07. K situaci ve světové církvi

1.6. K situaci ve světové církvi

Jak je vidět z dosavadního vylíčení základních duchovních prvků, jde u tohoto charismatického probuzení o tak ústřední duchovní procesy, že není možné je uvnitř církve přesně vymezit. A pokud se na základě takových zkušeností s Duchem přece vytvořili sociologicky postižitelné iniciativy a seskupení, je nadále těžké pochopit celý tento fenomén, neboť prochází všemi konfesemi. Tato otevřenost je zřejmá už v různých názvech, které jsou pro tento proud v katolické církvi používány. Kromě mezinárodního názvu "Charismatic Renewal" (Charismatická obnova) se ve francouzsky mluvících oblastech používá označení "le Renouveau dans l’Esprit" (Obnova v Duchu), všeobecně se mluví prostě o "Obnově", o "Charismatickém hnutí" nebo v německy mluvících oblastech také o "Charismatische Gemeinde-Erneuerung" a "Geistliche Gemeinde-Erneuerung" (Charismatická obnova obce, resp. Duchovní obnova obce). Pokud zde hovoříme o proudu označovaném tímto názvem, děje se to s vědomím, že podobná působení Ducha samozřejmě v církvi existují i mimo tento proud, občas pod jiným názvem, a že zcela vše, co tvoří život církve, je neseno Božím Duchem. Pojmy jsou tedy používány pozitivně, ne exkluzivně (výlučně).

1.6.1. Slovo belgických biskupů

Nyní se zde krátce seznámíme s prohlášenímBelgické biskupské konference z října 1979: "Charismatická obnova - její pastorační význam."7 Je to příklad četných stanovisek ze strany biskupů. Dokument mluví o obdivuhodném růstu tohoto hnutí v katolické církvi. "Dnes existují tisíce modlitebních skupin charismatického zaměření. Současně se tvoří charismatická ’společenství života’ nejrůznějších forem ve všech částech světa."

Širší rámec: Tento fenomén se nejprve musí zařadit mezi "zřejmá znamení náboženské obnovy", která se dnes všeobecně objevují: "V srdci a svědomí nemála současníků se očividně hlásí potřeba Boha. Toto duchovní probuzení se mezi jiným projevuje novou radostí z osobní i společné modlitby, opravdovou touhou po Božím slovu, nově probuzeným zájmem o exercicie, biblické kursy a o nové formy společného života podle evangelia."

Osobitost: I když Charismatická obnova má dosud zmíněné znaky společné s mnoha duchovními hnutími naší doby, přece má také "zcela určité, ji odlišující rysy. Především: Neexistuje žádný oficiální zakladatel. Jde o duchovní probuzení, k němuž došlo spontánně a takřka současně na různých kontinentech.8 Katolická Obnova má dále svůj původ v laickém světě, přesněji ve světě mladých studentů a docentů. A nakonec: Obnova se objevila nejprve - zcela podobně jako ekumenické hnutí - v nekatolickém křesťanském prostředí a odtud otevřela nové prostory pro setkání křesťanů různých vyznání." Co se týče názvu, zdůrazňuje se, že: "Z označení ’charismatický’ není nikdo sám o sobě vyloučen. Celá církev je charismatická, každý křesťan je charismatický silou svého křtu. Zde je naopak míněno určité hnutí, duchovní proud." Toto slovo se tedy může používat v univerzálním i v partikulárním smyslu, jako podstatný rys církve i jako vlastní název pro určitý proud uvnitř církve. Na druhé straně "nevyjadřuje přídavné jméno ’charismatický’ všechny prvky Obnovy", neboť v ní jde kromě "charismatického v užším slova smyslu . . . ještě o mnohé jiné aspekty křesťanského života."

Význam: Na rozhodující otázku, zda tu jde "pouze o blouznivé nadšení" nebo "o Boží jednání v hloubce, která se týká nás všech", odpovídají biskupové ve čtyřech krocích:
1. Klíč k porozumění leží v "intenzívním opravdovém přijetí aktivní role, kterou má Duch svatý v církvi, ve všech oblastech jejího života a v křesťanské zkušenosti." Jde o "zkušenost konverze, vědomého připojení se k Ježíši, Pánu, Spasiteli a Vykupiteli a o novou otevřenost pro Ducha svatého". Tato skutečnost "druhého obrácení - abychom užili tradiční výraz - je zakoušena jako drahocenná, vybraná milost (comme une grace de choix)".

2. V této obnově vidí belgičtí biskupové s Pavlem VI. "šanci pro církev". "A proč by se nemělo podniknout vše, aby se jako taková osvědčila?"

