4. Vzkříšení

Vzkříšení může být zdrojem obrovského optimismu pro náš osobní život.

z knihy Úvahy o utrpení a vzkříšení Páně (AO)

Jak jsem se již zmínil, každé setkání s Bohem v jeho Slově, ve společenství, se má odehrávat v duchu modlitby. To znamená v takovém postoji, kdy je člověk Bohu otevřen a kdy je ochoten Bohu odpovídat.

* *Pane, prosíme Tě, dej nám schopnost k modlitbě. Dej nám otevřenost pro jakékoliv Tvé oslovení,abychom si v sobě neudržovali žádné přehrady,ale přijímali vše, co nám nabízíš.Povzbuď nás, abychom Ti dokázali odpovědět tak,jak si to Tvé Slovo vyžaduje,i když je nám to třeba nepohodlné.Dej nám ochotu ke změně.Zmocni se naší svobody, kterou Ti alespoň z části,když už ne celou, dokážeme nabídnout. Amen.* * *

VELIKONOCE se sice oslavují velmi důkladným způsobem - Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a neděle Zmrtvýchvstání, ale jejich ústřední tajemství, tajemství celého křesťanství, je tak velké, že ho za tak krátkou chvíli nestačíme pochopit. Nám nyní v našich úvahách půjde především o KRISTOVO VZKŘÍŠENÍ, které je sice na jedné straně základním kamenem křesťanské víry, ale na straně druhé je v praktickém prožívání celé naší víry tak trochu „Popelka“, tedy něco, co se v našem životě moc neuplatňuje. Konec konců celé pochopení dané věci je do jisté míry z mnoha důvodů nesnadné. My se zde pokusíme ujít po této cestě alespoň pár kroků kupředu.

Řeknu-li „vzkříšení“, co vás napadne? Já vím, že nejednoho z vás (neříkám, že všechny) napadne průvod, nebesa, družičky. Ale všechno to, co vám přijde na mysl, zdaleka nevystihuje tu pravou biblickou skutečnost, jak o ní mluví Písmo. Druhá věc je, že s myšlenkou na vzkříšení jsme zvyklí se setkávat o velikonocích a pak už jen v souvislosti se smrtí nějakého člověka. Jinak vzkříšení, například v kněžských kázáních, moc velkou roli nehraje. Uvědomte si jak málo kázání, která se zabývají vzkříšením, člověk slyší. Něco se o tom řekne o velikonocích, ale pak už většinou nic.

Vezmeme-li klasický katechismus (takový, s nímž jste se mohli setkat za posledních 150 let), zůstává jeho struktura až do nedávna stále stejná. Kristovo vzkříšení je zde utopeno mezi řadou ostatních slov o Kristu. Je tam sice řečeno, že vzkříšení je věc pro křesťana nejdůležitější, ale začíná se zpravidla tím, že Bůh je a kdo je, co od nás chce, co my o něm víme, co máme dělat (život v církvi) atd., ale vzkříšení je v tom všem ztraceno a nikde nestojí jako centrální bod.

Navzdory tomu, vezmeme-li si nejstarší kázání apoštolů, jak nám je podává Písmo, vidíme, že v nich hraje vzkříšení velice důležitou roli. Například ve Skutcích, při volbě dalšího apoštola místo Jidáše, říká Petr:
„Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání,“ (Sk 1, 21 - 22).

Hlavní požadavek na apoštola tedy byl - svědčit o Ježíšově zmrtvýchvstání. To, že s Ježíšem chodil, že ho slyšel mluvit, to byly dobré předpoklady, ale hlavní bylo, aby byl apoštol svědkem jeho zmrtvýchvstání. To bylo to nejdůležitější, oč šlo.

Jestliže si vezmete další kázání apoštolů ze Skutků, vždy se v nich dojde ke vzkříšení. Pamatujete-li se na včerejší čtení, Petr mluví o Kristu, kdo to je, a končí větou: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil z mrtvých,“ (Sk 2, 32). To je tedy koruna a jádro celého Petrova kázání. Proto vlastně mluví o Kristu, aby po připomenutí toho vše, co se stalo, co posluchači o Kristově životě již věděli, mohl říci: „A právě ten, kterého znáte, o kterém víte to a to, tak ten byl Bohem vzkříšen z mrtvých.“

Kristovo vzkříšení je tedy skutečným jádrem apoštolského kázání.

