4. S Kristem zemřít a vstát z mrtvých

Nové umírání a nový život

2.3. S Kristem zemřít a vstát z mrtvých

2.3.1. Pavel: Smrt hříchu v nás

Podobně jako ve vizích při povolání starozákonních proroků, je již i v povolání Pavlově zárodečně naznačena budoucnost jeho života i jeho poslání: Poprvé prožívá, co to znamená "zemřít s Kristem" - je to také naznačeno jeho oslepnutím a půstem. Vnitřně to znamená oprostit se od všeho, "co (mu) dříve bylo ziskem" (Fp 3, 7). V této nové svobodě poznává své dosavadní "otroctví hříchu", ano, vidí sebe jako "nedochůdče" (Ř 6, 20; 1 K 15, 8). Ale tento kontrast jej nedeprimuje, nýbrž dává mu dokonale poznat lásku Boha, který nás zachránil, "když jsme ještě byli hříšní a Boží nepřátelé" (Ř 5, 6 - 10).

Pavel zde vidí ostrý protiklad: na jedné straně postoj člověka, který se odvrací od Boha a uzavírá se do sebe, na druhé straně postoj toho, kdo se Bohu otevírá a je proniknut jeho životem. My, lidé západní kultury, bychom takový protiklad spíše označili abstraktními pojmy jako "hřích - spása", "egoismus - láska". Pavel naproti tomu používá typicky semitsky konkrétní pojmy jako "maso - D(d)uch" (Ř 8, 4 - 5.13; Ga 5, 24n), "tělo - D(d)uch" (Ř 8, 13) nebo "starý člověk - nový člověk" (Ř 6, 6; Ko 3, 9.10), hříšný "svět" - "nové stvoření" (Ga 6, 14.15). "Maso" (Ř 8, 4.13a) a "tělo" (Ř 8, 13b) tedy v těchto souvislostech neznamenají tělo jako protiklad duše nebo dokonce jen sexualitu, nýbrž označují porušenost člověka a jeho sklon ke hříchu. Nové překlady, např. "Die Gute Nachricht" (také náš ekumenický překlad; pozn. překl.) tam, kde v řečtině stojí "maso" (sarx) nebo "tělo" (sóma), právem často používají výrazy jako "egoismus" nebo "sobectví". Pavel tedy nemá na mysli nějaké dělení nebo štěpení lidské podstaty (rozlišování těla a duše neboli antropologický dualismus), nýbrž chce těmito protikladnými páry naznačit oba stavy - před a po vykoupení (kontrast mezi spásou a ne-spásou neboli soteriologický dualismus). 32

Skrze naše spojení s Kristem byl tedy "starý člověk v nás spolu s ním ukřižován", aby to, co je v nás hříšné "bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Ř 6, 6). Pavel tedy vidí, že Bůh sám v něm již vyslovil ono rozhodující mocné slovo moci proti hříchu, aniž by na tom měl Pavel nějaký podíl. Dnes můžeme opět často slyšet, že Bůh skrze své obdarování odejme nějakou chybu, se kterou se někdo mnoho let trápil. Jestliže Pavel něco takového mohl napsat, musel prožít něco podobného. Přitom si je vědom, že i po přijetí Ducha má hřích v člověku stále ještě útočnou sílu (Ř 8, 10; Ga 5, 13 - 18). Není tu však již možná žádná opravdová koexistence, neboť Kristus již dosáhl vítězství (1 K 15, 57) a všichni, kteří v něho věří, nejsou již "v těle", ale "v Duchu" (Ř 8, 9). Právě proto se člověk musí nyní stále znovu jednoznačně rozhodovat a nesmí "sedět na dvou židlích".

2.3.2. Boj Božími zbraněmi

Tím je jasně řečeno, že křesťan není zbaven své odpovědnosti a že nesnáze se neztrácejí. Bůh spíše stvořil nový základ, který člověku vlastně teprve umožní úspěšný boj (Ř 6; 8, 1 - 13). Je něco jiného, postavíme-li se "proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy" s pouhými lidskými silami nebo jestli tak činíme s "plnou Boží výzbrojí" (Ef 6, 10 - 20), s použitím oněch sil, které nepocházejí z nás, ale přijímáme je ve víře. Ten, kdo tento vnitřní boj srovnává s "usmrcováním" a (protože jej míří proti sobě) pociťuje jej jako "umírání" (Ř 6, 7; 8, 13), musí takový boj vést na život a na smrt. Zná odpor "starého člověka", který jako by bojoval o svůj život, protože se nechce sklonit před evangeliem o kříži; a má proto porozumění pro Boží hněv. Zakusil, jak ho Boží milost "vysvobodila z tohoto těla smrti" (srov. Ř 7). Nerozumuje nad "rozporem" mezi Božím hněvem a Boží láskou, nýbrž ví, že Boží hněv je silou, která v nás vzdoruje moci zla, činí jí přítrž (Ř 3, 5n), a proto je prvním činem Boží lásky. Zakouší to jako milost, když mu Bůh dává na tomto hněvu podíl, aby "sebe sama" (to znamená tohoto starého člověka) přemohl jako v boxerském zápase (1 K 9, 26n; vlastně "porazil K. O.") a také u bratří, kteří byli svěřeni jeho"plné moci", aby "všechno, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha, uváděl do poddanství" nebo "bořil hradby" (2 K 10, 4.5). Povolání je tedy volání k rozhodnutí, k nerozdělenému "ano".