3. Mezi "duchovními plody" se vyzdvihuje nové objevení Ježíše jako živé osobnosti, získání duchovní svobody, nová radost z Písma svatého a z modlitby, bratrské spojení v Duchu svatém a rozvinutí rodinného života. - "Obnova pomáhá křesťanovi, aby se modlil bez lidského strachu a formalismu. Vede ho k tomu, aby dal své víře a modlitbě plně lidský výraz, tak aby se Duch, mysl i tělo svým způsobem modlily společně. Zná všechny způsoby křesťanské modlitby: klanění, chválu, důvěru, lítost, odevzdání se, radost, dík. Taková modlitba nesená vírou a chválou je zároveň náboženskou, morální i psychologickou terapií, kterou dnešní doba při své náboženské chudokrevnosti tolik potřebuje."

4. Aby se podporovalo "vzájemné spojení v církvi", má být kněz "s věřícími prostě křesťanem, pro ně však knězem" (srov. Augustin). A tak církev musí být "ve svých pastýřích takovým zkušenostem Ducha otevřená, ale musí také nabízet svou pastorační podporu", aby "se zabránilo nebezpečím: přehnanému soustředění se na charismata, nebezpečí subjektivismu, přehnanému supernaturalismu a falešné bezprostřednosti, stejně tak jako pietistickému pokušení určité náboženské euforie". Nakonec se jako pastorační prosba zdůrazňuje zapojení jednotlivých "společenství života" do života farnosti a diecéze.

Toto prohlášení je vesměs povzbuzením, aby Duch mohl skutečně vát, "kam chce". Neboť tato Obnova má být "milostivou Boží nabídkou", která jako každá milost vyzývá ke spolupráci.

1.6.2. Dokumenty z Mechelen, Indonésie, USA

Do roku 1980 se objevilo 18 místních a 7 mezinárodních prohlášení ze strany biskupů, která vesměs představují povzbuzení a pomoc pro Charismatické hnutí, přičemž poukazují i na těžkosti a nebezpečí. 9 Dále se krátce seznámíme se třemi texty.

První dokument z Mechelen: Na výzvu kardinála Suenense vypracovala malá mezinárodní skupina teologů a laiků v květnu 1974 "Teologickou a pastorační orientaci o katolické Charismatické obnově",10 základní text, který se bohužel v německy mluvících oblastech setkal s velmi malou pozorností. Zdůrazňuje trinitární a ekleziologickou základnu tohoto hnutí a zaujímá stanovisko k mnohým praktickým otázkám a možným nebezpečím. Také problémy vlastního označení jsou předloženy vyváženě (IV D): "Hnutí" - ne ve smyslu lidského organizování; "charismatické" - ne omezené na určitá charismata nebo určité skupiny lidí, nýbrž: "Obnova dává důraz na plný život v Duchu a na plné spektrum darů." Název "spirituální nebo duchovní obnova" sice zabraňuje některým z dříve jmenovaných těžkostí, používá se ale o každé duchovní obnově, a proto ho jiní pociťují "jako domýšlivost".

Jedna ze závěrečných poznámek se mezitím jasně potvrdila: "Charismatická obnova vznikla v církvi, v církvi existuje a šíří se. Je zde mnoho příznaků toho, že zůstane stálým výrazem života církve. Nesetkáváme se zde tedy s pomíjející módou. Obnova vidí svou teologickou základnu v obnově křestního vědomí (křest,biřmování, eucharistie). Jejím zájmem je, aby byl křesťanský život jako celek obnoven silou Ducha pod vládou Ježíšovou."

Indonéské směrnice: Na textu Indonéské biskupské konference z r. 1983 je nápadné, že přes jiný kulturní prostor jsou zde popisovány stejné fenomény a také stejné těžkosti:"V životě těch, kteří se připojili k oficiálně uznané Charismatické obnově, vidíme ovoce Ducha svatého. Proto by kněží a ti, kdo se starají o věřící neměli Charismatickou obnovu již předem na základě předsudků odmítat." Můžeme vidět, jak se tento duchovní impuls více a více "integruje do života a činnosti církve na východě", a právě tak "do celého svátostného a liturgického života" - proces, který lze v posledních 15 letech pozorovat po celém světě. Aby se zabránilo nedorozumění v pojetí křtu, má se místo pojmu "křest v Duchu" raději používat výraz "vylití Ducha nebo podobně". Nakonec otázka inkulturace: "Mnozí se domnívají, že Charismatická obnova neodpovídá indonéské kultuře. V té je totiž velmi oceňováno ovládání pocitů, zatímco v Charismatické obnově je tendence pocity stupňovat. Proto bychom se měli snažit Charismatické obnovné hnutí přizpůsobit naší domácí kultuře a integrovat ho do ní."

Pastorační "Statement" z USA: V srpnu 1984 vydala komise sedmi amerických biskupů a dvou dalších teologů se souhlasem Biskupské konference USA revizi biskupského stanoviska z roku 1975. Protože první stanovisko bylo sice příznivé, ale zdrženlivé, působilo biskupské slovo z této země, která má nejdelší zkušenosti s Charismatickou obnovou, nyní, po sedmnácti letech, mimořádně povzbudivě.

