Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

1. Milosrdný Bůh a nemilosrdní my sami

Proč je dobré křesťanovi uvažovat o milosrdenství, jakož i o ne-milosrdenství

z knihy Milosrdenství Boží a milosrdenství i nemilosrdenství lidské

Úvod

Proč v dnešním světě uvažovat o milosrdenství? A proč je dobré křesťanovi uvažovat o milosrdenství, jakož i o ne-milosrdenství? Jde jen o morálně-asketické kvality, nebo o víc? Jde jen o milosrdné lidi, nebo o milosrdného Boha? O milosrdenství, které žijeme, nebo o milosrdenství, ze kterého žijeme? O pohled na nás samotné nebo o pohled na Boha?

Uvažme, že jde o toto všechno, ne jen o to nebo ono. Jde o náš život s Bohem a lidmi – jako vždy.

 

1. podnět

Křesťanovi nemusí chybět snaha dělat dobré skutky, ale může mu chybět údiv. Údiv nad Božím milosrdným postojem. Údiv nad darem spásy. Vždyť spása není samozřejmostí. Není to totiž „automatická odměna za dobrý život“, jak je to někdy ve velmi zjednodušeném chápání křesťanství podáváno.   

Izrael není v prvé řadě Hospodinem vychováván (i když jistě také), ale je v prvé řadě zachraňován a vysvobozován. V případě Abrahamově od závislosti na místních bůžcích, za Mojžíše hlavně z egyptského otroctví. Bůh vstupuje do dějin jednotlivců (Abraham, Mojžíš) a posléze národa jako Bůh vysvobozující a to opakovaně. Vrcholné vysvobození a záchrana pro věčnost přichází v osobě Ježíše Krista. Proč ho Bůh k naší záchraně poslal? Opět důvod k údivu. 

Žijeme ve světě, kde není samozřejmé být křesťanem (což si mnohdy nepřipouštíme). Jenže není vůbec samozřejmé, že tu křesťanství jakožto dílo Nejsvětější Trojice k záchraně člověka je! A není vždy ani křesťany vnímáno, že křesťanství není „jedna velká svěrací kazajka“, ale že je to „jedno velké Boží milosrdenství“. Toto milosrdenství začíná vyhnáním z ráje (tím je totiž zabráněno pokračování zla v „uloupené“ Boží síle viz Gn 3,22), pokračuje ochranou bratrovraha, odmítnutím nové potopy, jde dál až do vyvolení Abrahama, vyvedení z Egypta, uzavření smlouvy, posílání proroků, posléze vyvolení Panny Marie za matku Mesiáše a tedy vtělení Božího Syna.  

Tato úžasná dějinná linie nám ukazuje, že Bůh není jen tím, kdo někdy a nějak prokáže milosrdenství, ale je tím, kdo je celým svým bytím a celým svým postojem k hříšnému lidstvu milosrdný. 

 

2. podnět

A co my? Je pro nás milosrdenství zcela vlastní osobní charakteristikou Boha, ve kterého věříme? Není pro nás záhadou nebo překážkou, že Bůh hned nepotrestá hříšníka? Neříkáme si: “To snad čeká, až se obrátí? Toho se přece nedočká“

Jak to, že by měl dojít milosrdenství lotr na kříži? Proč by měl dojít milosrdenství člověk, který se obrátil takřka na smrtelné posteli a před tím užíval to, co si já jako křesťan odpírám?

Jak to, že mám věřit v Boží milosrdenství ke mně samotnému, když jsem tolikrát zklamal? 

Opravdu přijímám skutečnost, že Bůh je nekonečně milosrdnější, než si dovedu představit?

A není to náhodou proto, že si připadám hodnější než ti hříšníci, k nímž je prý Bůh milosrdný? Nebyl by mi milejší, pochopitelnější, bližší Bůh, který by soudil a jednal podle mých představ?

Smysl těchto provokativních otázek je následující: Jako vychovaní křesťané nejspíš víme, jak máme správně odpovídat. Ale tyto otázky nám mají pomoci objevit to, co je jako nemilosrdenství ukryto někde v pozadí našeho myšlení a postojů a co má být Kristu odkryto, aby to bylo vyléčeno.