Vnitřní zákon tohoto boje však přikazuje: nesnažit se bojovat podle vlastních plánů, ale naslouchat, k čemu nás Duch vede, a dát v sobě prostor božským silám, abychom tak "přemáhali zlé dobrem" (Ř 12, 21). Moc ("dynamis") Ducha tedy rozvíjí "dynamiku", jíž se Pavel svěřuje. To je způsob, jak Bůh zachází s naší vinou: Nedeprimuje, nepřehání, nevede do neplodného hloubání, nýbrž probouzí v nás pozitivní síly - zahanbení vede ke skromnosti, poznání naší viny k rozzáření jeho dobroty, prožití vlastní bezmoci k důvěře v jeho zbraně. I když v nás tedy bojuje Duch proti tělu, tzn. to božské proti tomu hříšnému (Ga 5, 17), nedá si Pavel od své hříšné slabosti vnutit zákon jednání (třeba zarputilost a křečovitost, úzkostlivost nebo sebeoslavování, přehánění nebo fanatismus), nýbrž zůstává pružný a zároveň rozhodný, učenlivý a trpělivý, krátce řečeno, bojuje zbraněmi Ducha, pokojem a radostí, vírou, nadějí a láskou a veškerou plnou mocí Ducha svatého (Ř 8, 4 - 14; Ga 5, 16 - 26).

2.3.3. Nové umírání a nový život

Vítězství nad hříchem spočívá v odevzdání Ježíšově, který "v poslušnosti podstoupil smrt, a to smrt na kříži" (Fp 2, 8). Skrze tuto smrt "je smrt pohlcena" (1 K 15, 54) a my jsme byli osvobozeni "od zákona hříchu a smrti" (Ř 8, 2). Tak se stalo, že máme podíl na životě Zmrtvýchvstalého, přičemž všemu zbývajícímu umírání (= nesnáze a utrpení) byl odňat "bodec" (1 K 15, 55), neboť to přešlo do účasti na Ježíšově vykupitelské smrti.

Základ tohoto nového umírání je v tom, že tak činíme již v síle Ježíšova nového života: "Vždyť my, pokud žijeme (v Ježíši), jsme pro Ježíše (pro naše spojení s ním) stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův (ne tedy náš vlastní, slabý a pomíjivý) život" (2 K 4, 11; srov. 4, 7).

Jen proto, že v něm žijeme, můžeme s ním umřít, abychom tak povstali k ještě plnějšímu životu. Toto je ten trojkrok, který určuje náš životní rytmus a stává se jakýmsi "tancem" vykoupených: život - smrt - život v plnosti (srov. 2 K 5, 14 - 21).

Úlek, který Pavel prožil na začátku("ten, kterého pronásleduji jako mrtvého, žije"), se pro něj mění ve stálou důvěru v Boha, "který dává život mrtvým a povolává k bytí to, co není" (Ř 4, 17). Co Pavel v této důvěře odevzdává do Božích rukou, je Bohem "proměněno" (Ř 12, 2), protože on "nás probudil k životu spolu s Kristem" (Ef 2, 5). Pavel se to od nikoho nikde (ani v nějaké teologické škole) neučil, ale ví to ze svého prožitku: Je ve mně život a síla, jaké jsem dosud nepoznal, absolutně nová existence, nepřemožitelná naděje, radost a jásot v srdci, záře, čest a pokoj, dynamika, která mě žene přes všechno pronásledování a nesnáze až k Bohu, jemná a pozoruhodná láska; a to všechno se stalo "bez mého přičinění" (srov. Ga 2, 15 - 21), čistě jako dar: "charis" a "charisma".

Slova o "denní obnově" a "vzkříšení" (2 K 4, 10 - 16) z bolesti a nouze (= z každodenní smrti) i slova o novém "bytí v Kristu" jsou tedy takto odvozena z živé skutečnosti. Pavel takovou zkušenost spásy v žádném případě nepokládá za své zvláštní přednostní právo. Proto se právě při čtení jeho slov často objasňuje radostné uleknutí, které přepadá člověka, když v sobě tak elementárně pociťuje stopy tohoto nového života: hluboký pokoj nebo tryskající radost; vřelou Pánovu náklonnost, ať už v radosti nebo v bolesti; tu vždy nově propukající sílu, která uschopňuje k otevřenosti a přiměřenému, klidnému jednání, k jednání ne ve vlastním, ale v jeho jménu. "Ve mně je živá mluvící voda, která ve mně volá: ’Pojď k Otci!’" To píše Ignác z Antiochie na své cestě k mučednictví (Ig Řím 7, 2).

