Sekce: Knihovna
06. Osobní příběhy
z knihy Dary ducha Ježíšova I
1.5. Osobní příběhy
Odvažme se tedy dát slovo několika lidem. Nový způsob působení Boha v dnešní době se stane názornějším, jestliže jednotliví lidé vyprávějí o cestě, kterou je Bůh vede. Následující příklady jsou vybrány z mnohých jim podobných. První z nich nás přivádí zpět na začátek 70. let.
1.5.1. "Od Marxe ke Kristu" - student
Moje první svaté přijímání bylo pro mne osobním setkáním s Kristem. Dlouho jsem rád ministroval, ale později se moje modlitba stala očividně sušší. V té době velkou část mládeže zachvátila nová "spásná" vlna, která protestovala proti šosáckému způsobu života boháčů. I v naší třídě se stalo moderním být "levičákem". Moji přátelé i já jsme to zkoušeli i uvnitř církve. Dokonce jsme také vydávali celkem slušný časopis, a tak se pokoušeli o "dialog". Ten se nám však nedařil.
V novinových titulcích se objevilo nové téma: "Ježíšovská vlna". S pevným předsevzetím napsat o "Jesus-People" negativní článek jsem se jednoho dne rozjel do centra těchto "Ježíšových lidí" v našem městě. Nejdříve jsem myslel, že jsem se snad zmýlil v adrese. Ale když ke mně přistoupil dlouhovlasý hippie a plný radosti mě pozdravil, poznal jsem: to je jistě pravý "Jesus-People". Nevěřícně jsem si ho prohlížel. Sál podobný kinu se pomalu zaplňoval. Přicházeli mladí lidé, objímali se a vyměňovali si své zkušenosti s Ježíšem. Mluvili o něm, jakoby skutečně existoval a ovlivňoval jejich život. Když potom "mítink mladých" přešel po několika rytmických písních a jednoduchých popěvcích do modlitby, záviděl jsem. Z obličejů mladých lidí na mě vyzařovala láska a pokoj, jak jsem to mezi lidmi ještě nikdy nezažil - při modlitbě už vůbec ne. Ti lidé zde nebyli žádní sektáři nebo světu cizí pobožnůstkáři, ale mladí, dynamičtí lidé, kteří měli prostřednictvím víry radost ze života.
Mladý pastor měl potom kázání, které mě zasáhlo do největší hloubky. Mluvil o Ježíši tak živě a nadšeně, jak jsem to z katolické kazatelny ještě nikdy neslyšel. Najednou jsem věděl: Sem musím přijít častěji. Evangelium zde bylo hlásáno aktuálně, aniž by bylo rozmělňováno v pouhou lidskou filozofii.
Jindy tento pastor mluvil o lidech, kteří vynakládají obrovskou energii, aby se nemuseli stát křesťany. Studují mnoho knih, ve kterých se říká, proč se člověk nemůže stát křesťanem, nebo ve kterých je víra "problematizována". A pak se diví, že je pro ně problematický i Bůh. "Kdyby oni lidé vynaložili stejnou energii, aby nalezli Boha," pokračoval, "pak by všichni mohli s Jobem říci: ’Vím, že můj Vykupitel žije’ (Jb 19, 25)."
Znovu jsem se v tomto kázání poznal. Také já jsem byl takovým člověkem, který celou svoji aktivitu zaměřil tímto směrem. Proto jsem se rozhodl, že se změním. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli by se Bůh nedal zakusit tak osobně, jak to tvrdili "Ježíšovi lidé".
Prvním krokem bylo pro mě čtení Nového zákona. To jsem (jak musím ke své hanbě přiznat) ještě nikdy předtím ve svém životě nedělal. Přitom jsem cítil, jak roste moje láska k Ježíši. Dříve byl pro mě pouze sociálním revolucionářem, který protestoval proti stávajícímu zřízení. Nyní jsem poprvé četl, jaký skutečně byl. A takovým jsem se chtěl nyní stát i já. Tohoto Ježíše bych rád následoval. To bylo mé pevné přání.
Ale stále ještě hlodala pochybnost: Je skutečně pravda všechno to, co je psáno v Novém zákoně? Vstal skutečně Ježíš z mrtvých? Snad to jsou všechno pouze dobře vymyšlené příběhy!
