímně, když vám tak je. 'Pane Bože, mám na tebe zlost, protože jsi to neudělal podle mé vůle. Pane, vím, že to není správné, ale říkám ti to, abys mě uzdravil'... Musíte před Bohem vyslovit, co máte na srdci. Neříkejte: 'Milý Bože, je to bezvadné, jsi tak prima!', když ve svém nitru cítíte něco úplně jiného. To by byla přetvářka. Bůh hledí do srdce a miluje pravdu.“
Uprostřed existenčních nejistot a strachů mohu Boha chválit ne za to, že nemám čím zaplatit nájem, ale za to, že „jemu na nás záleží“ (1 Petr 5,7). Nemusím z plna hrdla děkovat za to, že můj muž je otrokem alkoholu a děti jsou nevěřící, ale za to, že Bůh je miluje, že je stále hledá, i když oni jej nehledají, a jde za nimi jako za tou zbloudilou ovcí do každé rokle, do každého trní...
Ovšem příběh o Jobovi nám ukazuje, že i k tomuto typu děkování a chval máme právo dorůst, aby naše modlitba mohla jít ze srdce a z přesvědčení, nikoli „z vrchu hlavy“. Kolikrát už jsme slyšeli pěkná kázání o tom, jak Job děkoval při těch hrozných ranách a chválil Boha. Jak to jen pěkně a statečně zní: „Pán dal, Pán vzal, budiž jméno Páně pochváleno.“ Tenhle příkladný postoj však Jobovi vydržel pouze dvě kapitoly - zbylých čtyřicet kapitol zabírají převážně jeho výčitky Bohu, místy doslova reptání či rouhání, sebeobhajoba a dohadování se se svými rádci... Tohle nás však nakonec tolik neudiví (pokud nežijeme dočista ve skleníku). Velmi překvapující je až závěr knihy: Po dlouhé Boží řeči k Jobovi (která nevysvětluje smysl všech zkoušek, ale spíš odhaluje nepatrnost člověka před Božím majestátem), se Bůh nečekaně obrací k Jobovým rádcům, kteří se celou dobu snažili Joba dotlačit do „správného“ zbožného postoje (aby přece přiznal svoji vinu, aby nereptal a vzdal Bohu chválu atd.), a říká jim (Elífazovi): „Můj hněv plane proti tobě a proti oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób... Obětujte za sebe zápalnou oběť a můj služebník Jób ať se modlí za vaše poblouzení, že jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób“ (Job 42,7-8).
To je lekce! Takže ony se nakonec rouhavé Jobovy řeči Bohu líbily víc než všechny zbožné a duchovní řeči jeho přátel! Jak je to možné? To máme tedy všichni začít Bohu v modlitbě vyčítat a nadávat, místo abychom ho chválili?
Vždycky určitě ne, ale Bůh tu nepochybně ukazuje na jednu věc: Líbí se mu, když je náš vztah k němu bezprostřední, bez falše (i bez sebesvatější falše), když si před ním dokážeme vylévat své srdce, nejenom hlavu či ústa (tolikrát plná zbožných frází, s kterými se neztotožňujeme). Ano, modlitba skutečných Božích přátel (proroků a žalmistů) nebyla nikdy tak strojená, jako bývá naše modlitba, jak upozorňuje Hans Buob:
„V našich modlitbách je často mnoho vyumělkované zbožnosti. S tím se v žalmech nesetkáme. Tam je člověk před Bohem poctivý a říká, co cítí. To není hned hádka s Bohem. Vyslovte to upřímně, když vám tak je. 'Pane Bože, mám na tebe zlost, protože jsi to neudělal podle mé vůle. Pane, vím, že to není správné, ale říkám ti to, abys mě uzdravil'... Musíte před Bohem vyslovit, co máte na srdci. Neříkejte: 'Milý Bože, je to bezvadné, jsi tak prima!', když ve svém nitru cítíte něco úplně jiného. To by byla přetvářka. Bůh hledí do srdce a miluje pravdu.“
Se svolením zpracováno podle knihy
Kateřiny Lachmanové: Vězení s klíčem uvnitř,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
Redakčně upraveno.
Text zpracován na základě prvního vydání knihy.
Text zpracován na základě prvního vydání knihy.