"Jako hnutí uvnitř církve je Charismatická obnova zakořeněna ve svědectví evangelia." Cennou pomocí je rozlišování mezi "ústředními prvky" a "nepodstatnými, současné době odpovídajícími výrazovými formami (optionals means)". Jako všechna obnovná hnutí se i Charismatická obnova soustřeďuje na společné základní prvky: Otcovu lásku, Ježíšovu vládu, sílu Ducha, svátostný život a život ve společenství, modlitbu, charismata a nutnost evangelizace. Ale konkrétní způsoby, dějinné formy, ve kterých Charismatická obnova tyto nutné prvky evangelia uskutečňuje "incarnates", nejsou povinné pro všechny křesťany (např. "modlitební skupiny, společenství života, semináře" apod.). "Pokud Obnova bere za svou onu stálou, centrální skutečnost, nemůže se chápat jako něco periferního v životě církve. Charismatická obnova jasně existuje v církvi a pro církev, ne vedle církve."

Základem je osobní vztah k trojjedinému Bohu, obnova křesťanského života, rodin, obcí a společenství. Jestliže zde mnozí dosvědčují, že "byli pokřtěni v Duchu svatém" a že přijali "dary Ducha, např. dar modlitby v jazycích, proroctví a uzdravování", pak se tato duchovní skutečnost musí uznat. "Bylo by špatné překážet působení Ducha . . . Měli bychom být Bohu vděčni, že v naší době vylévá tyto dary a milosti, kterými požehnal církev na jejím začátku." Zvláště je vyzdvižena úloha laiků: "Od začátků na univerzitní půdě až po vytváření tisíců farních modlitebních skupin" byli laici nosným prvkem Obnovy, která vykonala velký kus práce "k oživení farního života v oblasti liturgie, hudby, evangelizace, čtení Písma, modlitby a práce s mládeží . . . Široká Charismatická obnova se považuje za vnitřně spojenou s úkoly diecézí a farností."

"Pastorační orientace" se v 2. dílu zabývá otázkami jako jsou např. evangelizace, sociální úkoly, úvodní semináře, služba uzdravování a osvobozování, vedoucí úlohy laiků a angažovanost kněží a biskupů. K časté námitce fundamentalismu se praví, že tento problém "lze také všeobecně nalézt u katolického obyvatelstva a že není omezen na Charismatickou obnovu". Tady se stává jen více citelný, protože se zde více čte v Písmu svatém. Ovšem mnohé je takto orazítkováno neprávem: "Kdo věří, že Kristus skutečně dělal zázraky a vyháněl démony a že právě tento Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, nesmí být obviňován z fundamentalismu."

Nakonec je vděčně oceněn ekumenický význam této Obnovy. Jestliže v jednotlivých případech katolíci opouštějí církev, protože někde jinde zakusili duchovní pomoc, má to často ne dogmatický, ale pragmatický důvod. Často jsou přesvědčeni, "že ve svých farních obcích nenajdou výživu a společenství, které opravdově a oprávněně potřebují (’an authentic need’)." Toto pouze činí nutnost obnovy celé církve a nutnost zdravého ekumenismu o to naléhavější.

"Hnutí v církvi by mělo mít možnost jednat s určitou svobodou a chápat se iniciativy. Při zachovávání této svobody jednání však existuje vzájemná odpovědnost . . . mezi biskupy a těmi, kteří jsou zapojeni v Obnově." Dokument uzavírá: "Ztotožňujeme se s názorem Yvese Congara: ’Charismatická obnova je milostí pro církev.’ Ujišťujeme ty, kteří jsou v Charismatické obnově zapojeni, podporou ze strany biskupů Spojených států a povzbuzujeme je v jejich snaze o obnovu života církve."

1.6.3. Oficiální texty v německy mluvících oblastech

"Erneuerung der Kirche aus dem Geist Gottes" (Obnova církve z Ducha Božího): Pod tímto titulem Německá biskupská konference v květnu 1981 "schválila o vzala na vědomí" text teologické komise s prosbou o některá upřesnění. Podtitul zní: "O současném charismatickém hnutí v katolické církvi v SRN a jeho účincích v životě obcí". 11Ve velmi rozsáhlém textu (cca 60 stránek) následuje po teologickém základu ("Boží Duch jako životní princip ve stvoření a v dějinách spásy") spíše katechetický díl: "Stupně stávání se křesťanem pro pokřtěné".

Vědomě vykonané základní rozhodnutí křesťana je v návaznosti na Ef 4, 23 označeno jako "duchovní obnova" (Geist-Erneuerung). V rámci katechumenátu dospělých jsou účastníci pozváni, aby tento krok učinili před svědky, kteří se pak s nimi - často během vkládání rukou - modlí. Podle životní situace může přitom jasněji vystoupit do popředí jeden ze tří následujících akcentů:
1. Obrácení a osobní rozhodnutí víry.
2. Obnovené přijetí nabídky svátostné milosti (obnova křtu a biřmování).
3. Otevření se Duchu svatému a jeho darům.
"Zda a v jaké míře je při této duchovní obnově (Geist-Erneuerung) současně darována také zkušenost s Duchem (Geist-Erfahrung)," např. křest v Duchu, "zůstává tajemstvím milostivého Božího vedení, které není lidsky disponovatelné."

