Sekce: Knihovna
1. Kající zamyšlení ve světle evangelních rad
z knihy Texty ke kajícím pobožnostem v postě
Církev je jeden organismus, jedno tělo Kristovo. Jsme jako údy navzájem spojeni. Evangelijní rady, na kterých stojí řeholní život, nejsou něčím, co by měli dodržovat jen řeholníci a co by se proto ostatních netýkalo. Tyto rady jsou výzvou pro všechny křesťany. Výzvou k tomu, aby šli po cestě, jež vede k cíli, aby vcházeli branou, kterou se dá vejít do Božího města.
Budeme teď uvažovat o chudobě, poslušnosti a čistotě. Budeme pozorovat, jak se náš život od těchto cest a rad liší. Ne proto, že by si měl někdo hrát na řeholníka, když jím není. Ale proto, že ve srovnání s těmito radám snáze poznáme, jak vypadá náš život.
Pořadí chudoba - poslušnost - čistota není voleno náhodně. Má nám umožnit postupné odkrývání naší cesty k Bohu, naší cesty za Ježíšem.
Když řekneme „chudoba“, může nás napadnout, že to je něco, proti čemu se v civilizovaném světě bojuje a to právem. Nikdo z nás nechce mít kolem sebe žebráky, nikdo by nepřál svým bližním, aby byli bez toho, co k životu potřebují. Nepřál by to ostatně ani sobě. Co je tedy chudoba, kterou zde máme na mysli? Řekněme to takto: je to schopnost nemít to, co mít nemusím. Nebo jinak: nemít to, co bych mít mohl. A hlavně: nemít to proto, abych byl svobodný pro Boží království, pro Boží obdarování. Přečtěme si známý úryvek z evangelia:
Když se (Ježíš) vydával na cestu, přiběhl nějaký (člověk), poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!“
On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
(Mk 10, 17-22)
Pán Ježíš tedy nestanovil hranici majetku pro ty, kteří chtějí být jeho učedníky. Ale tomuto člověku říká: „jedno ti schází“. A to „jedno“ bylo právě to, že neopustil svůj majetek. Bylo by velmi pohodlné a hlavně nedokonalé, kdyby byl nějaký předpis na to, co jako křesťané smíme a nesmíme vlastnit. Ale my se teď musíme ptát:
- Čeho se nechci vzdát?
- Co si cením natolik, že jsem kvůli tomu ochoten dát i Boží věci, Boží vůli, cestu ve svobodě víry poněkud stranou?
- Co mám, ačkoliv to zcela jasně nepotřebuji?
- Co chci mít proto, abych měl dojem, že jsem úspěšný člověk?
- Čeho se držím tak, že mi to zabraňuje udělat další kroky v životě za svým životním povoláním?
V tiché chvíli prosme Pána Ježíše, aby nám daroval svobodu, aby nám dal sílu opustit to, co před ním skutečně mít nemáme.
Další radou je poslušnost. Pro dospělé laiky ve světě je to něco, co, jak se zdá, ani nejde uskutečnit. Koho máme poslouchat? Své církevní představené, jistě. Také to, co od nás vyžadují zákony. Ale jinak? Jděme k jádru věci. Opakem poslušnosti je svévole. A poslušnost sama začíná i vrcholí v poslušnosti Bohu. V každém případě to znamená, že své já musíme dát na druhé místo. A to není vždy lehké. Nemáme větší vzor této základní poslušnosti, než je Panna Maria. Připomeňme si známá slova evangelia:
V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“
Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!“ A anděl od ní odešel. (Lk 1, 26-38)
Toto své ano, toto „staň se mi podle slova tvého“ neříkala a nedodržovala Panna Maria jen v tuto chvíli. To bylo něco, co naplňovalo celý její život - až pod kříž a až do její smrti. Tato poslušnost vůči Bohu se samozřejmě projevuje i poslušností vůči člověku. Poslušností vůči svědomí. Je to prostě opak známého: „a já si budu dělat, co chci“. Dá se říci, že zde to má laik někdy obtížnější než řeholník, chce-li jít dobrou cestou. Řeholník má svého představeného, který mu Boží vůli zprostředkuje. Řeholník má poslouchat hlavně jeho. Ale člověk ve světě musí (podobně jako Panna Maria) z životních okolností a událostí usuzovat na to, co Pán Bůh chce a co tedy má poslechnout. Není to vždy lehké. Ale nese to dobré ovoce.
Zamysleme se tedy teď nad tím, jak sami v těchto věcech stojíme:
- Zajímá mne, jak se na důležité otázky života ve světě i v církvi dívá církevní autorita?