 

 

3. podnět

Papež František v listu, vyhlašujícím Svatý rok milosrdenství píše: Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském. „Nekonečně milosrdný“ (Ef 2,4) Otec poté, co zjevil Mojžíšovi svoje jméno „Boha milosrdného a milostivého, shovívavého, velmi laskavého a věrného“ (Ex 34,6), dával nadále poznávat svoji božskou přirozenost různými způsoby a v mnoha dějinných momentech. V „plnosti času“ (Gal 4,4), když bylo podle Jeho plánu spásy všechno připraveno, poslal svého Syna narozeného z Panny Marie, aby nám zjevil svoji lásku definitivně. Kdo vidí Jeho, ten vidí Otce (srov. Jan 14,9). Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. (MV 1)

Boha si můžeme všelijak představovat a vkládat mu do mysli naše lidské myšlení. Protože je neviditelný a nepopsatelný, není to tak těžké a mnohdy se to stává. Ale Ježíšovo smýšlení, hodnocení lidí a přístup k lidem hříšným si jen tak vymýšlet nemůžeme. Evangelia nám to ukazují důkladně a to na jeho lidském žití. Tedy na něčem, s čím máme vlastní zkušenost. Celá Ježíšova mise je nejen zobrazením, ale přímo zpřítomněním Božího milosrdenství uprostřed lidských dějin a to způsobem značně srozumitelným. K nepochopení mohou vést nejspíš předsudky v rádoby zbožném hávu nebo tvrdá lidská zkušenost s neodpuštěním od druhých lidí.

Ptejme se tedy poctivě: Jak vidím v Ježíši zcela osobně (ne jen všeobecně!)vrcholné milosrdenství Boží? Jakou mám osobní zkušenost? Mám z poznaného milosrdenství radost nebo jen výčitky svědomí? 

 

4. podnět

Náš problém s milosrdenstvím může kořenit v pocitu slabosti. Ptáme se: “Kam to povede, když budeme milosrdní?“ „Jak dopadneme?“ „Můžeme si dovolit být milosrdnými?“ „Není tvrdost srdce pevnější životní pozicí?“ A kam to dopracuje Bůh se svým milosrdenstvím? Bude ho brát někdo vážně, když se projevuje tak „slabě“? Neprohraje na celé čáře?

„Je vlastní Bohu, že prokazuje milosrdenství, ve kterém se obzvláště projevuje Jeho všemohoucnost.“ Slova svatého Tomáše Akvinského ukazují, že božské milosrdenství není vůbec znamením slabosti, nýbrž spíše kvality Boží všemohoucnosti. A proto liturgie v jedné z nejstarších vstupních mešních modliteb praví: „Bože, který zjevuješ svoji všemohoucnost především v milosrdenství a odpuštění.“ Bůh bude navždy v dějinách lidstva Tím, který je přítomný, blízký, prozíravý, svatý a milosrdný. (MV 6)

Vraťme se k pohledu do Písma od Adama přes Mojžíše až k Ježíši. Zdá se, že Bůh přece stále „prohrával“, protože mu byl Izrael opakovaně nevěrný, nespoléhal na jeho zaslíbení, opakovaně se držel víc model, než Hospodina. A Bůh v tom všem stále „vyhrával a to ne tím, že národ potrestal, ale tím, že svým milosrdenstvím stále udržovat plán záchrany v platnosti. Jakoby ho „opravoval“ tak, aby se Izrael i z bludných cest dostával na cestu, vedoucí k cíli. Vrcholem potom bylo a je Ježíšovo vtělení, po kterém následuje smrt na kříži – a tedy prohra, která je korunována vzkříšením, což je totální výhra.

Z toho lze vyvodit, že milosrdenství nás, kteří chceme následovat Ježíše a podílet se na jeho díle, bude výše řečenému podobné. Že se tedy naše projevy milosrdenství nemají podobat lhostejnému přikyvování unaveného nebo rezignujícího člověka, ale mají mít podobu Ježíšovy smrti a vzkříšení. Lépe: reakcí vzkříšení na umrtvující moc hříchu. Překonávání síly zla láskou v projevech milosrdenství je totiž už naší pozemskou účastí na velkém milosrdenství Božím, projeveném v Kristu. Abychom to dokázali, potřebujeme být „milosrdní s Bohem“ – ne jen sami. 