Třetí díl mluví o darech milosti a podle výčtu v 1 K 12, 8 - 10 přináší jejich krátkou charakteristiku. "Slovo charisma (= dar milosti) označuje z milosti (charis) plynoucí, aktuálně Bohem zvlášť přidělené uschopnění k životu a službě v církvi a ve světě." Závěr tvoří pastorační část: "Cesta k obnově církve". K textu je připojen dodatek o "uspořádání". 12

Jak vyplývá z úvodu, tato "teologická a pastorační orientace chce být pomůckou pro duchovní život modlitebních a farních skupin, chce podporovat jejich služby církvi a ve farností obci a pomoci odstranit se chybné tendence. Má všem lidem odpovědným v pastoraci představit charismatické hnutí v katolické církvi v SRN a sloužit k vytvoření si úsudku všem, kteří se s ním setkají."

Ve 3. části této knihy se v jednotlivých otázkách budeme vícekrát na tento text odvolávat.

Rakouský pracovní dokument: Tento text byl vydán na jaře r. 1985 jako "pracovní podklady" pod názvem "Geistliche Gemeinde-Erneuerung, Grundentscheidung - Sakramente - Charismen" (Duchovní obnova obce, základní rozhodnutí - svátosti - charismata). 13 V návaznosti na výše uvedený text z r. 1981 je zde snaha načrtnout celkový teologický a pastorační obraz, ve kterém by byly integrovány impulsy přicházející z charismatického hnutí i odjinud. Tím se ovšem specifické prvky charismatického hnutí dostávají trochu do pozadí. Označení "Geistliche Gemeinde-Erneuerung" (Duchovní obnova obce) by chtělo odstranit těžkosti, které způsobuje slovo "charismatický" a zároveň zdůraznit, že k této obnově je povolána celá obec. Pak ovšem opět vystupuje do popředí jiná potíž, o které se zmiňuje první dokument z Mechelen.14 Duchovní obnova nějaké obce samozřejmě vzniká ze společného působení všech členů tak, že každý sem vnáší své povolání a způsob života. Zmíněný název je zde však na jedné straně používán k označení celkového procesu v obci, na druhé straně je mu zde rozuměno i jako označení, které je vlastní určitému jádru, jež má své "mluvčí" a svá "grémia" (Nr. 10). Výslovně je zdůrazňováno: "Duchovní obnova obce není jedinou formou obnovy obce" (9 a 285). Pak by bylo třeba se přesněji ptát, kdo se cítí být tímto názvem označován.

Úvodní slovo dále mluví o tom, že v rozličných duchovních obnovných hnutích "se dnes stává vnímatelným jakýsi společný základní impuls". Předložený text by chtěl ukázat, jak se všechna tato obnovená hnutí "stávají plodnými pro obnovu církve a farností". Samozřejmě, že všechny impulsy tohoto druhu se slévají v živé místní obci. Ale budou se v předloženém smyslu označovat jako "Duchovní obnova obce"? Nebo mají být pod tento název zahrnuta přinejmenším všechna obnovná hnutí (srov. 284), která by pak byla jakoby integrována do sebe? "Charismatische Gemeinde-Erneuerung" (Charismatická obnova obce) takto dosud chápána nebyla,15 i když se také nikdy nepovažovala za nějaké sdružení s konkrétním členstvem, ale za otevřený, všeobecný proud (srov. naopak Nr. 2.249 a 280). "Duchovní obnova obce v evangelické církvi" se nechápe (i přes tento oficiální název) jako nějaká nadstavba, nýbrž jako "část celosvětového (charismatického) hnutí" a jako "probuzenecké hnutí uvnitř církve". 16 Úvod a závěr rakouského pracovního dokumentu naproti tomu představují "Duchovní obnovu obce" jako něco, co přesahuje rozličná obnovná hnutí, a na druhé straně ji oddělují od (krátce představené) "Charismatické obnovy". To, co se ve světové církvi rozumí pod tímto názvem, je třeba chápat v každém případě šířeji, než jak je patrno z uvedeného dokumentu.