Proto jsem udělal druhý krok: Znovu jsem se začal modlit. Nejdříve jsem měl dojem, jako by to byla pouze samomluva, jako by má modlitba pronikla pouze ke stropu pokoje. Proto jsem se prostě modlil o jistotu víry: Chtěl jsem, aby mi Bůh, jestliže skutečně existuje, daroval jistotu o své existenci tak srozumitelně, že bych již neměl žádnou pochybnost.
Večer jsem ve své posteli začal v modlitbě zápasit s Pánem jako Jákob u Jaboku, dokud mi nespadly šupiny z očí: Bůh se neschovával přede mnou, ale já jsem falešným nasměrováním svého života vybudoval okolo sebe zeď, přes kterou jeho hlas už nemohl proniknout. Bůh neutíkal přede mnou, ale já před ním.
V okamžiku, kdy jsem si to uvědomil, se ve mě rozlilo teplo a radost a musel jsem ven z postele. Uprostřed noci jsem si sedl ke svému psacímu stolu, rozsvítil jsem a děkoval Bohu za jeho lásku ke mně. Po tvářích mi tekly slzy a já jsem cítil, jak jsem se od tohoto okamžiku stal novým člověkem. Najednou jsem si už nepřipadal tak důležitý se svými komplexy a svou sebeláskou. Důležitější bylo jedno: aby co nejvíce lidí zakusilo Boha a začalo žít z jeho lásky. Pouze zde leží klíč k řešení problémů lidstva a k obnově církve.
V prvních týdnech po tomto zážitku jsem se cítil jako osvobozený od metrákového závaží a měl jsem v sobě lásku k lidem, jak jsem ji dosud neznal. Často jsem chodil do shromáždění. Po nějaké době jsem poznal katolické kněze a laiky, kteří učinili stejné zkušenosti s Duchem svatým a utvořili modlitební kroužek. Toto společenství se pak stalo mým duchovním domovem v katolické církvi.
1.5.2. "Jak se to může stát?" - manželé
Můj muž a já jsme již několik let úzce spojeni s okruhem rodin hnutí Focolare. Zde je zvyk rozjímat každý měsíc jednu větu z Písma svatého. Říkáme tomu "slovo života".
Jednou toto slovo znělo: "Jak se to může stát?" (L 1, 34). Ten měsíc jsme odjížděli na svatodušní setkání Charismatické obnovy. Ono slovo života mě zaujalo a oslovilo mě ve dvou věcech. Jak se to může stát, že nám Pán daruje svého svatého Ducha? To druhé byl problém, který mě již po mnoho let velmi zatěžoval: Nebylo mi umožněno vytvořit s mým mužem vnitřně hluboké společenství a navíc jsme byli tak velmi zatížení vnější bídou a mojí těžkou nemocí, že jsem jednoho dne chtěla utéci. Již jsem neměla sílu ke smíření. Existoval ve mně jakýsi podivný prostor, něco jako duchovní klauzura: "Bůh a já". Co se zde dělo, to jsem nemohla nikomu svěřit. Velmi jsem trpěla tím, že naše manželství nebylo jednotou, a tak jsem stále znovu a znovu Pánu předkládala ono slovo: "Jak se to může stát," - ale v této otázce byl spíše smutek, než naděje, že by se zde skutečně něco mohlo změnit.
A tak i nyní byl náš příjezd opravdu smutný. Pohádali jsme se kvůli maličkosti a téměř bychom zase odjeli. A přece zvítězil rozum a my jsme se opět smířili. Pak přišla svatodušní sobota. Večer se všichni účastníci shromáždili k intenzívní modlitbě. Bylo to, jako bychom společně ve večeřadle svorně a vytrvale prosili Pána o jeho Ducha, chudí a prázdní, ale plní očekávání. Tak byl tento večer navíc poznamenán hlubokým pokojem a touhou.
Ráno na svatodušní neděli jsem se vzbudila a vzala jsem jako obvykle ještě v polospánku do ruky knížečku, ve které bylo na každý den krátce vyloženo slovo Písma. Toto ráno tam stálo: "Kdo všechno neopustí, nemůže být mým učedníkem." Zasáhlo mě to jako šíp doprostřed srdce. Najednou jsem věděla, co Pán chce. Abych se se svým mužem o všechno dělila. I o svůj nejvnitřnější život s Kristem.
