Sekce: Knihovna

Václav Frei

2. DIALOG, jeho předpoklady a cíle

z knihy Pluralita - dialog - laici v otevřené společnosti

"Naše poznání je jen částečné."
1 K 13,9

O potřebě i kultuře a zase překážkách dialogu bylo u nás v katolickém prostředí řečeno velmi mnoho, i mnoho podstatného a podnětného, k čemu stojí za to se vracet -- mám na mysli např. stati o dialogu od P. Petra Koláře v KT (21) a od P. Aleše Opatrného v Perspektivách (22). Přesto je stále víc než dost signálů, že mezi námi katolíky cosi kolem dialogu vázne: možná i vlivem skrytých elementárních nedorozumění. Proto se o nich raději výslovně zmíníme (s omluvou čtenářům, jimž mohou znít příliš samozřejmě.) A také nám stále sedí v týle pět desetiletí nenormálních a nedialogálních poměrů ve společnosti. Je zřejmé, že kde je potlačena pluralita, tam není proč a o čem vést dialog; můžeme proto užitečně navázat na předchozí část. A zase naopak lepší pochopení dialogu významně osvětluje smysl plurality.



Odkud a kam

Jedno zcela základní východisko dialogu vyjadřuje motto naší druhé části; je z Pavlovy velepísně lásky, a tento kontext není náhodný. Dialog spolu mohou vést partneři, kteří si uvědomují, že jejich poznání o předmětu hovoru je částečné, ale že se jejich pohledy mohou vzájemně doplňovat. Proto se některá témata už z povahy věci k dialogu nehodí, například malá násobilka. Ale v oblasti křesťanského života je toho velmi málo, o čem by nějak neplatil citovaný výrok apoštola Pavla. Ne vždy ovšem oba partneři jeho platnost nahlížejí.

Ale co může nebo má být ideálním výsledkem dialogu? Že jeden právě jen přesvědčí druhého o své části pravdy? To se jistě přihodit může, ale spíš výjimečně, a rozhodně není takový výhled plodnému dialogu příznivý. Zvlášť když si takový cíl v duchu stanoví oba účastníci -- pak rozhovor nejspíš sklouzne do pře, ne-li do hádky s rozchodem ve zlém. Normálně má dialog každého účastníka obohatit o ty složky pravdy, které ten druhý postřehuje jasněji. Dosti nelogické zaběhané rčení, podle něhož si účastníci hovoru "vymění názory", už vůbec nevystihuje smysl dialogu. Typické spíše je, že každý při své základní orientaci zůstane, ale lépe rozumí odlišné orientaci druhého, a především se vymaní z jednostranností svého původního pohledu. To je důležité nejen v ekumenickém dialogu; k tomuto bodu však bude lépe se vrátit po druhém podobenství.



Obdoby, které mohou mnohé osvětlit

Jeden "dialog" zná, zpravidla neuvědoměle, každý člověk s normálním zrakem: dívá se totiž na svět oběma očima. Jak znalci vědí a každý si může sám ověřit, vše viděné tak získává hloubku a plastičnost. Pohled jedním okem je plochý a zejména jednajícímu člověku poskytuje podstatně horší orientaci v prostoru jeho činnosti (zkuste mít jedno oko zavřené při chůzi v terénu, při jemné ruční práci!). Obě oči se skoro nikdy "nepřou", nýbrž se s naprostou samozřejmostí doplňují. Zcela výjimečné jsou případy, kdy jedním okem přesně vidíme něco, co je právě druhému oku úplně skryto. (Vzpomeňme si na výjimečnost "jednostranného přesvědčení" partnera v dialogu.)

Druhá analogie je z jiné sféry běžné zkušenosti. Zpravidla je dobré a náležité, mluvím-li celý život svou mateřštinou; v té se však mohu významně zdokonalit, naučím-li se ještě řeči další. Pak ovšem nebudu mluvit míchanou hatmatilkou, nýbrž kultivovaněji svou vlastní řečí; obvykle i lépe porozumím její stavbě a více ocením její krásu; skoro vždy mě živé setkání s jiným jazykem upozorní na bezděčné -- a leckdy vážné -- chyby, jichž jsem se předtím dopouštěl proti duchu (nebo i proti základním pravidlům) rodné řeči; jazykový tvůrce může svou mateřštinu obohatit i jinou řeč neznaje, ale daleko vhodněji při širším jazykovém rozhledu (vzpomeňme na naše puristy s jejich čistonosoplenou = kapesníkem, mlunem = elektřinou aj.). -- Zde je ovšem třeba dodat, že člověk může mít závažné důvody opustit rodnou vlast a zvolit novou. Na to dobré z vlasti původní by však ani v takovém případě neměl zapomenout či zanevřít.

Posledně uvedená výhrada se v silném smyslu vztahuje na ekumenický dialog, na případ, kdy je nekatolík nakonec přiveden ke katolické víře (23). Avšak naše jazyková analogie má dobrý význam i uvnitř katolického pravověří, například pro dialog mezi stoupenci různých řádových spiritualit, různých hnutí, aktivit a společenství v církvi, v neposlední řadě i mezi generacemi.

Zde se právě dostáváme k ohlášenému klíčově důležitému doplnění obrazu vnitřní plurality v církvi.





Částečnost -- výběr -- soustředění

Částečné je jak naše poznání, tak i dosah naší činnosti. Ale tuto základní omezenost můžeme vyvažovat tím, že ze široké palety možností co nejvhodněji vybíráme a na něco se soustředíme. Je to vždy tak samozřejmé, i v náboženské oblasti?

Uveďme několik osvětlujících momentů.