V pozadí se zde skrývá otázka, zda snad tento vývoj v německy mluvících oblastech neběží jinou, vlastní cestou. Katolické charismatické hnutí má jistě v mnoha zemích své vlastní rysy, ale vždy se najde více společného. Není příčinou toho skutečnost, že Bůh jedná v celé církvi podobným způsobem? Na toto Boží působení je třeba odpovědět, aniž by se vytyčovaly nové hranice. Duchovní obnova obce je samozřejmě záležitost, která leží na srdci každému živému křesťanovi a leží na srdci také a právě těm, kteří jsou angažováni v Charismatické obnově. Jestliže je tedy vlastní název "Duchovní obnova obce" interpretován jako impuls v církvi, který chce vedle jiných impulsů přispět k dobru celku (tak jako u našich evangelických bratří), může pak být chápán správně. Těžkosti naopak vznikají tehdy, když se pod tento název chce zároveň zahrnout celek obce. Pak by se mnozí mohli cítit "pohlceni" a na druhé straně by mohlo vznikat falešné vědomí výlučného poslání.

Pracovní text však přesto přináší mnohá teologická objasnění a pastorační impulsy, které jsou všeobecně zajímavé, a proto mohou být velmi podnětné. Světící biskup Kuntner uzavírá své úvodní slovo: "Předběžný dokument je pouhým počátkem, je otevřen dalšímu vývoji, všemu lepšímu a hlubšímu: ’Plamen Ducha nezhášejte! Všechno zkoumejte, dobrého se držte’ (1 Te 5, 19.21)!"

"Der Geist macht lebendig" ("Duch oživuje";doplněno podle Lizenzausgabe, Leipzig 1989, český překlad viz sez. lit.; pozn. překl.): Aby bylo vyhověno přání objasnit a upřesnit některé body dokumentu "Erneuerung der Kirche aus dem Geist Gottes) z května 1981, vydala teologická komise Charismatické obnovy obce na podzim r. 1986 text "Der Geist macht legendig", který byl r. 1987 na jarním zasedání Německé biskupské konference projednán a schválen jako základ pro další práci.

Vydavatelé v předmluvě zdůrazňují: "Za tímto textem stojí příběhy mnoha lidí. Jejich život se v posledních letech často pronikavě změnil. Jsou přesvědčeni, že je to dílo ’oživujícího Ducha’. Jestliže se jedna teologická komise pokouší tento život reflektovat a vystopovat jeho základní směry, je to vždy součástí objasňovacího procesu, který probíhá ve všech rovinách,v jednotlivcích, skupinách a farních obcích, při různých setkáních, v církevních grémiích a na vysokých školách. Tak vznikla i tato výpověď, která ze své strany není úplná, nýbrž právě tím vybízí k živému dialogu se všemi údy církve. Neboť co je darováno části těla, může zdravě růst jen ve vzájemném sdílení se v rámci celku. Předkládáme tento text církevní veřejnosti s prosbou, aby byl tento rozhovor započat."

V protikladu k textu z r. 1981 je nejen úvod, ale i I. díl věnován krátkému popisu Charismatické obnovy. Teologické výpovědi o působení Ducha svatého jsou - v závislosti na spiritualitě žité v Charismatické obnově - formulovány induktivně a jsou vždy trinitárně začleněny (II.). Také podstatně rozšířené výpovědi o "zkušenosti s Duchem" jsou kristologicky zakotveny (III.), což je obzvláště vyjádřeno v jasné, přehledně podané kapitole "Kritéria a měřítka" (IV.). Tak mohly být kapitoly "Zkušenost s Duchem a základní rozhodnutí" (V.), "Dary milosti" (VI.) a "Cesty k praxi" (VII.) podány stručněji. Na závěr jsou pak zařazeny zřetelněji formulované poukazy na různá nebezpečí (VIII.).

Celkově byl z jedné strany kladem důraz na zřetelné pojmenování toho, co Bůh daroval, z druhé strany na představení Charismatické obnovy jako integrujícího a integrovaného prvku současné církve, a to i v jejích ekumenických rozměrech. "Dosah a hranice tohoto hnutí" budou moci být ovšem "správně odhadnuty až po určité době". Závěrečná věta je znovu nabídkou i nárokem zároveň: "Vyzbrojení dary Ducha a jejich zrání je odkázáno na přijetí a pomáhající korekturu všech údů Kristova těla. Tato integrace vyžaduje připravenost k dialogu od všech zúčastněných a je úkolem celé církve." Text je příručkou pro duchovní život, ze které může čerpat užitek každý křesťan.