2.3.4. Dnes: Bůh usvědčuje a osvobozuje

"Po určitém čase v modlitební skupině," píše jeden student, "jsem cítil: Bůh chce, abych nedělal to, co chci já, nýbrž co chce on. Bylo to pro mne tak silnou pohnutkou, že jsem před několika týdny Bohu zcela předal svůj život. Během svatodušního setkání se mi ujasnila nová překážka v mém vztahu k Bohu - totiž moje lenivost. Při večerní pantomimě jsem na nohách nesl pouta. Byla symbolem mojí liknavosti a lenivosti. Když se mi podařilo proniknout až k velikonoční svíci, pouta ze mne spadla. Zkušenost, kterou jsem během této hry udělal, snad nepotřebuje žádné další vysvětlení."

Jeden student se svěřuje po zkušenosti s darem modlitby v jazycích: "Stále více si uvědomuji, jak velký jsem hříšník a jak hluboce ve mně ještě vězí nevěra. Toto poznání zakouším jako působení Ducha: ’On přijde a ukáže světu, v čem je hřích’ (J 16, 8). Stále ještě ve mně vězí velmi mnoho nevěřícího ’světa’."

2.3.5. Život - umírání - plnější život

Řeholní sestra, která se zpočátku v modlitebním kruhu chovala velmi pasivně a pak se modlila za uzdravení svých bolestí hlavy, svědčí: "Nyní je všechno pryč, jsem šťastná! Ne proto, že moje hlava je teď zdravá. Ne, jen proto ne. Bůh to může kdykoliv učinit znovu, bude-li to nutné. Obdaroval mě mnohem bohatěji a hlouběji: Směla jsem zakusit jej samotného!

Nejprve jsem si myslela, že zkušenost, o které chci vyprávět, byla určena mé příbuzné; půl roku má rakovinu a je jí teprve třicet osm let. Potom jsem věřila tomu, že mi pomůže lépe porozumět utrpení mého otce, postiženého neštěstím před sedmi lety. Teprve teď, když bolesti pominuly, mi svitlo, že tato zkušenost byla určena mně. A nyní se tedy pokusím říci, co jsem tehdy prožila.

Byla jsem právě na dovolené ve vlasti, v domě své tety. Bylo strašné horko. Asi o půl čtvrté ráno mě probudila nějaká moucha. Hněvivě jsem si pro sebe láteřila, pak jsem vstala a přinesla si svůj Nový zákon, posadila se na vyhřátý koberec a začala číst odstavec z Marka 8, 22 - 9, 1. Byl to text na ten den. Po přečtení jsem se podívala na krátký komentář. ’Nyní se otevřou oči slepých, aby byl Ježíš poznán . . .’

Bylo mi, jako by řádky oživly. Zvláště tyto: ’Nyní je všechno utrpení podílem na vykoupení, které přišlo skrze Ježíše.’ Pak jsem znovu četla text Písma. Byla jsem celá omámená a zkoušela jsem, zda opravdu bdím. ’Utrpení není nikdy trestem,’ proniklo mnou, ’ale podílem na spáse!’ Jaká je to úžasná spolupráce: spoluvykupovat!

Náhle jsem byla tak šťastná. ’Ano, Pane, otevři mi oči, nech mne prohlédnout.’ Temnota a noc uplynulých měsíců měly smysl, i když jsem to mohla jen tak tak snést a vydržet. Jak dlouho jsem tak setrvávala, nevím. A pak, tak čistě a opravdově, jsem zaslechla Pavlova slova: ’Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít’ (2 Tm 2, 11; srov. Ř 6, 8)."

2.3.6. Společné slavení Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání

Jedna účastnice modlitebních dnů o Svatém týdnu, "kterých se zúčastnilo nápadně mnoho mladých" se svěřuje: "Čím důkladněji jsme se navzájem poznávali, tím více vzrůstala vzájemná pozornost a láska. Zelený čtvrtek byl pro mnohé z nás zvláštní den. Byl to snad nejšťastnější den mého života. On byl zde. Vnímala jsem jeho přítomnost po celý den až do noci. On byl zde se svým pokojem, se svojí láskou. Všechno jím bylo naplněno: domy, lidé, příroda.

Na Velký pátek dopřál Pán mému srdci něco málo účasti na svém utrpení a já jsem mnoho plakala. Bílá sobota: nejtišší ze všech dnů. Bylo dokonáno. Z Ezechiela jsme slyšeli, jak Duch Boží vdechl nový život do mrtvých údů. Ano, Duch Boží může všechno, co je v nás mrtvého, probudit k novému životu. Před několika léty jsem to sama prožila. Onu zkušenost jsem o této Bílé sobotě vyjádřila slovy: Pane, chtěla jsem zemřít, když jsem dosáhla věku tvé smrti. Cítila jsem, že jsem byla jen jakýmsi údem bez života, beze smyslu. Myslila jsem si: proč mám být starší než můj Pán? On také nepotřeboval setrvat déle než 33 let.

Pak se však na mne snesl Duch Boží. Tělo a krev ve mně pomalu přišly k životu, docela pomalu. A život se prozářil radostí, docela pomalu. A já jsem byla zcela naplněna štěstím, docela pomalu . . . "

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!