Šla jsem do kaple, musela jsem velmi plakat. Byly to však slzy lítosti i radosti zároveň, protože jsem nyní věděla, co jsem dělala špatně. Při mši svaté mi bylo, jako by mi Pán řekl: Tak se přece rozděl. Tak dlouho jsi se mnou žila; předávej dále, co jsi zakusila!
Cítila jsem: začala nová fáze mého života. Večer jsme se opět všichni společně modlili a bylo cítit, že Duch svatý v našem středu mocně působí. Bylo to velmi přirozené, když někteří kněží řekli, že jsou nyní připraveni modlit se s jednotlivci za osobní záležitosti. Najednou můj muž řekl: "Chci jí, abych si na sebe nechal vložit ruce." Měla jsem stejné přání. Můj muž se mě zeptal: "O copak chceš prosit?"
"Ach," řekla jsem, "tolik toužím po Duchu svatém." Potom jsme byli potichu. Najednou mě napadla myšlenka: Proč vlastně nejdeme spolu, když přece před Bohem patříme k sobě? Řekla jsem to svému muži a on odpověděl: "Také jsem na to myslel, ale neměl jsem odvahu to říci."
Co se stalo potom, nejde téměř slovy vyjádřit. Byli jsme tak šťastní, jak to nebylo možné ani v den svatby. Nikdy bych nebyla pokládala za možné, že Pán může darovat člověku tolik radosti a síly, ačkoli jsem již po mnoho let všechnu svou sílu a radost jistě dostávala ze života s Bohem. Ale nyní to byla nová síla z Ducha svatého. A ta radost stále trvá.
Nyní, po letech, se divíme, kolik Bůh z této společné modlitby a z modlitby za sebe navzájem nechal vyrůst pro naši rodinu, pro naši farní obec a navíc i pro mnoho mladých lidí a modlitebních skupin. Chvála Pánu, on skutečně dává "nový život v Duchu svatém".
1.5.3. "Důvěřuji Pánu!" - řeholník
Vyrostl jsem v normální katolické rodině. O moji víru bylo starostlivě pečováno, byla nesena vírou a zbožností mé rodiny.
Již velmi brzy jsem vyjádřil přání: Chtěl bych být knězem. Toto přání bylo mými rodiči nejen akceptováno, ale také silně podporováno. A tak jsem s tímto cílem nastoupil na gymnázium. V této době se vlastně nestalo nic, co by mě v mém přesvědčení zmátlo. Cesta se zdála jasná. Vstoupil jsem do řádového společenství a začal se studiem teologie.
Moje víra byla spíše tradiční, z výchovy. Brzy jsem cítil, že musím najít vlastní náboženskou bázi a hloubku, která mě může nést. Přesto se zdálo, že všechny pokusy potkat Pána v pravé hluboké zkušenosti ztroskotávají. Studium teologie a moje racionální nadání způsobily, že se má víra stala spíše ještě mělčí a prázdnější. Mým heslem byla "světská spiritualita". Bůh se pro mě stal racionálním problémem, zajímal mě. A tak moje budoucnost byla jasná: Chtěl jsem se stát "profesionálním" teologem, učitelem teologie. Byl jsem připraven ochotně sloužit Pánu a jeho církvi, ale za svých podmínek. Měl jsem pevně stanovené představy o svém životě s Pánem.
V této době jistoty přišel velký zlom: Zamiloval jsem se do jednoho děvčete a viděl jsem, že moje existence je radikálně zpochybněná. K tomu přistoupily lidské potíže v mém společenství, takže ani to nebylo pro mě oporou. To, co jsem si uchoval jako zbytky své spirituality, mě nemohlo nést. Stál jsem před troskami své budoucnosti. Cítil jsem pouze jedno: Moje poslání, můj životní cíl byl i dále život pro Pána. Ale jak? Jako ženatý? Jako laik?