1.6.4. Vnější růst

Počty: Jestliže chceme zjistit počet katolíků, kteří se pravidelně setkávají ve společenstvích nebo charismatických skupinách, je to u tohoto otevřeného hnutí jen velmi těžko možné. Neexistují žádné statistiky, ale o počtech přes 100 000 můžeme slyšet nejen z Kanady a Francie, ale i z Korey; v USA je to přes 1 milión. V zemích Latinské Ameriky se tito lidé často scházejí v rámci "základních skupin" (Basisgemeinden). V diecézi Sanson Rio Negro (Kolumbie) to bylo v r. 1982 asi 40 000 lidí (10% obyvatelstva). Početné jsou modlitební skupiny na Filipínách a podivuhodně vysoký je jejich podíl v relativně malých církvích Asie a Afriky (na samotném malém ostrově Mauritiu - 15 000). Na mezinárodním setkání v Dublinu o letnicích r. 1978 se sešlo přes 20 000 katolických křesťanů, z toho 17 biskupů a přes 1 000 kněží. O letnicích r. 1981 se uvádí: v Puerto Rico se setkalo 13 000, ve Sri Lance 25 000 katolických křesťanů se svým biskupem na závěrečné bohoslužbě, které ve Sri Lance předcházela 24 hodinová modlitební vigilie. V Severním Irsku přivedly modlitební skupiny asi 10 000 protestantů a katolíků ke společné bohoslužbě smíření a v oblasti New Jersey (New York) se asi 25 000 lidí účastnilo 138 místních ekumenických setkání. Na prvním evropském ekumenickém setkání o letnicích r. 1982 (Strassburg) se 25 000 křesťanů zúčastnilo závěrečné bohoslužby a již více roků se každé léto na velkých setkáních v Paray le Monial (Francie) setkává celkem až 15 000 lidí z celé Evropy. Paray je domovem Markéty Marie Alacoque; odtud se v 17. stol. rozšířila úcta k Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu. Setkání jsou charakterizována silnou eucharistickou úctou. Když se v r. 1985 pořádal v Krakově "seminář", byla místní katedrála po několik dní přeplněna. To jsou jen některé příklady.

Ve Spolkové republice Německo se dnes (1985) počítá asi s 8 000 pravidelnými účastníky katolických modlitebních farních skupin. V červnu r. 1985 se čtyř současných regionálních setkání zúčastnilo celkem asi 3 500 katolických křesťanů. Krátce předtím bylo na závěrečné bohoslužbě rakouského setkání v Linci přítomno asi 6 000 lidí. Mimo to existuje mnoho katolíků, kteří se zúčastnili jednorázových úvodních a prohlubujících seminářů, exercicií a podobných akcí.

Samostatné začátky: V Ugandě, kde se v prvních letech 95% všech modlitebních skupin skládalo z mladých lidí, existovalo vlastní charismatické probuzení mezi mladými již před kontaktem s USA. Jsou různé zprávy o tom, že vznikaly zcela samostatné počátky, přičemž lidé, kteří byli osloveni, teprve zpětně odkrývali podobné dary i u jiných a začali se pak s nimi setkávat. Vedle mnohých prožitků obrácení, osvobození z duševních potíží, darů modlitby a zvláštního vedení (také modlitby v jazycích a proroctví) jsou vždy znovu zmiňovány dary uzdravování.

Zvěstování evangelia: Zvláště je také třeba poukázat na misionářský elán na mnoha místech. V Paříži byl založen jakýsi druh lidové vysoké školy s asi 2 000 posluchači. Tato škola vedle zvěstování víry nabízí i mnohé jiné disciplíny. Kromě toho každý víkend vychází mnoho skupin do ulic, aby s lidmi mluvily o Kristu. Tvůrcem této iniciativy je komunita Emmanuel, které sdružuje asi 2 000 osob, z toho 1 200 v Paříži. Jejich vedoucí, bývalý advokát, řekl na jednom setkání vedoucích v Římě: "Duch svatý by chtěl mít své svědky. V encyklice Evangelii nuntiandi Pavel VI. ukázal, jak se různé prostředky zvěstování vzájemně doplňují: především svědectví života a slova. Nikdy nebudeme moci vést naše modlitební skupiny, jestliže jsme nezakusili hlad a žízeň, které má svět po Božím slově. V každém člověku stvořil Bůh cosi citlivého na Boží divy. Každý má tuto duchovní stránku, skrze kterou nás Pán volá, abychom mu odpověděli na jeho lásku. A jestliže lidé cítí v naší modlitbě a chvále toto duchovní tajemství, pak si mnozí poprvé všimnou, jak v nich tato stránka začne rezonovat. V Paříži byli mnozí chodci překvapeni, že nejsme žádná svobodná církev, a v jejich očích se zablesklo: ’Katolíci? Ale vždyť vypadáte šťastně!’"

Můžeme slyšet o podobných iniciativách v Grenoblu, Madridu, Milánu a Bruselu, ve Velké Británii, Ruandě, na Pobřeží slonoviny a o malých začátcích v Bonnu a Würzburgu. "Duch svatý se nedá vystrnadit ze žádného města, ze žádného zvyku ani těžkosti."

