4. Kající bohoslužba postní

z knihy Texty ke kajícím pobožnostem v postě

Při příchodu k oltáři píseň „Kristus příklad pokory“.

Ve jménu Otce...

Pán s Vámi...

Sešli jsme se ke kající bohoslužbě. Chceme si v ní uvědomit, kde se náš život od Boha odchyluje a hledat cestu k nápravě. Chceme se vědomě zařadit mezi ty, za které Kristus trpěl, a přijmout ovoce jeho utrpení - naše smíření s Bohem - s pokorou, důvěrou i radostí.

Proto se modleme:

Bože, bez tebe nic nemůžeme, proto tě prosíme:

Otevři naše srdce tvému slovu, abychom poznávali, co od nás žádáš. Dej nám dar statečné poctivosti, abychom přiznali před sebou i před tebou, v čem se od tebe odchylujeme. Dej nám ochotu se změnit, abychom dovedli žít podle tvé vůle.

Prosíme tě o to skrze tvého Syna Ježíše Krista,...

Čtení z knihy proroka Jeremiáše:

Toto praví Hospodin: „Přikázal jsem svému lidu: Poslouchejte mé slovo, a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem, choďte po všech cestách, které vám přikáži, aby vám bylo dobře.“

Neposlechli, nepopřáli mi svého sluchu, ale jednali podle zatvrzelosti svého zvrhlého srdce, a místo, aby šli vpřed, obrátili se zpět. (Jer 7,23-24)

Bůh ukazuje člověku cestu. Ukazuje mu, kudy se jde k dobru - a tedy k Němu, k Bohu. Je to cesta, vedoucí ke skutečnému a ne pouze zdánlivému štěstí. Bůh nám ji ukázal živě na osobě Ježíše Krista. Přesto někdy nechceme slyšet. Nechceme rozumět. Bláhově se domníváme, že se vyznáme v životě lépe než Bůh. Že víme lépe než On, jak dojít ke štěstí. A tak se naše srdce v lecčem zatvrzuje. Plně Bohu nedůvěřujeme. Nežijeme zcela z Něho. Nedovedeme se plně obrátit celou tváří k Němu, jít za Ním, ale přešlapujeme na místě nebo se dokonce obracíme a jdeme opačným směrem.

V této chvíli si chceme poctivě uvědomit svůj stav. Poznat, kde a v čem jednáme, smýšlíme, toužíme jinak, než jak chce Bůh. Jinak, než jak to odpovídá duchu Kristovu. A chceme znovu nalézt cestu vpřed, k Bohu.

Píseň „Kde jsi, můj Ježíši“ - 3 sloky.

„Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“

Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,1-6)

Ježíš říká: „Já jsem cesta“. Snažím se Ježíše a jeho požadavky poznávat? Jsem ochoten vidět v evangeliu nejlepší skutečné rady pro můj život?

Ježíš říká: „Já jsem pravda“. Je pravdou i pro mne? Nebo se zařizuji v životě jen podle svých hledisek? V čem jednám vědomě jinak, než jak to chce Bůh?

Ježíš říká: „Já jsem život“. Je On sám mou hlavní nadějí, na kterou spoléhám? Na co se spoléhám více než na Něj a na Jeho cestu? Na své schopnosti? Na svou šikovnost? Na své protekce?

Srovnávám v modlitbě svůj život s Božími požadavky? Starám se o to, abych poznával Boží vůli, nebo jen Bohu vnucuji vůli svou? Dovedu být vděčný?

Snažím se četbou Písma, modlitbou a uvažováním hlouběji poznat Boha, poznat Ježíše Krista? Nebo jen zůstávám u svého poznání z dětství?

Beru bližní a jejich požadavky stejně vážně jako sebe a svá přání? Nechci, aby se celý svět točil kolem mne? Nebo aspoň má rodina? V čem jsem sobcem?

Užívám dary, které mi Bůh dal, k prospěchu svých bližních? Jsem ochoten pomáhat i lidem nevděčným? Mám ke svým nejbližším dost úcty nebo je vnímám jen jako svůj majetek?

Na čem mi v životě nejvíc záleží? Oč se nejvíc snažím? Chci se změnit? V čem nejvíc?

Chci se smířit s Bohem, chci se mu přiblížit, nebo chci jen nějak dosáhnout rozhřešení, abych měl klid? Jde mi ve svátosti pokání jen o mne samého nebo o Boha, o mne a o bližní?

Pane, vyznáváme, že před tebou i před bližními stojíme jako dlužníci. Vyznáváme, že ani nedovedeme přesně poznat a pojmenovat své viny. Ale současně věříme, že ty, Bože, jsi větší než naše srdce a víš všechno.

Nevěříme dost opravdově tvým slovům, Pane, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Nedovedeme tě, Kriste, dost poznávat a tak v tobě poznávat Otce, Kriste, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

V bližních nerozpoznáváme tebe, Pane, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Nebýváme ochotni odpouštět, a přece chceme odpuštění, Kriste, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Věříme však, žes byl poslán uzdravovat duše, Pane, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Věříme, že jsi přišel pozvat hříšníky, Kriste, smiluj se nad námi.

Kriste, smiluj se nad námi.

Věříme, že jsi nám ochoten odpustit, Pane, smiluj se nad námi.

Pane, smiluj se nad námi.

Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a přiveď nás do života věčného. Amen.

Zazpíváme si část padesátého žalmu s odpovědí: „Pane, smiluj se, neboť jsme zhřešili proti tobě“.

V evangeliu svatého Jana čteme:

Ježíš řekl svým učedníkům:„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která je na mně a nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic. (Jan 15,1-5)

Chceme-li se změnit, nedokážeme to sami. Dobré ovoce poneseme jen tehdy, budeme-li naroubováni na Krista. On nám nabízí své slovo, své svátosti, úzké sepětí v modlitbě. Chceme-li být lepší, nemůžeme žádnou z těchto příležitostí opomíjet. Podaří-li se nám dospět k důvěrnému a stálému společenství s Bohem v našem obyčejném životě, nebudeme už jednat jen sami ze sebe, ale z Boží inspirace. Ve vlastním životě zakusíme osvobozující Kristovu pravdu. Ta nás osvobodí ke štěstí a k pravdě - k přinášení dobrého ovoce.

Pomodleme se na závěr modlitbu, kterou nás naučil náš Pán Ježíš Kristus:

Otče náš...

A budeme pokračovat v písni: „Kristus, příklad pokory“

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!