V této situaci mě jeden přítel vzal s sebou do modlitební skupiny, která právě vznikla. Zde jsem poprvé zakusil, jak velmi a hluboce může společná modlitba vést k Pánu. Ale tuto blízkost jsem pociťoval nějak negativně. Cítil jsem: Pán mě nepustí, chce mě vlastnit. Připadal jsem si před ním jako ryba na udici, která nemůže uniknout.
Najednou se ve mně probudil vzdor: Riziko totálního odevzdání se Pánu se mi zdálo příliš vysoké. Měl jsem své podmínky a nechtěl jsem se jich vzdát. Po celý rok - měl jsem právě volný semestr - jsem hledal svou identitu, hledal jsem sám sebe. Skupinová dynamika, meditace, zkoušel jsem všechno možné, abych se našel. Po celý rok jsem bojoval s Pánem, chtěl jsem být volný. Pokusil jsem se Pána provokovat. Hřích už pro mne nebyl hříchem ("Co je to vlastně hřích - vždyť chci pouze uspokojit své potřeby!"), nýbrž prostředkem k vyprovokování Pána. Cítil jsem, že stále více klesám, a najednou jsem dostal strach. Chtěl jsem ven z toho kruhu, ve kterém jsem kroužil sám kolem sebe.
Přátelé z modlitebního kroužku, se kterými jsem stále udržoval kontakt, mě pozvali, abych přišel na svatodušní setkání Charismatické obnovy. Oběma rukama jsem se chytil této šance nechat to staré za sebou a začít s Pánem znovu.
V prvním osobním rozhovoru s knězem jsem vyprávěl o svých potížích, jak uvést do souladu srdce a rozum. Na jedné straně mě rozum vede ke kritické distanci, na straně druhé se moje srdce chce totálně rozdat. Po dlouhém hlubokém rozhovoru na mě spolubratr vložil ruce a modlil se nade mnou v jazycích. Předal mi slovo od Pána, proroctví, že Pán se mě ujímá v mé slabosti, a řekl mi věci, o kterých jsem si myslel, že jsou skryté v mém nejhlubším nitru. Najednou jsem cítil, že jsem nesmírně blízko Pánu. Nepochyboval jsem ani na okamžik, že mě zde Pán zcela osobně oslovil. Byla ve mně neznámá radost, a tato zkušenost
Pánovy blízkosti mě dlouho provázela. Kdekoliv jsem šel nebo stál musel jsem se modlit; cítil jsem, jak se ve mně cosi modlilo.
A tak jsem se v těchto dnech teprve učil, co pro mě modlitba znamená. Zakusil jsem, jak mě Pán osvobodil, jak mě svou blízkostí zbavil zatvrzelosti. Zjistil jsem, že mě Pán miluje a že jsem z jeho lásky nebyl nikdy vyloučen. Byl to tichý nový začátek, bez velkého hluku, zcela pomalý růst k Pánu. Měl jsem opět cíl: Chtěl jsem Pána samotného - nic více a nic méně.
1.5.4. "Chtěla bych žít svůj život pro Boha" - mladá dívka
Vůbec jsem nevěděla, že mezilidské vztahy mohou tak váznout. Jasně jsem cítila, že mezi mnou a jedním členem naší skupiny není něco v pořádku a že vina je na mé straně (egoismus). Ale neměla jsem sílu dát věci do pořádku . . . Nakonec jsem si o tom promluvila se Z. a náhle se vše odhalilo a vyjasnilo.
Modlili jsme se za uzdravení a za naši skupinu. Cítila jsem se tak podepřena modlitbou druhých, že jsem šla k telefonu, zavolala dotyčnému a poprosila o rozhovor (tento krok jsem měla udělat již dávno). Příští večer pak přišel. Řekla jsem mu o svých potížích ve vztahu k němu a usmířili jsme se. Nakonec jsme šli za ostatními. Prosila jsem je, aby se se mnou modlili za úplné uzdravení, aby z této rozpolcenosti nic nezůstalo, a za lásku.