1.6.5. Mezinárodní kontakty - Řím

Mezinárodní konference: Po prvním setkání lidí z celého světa zodpovědných za Charismatickou obnovu v r. 1974 v Římě zde bylo v r. 1975 na mezinárodním setkání přítomno asi 10 000 účastníků. Na "Mezinárodních konferencích vedoucích Charismatické obnovy v katolické církvi" v letech 1982 a 1984 si člověk mohl všimnout síly a rozměrů, kterých toto hnutí mezitím dosáhlo. "Mezinárodní kancelář Charismatické obnovy" (ICCRO), která v r. 1982 přesídlila z Bruselu do Říma, na tyto konference pozvala delegáty z více než 100 zemí. V mimořádně pestrém setkání všech ras a kultur se s výraznou plností projevila světová církev. Téměř všichni byli členy národních koordinačních skupin ve své zemi ("national servis comitee" apod.). Předsednictvo vedl kardinál Suenens, svůj pozdrav přednesl biskup Paul Cordes, viceprezident papežské rady pro laiky. Vedení setkání bylo svěřeno jedenácti členům "Mezinárodní rady Charismatické obnovy", kteří duchovními přednáškami, svědectvími z různých zemí a velkým prostorem pro společnou modlitbu a zpěv vytvořili předpoklady pro hlubokou duchovní atmosféru, kterou určovala zvláště eucharistická slavnost.

Mezinárodní kancelář se s celkem nepatrným obsazením stará díky návštěvám, různým akcím a dvouměsíčníku "Newsletters" o informace, vzájemné propojení a duchovní výměnu. Byla také zodpovědná za exercicie pro kněze v říjnu 1984 v audienční hale ve Vatikánu, kde se sešlo asi 6 000 kněží z celého světa (z toho 118 biskupů) nejen z kruhů Charismatické obnovy. Tyto dny byly naplněny velkou duchovní silou.

Místo v církvi: P. Tom Forrest CSsR, dřívější vedoucí Mezinárodní rady, řekl v r. 1982 ve svém zahajovacím projevu, že Charismatická obnova prožívá ve světové církvi určitý přerod. První stupeň, který byl jakýmsi dětstvím, byl charakterizován tím, že Bůh dělal vše sám a vše nám ulehčoval podobně, jako byl svatý František zpočátku zasypán Božím požehnáním, zjeveními a zkušeností Boží lásky právě tak, jako srdečným přátelstvím jeho bratří. Nyní prý začíná druhý stupeň, který má vést ke zralosti. "Více jsme si uvědomili naši vlastní slabost a musíme se stát mnohem pokornějšími. Nejsme žádní superkatolíci. Na Boží volání musíme odpovědět v první řadě tím, že se staneme osobně svatými. Všechno ostatní přijde potom. Také nejsme jediná obnova v církvi, ale jsme částí Božího plánu. Důležité je tedy to, abychom zaujali své místo, kde nás chce mít Bůh. Dále musíme najít řeč, které by mohla naslouchat celá církev a které by rozuměla. Přesídlení naší kanceláře z Bruselu do Říma je znamením pro to, že se musíme dostat z okraje církve do jejího centra. V oblastní rovině to znamená: do centra diecézí a farních obcí. Cílem není Obnova v církvi, nýbrž obnova celé církve, které jsme my součástí." To tedy znamená: Tím, že správně vykonáváme funkci údů, přispíváme zároveň k obnově všech údů.

Slovo papeže: Podobným způsobem mluvil papež Jan Pavel II. v r. 1981 při mimořádné audienci delegátů z Obnovy o "tom důležitém díle pro obnovu v církvi a pro obnovu církve".17 S radostí si u vedoucích Obnovy všiml "vše objímajícího citu pro církev". Pavel VI. charakterizoval v r. 1975 "hnutí pro obnovu v Duchu jako šanci pro církev a svět". A "těchto šest let po onom kongresu", pokračoval Jan Pavel II., "právem tuto naději potvrdilo: Církev viděla ovoce odevzdání se v modlitbě ve vaší prohloubené touze po posvěcení života a v lásce k Božímu slovu. A právě tak jsme viděli vaši velkorysost dělit se ve spravedlnosti a v lásce o Boží dary s těmi, kteří jsou v tomto světě utlačováni, aby tak všichni lidé zakusili neocenitelnou důstojnost, jakou mají v Kristu." Nakonec papež vyzdvihl velký ekumenický úkol Obnovy vzhledem ke "zkušenosti bohatství darů Ducha svatého, která byla dána i našim odloučeným bratřím a sestrám".

1.6.6. Ekumena

Ve skutečnosti nemůžeme o tomto duchovním probuzení v katolické církvi uvažovat odděleně od zkušeností v jiných křesťanských konfesích.