Vezmeme-li si ovšem další novozákonní knihy, které byly napsány později, vidíme, že se nezůstalo jen u tohoto jádra a ani zůstat nemohlo. Začalo se kázáním o vzkříšeném Kristu, ale hned dále bychom slyšeli, že se posluchači ptali: „Co máme dělat?“ (Sk 2, 37). To je lidská odpověď na zvěst o Kristu. A zde je již potřeba říci něco víc než jenom: „Buďte hodní,“ zde Petr říká: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista...“ (Sk 2, 38). Ale co se má dělat a kdo je Kristus, to je potřeba říkat neustále.

Podíváme-li se na vznik novozákonních spisů vidíme, že posloupnost jejich vzniku je zcela logická. Nejdříve se hlásalo o Kristu to nejdůležitější - Ježíš Kristus je Pán, je to ten vyvýšený, který byl zde na zemi a nyní je po pravici Otcově. Pak ale přijdou otázky - jaký Kristus byl, co dělal, jak vypadal jeho život? A tak vznikají synoptická evangelia - Matoušovo, Markovo a Lukášovo, mluvící o vzkříšení jen málo. Jejich hlavní náplní je, kdo Ježíš byl a o čem mluvil ve svých kázáních. Zde již vidíme dvě základní témata v celém zvěstování křesťanské víry - kdo Ježíš je a co říká. My to máme ve své hlavě většinou smíchané dohromady, ale uvědomte si, že jsou to dvě rozdílné věci, jež bylo zapotřebí lidem říci. Pak přichází doba dalšího rozvoje církve, kdy se vyrovnává s námitkami a různými okolními názory, či se svými odpůrci. Tak vzniká jednak evangelium Janovo, jakožto hluboké promyšlení celého Kristova života a polemika s některými jinými názory, a jednak pozdější novozákonní spisy.

Vezměme si některé z epištol - například listy Timoteovi, nebo list Titovi, připisované apoštolu Pavlovi (ten je ale zřejmě celé nenapsal a spadají tedy do doby o něco pozdější). V těchto třech listech se o Kristově vzkříšení mluví velice málo, zato tam najdeme v daleko větší míře poučující, či moralizující názory, náhledy a zásady. Neříkám to proto, abychom nad nimi „ohrnovali nos“, ale abychom si uvědomili, že celek Písma odpovídá na základní a nejdůležitější otázky, které se v té době vyskytly. Naším úkolem je přijmout Písmo jako celek a ne jen jako zdroj poučení tom, jak žít a zase ne jen jako to jádro a ostatní vypustit. Je tedy nutné postupně přijmout všechno a neztratit přitom ze zřetele, co je to nejdůležitější - a tím je skutečně kázání o Kristovu vzkříšení, o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném.

Teď si přečteme jeden úryvek z prvního listu sv. Pavla Korintským, který byl ještě donedávna považován za nejstarší text o vzkříšení (dnes se soudí, že některé texty ze Skutků apoštolů jsou ještě starší) a který shrnuje základní zvěstování o Kristu:
„Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je doposud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně,“ (1 K 15, 3 - 8).

Toto je opravdu nejdůležitější, tím je skutečně dáno vše: umučení - smrt - vzkříšení. A přidáme-li k Lukášovo vyprávění ze Skutků, či evangelia, pak ještě nanebevstoupení. Lukáš a zejména pak Jan vidí celou tuto událost jako jeden nedílný celek označený slovem „povýšení“: smrt - vzkříšení - nanebevstoupení. My si to ve vyprávění časově rozkládáme, ale co se týče vnitřního obsahu, jedná se o jeden celek, o největší Kristův čin.

Apoštolové se považovali v prvé řadě za svědky tohoto Kristova největšího činu, za svědky jeho smrti a vzkříšení. Proto se k tomuto tématu neustále vraceli a stavěli na něm vše ostatní. A zde je zase jedna moc důležitá věc - apoštolové nezůstali jen u zvěsti o vzkříšení, kterou znali, ale hlásali ji a stavěli na ní. Každý člověk by si měl uvědomit, do jaké míry má vše, co je pro něj v jeho křesťanském životě důležité, souvislost se vzkříšením a do jaké míry to na vzkříšení stojí. Zjistíme, že řada věcí v našem životě je od Kristova vzkříšení, od tohoto ústředního tajemství, odtržena. A to je potřeba nějak napravit.

