Sekce: Knihovna
Závěr: povzbuzení k promýšlení i k dílu
z knihy Pluralita - dialog - laici v otevřené společnosti
Navažme na poslední větu: celý tento náčrt chce být pro čtenáře pomocí, aby naopak spojitosti viděli. A to s dobrým vědomím, že stojí na katolické půdě (bez polemického ostnu).
Je-li vhodné stručné shrnutí, poslouží snad dobře motta celého náčrtu a jeho tří částí.
Zásada čiň dobré a varuj se zlého, uvedená hned na začátku, by nás měla vést k vážné a přímé pozornosti k povaze díla, k jeho vnitřní hodnotě a k jejím náročným předpokladům. Je to jeden tradiční aspekt celkového postoje k životu, který je často v soudobém katolickém povědomí zasut, ačkoli si dílo nekvalitní jistě nemůže činit nárok na čest před Bohem ani před lidmi, zatímco je-li něco v našem všedním konání už ze své povahy chválou Páně, pak jistě kvalita díla. Zmíněná zásada také vytváří most ke všemu dobrému v lidech našeho i jiného smýšlení. Naší osobní snaze plnit Boží vůli je plně a bezpečně otevřena. Dobře tedy zapadá do biblického obrazu zbožnosti, která "je užitečná pro všechno a má zaslíbení pro život nynější i budoucí" (40).
Pohled obrácený k dílu a jeho výsledku (na rozdíl od osobního uplatnění) také pomáhá nacházet takovou míru a takové způsoby plurality, kdy je skutečně přínosem.
Praha, říjen 1995
Poznámky
1. Jiný vnitřní důvod plyne z myšlenky "hierarchie pravd" podle E/UR 11; citace z koncilových dokumentů uvádíme podle českého vydání, viz pozn. (5).
2. Ř 12,21 (biblické citace uvádíme podle ekumenického překladu).
3. Ef 4,4-6.
4. Soukromé sdělení, září 1995.
5. Dokumenty II. vatikánského koncilu, Zvon, Praha 1995 (dále DVK).
6. K autoritářským rysům a ztrnulosti církevních struktur přispívalo ovšem v dějinách i mnoho jiných faktorů. Viz např. Yves J. Congar, Za církev sloužící a chudou, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995, str. 77 (zprávničtění) aj.
7. Zde však máme na mysli spíše praktickou než naukovou stránku církevní autority, viz též větu citovanou sub (12).
8. H. Denzinger, A. Schönmetzer, Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum (= Příručka vyznání víry, definic a prohlášení o věcech víry a mravů), Herder 1967, 34. přepracované vydání (dále DS) 3115. DS jako polooficiální historický soupis starých vyznání víry a výroků učitelského úřadu církve je standardním pramenem pro odbornou práci v teologii a historii církve. Běžně se cituje zkratkou DS a pořadovým číslem (od 1 do 3999). 34. vydání obsahuje vybrané položky až do r. 1964, ale kromě dokumentů II. vatikánského koncilu. Mnohdy jsou citována starší vydání s jiným číslováním dokumentů, např. v DVK pod zkratkou Denz.
9. DS 3116.
10. DS 3112 až 3116; viz též DVK, pozn. 59 na str. 64.
11. DS 3117.
12. DS 3115.
13. Jako ilustraci mohu uvést častěji pronášený výrok, že "opravdově věřící člověk nemá žádné problémy", a dále několik výroků katolíků, které mi utkvěly v paměti z ekumenických rozhovorů kolem r. 1968: "Kdyby něco bylo pravdou katolické víry, tak už by to byla církev definovala." -- "Garantem neomylnosti církve je papež" (ne tedy teprve Duch svatý). -- "Co máme dělat, to všichni víme": to je věta, která nejpříkřeji kontrastuje s mně známým pojetím života víry a modlitby (srov. jen Ž 25).
14. Viz v DVK (pozn. (5)) rejstřík, hesla PLURALISMUS (celé) a dále např. ODPOVĚDNOST laiků, CS/GS 43.
15. K. Rahner, H. Vorgrimler, Kleines theologisches Wörterbuch, Herder 1961 (česky má vyjít v nakl. Zvon).
16. Pokud jde o tento dobře zdůvodněný termín, viz A. Rich, Etika hospodářství I, II, ISE -- OIKÚMENÉ, Praha 1994.
17. "Sestavení plánu, který by konkrétně obsahoval množství každého produktu, by i s pomocí nejmodernějších počítačových systémů trvalo déle než doba, pro kterou je plán určen." A. Rich, cit. dílo, sv. II, str. 198.