Předehra: Již na počátku 20. století existovala v reformačních a ortodoxních kruzích probuzení podobného druhu. Byly to samostatné začátky v Topeka (Kansas), Los Angeles a Wales, ale i v Estonsku, jižním Rusku, Arménii a Indii, což je většinou méně známé.18 John Wesley(1703 - 1791), zakladatel metodismu, mluvil o zkušenosti "křesťanské dokonalosti", která byla v pozdějším hnutí posvěcení nazývána "druhé požehnání" nebo i "křest v Duchu". 19 Ve spojení s tímto prožitkem plnosti se od 1. ledna 1901 v širokém měřítku začala též projevovat modlitba v jazycích. C. F. Parham se svými žáky biblické školy v Topeka (Kansas) rozjímal o významu modlitby v jazycích v Novém zákoně a pak se za tento dar modlil. Dar modlitby v jazycích byl pak darován nejprve jednomu a pak všem členům této skupiny. Podobné zprávy pak v příštích letech přicházely nejen z USA, ale i z mnoha evropských zemí. Protože velké církve nebyly schopné toto probuzení integrovat, částečně z něho vznikly svobodné "letniční církve". Takové vytváření svobodných církví vzhledem k protestantskému pojetí církve ovšem neznamená totéž, jako kdyby se katolíci oddělili od své církve.

Naši bratři, letniční křesťané: Obzvlášť bolestně tento proces proběhl v německém protestantismu, kde to způsobilo ostrý zlom uvnitř pietistického "Gemeinschaftsbewegung" (hnutí společenství). 20 Pro ty, kteří se díky své nové zkušenosti stali podezřelými, začala v době, kdy křesťané měli pro sebe všeobecně málo porozumění a tolerance, velmi bolestná historie.21 Postupně se vytvářely různé letniční církve, ve kterých byl opatrován a stále nově zkoušen onen letnicový dar, a v uspořádaném společném životě zaměřeném na Ducha svatého se rozvíjelo používání nových darů Ducha. V r. 1979 pět německy mluvících společenství vytvořilo "Forum freikirchlicher Pfingstgemeiden" (Forum letničních obcí svobodných církví), které se nově ekumenicky otevřelo a udržuje nyní bratrský dialog s "Charismatickou obnovou" uvnitř velkých církví. Na světové rovině vytvořily novou důvěru rozhovory mezi Sekretariátem pro jednotu křesťanů v Římě a letniční delegací pod vedením Davida du Plessis (1970 - 1976).22 Zatímco letniční církve v Německu zůstaly poměrně malé, ve světové církvi vytvořily vedle katolických, ortodoxních a reformačních církví vlastní čtvrtý blok (asi 40 miliónů), který dnes - alespoň ve třetím světě - roste poměrně nejrychleji.

Novoletniční společenství: Od padesátých let můžeme mluvit o druhé velké vlně charismatických zkušeností. Vytváří se "nadkonfesijní" sdružení, jejichž členové ale zůstávají ve svých dosavadních církvích. Z těchto "novoletničních" uskupení mají velký vliv "Geschäftsleute des vollen Evangeliums International" (GDVEI), "Jugend mit einer Mission" a "Christlichen Zentren". 23 Přes všechnu problematiku zvěstování, které je jen málo nebo vůbec není navázáno na církev, musíme říci, že je možno uvést mnoho snah, jež vedou lidi nejen ke Kristu, nýbrž i do jejich domovské církve.

Obnova uvnitř církví: Na rozdíl od tohoto vývoje, i když často také na podnět letničních a novoletničních iniciativ, se právě tak od padesátých let ve většině křesťanských konfesí (v římskokatolické církvi od r. 1967, jak jsme viděli již dříve) formovalo podobné duchovní hnutí, které se od počátku chápalo jako obnova, aby nebylo zaměňováno s letničními nebo novoletničními (pentecostálními) společenstvími. V tomto celkovém procesu katoličtí křesťané často s vděčností prožívali, že "cokoliv milost Ducha svatého působí v srdcích odloučených bratří, může i nám sloužit k poučení". 24 A tak již dlouho probíhá proces integrace, ve kterém jsou nové zkušenosti objasňovány a ztvárňovány tak, jak to odpovídá příslušné tradici. K tomu patří i to, že tyto zkušenosti stále více a více nacházejí své místo v životě jednotlivých církví a zároveň neztrácení nic ze své ekumenické šíře a otevřenosti. Tím podporují "duchovní ekumenismus". 25

Ekumenická rada (ERC): Na podzim r. 1979 pořádala komise "Obnova a společný život" při ERC v Ženevě anketu, při které se všech členských církví ptala, jaký význam přikládají charismatickému hnutí. Ve zprávě z "konzultace" v březnu 1980 stojí: 26 "Z tohoto počtu odpovědí, který ještě nikdy nebyl tak vysoký" a z jejich obsahu "poznáváme, že charismatická obnova je jak geograficky, tak eklesiologicky rozšířena mnohem více, než se všeobecně v církevních kruzích předpokládá. Věříme, že všechny církve mohou být povzbuzeny, aby napětí a obtíže, které s sebou tato obnova přináší, přijaly jako porodní bolesti církve, jež se obnovuje v bolesti i v radosti". 27

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Norbert Baumert

Témata: Duch svatý

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

24. 11. 2024, 17. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 21. 11. 2024, Čtvrtek, Památka Zasvěcení Panny Marie v Jeruzalémě

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!