03. Těžkosti a nebezpečí na cestě s Kristem

Cesta s Kristem vede skrze osvědčení se ve zkouškách

1.2. Těžkosti a nebezpečí na cestě

Cesta s Kristem vede skrze osvědčení se ve zkouškách, podobně jako byl Ježíš po sestoupení Ducha svatého při křtu "vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla" (Mt 4, 1; L 4, 2). Čím jednoznačnější se stává cesta k Bohu, tím jasněji se také objevují falešné tendence, které jsou v člověku vždy skryty: hříchy a falešné postoje, které až dosud jako takové nebyly rozpoznány. Nacházejí nyní jakoby nový objekt, hledají způsob, jak zneužít nový život, ale jsou tím zároveň odkryty, takže od nich můžeme být osvobozeni. Při tomto procesu se objevují nová, typická nebezpečí.

1.2.1. Fascinace zkušeností

Když se pozornost příliš silně zaměří na duchovní zkušenosti místo na Boha, stávají se fenomény najednou "zajímavými" samy o sobě. Mnohý může být nejprve osloven v centrální oblasti setkání s Bohem (klanění a láska), ale během času odbočuje k nápadnějším "okrajovým jevům". Falešná horlivost zas může svést k tomu, že se mluví více o "charismatické obnově" než o Ježíši a jeho evangeliu. Ve stálém hledání toho zvláštního se ocitneme v náboženské hrabivosti a hledání zážitků. Dochází k velkému zklamání, když vnímatelné dary modlitby nebo neobyčejná znamení ustávají. Pokušení, které nyní přichází, svádí na jedné straně k rezignaci a nejistotě ve víře, na druhé straně k tomu, že stoupá jistý důraz na náboženské pocity, nebo že se přepínají již přijatá charismata (srov. 1 K 14, 12; 14, 19.20.27 - 33). Přistoupí-li k tomu ještě srovnávání s druhými a skrytá závist, je pohled na skutečné stopy působení Božího ve vlastním životě zastřen.

Duchovní chudoba: Když pozorujeme, že se nám dary stávají důležitější než samotný dárce, je nutné, abychom všechny duchovní zkušenosti a očekávání - ať jsou velké nebo jen skromné - odevzdali do Božích rukou a byli před Bohem docela chudí. Nápadná charismata jsou jen "prostředkem". Jsou pro nás pomůckami, kterých se zřekneme, pokud je to Bohu a jeho službě přiměřenější. Nepodaří-li se nám dosáhnout postoje radostné chudoby hned, měli bychom si od Boha vyprosit dar býti chudými (2 K 9, 7n). Po této cestě přijdeme blíže k tomu, který nám především daruje svého Syna.

Ježíšův příklad: Během tohoto procesu lépe porozumíme Ježíšovu (prvnímu) pokušení. Tělesný hlad měl sloužit k tomu, aby ho zlákal ke zneužití nové moci Ducha a k uspokojení vlastních přání. On však odpověděl slovem Písma (Mt 4, 3n). Učení dvanácti apoštolů (Didaché; pozn. překl.) říká (11, 9): "Žádný prorok, který v Duchu přikazuje připravit stůl pro chudé, nebude z něho jíst. Jestliže ano, je falešným prorokem." Budeme tedy dbát na to, aby byl v našem duchovním životě moment afektivního prožitku v přiměřeném vztahu k aktuálnímu působení Ducha. Jestliže se tento prožitek osamostatní a přesáhne své meze nebo jestliže neodpovídá stavu našeho nitra, vede to k nepravosti a k falešným formám. Máme-li pochybnosti, zda je nám nějaká radost nebo touha dána od Boha, nebo zda pramení jenom z našeho vlastního přání, musíme tento prožitek zcela opustit a s Ježíšem odpovědět, že Boží slovo je důležitější než chléb (Mt 4, 4) a poslušnost důležitější než zkušenost. Toto je na druhé straně také nejlepším východiskem pro modlitbu víry i za velmi konkrétní věc, ke které nás Bůh vede, když přijde jeho hodina.

1.2.2. Pokušení okázalosti

Druhé nebezpečí spočívá v tom, že se chceme učinit zajímavými duchovními zkušenostmi. Potom je ten, který v nás působil, zatlačen do pozadí, protože člověk - možná nepozorovaně - posouvá do popředí sebe. S touhou po senzaci a sháňkou po efektu se setkáváme již na začátku Ježíšova působení (Mk 1, 43 - 45). Ježíš se proti nim rozhodně brání, protože falšují jeho poselství. Také nám hrozí nebezpečí příliš mnoha slov, ať už v rozhovoru, kdy druhé přímo "zahltíme" a chceme je "obrátit", nebo při společné modlitbě. Naproti tomu právě tak známe nebezpečí stydlivého mlčení (srov. 2 K 4, 2). Obě chyby, bojácnost, stejně jako inflace "zbožných slov", pocházejí ze stejného kořene: ze starostlivosti o vlastní osobu. Rádi bychom, aby se nám dostalo potvrzení a péče od druhých, nebo abychom se vyhnuli možnému odmítnutí.