Jak jsem již řekl, přístup k celému tajemství vzkříšení není tak zcela snadný. Teď trochu odbočím od toho, o čem budeme mluvit dále. Víte, jak jsem se učil ještě v semináři, co je to vzkříšení? Podle pana profesora Kubalíka je to spojení téže duše s týmž tělem. To je samozřejmě výpověď velice problematická. Jistě, je pravda, že vzkříšený Pán je tentýž, ale povýšený. Ovšem už toto samo o sobě budí v člověku velice nevhodné představy. Už jsem to jednou říkal - je to taková ta laciná naivní představa, že se odklopí víko od rakve a hrobu a postavička vyskočí ven. Já to přeháním, ale řada špatných obrazů vyvolává ze všeho nejspíše tento dojem. Ale ne všechny. Pokud znáte obraz „Vzkříšení“ od mistra Třeboňského - je v Národní galerii a je to jeden ze známých obrazů i reprodukcí, tak na něm je sice Kristus stojící nad svým hrobem, ale zde je to vyvýšený Pán, tedy mnohem víc, než jen oživlá mrtvola. Tady Kristus vypadá jako člověk, ale z obrazu je vidět, že tomuto světu nepatří plně a to je právě to důležité.

Kristovo vzkříšení nebyl v žádném případě návrat do tohoto života - mezi vzkříšením Krista a vzkříšením Lazara je obrovský rozdíl, který je nutno vidět a chápat. Lazar se vrátil do života, v němž už byl a čekala ho znovu smrt, zatímco Kristovo vzkříšení je za hranicí smrti. Abychom o něm vůbec věděli, musel se ukázat apoštolům a dát jim tuto skutečnost nějak poznat. Ježíš už nepatřil tomuto světu tak jako do své smrti na kříži.

Nejdříve se ale musíme podrobně podívat na evangelijní i jiné texty, mluvící o vzkříšení, abychom jim lépe porozuměli. A teprve až porozumíme, co nám tyto texty říkají, pokusíme se složit dohromady obraz, který nám ukáže, co vzkříšení znamená pro nás, neboť vzkříšení se našeho života dotýká již nyní a ne až vzhledem ne smrti. Pavel o tom v listě Římanům říká:
„Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít i účast na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši,“ (Ř 6, 4 - 11).

Uvedený úryvek nám ukazuje až závěr, k němuž bychom měli dojít, tj. pochopení, co Kristovo vzkříšení pro náš život znamená již nyní, tady na zemi. Znovu opakuji, nejen vzhledem k naší věčnosti, ale teď, v tomto těle, na této zemi.

Teď by měl člověk odložit vše negativní. I záblesk zloby, či zlé vůle brání modlitbě. Jsme před Bohem. On o nás ví a my se k němu obracíme jako k tomu, kdo nás plně vnímá.

Pane, přišli jsme sem kvůli Tobě a Tvé slovo nás spojuje.Žijeme z Tebe, patříme Ti a patříme si.Spoj nás navzájem.Ukaž nám, jaká opora a síla je v bratrském společenstvía jak nicotné jsou brázdičky, které nás oddělují.Otevři naše srdce pro druhé.Dej nám pocítit, že Ty nás spojuješ.Dej nám zakusit, že jsme jedno tělo.Amen.* * *

Dnes se pokusíme si utřídit vše, co nám Nový zákon o vzkříšení podává. Kde v Novém zákoně byste hledali něco o Kristově vzkříšení? V evangeliích, ve Skutcích - v Petrových kázáních a všude tam, kde někdo zvěstuje Krista. Každého obvykle napadne, že o Kristově vzkříšení by si našel příslušnou pasáž v závěru některého evangelia. Jestliže ale uvažujeme o tom, jak novozákonní texty narůstaly, nemůžeme, jak už zde bylo několikrát řečeno, začít u evangelií. Evangelia nejsou svým datem vzniku nejstarší částí Nového zákona. Starší jsou listy apoštolů. Skutky jsou stejně staré jako evangelia (např. Lukášovo), ale jsou v nich zachycena kázání, představující velice starou vrstvu apoštolských kázání.

A proto nejstarší formulace o vzkříšení najdeme tedy jak ve Skutcích, tak v Pavlových listech a všechno to jsou velice stručné texty, mající náboj enthusiasmu. Je v nich kus nadšení a očekávání odpovědi. Například v 10. kapitole listu Římanům:
„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen,“ (Ř 10, 9).

