Když na první křesťany doléhá pronásledování, vytrvale se modlí.
Ve své modlitbě neprosí, aby byli zbaveni nesnází, pronásledování,
ale aby se nenechali zastavit nejrůznějšími překážkami
a neztratili odvahu zvěstovat Boží slovo.
Co je výsledkem? Přichází Duch svatý a dodává jim sílu a odvahu.
Abychom mohli evangelizovat, musíme se modlit, hodně modlit.
Evangelizace je totiž dílem Ducha svatého,
který se dotýká srdcí posluchačů
a proměňuje vlažné a kolísavé srdce zvěstovatelů radostné zvěsti.
Modlím se já za šíření evangelia?
Modlím se, abych obdržel stejnou neohroženost (parhésia),
jakou vynikali první apoštolové a učedníci?
Jsem skutečně přesvědčen,
že bez Ducha svatého bude mé působení neúčinné?
Světci se modlili předtím, než zvěstovali evangelium,
během jeho hlásání i po jeho skončení,
aby skrze jejich službu mohl neomezeně působit Duch svatý.
Další otázka: Patřím i já k těm,
kdo věnují moře času přípravě pastoračních plánů a strategií,
a jen málo času „ztrácejí“ modlitbou?
Dnes bych se měl ptát, jak se vlastně modlím.
Směřuje moje modlitba k první, nebo k druhé části modlitby Páně?
Obrací se spíše k mým vlastním potřebám
a k tomu, co tíží lidi, které znám,
nebo k prosbám, aby se šířilo evangelium,
aby „přišlo tvé království“
a aby se ve světě šířila radostná zvěst?
Podle toho, jak vypadá moje modlitba, mohu poznat,
nakolik jsou mé touhy a starosti proniknuty duchem evangelia.
Je v mém srdci místo pro šíření Božího slova?
I tehdy, když je nehlásám já nebo členové mého společenství?
"Každé činnosti musí předcházet modlitba,
ať už se jedná o modlitbu osobní nebo společnou."
(H.U. von Balthasar, Solo l´amore ѐ credibile, Řím 1982).
