1. Duch svatý v judaismu

z knihy Duch v judaismu, islámu a hinduismu

A. Duch svatý v biblicko-židovské tradici

V dokumentu „Notes on the Correct way to Present Jews and Judaism in Preaching and Catechesis in the Roman Catholic Church“ jsou křesťané zváni k uctivější a přiměřenější znalosti židovského dědictví, protože tato znalost jim „může: velice pomoci lépe chápat určité aspekty života církve“ (1,3). Tato znalost se též dotýká tajemství Ducha svatého, který v Novém Zákoně a především v křesťanské tradici je uznáván jako třetí osoba Nesvětější Trojice, stejné podstaty s Otcem a Synem a s „Otcem a Synem je uctíván a oslavován“ (Nicejskocařihradské vyznání víry).

Ačkoliv v hebrejských spisech není nikdy Duch svatý představován jako osoba, spíše jako božská síla, jež je schopna přetvářet lidskou přirozenost a svět, křesťanská teologie o Duchu má své kořeny v židovství. Je tedy třeba v kázání a katechismu tento fakt znovu připomenout zdůraznění některých jeho důležitějších aspektů.

1/ Jméno:

„Název ‘duch’ je překladem hebrejského slova ruah, které ve svém prvotním smyslu znamená dech, vzduch, vítr. Ježíš skutečně užívá symbol větru, aby Nikodémovi přiblížil přesahující novost toho, který je sám Božím dechem, božského Ducha“ (Katechismus katolické církve 691). Duch jako „ten, který proniká“ a jako přesahujícno (transcendentno), Duch působící v dějinách ale od dějin se odlišující, neomezující na jejich logiku a vytvářející logiku jinou, logiku odpovědnosti a lásky k bližnímu.

2/ Zakotvení v řádu:

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země neměla tvar, byla pustá, tma byla nad hlubinou; duch Boží se vznášel nad vodami“ (Gen 1,1-2 dle anglického překladu). „Duch Boží“ sestupuje na beztvarý svět a působí zázrak stvoření: mění chaos ve vesmír nepořádek v řád.

3/ Oživující účinek Ducha:

„Bůh stvořil člověka z prachu země a vdechl do jeho nozder dech života a člověk se stal živoucí bytostí“ (Gen 2,7). Duch Boží je vdechnut do lidského tvora - prachu, a následkem toho je lidské stvoření přetvořeno v lidskou bytost, už není pouhým tvorem, ale partnerem učiněným k obrazu Božímu, s nímž a k němuž mluví Bůh, a jemuž svěřuje odpovědnost za svět.

4) Duch jako průvodce:

„Spočine na něm duch Páně, duch moudrosti a chápání, duch rady a moci, duch vědění a bázně Páně“ (Iz 11,2). Duch Boží se zmocňuje určitých osob (patriarchů, soudců, králů, proroků, mudrců). Dává jim zvláštní (vlastní) dary, vybavuje je k činnosti vůdce a učitele-tlumočníka Boží vůle ve světě.

5/ Uzdravující účinek Ducha:

„Dám vám nové srdce a nového ducha vložím do vás...Vložím do vás svého ducha a budete žít podle mých zákonů a plnit má ustanovení“ (Ez 36,26-27). Duch vstupuje do lidské bytosti a dává i vrací jí zdraví, vítězí nad hříchem a obnovuje tělesnou soustavu osoby jako Božího partnera ve smlouvě a v dodržování Tóry.

6/ Universální dimenze:

„Vyleji svého ducha na všechno lidstvo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat... i na služebníky a služebnice, v těch dnech, vyleji svého ducha“ (Joel 3,1-2). Přijde den, kdy všechno lidstvo bude ovládáno Duchem a ten den se stane v mesiánském věku.

7/ Slavnost letnic:

„Když přišel den letnic...(učedníci) byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak Duch dával jim promlouvat“ (Sk 2,1-4). Vylití Ducha bylo způsobeno Zmrtvýchvstalým a časově souhlasí s židovskou slavností letnic (Šavuot), která oslavuje dar smlouvy a Tóry Izraeli. Duch Zmrtvýchvstalého však nezruší, ale naopak znovu oživuje Sinajskou smlouvu: odpovědnost před Bohem a před lidstvem přinášející plody spravedlnosti a svatosti ve světě.

Bibliografie

1/ Katechismus katolické církve, Veritas, Dublin 1994

2/ SIDIC XXVII:2 (1994), „Nový katolický katechismus a Židé“

3/ SIDIC XIX:2 (1986), „Notes on Preaching and Catechesis“ SIDIC center (Řím)

B. Duch svatý nebo Duch svatosti v židovském myšlení

S výrazem „Duch svatý“ jako takovým (podstatné jméno s preponovanou adjektivní modifikací) se v židovské Bibli nikde nesetkáme. O Duchu se vždy mluví jako o Duchu někoho nebo něčeho, což je vyjádřeno posesivni genitivní kounstrukcí (viz Duch koho čeho - svatosti), nikoliv jako o Duchu nějakém (viz Duch jaký - svatý). Tak se tedy setkáváme s Duchem Boha (ruah Elohim) v souvislosti se stvořením; s Duchem Pána (ruah Jhwh) mluví-li se o vztahu Boha k jeho stvořením. Pouze dvakrát: se vyskytuje i slovo „svatost“ (ruah qodesh), Duch svatosti, kde svatost je navíc synonymem se slovem Bůh (Iz 63, 10f., Ž 51,3).