Je člověku přiměřené, aby měl o víře svůj obraz s osobními důrazy. Všichni evangelisté píší o působení, smrti a vzkříšení Páně, ale jen Matouš uvádí řeč o posledním soudu s důrazem na "nepatrné bratry" Páně (Mt 25,40.45), pouze u Lukáše se dočteme o milosrdném Samařanovi a o marnotratném synu (Lk 10,25-37; 15,11-32). A jak "osobní" bývají světci a světice Boží!

Pozoruhodná zmínka o "hierarchii pravd" v koncilovém dekretu o ekumenismu (viz pozn. (1)) vyvolala rozsáhlou teologickou odezvu; mj. o tom, že výběr pravd prvořadých může být v dobrém smyslu subjektivní -- např. podle Karla Rahnera pro daného věřícího v jeho osobní situaci. Na aspekt pro nás důležitější poukazuje J. B. Sala: subjektivní různost platí též "pro různé skupiny uvnitř církve, pro jednotlivé církve, pro různé epochy v dějinách církve" (24).

Jinak řečeno: i dnešní Ježíšův učedník má z celého, mezitím obrovského a nepřehledného pokladu "vynášet nové i staré" (Mt 13,52), ale ne bez ladu a skladu, rozptýleně a roztříštěně, nýbrž tak, aby se neztratil aktuální důraz, jejž si žádá kairos dané situace. Od jednotlivců i od skupin, které si zachovají vlastní vnitřní kontinuitu a takříkajíc vlastní profil. To bude projev částečnosti = plurality, která naplňuje jednotu a podstatně se liší od chaosu i od šedého průměru (nebo uniformity).

Vynáší "nové i staré": právě proto pokládám za cennou oporu i celou, nezúženou katolickou tradici -- jistě bez vylučování čehokoli dobrého odjinud (25), ale s náležitou kritičností (26).

(I tak může čtenáře napadnout starost, aby se pro dílčí důrazy neztratil celek ortodoxie i ortopraxe. O to, jak věříme -- připomeňme obě motta 2. části -- je pečováno shůry /charismaty/ i církevní autoritou; zde mj. tím, že pokoncilní liturgie obsahuje mnohem širší výběr biblických textů než předtím a že koncil povzbuzuje věřící k hojnějšímu čerpání z /celého/ Písma).





K místu dialogu v pluralitní společnosti; a co věřící?

Na sklonku století a u nás po pádu totalitního systému žijeme v zásadě v otevřené společnosti (27), pro niž je pluralita -- a tudíž i dialog -- jednou ze základních hodnot (28). To má jistě příznivé důsledky pro plodné občanské a kulturní soužití. Souběžně se slábnutím nebo i ztrátou společně sdílených základních přesvědčení je tím však dáno i nebezpečí celkové hodnotové dezorientace, zvláště u mladé generace. To je v euroamerické společnosti obecný problém, ale zvlášť akutní je v postkomunistických zemích.

V této situaci jsou křesťané a jmenovitě katolíci celé naší společnosti mnoho dlužni. Pro věřícího člověka je to samozřejmě výzva k modlitbě a obětem, ale také k hledání cest; a právě to je aspekt, na nějž se v logice našeho výkladu především zaměřujeme.

Obávám se, že vlivem zvláštních okolností, například půlstoleté situace vnějšího ohrožení (1939-89), máme my katolíci dosud bezděčný sklon k modelu církve jako acies bene ordinata, dobře spořádaný bojový šik; samozřejmě je v církvi mnoho živých iniciativních lidí a skupin, které de facto (v nedávných dobách se říkávalo živelně) smýšlejí a jednají pluralitně, ale pluralita jako hodnota v církvi tradiční a náležitá nám zdaleka není běžná.

Tomu bohužel odpovídá zkušenost, že našim demokraticky smýšlejícím spoluobčanům, kteří církev posuzují zvnějšku, se jevíme jako těleso výrazně málo pluralitní, někdy až jako překážka zdravé plurality ve společnosti; a tak nás vnímají nejen lidé předpojatí, nýbrž i sympatizující. (Ne právě řídké projevy vnitřní netolerance poškozují ovšem nejen vnější obraz, ale již a hlavně vnitřní život církve.)

Tato okolnost může být pociťována i jako argument proti pluralitě v církvi, která přece není demokratickým spolkem, nemá se "přizpůsobovat tomuto věku" (Ř 12,2), naopak v něm nemůže nenarážet na odpor (srov. Lk 2,34). Pak je ovšem třeba sebekriticky rozlišovat, kde narážíme pro svou věrnost evangeliu a kde mimo jiné pro zúžený obraz církve a její tradice.

V polaritě jednoty a rozmanitosti v církvi je jistě jednota velkou aktuální hodnotou tváří v tvář myšlenkové a hodnotové rozkolísanosti moderního člověka. Ale ve věku dialogu napovídá už zmínka o Matoušově a Lukášově evangeliu cosi o tom, jak našim současníkům přiblížit hlubší jednotu katolické ortodoxie. A ortopraxe křesťanů uprostřed pluralitní světské společnosti tím spíš nemůže nebýt pluralitní. Můžeme se na ni dívat též z evangelizačního hlediska, nakolik platí, že "život věřících je jediné evangelium, které je dnešní člověk ochoten číst", ale koncil vyzdvihl motiv plurality ještě specifickým způsobem.

(Ten se týká působení laiků ve světě. V této 2. části jsme vědomě pominuli svízelnou otázku hranice mezi závaznou jednotou a legitimní svobodou mínění v ryze věroučných problémech právě s výhledem na toto "světské" vyústění celého tohoto náčrtu.)

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Úvod: úkoly a opory
• 1. Zdravá PLURALITA jednotu neruší, nýbrž předpokládá a naplňuje
• 3. Věřící LAICI ve světě a v církvi
• Závěr: povzbuzení k promýšlení i k dílu