Praktická otázka: Jak se přidávám k Božímu milosrdenství při pohledu na sebe sama tak, aby to nebylo jen laciné odsouhlasení mých nápadů a chyb?

 

 

5. podnět

Jak je to u člověka s láskou k sobě samému? Sebeláska se zpravidla považuje za nedokonalost či hřích. Ale přikázání milovat bližního jako sebe samého lásku k sobě předpokládá, ba přímo vyžaduje. Kromě toho nenávist k sobě by znamenala také nenávist k Božímu dílu, kterým, přes všechny slabosti, člověk je. Můžeme tedy projevit lásku k sobě samému také milosrdenstvím? Čili mohu (nebo mám?) být milosrdný sám k sobě? Když jsem hříšník? Můžeme to dovést do provokativní otázky: „Miluji sebe sama jako hříšníka?“ Pokud miluji svou hříšnost, je to omyl. Pokud nenávidím sebe, protože jsem hříšník, je to ale také omyl! Proč platí Augustinovo:“ Hříchy odsuzujte, hříšníky milujte“? Protože v lásce k hříšníkovi (tedy k i sobě!) se mám přidat k Bohu, který miluje člověka, i když je hříšník. Proč? Protože „je takový“, protože Bůh je láska. A hříšníka miluje tak, aby ho zachránil. Když uvážíme, že jsme Bohem milováni, potom se v lásce k sobě samému – hříšníkovi – přidáváme k Bohu a jeho lásce. Je tedy třeba rozlišit, kým člověk je (Boží dílo, Bohem milovaný) a co člověk dělá (pokud jde o hříchy, ty Bohem milovány nejsou). Boží láska člověka „táhne“ od hříchu k životu s Bohem, od smrti ke vzkříšení. K tomu Božímu konání je tedy třeba se přidat. Modlitba a svátosti by mohly a měly být takto pochopeny  - jako pomoc člověku, který se chce nechat „posouvat“ od horšího k lepšímu Boží láskou.  

 

6. podnět

Výchova ve víře a tedy v křesťanském duchu byla a je skvělou součástí výchovy ke zralému a odpovědnému lidství. Tato výchova zkultivovala v mnohém Evropu a našli bychom její výsledky v základech hodnot, které byly a jsou po staletí v naší kultuře ceněny. Spolu s tím se ale křesťanství také stalo jakýmsi „univerzálním karatelem nepravostí“. Většinou nikoliv neprávem. Ovšem křesťanství, které zejména kárá, napravuje a vychovává, mnohdy Boží záchranu málo vnímá nebo zastírá. Případně jí představuje silně podmíněně – jen vázanou na lidské činy. Proto je třeba vzít vážně jádro Ježíšova poslání, které lze vyčíst z Nového zákona, a které je velmi lapidárně vyjádřeno apoštolem Pavlem slovy: Na tuto nauku je plné spolehnutí a zaslouží si, aby se jí naprosto věřilo: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě, (1Tim 1,15). Je to nakonec obdobné slovům Janova evangelia: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16)

Bůh se od světa neodvrátil, ale pracuje stále pro záchranu, což mimochodem nechápou, ba přímo nevyznávají mnohá neautentická a poplašená soukromá zjevení a jejich stoupenci.  

Skutečnost, že Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky, je úžasným projevem Božího milosrdenství, které má doslova vzbudit úžas. Je to Boží akce pro člověka, která vychází z jeho iniciativy a reaguje na potřebu člověka být vyveden z hříchu, jeho následků a bludných cest. Tedy ze skutečností, které si člověk zpravidla z největší části způsobil sám.

Je dobré položit si otázky zcela konkrétní: Jak vnímám, že Ježíšovu záchranu ve svém životě? Jak vnímám Ježíše jako zachránce pro jiné hříšníky? Jak chápu jeho nabídku záchrany i pro ty, kdo o ní (zatím) nestojí? 

