Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

3. Bůh vychovává k milosrdenství

Všechny úvahy o milosrdenství mají začínat poznáním milosrdného Boha

z knihy Milosrdenství Boží a milosrdenství i nemilosrdenství lidské

Úvod

Všechny úvahy o milosrdenství, které člověk zakouší nebo prokazuje, mají začínat poznáním milosrdného Boha. Bůh milosrdný je tím Bohem, kterého zná Starý a Nový zákon, v něhož věří křesťané. Svými postoji, jednáním a slovem Bůh toho, kdo mu v Písmu naslouchá a kdo jeho jednání ve vlastním životě vnímá, vychovává k milosrdenství. Tato výchova je pro věřícího jaksi „povinným předmětem“, nikoliv jen zájmovým seminářem pro zvlášť interesované. Předběhneme naše následující úvahy a řekneme, že je úkolem křesťanů zpřítomňovat Boží milosrdenství a to tím, že je s důvěrou přijímají a sami milosrdenství prokazují.

 

 

1. podnět 

Bůh, o kterém svědčí Starý Zákon, není Bohem, který by nezúčastněně pozoroval dění z nebeské výše. Celý příběh vyvedení z Egypta začíná slovy, která charakterizují Boží zájem o ujařmené:

(Mojžíš si) řekl: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ Odpověděl: „Já budu s tebou!

Bůh vidí – slyší – sestupuje – aby vysvobodil. Není lhostejný. Není ale také pomocníčkem na zavolanou. Jeho plán se týká celého lidstva, ne jen Izraele v Egyptě. A pro jeho uskutečnění potřebuje Mojžíše. Není to pouhé mávnutí kouzelným proutkem. Rozhodnutí Boží je jednorázové, ale uskutečňování představuje proces, ve kterém bude Mojžíš, Áron a celý lid uváděn do situací, ve kterých mohou výsledky Božího milosrdenství přijmout.

 

 

2. podnět

Ačkoliv Izrael zažil osvobození, když byl vyveden z Egypta, opakovaně projevoval na poušti nedůvěru a projevoval touhu po návratu do nesvobody Egypta. Přesto se i zde Bůh představuje jako Bůh milosrdný, tedy odpouštějící: 

Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se a řekl: „Jestliže jsem, Panovníku, nalezl u tebe milost, putuj prosím, Panovníku, uprostřed nás. Je to lid tvrdošíjný; promiň nám však vinu a hřích a přijmi nás jako dědictví.“ (Ex 34,6-9a)

Vina není bagatelizována, ale odpuštění jí nekonečně přesahuje. Vina Boží milosrdenství neanuluje, spíš ho vyvolává. Svědčí o tom celý Starý zákon, který nezamlčuje viny, ale svědčí při tom o nekončícím Boží milosrdenství. Bůh odpouští a smilovává se opakovaně, ač je opakovaně zklamáván a nerezignuje při tom na, dnešním slovníkem řečeno, „formaci“ vyvoleného národa. Je to velká výzva.

 

 

3. podnět

Zásadní skutečností v dějinách vyvoleného národa je smlouva. V jakémsi zárodečném stavu, ve formě zaslíbení, je daná Noemovi po potopě jako ujištění, že vody potopy už nezasáhnou zemi. Abrahámovi dává Bůh smlouvu při jeho vyvedení z domoviny. (Gn 17,1-8). S vyvoleným národem je smlouva uzavřena po vyvedení z Egypta. Její obnovení je zaslíbeno u proroka Jeremiáše (Jer 31,31-34) a nezvratně je nastolena jako smlouva nová a věčná v Ježíši Kristu, stvrzená jeho krví (Lk 22,20).

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím.“ Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil: „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,1-8)

Bůh řekl Noemu a jeho synům:

„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. (Gn 7,8-15)

Obě tyto smlouvy jsou vlastně Božím zaslíbením. Bůh v nich nabízí a zaručuje nekonečně víc, než co se žádá od jeho kontrahentů. Je to opravdu Bůh bohatý ve svém milosrdenství (srov. Ef 2,4)

Mojžíš vystoupil k Bohu. Hospodin k němu zavolal z hory: „Toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ Mojžíš přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal.

Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.“ Mojžíš tlumočil odpověď lidu Hospodinu (Ex 19,4-8)

Smlouva je aktem milosrdenství a je velmi jednostranná. Lid se zavazuje dodržovat Desatero, ale Hospodin přijímá lid za vlastní a je garantem jeho budoucnosti. Dává mu ze své strany nezvratnou jistotu, ačkoliv může počítat s tím, že Izrael zdaleka takto věrný nebude. Tak vypadá skutečné rozhodnutí pro druhého v lásce. Je to pro nás velká výzva pokud jde o věrnost k Bohu, tak pokud jde o lásku k člověku, zejména v manželství a rodičovství. Zvlášť pro „manželskou smlouvu“ jsou Boží smlouvy s vyvolenými osobami i národem velkou inspirací.

 

 

4. podnět

Odpuštění je úžasným Božím darem. Zná ho už Starý zákon a to jako projev Boží suverénní moci nad hříchem a Božího milosrdenství.

Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy, prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dnů pradávných přísahal našim otcům.   (Mich 7,18-20)

 Odpouštějící Bůh není „Bůh – počtář“, ale je suverénem nad mocí hříchu. Představme si, jak „rozšlapává naše hříchy“ ve chvíli, kdy se k nim v kajícnosti hlásíme a současně se jich pro budoucnost zříkáme. Od Boha se stále potřebujeme učit odpouštět. A ve chvíli, kdy skutečně odpouštíme, jsme mu podobni.

 

 

5. podnět

Ježíš Kristus je tváří Otcova milosrdenství. Tajemství křesťanské víry je patrně shrnuto v tomto slovu. Milosrdenství ožilo, stalo se viditelným a dosáhlo svého vrcholu v Ježíši Nazaretském…… Ježíš Nazaretský svým slovem, svými gesty a celou svojí osobou zjevuje Boží milosrdenství. (MV 1)

Ježíšův postoj k hříšníkům – od celníka přes cizoložnou ženu až k lotrovi na kříži je vzorem, inspirací a závazkem.

Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou.“

Levi nechal všeho, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5, 27-32).

Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jan 8,7-11)

Následovat Ježíše v jeho postojích, kdy neschvaluje hřích, ale přijímá hříšníka, není snadné, ale pokud chce být člověk jeho následovníkem, je nutné se to učit.

 

 

6. podnět

Ježíšovo milosrdenství tomu, kdo „nemá nárok“:

A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Mt 15,22-28)

Spása měla vzejít z vyvoleného národa, proto je Ježíš k němu poslán a to nebeským Otcem. Nejde tedy jen o nějakou „protekci“ nebo preferování „domácích“. Přesto nouze a víra této ženy se setká s Božím milosrdenstvím v Ježíši. Pravidlo je překonáno ve prospěch milosrdnému přiklonění k člověku. Nejde jistě o svévoli nebo o pohrdání Božím řádem. Je zde projevena Boží láska jako pomoc, která nezná hranice. Učí nás neschovávat se za „zásadu“ v situaci, která je nepříjemná („zbav se jí, vždyť za námi křičí“)

 

 

7. podnět

Nasycení potřebných 

Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. (Jan 6,5-15)

Ačkoliv bylo Ježíšovým úkolem hlásat Boží království, nepohrdá ani obyčejnou potřebou lidí najíst se (a nouze byla značná – chudí lidé jedli v Izraeli jen jednou denně a to večer). Projeví jim tedy milosrdenství. Jistěže je tento čin také znamením. Ukazuje na hojnost v Božím království způsobem, v tehdejší místní kultuře pochopitelným, což byl dostatek jídla. Na druhé straně Ježíš pro sebe sama z té pomoci nevytěží nic. Ač by bylo svůdné pro věc Božího království nechat se prohlásit králem!  Neboli poučení: Co má chtít mít člověk z toho, pře vykonal skutek milosrdenství? Nic.