Ježíšova zdrženlivost: Bůh nás chce, jako ty, kdo jsou vykoupeni, učit správné míře v používání darů. Kdo pozorně dbá na vnitřní vedení Ducha i na vnější okolnosti, učí se přitom nedat se strhnout do falešné spontaneity a fantazie, ani se nenechat dirigovat z vnějšku. Ježíš věděl, že senzací na cimbuří chrámu by mohl získat jen zvědavost lidí a odmítl toto pokušení lacinými prostředky získat lidi k následování (Mt 4, 5n). Touha přiblížit lidem Boží království neodvrátila Pána od toho, že "hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici" (Iz 42, 2).

Proces učení se ve společenství: Sami vidíme, že jsme zváni k procesu, ve kterém se stále znovu učíme držet se zpátky a necháváme si ukázat míru, která je pro danou chvíli vhodná. Ve velkém rozsahu působnosti, kterou má jednotlivec při našem setkání, často mnohomluvní řečníci ani nepozorují, jak jsou ostatním obtížní. Takoví lidé se příliš snadno domnívají, že ti ostatní nemají co říci. Ve skutečnosti to však jsou oni sami, kdo nesnesou ticho. Každý může lehce podle počtu účastníků zjistit, jaký by měl být jeho "normální" podíl na jeho aktivní účasti. Tady se především uplatňuje úloha vedoucího dbát na to, co je k prospěchu celého společenství, a v tom smyslu dávat usměrňující pokyny jednotlivcům. Posledním měřítkem je vedení samotným Duchem svatým. Abychom je správně vnímali, pomáhají nám také tato vnější kritéria: Boží Duch nás ochotně nabádá k tomu, abychom se od každého člověka něco naučili a vždy "druhého pokládali za přednějšího než sebe" (Fp 2, 3). Naopak všechno vtíravé je Duchu cizí. Snažme se v našem společenství zaznamenat i jemnější falešné tóny, které mohou vystoupit v řeči nebo jednání, a navzájem si pomoci bratrskou korekturou. Jednoduchost, ryzost a pravdivost jsou základní postoje, na které jsme Bohem zvláště odkázáni.

1.2.3. Nebezpečí vlastní moci

Třetí nebezpečí spočívá v tom, že neumíme čekat a chceme si vzít něco anebo se "zmocnit" něčeho, co může být jen přijato. Kdo např. zažil, jak jsou lidé proměněni modlitbou, může pocítit nutkání přivodit takovou změnu u sebe nebo u někoho jiného, a to i s použitím jistého násilí nebo psychického tlaku. Duchovní "zmocnění" mohou právě tak jako jiná obdarování svádět k tomu, aby jich bylo užíváno s určitou sebejistotou (Mt 7, 22n; 1 K 1, 21), protože je Bůh přece vložil do svobodné vůle člověka (srov. 1 K 14, 32).

Čekání na "čas milosti": Musíme se učit rozeznávat naléhání Ducha od lidského "puzení". I když se obojí jeví zvnějšku mnohdy podobně, jsou to dvě zcela podstatně rozdílné věci: jedna působí s vnitřní silou a jistou lehkostí, druhá s křečovitostí a nátlakem; jedna je provázena klidem a trpělivostí, druhá spěchem a nervozitou. Tváří v tvář touze Ducha spasit celý svět se Ježíš nedal svést k jednání ve vlastní moci (Mt 4, 8 - 10), ale stále čekal na "čas milosti", na onu "hodinu", kterou mu ukáže Otec. V tomto napětí se musíme učit žít i my. Přitom se musíme chránit před extrémním výkladem událostí a textů z Písma. Ze skutečnosti, že Bůh příležitostně použije určitou situaci, slovo Písma nebo proroctví, aby k člověku promluvil s překvapující přímostí, ještě neplyne, že tomu tak musí být vždy. Křesťanský realismus se ukazuje právě v tom, že "malé" okamžiky milosti přijímáme od Boha stejně reálně jako ty "velké". Učíme se postřehnout a vyložit různé způsoby Boží řeči: skrze všeobecné nebo zvláštní zjevení právě tak, jako skrze konkrétní situace nebo klidnou úvahu. To vše je dáno postojem základní důvěry, že jsme v Božích rukou i s naším nepochopením nebo selháním. Vnitřní pohotovost pro Boží volání nás takto vždy nově vede k jisté kázni a skromnosti.