Další den jsem šla s radostným srdcem do práce, a když jsem se odpoledne vrátila domů a začala se modlit, vytrysklo to najednou z mých úst; málem jsem se radostí neudržela. Jak je přece Bůh dobrý! Ano, všechna moje sebeláska, moje neschopnost odpustit nemohla Bohu zabránit, aby mě i přesto miloval. - Tento nový jazyk je pro mne velmi velký dar. Je nepochopitelné, do jakých hloubek se člověk přitom dostane a jak se stane svobodným. Když se hodinu modlím v tomto jazyce, připadám si vždy jako znovuzrozená, jako když člověk vystupuje z koupele.
Pozoruji také, že mizí moje agresivita a že jsem schopná lásky. Z mé strany je pouze nutné, abych se zcela otevřela Bohu, všechno ostatní udělá on. Ale i to, že se mu otevřu, je pouze proto, že mě přitáhne, jinak bych toho vůbec nebyla schopná. Jak jenom je Bůh velký, že vše leží v jeho rukou. Také jsem zpívala v Duchu. Člověk se modlí a najednou začne zpívat. Přitom se dostávám do takových poloh, výšek a hloubek, kterých normálně vůbec nedosáhnu. Nemohu to vůbec popsat . . . Je mi jasné, že bych chtěla žít svůj život pro Boha. Na tom se už - po těchto mých letnicích a všech těch zkušenostech - nedá nic změnit.
1.5.5. "Pastorace modlitby" - biskup
Uribe Jaramillo, biskup z Ria Negra v Kolumbii, poskytl počátkem roku 1980 následující interview:
"Jak jste se dostal k Charismatické obnově?"
"Jedenáct let jsem biskupem. Během jednoho exercičního kursu mi jeden z účastníků půjčil teologický časopis z USA s článkem o ’katolických letničních křesťanech’. Čím více jsem se do toho článku zahloubával, tím více jsem ztrácel svoji počáteční rezervovanost a tím více jsem se ujišťoval o jeho teologické solidnosti a naukové nenapadnutelnosti. Chtěl jsem se s tím důkladněji seznámit. Nakonec stačilo několik dalších knih, aby mě přesvědčily.
Pak jsem poprosil jednoho kněze s jeho týmem, aby dal exercicie nejdříve našim kněžím a potom řeholním sestrám. Bylo důležité, že od samého začátku nezůstali ti, co jsou zodpovědni za pastoraci, na okraji, ale byli dostatečně informováni, že mají podporovat rozvoj tohoto hnutí.
Jednoho dne, zatímco jsem o samotě rozjímal v modlitbě, se pak stalo, že mi byl darován dar modlitby v jazycích. Od té doby, co mi byl dán, jsem navázal spojení s týmem vedoucích Charismatické obnovy, která již byla v Kolumbii v plném proudu."
"Co se ve vašem kněžském a biskupském životě změnilo od té doby, co patříte k Charismatické obnově?"
"Pro mě byla nejdůležitější změna, která se stala v mém osobním životě. V celém kněžském životě jsem díky Boží milosti vedl život modlitby a spojení s Pánem. Zasazoval jsem se intenzívně o to, abych jiným přiblížil učení o Kristově kněžství. Ale nyní jsem nově objevil důležitý faktor: moc Ducha svatého. Ve svých kázáních jsem o ní mnoho mluvil, ale její skutečnost jsem ještě nikdy nezakusil tak hluboce jako nyní.
Každý den jsem s novou zřetelností objevoval, jak mám jako kněz a biskup žít svou identitu, jak se musím nechat proměňovat působením Ducha svatého, abych se stále více připodobňoval osobě Krista, kněze a Spasitele. Myslím, že jsme se dopustili v církvi omylu, že jsme kněžskou službu omezili na určité body a jiné jsme i přes jejich základní význam vyloučili. Pro mě dnes spočívá bohatství kněžské služby v tomto: dělat, co dělal Pán. Slavit eucharistii, odpouštět hříchy, zvěstovat radostnou zvěst, těšit lidi, umět se poprat se zkouškami, modlit se za uzdravení nemocných a za osvobození zajatých ďáblem - krátce: předávat dále poselství Páně v celé jeho plnosti."
"Jaká je dnes hlavní orientace vaší pastorace?"
"Objevil jsem, že pastorace musí být pastorací modlitby. To považuji za nejdůležitější bod. Čím hlouběji pronikám do Obnovy, tím je mi jasnější, že se musím stále stávat nástrojem v rukou Páně. To předpokládá život vroucího spojení s ním, které má svůj pramen v modlitbě, ve vnitřním dialogu s ním.