 

 

8. podnět

Jedním z nejznámějších „výukových textů“ o Božím milosrdenství, které máme následovat, je podobenství o milosrdném Otci a jeho synech.

Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘ I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. ‘ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. (Lk 15, 11-28)

Nejen, že je tu ukázáno milosrdenství Otcovo k nevěrnému synu, ale také k tomu druhému, který se urazil. Otci záleží na obou. A podobenství není jen výzvou k důvěře k Otci, ke kterému se máme jako hříšníci vracet, ale je také výzvou k tomu, abychom se učili Otcově „nepedagogickému“ milosrdenství vůči našim bližním. Mladší syn dostává to, na co už nemá nárok, a starší syn je Otcem také hledán! V obou případech je milosrdenství projeveno bez záruky, že bude pochopeno a že s ním bude řádně naloženo.

 

 

9. podnět

Milosrdenství má svá praktická vyústění a reálné podoby. To je zřejmé. A dále: má-li být prokázáno, potom je třeba vidět víc nouzi potřebného než držet se našich, třeba i rozumně odůvodněných, preferencí. Milosrdenství by si „nemělo vybírat“. Což je jistě v praxi mnohdy obtížné. Ale je to například postoj, který hlásá a svými gesty ukazuje papež František. 

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.‘“ Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“ Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‚Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“   Lk 10,30-37

Nebylo by jistě správné nerozlišovat dobro a zlo, pravdu a nepravdu. Ale je nutné vidět v člověku v posledku obraz Boží, ne jen nositele dobra či zla, pravdy nebo bludu. A samozřejmě také potřebnost pomoci. To může překlenout mnohé propasti mezi lidmi. Což je jakoby vedlejší, ale velmi důležitý výsledek milosrdenství. Předpokládá to ovšem také touhu po překlenování propastí mezi lidmi, ne jejich prohlubování.  

 

 

10. podnět

Není pýchou, když se chce křesťan podobat nebeskému Otci. (Což je něco jiného, než hrát si na Všemohoucího!) Je to naopak závažný úkol, snažit se být dokonalým jako je nebeský Otec. Což se bez milosrdenství nedá uskutečňovat. Dokonalost a milosrdenství patří k sobě. Je to spíš věc srdce, které se sklání k potřebnému, než jakási virtuozita v ctnostech. 

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5, 48)

Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lk 6,36-38)

Zde navíc čteme, že se milosrdenství „vyplatí“ A to ne nějakým díkem a slávou, ale tím, že se člověk setkává s Boží odpovědí na projevené milosrdenství, která je obohacující.

 

 

11. podnět

Tři krátké biblické texty na cestu:

Výchova je pošetilci jako okovy na nohou a jako pouta na jeho pravici. (Sir 21,19)

Rozumnému je výchova jako zlatý šperk a jako náramek na pravém zápěstí. (Sir 21,21)

Proto od nás nikdy neoddaluje milosrdenství; svůj lid vychovává neštěstími, ale neopouští jej (2Mak 6,16)

 

 

Nechme se celý život vychovávat Bohem, je to moudré a dobré. Vychovává nás Boží slovo a náš život s Bohem i s bližními, pokud se neobrníme vlastní spravedlností či pocitem suverénní dokonalosti. A nenechme se zmást neštěstím – ani to není zrušením Božího milosrdenství. Milosrdenství spočívá ve věrném Božím příklonu k člověku za všech okolností, ne v odklízení všech těžkostí a překážek na životní cestě. Ani my je svým bližním všechny neodklidíme, i když se snažíme být milosrdnými.  

 

---------------------------------------

MV – Misericordiae vultus  (Tvář milosrdenství) - list papeže Františka, vyhlašující mimořádný milostivý rok milosrdenství.

KKC – Katechismus katolické církve 

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod
• 1. Milosrdný Bůh a nemilosrdní my sami
• 2. Skutky milosrdenství dnes