1.2.4. Pod rouškou dobra

Pro všechna uvedená nebezpečí je typické, že tato pokušení vystupují pod rouškou dobra, často se to děje přepínáním jednání, které by jinak bylo samo o sobě správné. Chyba spíše spočívá ve způsobu nebo četnosti, v místě a času, v okolnostech a motivech, ne tolik v jednání samém. Jako v celém lidském životě existují i v duchovní oblasti podněty, které jsou samy o sobě dobré, a přesto v daném okamžiku nepřípadné nebo nedozrálé (např. mnohý podnět ke sdělení). Takové dočasné přepínání v dobrém vede mimoto někdy do opačného pokušení, k únavě a skleslosti mysli. Toto je třeba rozlišovat od vyprahlosti, do níž nás vede sám Bůh a kde zůstávají zachovány věrnost a nejniternější pokoj navzdory těžkému duševnímu břemenu. Když však je samotná víra podrobena velkému kolísání, může se stát, že se člověk i ve fázi jevící se "pozitivně" vydá za mnohými bludnými světly.

Dar rozlišování: Jako pomoc ke správné orientaci dává Bůh dar rozlišování (1 K 12, 10). Tento dar nespočívá prostě v užívání lidských pravidel moudrosti, nýbrž je to schopnost rozlišování, která - na základě zjištění, že určité jednání není samo o sobě špatné - podle druhu podnětu rozpozná, zda mu lze přisvědčit nebo ne. Pokušení k jednání "pod rouškou dobra" je nebezpečné v tom, že podobně jako pokušení Ježíšovo může být doloženo slovy Písma a může znít velmi rozumně. "Duchovní instinkt", který zde odděluje klamné světlo od světla pravého, je - jako všechna charismata - darem Ducha svatého. Když Ignác z Loyoly přidává ke svým exerciciím "pravidla" pro rozlišování 3, není jejich účelem nahradit "dar rozlišování", nýbrž je to pomoc k jeho správnému užívání a rozvoji. Dar sám se projevuje jasným úsudkem svědomí, kterým člověk poznává, zda určité jednání je v souladu s Duchem Božím, či nikoli a jak se toto jednání včleňuje do Božího řádu, který jsme až doposud poznali. Přitom je darováno klidné, jasné světlo, kterému je cizí každé černobílé nazírání. To vede k stále jemnějšímu vnímání a rozlišování v rozmanitosti lidského života (srov. Fp 1, 9n).

1.2.5. Osvědčení se v nesnázích

Cesta s Kristem vede po delší době k uvolnění, přirozené lidskosti a přicházející nesnáze se ukazují jako brána k vykoupení celého našeho lidského bytí. Na této cestě poznáváme, že jsme vtaženi do samotného Ježíšova boje. On svojí láskou přemohl na kříži hřích a chce tak činit i dnes v našem mravním úsilí stejně tak jako skrze naši lítost a pokání. Zde poznáváme jeho vpravdě zachraňující moc. Vyznání vin, které nás trýzní a skličuje, se již tímto svým charakterem prokazuje jako nepravé. Duch Boží nám oproti tomu sice také ukazuje naši náchylnost ke zlému i naši vinu, ale s tímto poznáním nám zároveň daruje schopnost k obrácení a důvěře. Tak jsme se nově naučili cenit si svátosti smíření.

Duševní obtíže: Svátost smíření je také účinnou pomocí jednotlivcům v případech obtíží, které jsou mnohdy s velkou trpělivostí snášeny ostatními členy modlitební skupiny. Jakkoliv jsou přitom cenné psychologické poznatky, které mohou být jako Boží dary integrovány do duchovního procesu, neměli bychom nikdy dopustit, aby psychologizování nastoupilo na místo duchovního dění. Scházíme se k modlitbě a duchovnímu rozhovoru, a ne k psychologickému tréninku. Právě proto docela jednoduše všechno odevzdávejme Bohu tak, že se v každé nesnázi stane naděje v Boha rozhodující odpovědí, která nás učí považovat veškerou lidskou pomoc za výraz této naděje a zároveň nám tuto pomoc lépe zpřístupňuje.

Působení Zlého: Také všechno působení Zlého, včetně nápadných tělesných projevů, musíme posuzovat z hlediska této centrální křesťanské naděje. Jestliže nám pak něco připadá nebezpečné, protože si myslíme, že se zde setkáváme se Zlým, prostě jej odmítneme, necháme jej být a svoji pozornost obrátíme ke Kristu. Vždyť tyto věci nás chtějí odvrátit od vlastního obrácení a úcty k Bohu. Jakmile tedy někdo nechá svoji vlastí pozornost svázat nápadnými jevy nebo projeví strach, je na falešné cestě a to tím spíše, jestliže se případy dramatizují. Ve všech těchto bojích "vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval" (Ř 8, 37). Proto si nikdy nedáme vnutit pravidla jednání od cizích, neduchovních instancí, nýbrž budeme zlo přemáhat dobrem (Ř 12, 21).

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!