Sekce: Knihovna

Jan Mráz

2. Místo práva v životě církve

z knihy Církevní právo a křesťanská iniciace

Já jsem si při tom všem uvědomil, že jestliže má člověk přijmout právo v církvi, musí milovat církev. Musí milovat nejenom Krista, ale celého Krista, jeho církev. To je obrovský nárok. Milovat církev se vší její lidskou stránkou. Chtěl bych při této příležitosti říci, že přes všechno to lidské, a my se často za to bijeme v prsa, že bychom měli prostě Pánu děkovat za to lidské, za to krásné lidské, co je v církvi. Právě při studiu práva objevuji krásu toho lidského, co je v církvi. A já si myslím, objevujme ji. Nemusíme jen říkat, že církev je dobrá jen ta "duchovní", je dobrá, protože její hlavou je Kristus a proto je svatá, protože on ji posvěcuje, a na druhé straně jen náš hřích, naše chyby a tak dále. Naše lidství je přece Božím darem, je něčím velikým, to je obrovská hodnota. A právo, viděné v této perspektivě, získává najednou nový a krásný rozměr.

Pro snadnější pochopení některých věcí bych chtěl použít obrazu z pravidel silničního provozu. Setkáváme se s nimi každý den. Nejsem velký cestovatel, ale když člověk přijede do Německa nebo do Itálie, může zjistit, že zhruba stejné nebo podobné zákonodárství může být přijímáno značně rozdílným způsobem. A když to porovnáme s provozem u nás, zjistíme, že tu hraje roli ještě jedna věc: nejenom přístup k těm zákonům, ale také přístup k člověku jako takovému, v tomto případě k účastníku silničního provozu. Můj subjektivní prožitek byl takový, v porovnání s námi, jak v (přísném, snad až z našeho pohledu někdy "zákonickém") Německu, tak (z našeho pohledu snad málo zákonů dbalé) Itálii, je mnohem větší respekt k člověku - chodci, nebo spoluúčastníku silničního provozu.

Myslím, že zde můžeme vidět, že právo jako takové nám nedává řešení na všechno. Ono nám dává prostor, vymezuje nám určité hranice. Krátce řečeno: když chci někam dojet, pravidla silničního provozu mi nikdy nezajistí, že opravdu dojedu tam, kam chci nebo dokonce tam, kam dojet mám, ale vytvoří mi podmínky, abych v provozu, který existuje a s ohledem na ty, kteří taky chtějí někam dojet (a třeba jinam než já), abych tam kam chci nebo mám dojet mohl. Čili jsou zde pravidla, která vytváří předpoklady, vytváří podmínky. Nezajistí to, že na sebe řidiči budou hodní.

Podobně otázka násilí: právo nezajistí dobré vztahy mezi lidmi. Ale zajistí to, že tyto vztahy budou rovnoprávné, že nebude vládnout násilí. Na tomto poli může růst něco dál. Právo zajišťuje to řekněme studené, to co vychází ze základní rovnosti lidí, z toho, že jsme všichni stvořeni k Božímu obrazu a z této podstatné lidské důstojnosti, která je daná každému z nás. V církvi k tomu samozřejmě přistupuje to, co je nám dáno křtem a co je nám takto všem společné.

Zkusme teď pozorovat, jak to, co jsme viděli na tomto banálním příkladu, můžeme zaslechnout z promulgační buly(2) Jana Pavla II. ke Kodexu kanonického práva: "... je dostatečně zřejmé, že není cílem kodexu, aby v životě církve nebo věřících nahradil víru, milost, charismata nebo především lásku. Naopak, kodex má v záměru navodit takový pořádek v životě společenství církve, který dá přednost lásce, milosti a charismatům a současně usnadní jejich růst jak v životě společenství církve, tak jednotlivců, kteří k němu patří. ..." Čili dá prostor, vytváří předpolí, umožňuje růst.

Snad tedy toto jako takový úvod o právu. Nakonec bych se ale ještě rád zeptal: Když vezmeme do ruky kodex, jsou to Boží zákony nebo lidské? Pozor na to, co odpovíme. Mohlo by se zdát, že obojí, že pokud kodex formuluje Boží zákony, tak Boží. Ale já bych odpověděl raději, že jsou to všechno zákony lidské, a to i tehdy, když formuluje zákony Boží, protože on vlastně interpretuje naše dnešní pochopení Božích zákonů, tak jak je chápeme a v této historické chvíli překládáme do norem a tak uvádíme do života. Tedy tyto zákony, byť mají za základ Boží zákon, se opravdu nemusíme bát vidět jako zákony lidské. I když interpretují a vyjadřují normami, ale lidskými normami, ten zákon Boží. Je to důležité pro rovnovážný pohled na právo. Ta promulgační bula začíná větou, že církev upravuje a obnovuje církevní zákony, "aby, při stálém zachovávání věrnosti vůči božskému Zakladateli, vhodně odpovídaly poslání spásy, které jí bylo svěřeno."(3) Jeden náš profesor to vyjádřil slovy: "Je to nástroj, je to lidský nástroj, který si církev vytvořila, aby byla věrnější svému poslání". Myslím, že je třeba ztratit strach z prázdného zákonictví. Právo je nástroj, který nám pomáhá být věrnější, od toho tady je. A protože církev nejsem já a jenom moje postoje a moje vidění věcí, tak je to velký dar a velká pomoc pro všechny.

A v tomto světle se tedy nyní pojďme podívat aspoň v základních nárysech na křesťanskou iniciaci.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• 1. Církev a právo - problémy vztahu dnes
• 3. Iniciace v kodexu - celkový pohled
• 4. Katechumenátní cesta k plnosti křesťanského života
• 5. Dvě formy křesťanské iniciace
• 6. Jednota iniciačních svátostí
• 7. Pořadí iniciačních svátostí
• 8. Další problematika ohledně udílení iniciačních svátostí
• 9. Závěr