18. Podle encykliky Pia XI. Quadragesimo anno z r. 1931 žádá princip subsidiarity, aby nadřazená společnost (např. stát) nezasahovala do vnitřního života podřízené společnosti (rodiny, obce aj.) a neodnímala jí její úkoly a pravomoci; má ji však podporovat (subsidium = podpora) a pomáhat jí, aby své jednání sladila s jednáním ostatních společenských útvarů s ohledem na obecné dobro. Věcně je ovšem tato zásada mnohem starší než její od encykliky QA užívaný název. Kardinál Höfner ji vidí doloženu již ve Starém zákoně (Ex 18,18-22), u sv. Tomáše Akvinského, u biskupa Kettelera v 19. stol. aj. (J.Höfner, Christliche Gesellschaftslehre, Köln 1978, str. 51-55.)
19. Viz např. "třetí paradox" v článku: V. Frei, O jednotě a pluralitě ve společnosti a církvi (září 1995, předáno redakci Perspektiv).
20. Kardinál Höfner uvádí (v díle cit. sub (18), str. 55) výrok papeže Pia XII., že princip subsidiarity platí i pro vnitřní život církve. Tuto myšlenku důsledněji uplatnil II. vatikánský koncil, např. obnoveným důrazem na kolegialitu biskupského sboru.
21. Kultura dialogu. Katolický týdeník 1995, č. 24, str. 8.
22. Stav vnitrocírkevního dialogu. Perspektivy 1995, č. 7., str. 1.
23. Pravděpodobnost toho kroku vyplývá z přesvědčení, že katolická nauka a spiritualita spíše do sebe pojme hodnotné evangelické prvky než naopak. Individuální konverze mohou mít ovšem i opačný směr. -- 24. Nuovo dizionario di teologia, vyd. G. Barbaglio a S. Dianich, Edizioni Paoline, Milano 1988, 4. vyd., heslo "Ortodossia", sl. 1001b.
25. Fp 4,8.
26. 1Te 5,21.
27. Tento výraz by měl dnes být intuitivně srozumitelný; viz též K. R. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I,II, ISE -- OIKÚMENÉ, Praha 1944.
28. Viz např. W. Welsch, Postmoderna -- pluralita jako etická a politická hodnota. KLP, Praha 1993.
29. Viz opět "Všeobecný úvod" v DVK (5), str. 12-13.
30. Srov. též stať A. Rozehnala Společenská nauka katolické církve v průběhu doby, DIALOG-EVROPA XXI, 1995, č. 3, o přechodu od pojetí "deduktivního" k "induktivnímu".
31. K dokreslení: před II. vatikánským koncilem se např. v katechismech rozlišovala "církev učící" -- pouze papež a biskupové -- a "církev slyšící", tj. všichni ostatní věřící včetně kněží a teologických odborníků. (Koncil toto rozlišení opustil; ostatně ani v DS jsem pro ně nenašel žádný autoritativní podklad.) Vyhrocenost přirovnání spočívá v tom, že ani před koncilem se v praxi přísné rozlišování "učících" od "slyšících" neuplatňovalo.
32. Taková "čitelnost" je neméně potřebná i ve vlastní církevní sféře (řehole, hnutí, spirituality aj.). Odpovídala by dobré katolické tradici, která ve společnosti vždy odmítala tajné spolky, a dnes by přispěla k co nejzřetelnějšímu odlišení katolických iniciativ od stylu sekt (utajení členství, cílů, vlivů...).
33. K důležitému speciálnímu problému vztahu věřících k politickým stranám u nás, obávám se, diskuse sotva začala. Např. Petr Fiala v knize Katolicismus a politika (CDK, Brno 1995) předpokládá legitimnost různé politické orientace věřících, dokládá její faktickou různost u katolíků v naší historii a v zahraničí, ale v linii své studie se nezabývá vhodností té různosti. Zde toto otázku vědomě jen nadhazuji a nechávám otevřenou věcné úvaze a širší diskusi.
34. Připomeňme dřívější poznámky (13) a (15).
35. K tomu viz v DVK C/LG 6, 8, 9, 14, 21, 48; E/UR 2, 6; Z/DV 7; AL/AA 4; CS/GS 1, 40, 45; M/AG 2.
36. Viz též W. Kasper, Dogma pod božím slovem, ČKCH, Praha 1971, zvl. kap. III.
37. Z/DV 8.
38. Před listopadem běžná fráze "biskupové, kněží a věřící" je ovšem chybná.
39. To zdůrazňuje A. Acerbi v hesle "Ortoprassi" v díle cit. sub (24), str. 1018-1043.
40. 1 Tm 4,8.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
- Úvod: úkoly a opory
- 1. Zdravá PLURALITA jednotu neruší, nýbrž předpokládá a naplňuje
- 2. DIALOG, jeho předpoklady a cíle
- 3. Věřící LAICI ve světě a v církvi
Autor: Václav Frei