Ve 3. kapitole Skutků je řečeno:
„Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky,“ (Sk 3, 15).

Toto je tedy hlavní jádro poslání apoštolů, jak ho oni chápali - Bůh vzkřísil Krista a oni jsou toho svědky. Jejich úkol je svědčit o něm.

„Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci,“ (Sk 2, 23 - 24).

„Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili,“ (Sk 5, 30).

Takových míst by se v Písmu dala najít celá řada, ve Skutcích i listech. Ale u všech bychom našli jednu společnou věc - jasně a bez okolků se zde říká, že Bůh vzkřísil Krista z mrtvých. Všimněte si, že se tam vůbec neříká jak, kdy a kde to proběhlo, jak dlouho to trvalo, jak to vypadalo - nic. Nanejvýš je tam řečeno, že byl zabit a pohřben. To je to jediné, co se tam může objevit, ale jinak nic.

To znamená, že v kázáních, zejména v Jeruzalémě, nebylo vůbec potřeba říkat něco víc, než že Ježíše, kterého oni znali z jeho pozemského působení, Bůh vzkřísil z mrtvých. Tím bylo podáno vysvětlení celého jeho života a z tohoto hlediska se dá říci, že o Kristově vzkříšení nemluví jen závěry evangelií, ani ta vybraná místa ze Skutků, ale celý Nový zákon. Ten je jako celek v prvé řadě svědectvím o vzkříšení Krista. Vlastně všechno, co se v Novém zákoně vypráví o Ježíšově životě, je nějakým způsobem zacíleno k utrpení a ke vzkříšení. A je to podáno především ve světle vzkříšení - tedy ne jako protokolární zápis, ale jako svědectví víry ve vzkříšeného Krista.

Podíváme-li se do všech čtyř evangelií na pasáže o vzkříšení, zjistíme, jak jsou si zároveň podobné i nepodobné, jak jsou neúplné a jak ani jedna z nich nevyčerpává plně popis událostí o vzkříšení. Samotné vzkříšení vlastně nepopisuje žádná z nich. Najdeme tam, že Kristus byl pohřben, a pak už jen prázdný hrob a setkání apoštolů s člověkem, v němž poznávají vzkříšeného Krista (např. na cestě do Emauz, ženy u hrobu, svědectví anděla v prázdném hrobě - ale vždy jen prázdný hrob a setkání s učedníky ve zjevení).

Toto je velmi důležité, neboť teprve s takovým pohledem na věc se dá k evangelijním textům o vzkříšení správně přistupovat. Jak vzkříšení probíhalo, to nikde nenajdete, ale je s naprostou jistotou dosvědčeno mnoha svědky a také to, že Kristus se projevuje jako vzkříšený. To je charakteristické pro texty, které byly přijaty do kánonu novozákonních knih. Určitě je vám alespoň částečně známo, že v době apoštolské a poapoštolské byla napsána celá řada spisů, mluvících o Kristově životě. Církev z nich vybrala jen některé a ty uznala za slova Boží - čtyři evangelia, Pavlovy listy, Skutky, Zjevení Janovo atd. Existuje ještě celá řada textů, majících v názvu slovo evangelium, či apokalypsa. Říká se jim apokryfy - prvoevangelium Jákobovo, evangelium Tomášovo, evangelium k Hebrejům, patří sem i apokalypsa Petrova. A tato neznámá evangelia popisují vzkříšení velmi barvitě, stejně, jako mládí Ježíšovo. Sporní křesťanští spisovatelé nejvíce čerpají právě z těchto textů. Podobně i detaily ze života Panny Marie pocházejí z apokryfů.

Spisy uznané církví mluví o Kristově vzkříšení velmi zdrženlivě, opatrně a bez nevhodných podrobností, které nemohl nikdo znát. Pro nás ale stále zůstává otázka, co to Kristovo vzkříšení je, neboť nějaký přístup k němu najít musíme. Když apoštolové svědčili o vzkříšení, mluvili o něm jako o smysluplné události a ne jako o něčem nejasném.