- Jsem ochoten v rodině poslechnout partnera i tenkrát, když chce něco dobrého, ale pro mne nepříjemného?
- Když si něco naplánuji a najednou to nejde uskutečnit, něco se postaví do cesty, jsem ochoten se s takovou změnou smířit, hledat v ní Boží oslovení?
- Chci skutečně, aby Bůh ve všem vedl a určoval můj život? Nemám tajnou komnatu, do které Boha nechci pustit? Nemám nějakou věc, kde si říkám: „ale tady to chci, Pane Bože, podle svého“?
Ve chvíli tiché modlitby prosme Pána Ježíše, aby nás osvobodil od zajetí svévole a od starchu poslechnout.
A nakonec je třetí rada: čistota. Čistota, ryzost našich úmyslů, čistota, opravdovost našeho pohledu na věci Boží i na věci našeho života, to je předpoklad celého tohoto zamýšlení. Bez něho by nemělo smyslu. Ale nám teď jde o čistotu v užším slova smyslu. O čistotu, která je pro někoho až obludným strašákem, a pro jiného zas věcí, která vyšla z módy. Nejde nám teď o to, abychom bědovali nad zkažeností světa. Jde o to, abychom se podívali do svého nitra a také na své skutky. Jako základní bod pro naše zamyšlení bychom si vzali text, možná trochu nezvyklý:
Ale vaše řeč ať je: ano, ano - ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého. (Mt 5, 37)
Z použití tohoto jasného slova na naše životní situace, které jsou rozličné, by se dala vyvodit společná platforma: je moje smýšlení i jednání skutečně jednoznačné? Mnohdy si totiž křesťané představují čistotu jako stav, kdy v nich sexualita neexistuje, tedy jako jakousi bezpohlavnost. Jenže tento stav v člověku je buď nemoc či odchylka od plánu stvoření, nebo maska, kterou si někdo nasazuje, nepravdivá autostylizace. Jsme muži či ženy se vším, co k tomu patří: se vztahem k druhému pohlaví na všech úrovních lidské bytosti. Jsme stvořeni jako potenciální manželé či manželky, otcové či matky. A máme každý své životní povolání, své životní cesty, etapy na této cestě. Naše existence má být pravdivá, máme být těmi, kterými nás teď chce mít Bůh, máme být těmi, kterými jsme a ne něčím, jiným, ne zčásti tak a zčásti jinak.
Tedy: skutečnými manželi, oddávajícími se svému a jen svému životnímu partnerovi. Skuteční mladí lidé na cestě k manželství, kteří je ještě nežijí a proto neužívají toho, co do něho patří. Skutečné vdovy či vdovci. Skuteční lidé bez manželů či manželek, pokud byli svými protějšky opuštěni. Skuteční lidé, zasvěceni životu bez manželství (kněží, řeholníci).
Ptejme se tedy:
- Přijal jsem plně a bez výhrad svou životní roli manžela, manželky, člověka žijícího osaměle, člověka v celibátu? Chci ji zastávat bez výhrad a bez mezer?
- Nevypůjčuji si občas něco ze stavu jiných lidí? Tedy: nechci žít v manželství jako v celibátu nebo jako v mnohoženství, nechci si v životě bez manželství přisvojovat něco, co patří do manželství? Nevypůjčuji si něco z manželství, když se na ně teprve chystám?
Shrnuto: je moje „řeč“, můj životní postoj skutečně „ano, ano“ k tomu, co žiji, k čemu jsem se zavázal, nebo je to „ano i ne“, nebo v něčem „ne“?
Projevuje se i zde moje ctnost chudoby, tedy nechci druhé lidi, druhého člověka vlastnit, nebo si dělám nárok na lidi, kteří mi nepatří? Na něco, co mi nepatří?
I teď se v tichu zastavme před Pánem, aby nám mohl dát své světlo a osvobodit nás tam, kde svobodní nejsme. Nezapomeňme na další důležitou větu z evangelia: „bez mne nemůžete činit nic“ (Jan 15,5). Ani změny k dobrému na sobě nemůžeme dělat bez Ježíše, bez jeho moci, nemají-li zůstat na povrchu.
Nakonec se pokusme ztotožnit se se slovy žalmu, protože v postoji, který tento žalm zastává, mají evangelijní rady své pravé místo.
Žalm 23 (22): Hospodin je můj pastýř.
Hospodin je můj pastýř,
nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.
Mou duši občerstuje,
vede po správných cestách pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl,
ty jsou má útěcha.
Stůl pro mě prostíráš
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká.
Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
v Hospodinově domě smím přebývat
na dlouhé, předlouhé časy.