 

 

7. podnět

Křest a pokání jako svátosti milosrdenství – vidíme je tak? 

Svátosti jsou „institucionalizované“, ale ne jediné (!) nástroje Božího milosrdenství, Boží záchrany. Křest dospělého je opravdu „vylovení z hlubin“. Křest malého dítěte nabízí jakýsi bianco šek s vyplněnou úžasnou hodnotou - vštípení v Krista, přijetí Bohem za vlastního. Tato úžasná skutečnost je v dalším životě lépe či hůře využita. V obou (a vlastně ve všech) svátostech je to milosrdné sklonění k člověku, které přímo vstupuje do jeho života. Tyto projevy Božího milosrdenství ve svátostech křtu a pokání otevírají budoucnost. Křest dítěte otevírá budoucnost Božího člověka, tedy toho, kdo může právem říkat Bohu „Otče“, protože mu je tato skutečnost darována. Svátost pokání umožňuje další etapu života s Bohem, kde mezi Bohem a člověkem neleží žádná vina. Nic z toho si nelze „vyrobit“, vydobýt, zasloužit. Církev upravuje a vyznačuje cestu k těmto svátostem. Slavení svátostí v církvi a víra uvádí toho, kdo svátosti přijímá, do situace, ve které se s milosrdným Bohem ve svátosti setkává. Opět: Svátost není ani odměna, ani magické konání, ale církví zaručená cesta k setkání se specifickým projevem Božího milosrdenství, který je potřebný nejen ve svátostech uzdravení, čili ne jen ve svátosti pokání a pomazáni nemocných, ale ve všech svátostech. Toto Boží milosrdenství překlenuje nekonečnou vzdálenost mezi svatým Bohem a hříšným člověkem. Křest dospělého, svátost pokání, a také svátost pomazání nemocných, jsou svátostmi, které jsou určeny výslovně pro hříšného člověka. Jsou tedy projevem Božího milosrdenství par excellence.       

 

 

8. podnět

Znám Eucharistii jako svátost Božího milosrdenství? Je-li eucharistie člověku darem Božího života, který přemáhá moc zla, potom je zřejmá její velikost. Ta ale nemá být odrazující, má spíš vzbuzovat touhu a důvěru. Přijmeme-li vybídnutí papeže Františka a nebudeme eucharistii chápat jako „odměnu pro hodné křesťany“, potom jí snáze uvidíme jako dar milosrdenství. Dar právě tak vzácný, jako pro člověka potřebný. Jeden z nejvýraznějších projevů příklonu Boha k člověku, který ovlivňuje náš život. Ale také dar, který člověka k milosrdenství uschopňuje a zavazuje - jako ostatně všechny dary milosrdenství.

Je důležité vnímat, že ve svatém přijímání nejen přijímáme tělo a krev Krista, ale jsme Pánem Ježíšem sami přijati. Je to podobné, jako když byli ke společnému stolu s Ježíšem pozváni apoštolové mnohokrát a tato pozvání vrcholila pozváním k poslední večeři před Ježíšovým ukřižováním.  Toto „přijetí ke stolu“ je ryzím projevem milosrdenství, není to odměna za to, že křesťan podstoupil trápení zpovědi nebo žil nějakou dobu celkem bezúhonně. A toto milosrdné přijetí člověka zavazuje, aby se snažil o podobné milosrdné přijímání svých (hřešících!) bližních. Nestačí tedy jen přemýšlet o tom, co jsme dělali před přijetím eucharistie, zda jsme nespáchali závažné hříchy. Je třeba právě tak přemýšlet o tom, co budeme dělat po přijetí eucharistie, když jsme my sami při eucharistii přijímání Ježíšem. Jestli se budeme aspoň pokoušet o podobný přístup. Čili zda přijmeme vybídnutí, kterým je naše přijetí milosrdným Ježíšem, k milosrdnému přijímání našich bližních.  

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• 2. Skutky milosrdenství dnes
• 3. Bůh vychovává k milosrdenství