Již posledně jsem mluvil o tom, že vzkříšení si v žádném případě nelze představovat jako návrat do tohoto života. Já vím, že vy to víte a že si to tak nepředstavujete, ale přesto si to dobře uvědomte, neboť právě tato myšlenka je člověku nejbližší. Pochopitelně, protože nic jiného si konkrétně představit nedokážeme. Vzkříšení tedy není návrat do smrtelného života, ale na druhé straně to zase není něco, co by bylo zcela mimo tento svět, zcela mimo jakýkoliv kontakt a dosah s naší zkušeností, není to něco, co by bylo tak odtrženo od naší existence, že bychom s tím nemohli mít vůbec žádnou zkušenost.

Vzkříšení je tedy událost, která se stala v dějinách tohoto světa, událost konkrétní a dějinná, i když přesně nepopsatelná. A je to skutečnost, s níž člověk může mít za určitých okolností kontakt. O tom svědčí svědectví apoštolů - Kristovo vzkříšení podstatně zasáhlo do jejich života. Uvědomte si, že to byl zásah, který je zcela vychýlil z jejich dosavadní dráhy, neboť i když v Krista za jeho pozemského života věřili, tak o tuto víru jeho ukřižováním přišli. Byli to Židé, vychovávaní podle Starého zákona a dobře znali větu: „Proklet, kdo visí na dřevě,“ která byla větou ze Zákona, tedy něčím, na čem stáli. A tak už z tohoto důvodu bylo pro ně velice těžké přihlásit se k ukřižovanému Ježíši. Kromě toho, NIKDO SI TAKTO MESIÁŠE NEPŘEDSTAVOVAL /!/ - jako trpícího, ukřižovaného. Ježíšovi učedníci, jak nám říká Nový zákon, z toho byli značně ustrašeni, shromážděni tajně ze strachu před Židy, neboť věděli, že se jich Ježíšův život dotýká, ale přihlásit se k němu veřejně se jim zdálo nemožné. A právě setkáním se vzkříšeným Ježíšem se tento jejich postoj natolik změnil, že se z nich stávali jeho vyznavači a hlasatelé. Lidé, kteří nejdříve Krista zapírali, pak hlásání jeho evangelia věnovali celý zbytek života. To je přece ohromný obrat! Ten nemůže vzniknout z toho, že by si člověk něco vymyslel nebo vsugeroval. Navíc oni by si takto vymysleli velmi nepohodlnou cestu, tak proč by to tedy dělali? Navíc setkání se vzkříšeným Kristem jsou tak různorodá, že rozhodně nemůže jít o nějakou myšlenkovou konstrukci. Jestliže si někdo něco vymýšlí, dělá to tak, aby to nemělo žádné slabiny a bylo to tudíž nenapadnutelné. Kdyby si někdo chtěl vymyslet vzkříšení, popsal by celou událost co nejpřesněji a co nejbarvitěji, aby pro svou myšlenku získal co nejvíce lidí. Evangelium ale o samotném okamžiku vzkříšení vůbec nemluví!

Kdybychom se podívali na tak trochu podobné texty ze starověké literatury, kde se mluví o oživnutí zemřelého, či o návratu nějakého krále, viděli bychom, jak jsou tyto příběhy bohatě vyšperkovány a barvitě vylíčeny, aby vzbudily patřičné nadšení. Evangelijní zprávy mohou po prvním přečtení sotva vzbudit nějaké nadšení. Vždyť jsou to taková rozpačitá svědectví o události, z níž ten, kdo o ní svědčí, není sám moc moudrý. Zde můžeme spíše cítit zajíkání a s prominutím i blekotání člověka, který je sám celý vyjevený nad tím, co zažil. Já to zcela úmyslně říkám takto nepěkně, ale z evangelijních zpráv je právě toto cítit, neboť oni z toho doopravdy museli být vyvedení z míry.

Pokud by se člověk snažil dávat ta čtyři evangelia nějak dohromady, uhlazovat je, aby z nich bylo vyprávění „bez švů“, stejně by se mu to nepodařilo, nemělo by to ani žádný smysl, neboť by to bylo proti jejich duchu. Naše víra nestojí na popisu události vzkříšení, ale stojí na popisu lidí, kteří se vzkříšeným Kristem setkali. Hned ta nejkratší a nejjednodušší vyznání, která jsme si zde četli, představují vzkříšení jako jistý čin Boží, jako něco, co je absolutně dobré.