Ve stvoření tento Duch představuje jakousi pořádající premisu „první zjevení Boha světu, řekli bychom ohlášení, zárodek budoucího zjevení“. V Targu Neofiti je náznak, že slova „Duch Boží byl osvobozen“ mohou být interpretována jako „duch lásky který byl (ještě) před Pánem“. V životě stvoření je dále vyléván na některé osoby a předává jim „záměr, pokyny své vůle“; uděluje jim zvláštní moc (soudcové, králové) a působí, že jejich slova se stávají proroctvím a tak prorok může být považován za „ish ha ruah“, muže ducha (Hos. 9,7). Ale za zvláštních okolností může Duch propůjčit moc komukoliv, jak je patrné například z veršů u proroka Joela, 3,1-2. Ezechiel, kromě jiných míst i ve verši 36,24, kde mluví o srdci kamenném a srdci z masa, ukazuje na zapojení Ducha v uskutečnění duchovního převratu, v touze po proměně skrze ‘tešuvah’ (lítost, konverze, která musí vést k naplnění „miluj svého bližního, který je jako ty“). Tak, i když Duch nemá tělo a není hmotou, z toho, co bylo naznačeno, může plynout, že tento Duch je vnitřně přítomen ve všech bytostech, aby je obohatil.

V rabínském myšlení je role Ducha spatřována v duchu proroctví, který přestal s Ageem, Zachariášem a Malachiášem (Yoma 9b), a který může být nyní rozpoznán jako charizmatická inspirace a který je slíben těm, kteří se věnují studiu. Mišna mluví o Duchu pouze jako o něčem, čeho může být dosaženo zbožnou osobou různými duchovními stupni (srov. dodatek). Nikde v rabínských textech se o Duchu nemluví jako o entitě od Boha oddělené, ačkoli je slovo Duch někdy užíváno jako synonymum ke slovu Bůh a bývá zaměňováno se „Šekina“ (Boží majestát přítomen uprostřed lidských bytostí a v přírodě imanence).

Židovská filosofie přibližuje Ducha rabínskému chápání slova Šeikh (Philo), sláva Boží (Jehudah Ha Levi); kdežto Maimonides považuje Ducha za inspiraci Božího intelektu (vyzařování z Boha k prorokům); dále když Nahmanides mluví o Gen 2,7 podtrhuje, že „je to duch velkého jména, z jehož úst vychází vědění a porozumění“ (Perushe ha Torah I,33).

Chasidský mysticismus z Porýní (XII.-XIII. stol) znovu poukazuje na Slávu: „je to velká nádhera (skvělost), která nazývá Shekinah a která je ztotožňována s Duchem svatosti, od něhož pochází hlas a slovo Boží (Boha)“. Jak ukazuje Zohar jak to vyjádřila už i filosofie Saadia (IX. stol), je to díky Duchu, že svět byl utvořen jako záře vycházející z onoho prvotního zdroje světla.

Během tohoto posledního století, idealismus znovuobjevil absolutního Ducha jako jméno pro absolutno. F. Rosenzweig, když mluví o stvoření, poukazuje na „Ducha vznášejícího se vodami v Gen 1,2 jako na vyjádření blížící se personifikaci tedy i většímu transcendentnu.“ A. Neher definuje Ducha jako absolutní princip zjevení. Konečně, Boží Duch je považován za toho, který představuje nerozlučné vzájemné sepětí mezi Bohem a lidmi. (Herman Cohen).
Prof. Lea Sestieri

Doplňek: texty k úvaze

Joel 2, 28-29

A stane se v posledních dnech, že vyliji svého Ducha na všechno tělo: vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, starci a stařeny budou mít sny a mladí muži a ženy budou mít zjevení. Také na sluhy a služebnice, v těch dnech, vyliji svého Ducha.

Ezechiel 36, 25-27

Pokropím vás čistou vodou a budete čisti ode všech vašich nečistot, a ode všech vašich model vás očistím. A dám vám nové srdce a nového ducha vložím do vás; a odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. A vložím do vás svého Ducha a způsobím, že budete chodit v mých přikázáních a budete poslouchat mých nařízení.

Mishnah, Sotah 9,15

Rabbi Phineasben Jair říká:
Obezřetnost vede k čistotnosti
a čistotnost vede k čistotě,
čistota vede ke zdrženlivosti,
zdrženlivost vede ke zbožnosti
a zbožnost vede k pokoře,
pokora vede k vyhýbání se hříchu,
vyhýbání se hříchu vede ke svatosti
a svatost vede k daru Ducha svatého (ruah ha Kodesh)
a Duch svatý vede ke vzkříšení mrtvých.
A ke vzkříšení mrtvých dojde skrze Eliáše blahé paměti. Amen.

Talmud, Pesahim 117a

Označení ‘žalm Davidův’ znamená, že David nejprve příslušný žalm vyslovil a pak na něm teprve spočinul šechina. To vás učí, že šechina nespočine na člověku netečném, sklíčeném, ani na lehkovážném či lehkomyslném, ani na člověku, který se honí za marnostmi, ale jen na člověku, který se raduje a zachovává přitom, co je v Tóře, neboť je řečeno, „Ale nyní přiveďte hudebníka. Když hudebník hrál, byla nad ním Hospodinova ruka (rozuměj prorocký duch). (2 Kr 3,15)