V žádném případě nechápu svou biskupskou službu tak, jako by na prvním místě musela být administrativa diecéze. Ne, jestliže jsme biskupem, pak jsem biskupem především pro modlitbu. Pastorace modlitby s sebou přináší velmi konkrétní důsledky. Když jsem dříve přijímal návštěvníky, omezil jsem se na to je vyslechnout, dříve než jsem dal svou radu k jejich různým problémům. Dnes svého partnera v rozhovoru pozvu po té, co jsem ho dostatečně vyslechl, ke společné modlitbě, aby nám sám Pán ukázal řešení problému. Jestliže potom dojde k tomu, že dám konkrétní radu, pak je to ovoce modlitby a ne jako dříve pouze vnější slovo, které dotyčný rozumově přijímá.
Každou středu jdu do blízkého velkoměsta Medellinu (2 mil. obyvatel), abych přijímal lidi z nejrůznějších sociálních vrstev. Stále se tvoří dlouhá fronta čekajících a každý se zařazuje jak přišel. Jestliže přijde chudák jako první, pak přichází na řadu před bohatým, který přišel po něm. Nikdy se nikomu nenadržuje, pod žádnou záminkou.
Jestliže lidé přichází se svými materiálními a právě tak i s duchovními problémy, nespokojím se již s tím, že jim řeknu, že se za ně budu modlit. Modlím se s nimi. To má zcela jiný účinek! Neboť jestliže se návštěvník modlí se mnou, dostane sílu a světlo, aby sám řešil svůj problém. Pro mnohé tím začíná cesta obrácení a uzdravení, zvláště v těch případech, kde jde o nenávist, strach a komplexy. Zatímco se lidé modlí, objevují, že musí odpustit. Vyznávají své hříchy.
Pán sice nedělá stále totéž, ale často k vnitřnímu uzdravení daruje i tělesné. Zažili jsme mnoho podivuhodných uzdravení, např. uzdravení zánětu kostní dřeně, rakoviny a dětské obrny. Je to služba, která se rozvíjí stále bohatěji a která se každý den nově otevírá . . . Protože lidé ke mně přicházejí stále více, svěřuji administrativní práci jiným.
Obnova převrátila celou naši pastoraci. Opět jako v prvotní církvi se totiž opřela o působení Ducha svatého a charismat. Důraz leží na modlitbě, Božím slovu, svátostech a životě společenství. Obnova znamená, že celý člověk se ve všech dimenzích své existence plně otevírá působení Ducha."
To je pouze několik příkladů mezi tisíci - to ví především lidé činní v pastoraci. Nikdo od takových lidí nyní nebude očekávat perfektnost, ale stále můžeme zakoušet, jak se tyto impulsy osvědčují v jejich životě. Bůh působí skrze lidské slabosti. V tom je také základ toho, proč v takových svědectvích většinou slyšíme tolik "pozitivního", tolik "úspěšných zpráv": protože toto svědectví nemluví primárně o lidských mravních výkonech, ale o působení Božím. A Boží jednání je vždy "pozitivní". I tam, kde Bůh dopustí utrpení, přichází od něho síla a odvaha. A když nás koriguje, dává nám zároveň i zaslíbení proměny.
Jestliže naše zvěstování vede často tak rychle k morálnímu tlaku na výkon a místo příslibu má hned po ruce požadavek, měli bychom se ptát: Udělali jsme si čas na to, abychom Boží lásku nejprve vůbec přijali? Věříme Bohu, že nás miluje, nebo nevědomky vycházíme z tohoto postoje: "Jestliže něco neuděláme sami, nestane se nic"? Dlouholetá pastorační zkušenost ukazuje, že v mnoha případech leží klíč v této změně našeho základního zaměření. "V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás" (1 J 4, 10).
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- 01. Úvod
- 02. Naše cesta s Kristem
- 03. Těžkosti a nebezpečí na cestě s Kristem
- 04. Naše cesta v církvi
- 05. Svědectví o Božích činech
- 07. K situaci ve světové církvi
- 08. Poznámky
Autor: Norbert Baumert