Některé novozákonní spisy považují za nejvýznamnější označení Boha skutečnost, že on vzkřísil Ježíše z mrtvých. Zkrátka, chce-li Nový zákon říci, kdo je Bůh, říká: „To je ten, kdo vzkřísil Ježíše z mrtvých.“ Z toho může hned vzniknout otázka: „Jak to, že Bůh vzkřísil Ježíše, když Ježíš je Syn Boží? Nebo snad sám povstal vlastní mocí...?“ Do těchto otázek bych zde nechtěl zabřednout, aby nás nakonec nezavedly někam úplně jinam. Já se chci přidržet toho, že vzkříšení v plném rozsahu je dílo Boží, neboť to nám může ukázat cestu k pochopení jeho celého významu. Podívejte se, to, co nás obklopuje, celý svět, je také dílo Boží. Je to tedy totéž co vzkříšení? Říkáme, že Bůh stvořil svět, člověka, vše kolem nás je dílo Boží a vzkříšení je také dílo Boží. Je mezi tímto nějaký rozdíl? A když, tak jaký? Samozřejmě, nemůžeme říci, že jedno udělal Pán Bůh dobře a druhé špatně, ale přece mezi tím rozdíl je!

V krásném stvoření světa figuruje vedle krásy a dobra ještě hřích. Celé stvoření, v němž žijeme, je sice stvoření Boží, ale zasažené prvotním hříchem. Kdežto Kristovo vzkříšení je také čin Boží, ale již tímto hříchem nezasažený. A v tom spočívá celý ten velmi podstatný rozdíl, v němž je pro nás něco nesmírně důležitého. Dotklo-li se vzkříšení Kristovy existence a je-li křesťan, jak o tom budeme mluvit, do této úrovně vzkříšení pozdvižen, je pak vyzdvižen ze světa zasaženého hříchem a dostává šanci podílet se na bezhříšné Boží skutečnosti.

Vzkříšení se stalo nejen někdy někde tam... Stalo se také plně zde. Kristus - Boží Syn, ale také pravý člověk a pravý Bůh, byl Bohem vzkříšen z mrtvých. Vzkříšení je tedy něco, co je plně lidské, co plně patří do řádu tohoto stvoření, ale je to zároveň pozdviženo do úrovně Boží bezhříšnosti. A naopak, tímto se to, co je bezhříšné, plně dostává do lidské skutečnosti.

Vzkříšení je skutečnost zcela oproštěná od zla a přitom skutečnost, která se zcela bezprostředně dotýká našeho života. Dotýká se ho tak, že do ní můžeme jistým způsobem vstoupit. A to přece může být zdrojem obrovského optimismu pro náš osobní život, neboť jestliže by Kristus nevstal z mrtvých, byla by veškerá naše snaha marná. Svatý Pavel to říká zcela jasně:
„Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i naše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kdo zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!“ (1 K 15, 13 - 19).

Zde, mimo jiné, vidíte, jak je také důležité uhájit si ve vlastní hlavě Krista nejen jako plného Boha, ale i jako plného člověka. To je opravdu velmi důležité. Už jsme několikrát mluvili o tom, že celé dogma chalcedonské je: „Kristus je pravý Bůh a pravý člověk,“ a nesmí se z něj vytratit ani jedna, ani druhá polovina. Je velký omyl si myslet, že se nic nestane, ztratíme-li tu polovinu „člověk“.

Náš zájem teď nemusí patřit vůbec nikomu a ničemu jinému, než Bohu, který je nám velice blízko a který nás spojuje, neboť nyní máme před sebou možnost přijmout Kristovo vzkříšení pro svůj život.
* *Bože, přes den na nás doléhá a útočí mnoho věcí,které si vyžadují naši pozornost,některé právem, jiné neprávem.Mnohé z nich nám nabízejí jen zdánlivé štěstí,jen zdánlivou spokojenost.Ale v Tobě, živý Bože, je plnost a mimo Tebe nenajdeme nic, co by bylo skutečně dobré.Otevři naše oči, dej nám pochopit,že plnou svobodu najdeme jen v Tobě.Rozboř hráze, které si v sobě důmyslně stavíme,a i ty, které snad vyrostly bez našeho vědomí.Zbav nás naší ztrnulosti, našich obav, naší malé důvěry dej nám naplno pocítit,že v Kristu jsi nám daroval všechno.Amen. * *

***

Další texty k tématu "Vzkříšení" naleznete zde.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!